Dovolila jsem si sdílet.

pobavil jsi mě.

Připojím drobný zážitek: vzal jsem si jednou v práci dovolenou kvůli nějakému bočnímu kšeftíku, vše řádně nahlásil v práci i doma. Jenže doma to nějak uniklo druhým uchem a manželka se rozhodla mi (kvůli nějaké ptákovině) zavolat do práce. Vzal to kolega, takový poctivý, zoufale upřímný blbec a když si to v sekundě spojil - já dovolená, manželka nic neví, napadlo ho to nejlogičtější, a v hrůze, že na mě něco prozradí, začal koktat, že ani neví, jestli jsem přišel do práce. Manželka obratem vytočila můj mobil a pozdravila mě slovy "Nazdar ty k .. r .. níku." Žádná tragédie z toho nakonec nebyla, vzpomněla si, že jsem jí to říkal, jen jsme se dobře pobavili na účet mého kolegy.

Věřím tomu do puntíku...protože Josef:-D

A protože se NIC nedalo dělat, tak musím zkonstatovat, že jsi byl (a asi zůstal) úplně normální chlap:-)))

Zůstat v dnešní době normálním chlapem je čím dál větší makačka. Snažím se, ale zároveň vůbec nevím, co pojem”normální chlap” dneska vlastně u žen znamená. Tuším jen, že něco úplně jiného než za mého mládí. Ale jak se dotahovat na ideál, když vůbec nevím, jak ten ideál vypadá!

Mozna by nebylo uplne od veci, Josefe, poridit si takoveho toho umeleho dvojnika ala inspektor Trachta z filmu Rozpusteny a vypusteny a az zase priste nekam zaletite, vytahnete ho ze skrine a posadte ho k PC. Pokud jste zenaty dele jak 5 let, manzelka urcite nic nepozna

V dnešní době stačí rok.

Přidám jednu historku pro její pobavení, ač se nestala mně a bývá často dávána k lepšímu jako vtip. Manželé žijící v přízemním bytě u tramvajové trati si pořídili novou skříň s efektními skleněnými policemi. Bohužel kdykoli projela tramvaj, poličky vyskakovaly a hrozilo, že se rozbijí. Zavolali proto nějakého opraváře, aby zjistil, co a jak. Přišel, když byla doma sama paní domu, prohlédl si závadu a pravil, že to doopravdy nikdy v životě neviděl. Pak pronesl osudovou větu: "Paní, zavřete mě v té skříni, já počkám, až pojede tramvaj a uvidím, kde je chyba." Sotva za ním zapadly dveře, dorazil domů - nečekaně - manžel. Překvapená choť asi neodpověděla podle jeho představ, proto neomylně zamířil ke skříni, u níž se klepala. Otevřel a zařval na nebohého pracujícího: "Co tu děláš, chlíváku?" A on po pravdě řekl: "Vím, že to bude vypadat divně až nesmyslně, ale opravdu tu čekám na tramvaj."

Pobavila jsem se, ale nemám žádný zážitek "to nevysvětlíš".

Zřejmě Bohu dík :)))

A pak jsou zážitky jiné, typu: to vysvětlíš, ale nechceš nic vysvětlovat. A tady už bys, Jano, nějaký zážitek vyškrábla, ne?

Přečtel, pobavil se, okarmoval, ale je si jist, že by se mu to nestalo...

Neumím si představit ani v nejdivočejším snu, že bych své paní nedal vědět, že jsem se seknul v Paříži. Byla by první, kdo by to věděl. I dnes, kdy jsme spolu. Takže buď jsem já nesamostatný, nebo vaše tehdejší manželství bylo chladnější už před tou služebkou.

Je to příběh z poloviny 90.let, kdy telefonování z mobilu v zahraničí nebylo možné a to hotelové stálo hodně peněz, které bylo nutné složitě separovat z hotelového firemního účtu. Dnes už je to samozřejmě jinak. Ale s chladnějším manželstvím máte pravdu.