Jak komunisté v roce 1989 prohráli boj s covidem

Otřesná zjištění z archivů StB – Co před námi komunisté utajili - Nákaza covid-19 k nám byla zavlečena již před 40 lety – Pacientem 0 byl vytrasován krušnohorským OÚNZ afghánský chráněnec Moskvy Babrak Karmal

Právě budoucího afgánského prezidenta na krušnohorské chatě v obci Šindelová StB na konci 70.let ukrývala. Když se v podkrušnohorských oblastech začala nekontrolovatelně šířit neznámá nemoc, původně lékaři považovaná za chřipku, a začala se v okolních nemocnicích rychle plnit lůžka JISP (jednotek intenzivní socialistické péče), okresní vedení KSČ zaslalo na ÚV popis situace s tím, že se mezi lidem šíří nebezpečná imperialistická propaganda, že nemoc má původ v kyselých deštích, kterými tehdy zásobovaly Krušnohorsko místní elektrárny a chemičky. ÚV začalo jednat, to znamená, že Indra a Bilak odeslali do Moskvy dopis (jak byli zvyklí), kterým pozvali do ČSSR sovětské lékařské experty. Ti pak identifikovali nákazu nikoli jako chřipku, ale tzv. afghánskou nemoc, která se již v té době šířila i v Sovětském svazu navrátivšími se vojenskými poradci z Afghánistánu. Tam ji ovšem řešili hromadným svozem nakažených do tzv. karanténních gulagů, tak o ní nikdo kromě KGB nevěděl. Vytrasovat pak pacienta 0 bylo pro místní OÚNZ hračkou.

 „Teho babráka Karmala nám bol čert dlžný,“ konstatoval prezident Husák při čtení svodky událostí. „Dajte to ministrovi Prokopcovi, nech s tým dačo porobí. A zatvorte hranice, nech sem zo Západu nikto neprenikne.“ „Ale soudruhu prezidente, hranice jsou zavřené už léta, a o těch pár diverzantů s nákazou se pohraniční stráž postará,“ odpověděl přítomný ministr obrany Václavík. Ministr zdravotnictví, pro bezkonkurenčně nejdelší setrvávání ve funkci zvaný Inventář, se chopil díla neodkladně. Nad celou infikovanou oblastí vyhlásil tvrdou karanténu, lidé nesměli dovnitř ani ven, byly uzavřeny všechny školy, restaurace musely mít zavřeno už v devět večer, zakázal shromažďovat se ve více než dvou lidech, lidé si museli držet odstupy a dezinfikovat se alkoholem. Protože tehdy nikdo nikam moc necestoval, natož aby se shromažďoval a všichni stejně seděli doma a nalévali se alkoholem poctivě bez donucení, nikdo ani nepoznal, že je v přísné karanténě. Dokonce ani zavření všech škol nebylo nikomu divné, protože komunisté je zamaskovali jako uhelné prázdniny. Jen rušení manifestací pracujících a stranických schůzí některým vrtalo hlavou, ale byli zvyklí se neptat, protože kdo se moc ptal, stejně se nic nedozvěděl, a ještě na sebe zbytečně upozornil. A manifestace rozhodně nikomu nechyběly. Covid se tak na Krušnohorsku podařilo téměř vymýtit bez větších škod. Virus se však v plné síle vrátil koncem 80.let. Tentokrát se rozšířil masově od Chebu po Čiernu při Čope a zdravotní péče začala kolabovat. I to by se jistě utajilo, jenže mezitím Gorbačov, nový generální tajemník ÚV KSSS, když před ním rychle za sebou zemřeli s covidem hned tři jeho předchůdci, vyhlásil glásnosť a kvůli boji s virem i suchoj zakón, takže i ti, kterým se dosud pletl jazyk, začali mluvit.

V Československu, když nemoc zkosila téměř celý domov gerontů, čili předsednictvo ÚV KSČ, ministr zdravotnictví (stále Prokopec) vyhlásil pod heslem Sovětský svaz – náš covidový vzor nejtvrdší „absoljutnyj karantin“. Promiňte, slovo lockdown prostě neznal. V nemocnicích začala pomáhat armáda. Zvláštní bylo, že i když do služby na covidový rozkaz nastoupilo dvacet tisíc vojáků s nasazenými bodáky na bezpečný výtěr z nosu a polními lopatkami pro pohřbívání zemřelých, stejně v záloze zůstalo dalších 180 000 vojáků, tak se nikdo nedostatku personálu neobával. Armáda zřídila v Paláci kultury polní nemocnici, čili tam prostě navezla spartakiádní lůžka, deky a zásoby celaskonu a acylpyrinu.

