Aristokravky, ideoveksláci aneb Bída českých elit

Možná se stejně jako já rozhlížíte po úhoru české politické, společenské i umělecké scény a s lupou v ruce a lucernou v pravé poledne marně hledáte ty vysoce erudované, s morálkou vyššího principu a ocelovým charakterem.

Vůdci, za nimiž by bylo možno se houfovat bez vtíravého pocitu bučící stádnosti, ale s vědomím nevynuceného souhlasu a přirozeného souznění, ba úcty k jejich charismatu, jaksi došli. Na elitu, vybudovanou nikoli „vychytanou“ píár kampaní, intrikami nebo brutálním okopáváním kotníků soupeřů, ale rozsáhlým věděním, uspořádanými a pevnými názory, schopností pohlédnout i za horizont vlastního nosu a pracovat ku prospěchu celku, tak na takovou elitu se sice dnes pasuje kdekdo, ale neznamená to vůbec nic. Místo toho jsme svědky dlouhé řady praporečníků podučitelství, jak tento jev nazýval filozof Václav Černý. Definoval ji jako „neuvěřitelnou směs intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti“ (Václav Černý, Paměti III). Částečně ji zdůvodňuje „pekelnou drenáží“ od doby pobělohorské až po komunisty, masovou likvidací skutečných českých elit, od vyšší i nižší šlechty po Bílé Hoře přes nacistické běsnění proti nejlepším představitelům národa až po bolševické okysličování elit dělnickou krví a rozsáhlé emigrační exody z totalitní republiky.

Ale proč i po třiceti letech skutečné svobody, demokracie a samostatnosti, kdy výmluvy na přesilu, často i vojenskou, a zahraniční vměšování až poručnictví, už působí směšně? Vidíme, jak tento systém generuje i do nejvyšších postů, politických i společenských, jako by stále pokleslejší a „podučitelštější“ osoby, které jsou pevné v kramflecích jen při ohlídání svých prebend nebo v politice kšeftů a válkách žalostně žabomyších. Až to občas vypadá, že i pověstný Caligulův kůň-senátor by natropil méně škod na parlamentní půdě, nevoňavé kobližky v to počítaje. Jako by legitimací a přímou pozvánkou k nejvyšším státním a společenským funkcím byla zoufalá nevzdělanost, maximálně na úrovni turbostudií, nakoupených v plzeňské či jiné „společenskovědní“ samoobsluze a neschopnost žbleptnout jakýmkoli jazykem, často včetně toho rodného. Místo toho vidíme jen dostatečně silný řev, zesílený ještě mediálními ampliony kluků, co spolu mluví, špína, kydaná na protivníky po kýblech a lokty ostré jako jazyk domovnice.

Abychom si rozuměli, vůbec nezastávám názor, že národ staletími formovaný jako programově plebejský, s podezřívavým odporem k sebevědomým vůdcům jakéhokoli střihu, zhusta delegovaným protektory zvenčí, žádné elity nepotřebuje. Ba naopak, pociťuji jejich akutní nedostatek. A to na všech frontách. Zaznamenal jsem v poslední době otázky, proč například umělci v politickém angažmá nyní selhávají (když prý v roce 1989 sehráli tak významnou roli). Proč tedy, když často při veřejné prezentaci jejich názorů (jsou výjimky) máte někdy pocit, že s potížemi přežvýkali učebnici dějepisu pro základní školy, s politickým přehledem jsou na úrovni absolventů VUMLu (často ani ne s obráceným znaménkem) a filozofují mistrně jen o nepřijatelnosti ponožek v sandálech. Protože jsem v roce 1989 byl u klíčových událostí často i osobně, a právě umělecké sféře, vím, že role umělců byla velice důležitá spíše emočně – na řežavý hlas Rudolfa Hrušínského na sametové manifestaci (byl tehdy silně nachlazen) budu vzpomínat do smrti. Ale u klíčových jednání, která skutečně rozhodovala, nebyli. A na rozdíl od roku 1968, kdy byli „spisovatelé jako svědomí národa“ často u formulací ideových programů, jak tedy v Pražském jaru dál, v roce 1989 jsem nějak nové Vaculíky, Kundery a Procházky nezaznamenal (a už ani nikdy potom). S výjimkou Václava Havla, samozřejmě, ale i on byl tehdy vnímán spíše jako režimem pronásledovaný disident než dramatik.

Ani se (jako měl dobré důvody si ve své době myslet Václav Černý) nedomnívám, že by „úbytek charakterní krve“ byl způsoben v dnešní době nějakými represemi protektorů zvenčí či masovým odlivem mozků do zahraničí. Opravdové osobnosti, které chovám v úctě, potkávám či čtu a z (některých) médií poslouchám stále, vzdělaných lidí s fascinujícím přehledem, jiskřivými myšlenkami, kritickým myšlením, a dokonce nepochybně i s organizačními, neřkuli vůdcovskými schopnostmi v dobrém slova smyslu je tu podle mě stále dost. Avšak jako by trpěli syndromem blanických rytířů.

Z hory nevyrážejí, i když mně se zdá, že brzy bude českým zemím nejhůře, jim zřejmě ne a realizují svůj dar jinde, i když úspěšně. Někteří se sice občas zkusí chvíli brodit politickým marastem, ale vzápětí toho, silně znechuceni, zanechávají nebo působí jen v nejnižších patrech politiky, například jako starostové menších obcí. Tam totiž fungují značně odlišné mechanismy voleb a výtahů k moci než u podivných masomlýnků stranických sekretariátů, které dnes vyvrhávají už často jen kandidáty barvy holubí šedi, zprůměrované na mentální pidilidi a znormované podle jakýchsi zvrácených vnitrostranických mustrů. Navíc pojištěné hustou sítí klientelistických vazeb a záruk „