Podniky jako jiřetínská Triola, Elite Varnsdorf, Kolora Semily, OP Prostějov, Jitex Písek a Makyta Púchov začaly chrlit roušky a jejich brigády socialistické práce trhaly rekordy. Bohužel se ukázalo, že roušky z Trioly, vyrobené z dámských krajkových kalhotek nebo ty z varnsdorfských punčoch jsou proti covidu naprosto neúčinné. Ve froté rouškách, původně z bytelných ručníků z Kolory se zase lidé dusili, stejně jako v těch z Jitexu, OP a Makyty, vyrobených z pánských obleků s tlustou podšívkou. Čechoslováci ale na nic nespoléhali, a když si bleskově nakoupili toaletní papír, pivo a rum, začali šít roušky doma podle střihové přílohy časopisu Burda. Svobodná Evropa zase šila do komunistického vedení. Zveřejnila záznam projevu Miloše Jakeše z kulturáku v Červeném Hrádku, jímž naštval i dosud loajální umělce: „No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už nakazila sebe i manžela Harapese, který nám pak v Národním divadle nesplnil plán pas de deux. A jiní podepsali Několik vět o covidu, otevřený dopis kardiologů, zubařů a psychiatrů, kde zaútočili na naše proticovidová vládní opatření, že to je daleko větší ohrožení zdraví než koronavirus. Nevidí, kolik starších soudruhů nám na virus pomřelo? To bych na předsednictvu ÚV KSČ za chvíli zůstal jako kůl v plotě!“

Byla to pravda, předsednictvo už sice dávno zasedalo pouze on line, tedy s pomocí polních telefonů a vysílaček, ale jen ve dne. V noci však, když je nikdo neviděl, se zpíjeli bez roušek v protiatomovém krytu RIOS (Restaurace pro Ideově Oddané Straníky) na Vyšehradě a pili vodku brčky z jednoho lavoru. Jaký div, že pak padali jako mouchy. Straníci na Červeném Hrádku schůzovali v červenci, ale soudruzi se přes Jakešovy výzvy v létě nepřipravili a přišel horký podzim. 17.listopadu se na Albertově v Praze sešly stovky studentů, většinou bez roušek, bez odstupů a dezinfekce a s hesly jako Virus neexistuje, Jakeše do karantény nebo Roušková totalita se vydaly na Národní třídu. Tam je zastavil covidový pohotovostní pluk. Marně na ně studenti volali: Máme dezinfikované ruce! Když si ovšem lehl na zem student Šmíd, ve skutečnosti agent Zifčák, a začal předstírat nakaženého, studenti se v panice rozprchli do všech stran. A zbytek radikálů, kteří zůstali, rozehnal vojenský zdravotnický prapor pod velením četaře Prymuly dezinfekčním dělem.

Situace se stávala neudržitelnou. Na Miroslava Štěpána, když z balkónu vysočanského ČKD uklidňoval pracující, že děti absolvují nákazu bez příznaků, křičeli rozčilení starší dělníci Nejsme děti. Z tribuny na Letné shromážděným davům bez roušek a s transparenty s přeškrtnutou chlupatou koulí a nápisy Konec vlády jedné nákazy zapěl Jaroslav Hutka: Krásný je vzduch, krásnější je moře, co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, bezrouškové tváře. A lidé zvonili klíči a objímali se, líbali a zpívali. Později tedy někteří na jipce litovali, že těmi klíči zvonili, ale to už je jiná historie. Vláda komunistů padla a revoluce byla na počest nejčastěji používané látky na roušky nazvána sametovou. A všichni postupně zapomněli, tak jsem archivy prohrabal a vám to všechno připomněl. Jen generál Covid v čínském exilu na štábu tehdy pronesl zasněně: „Do toho Československa se jednou vrátím, tam to bylo bezva.“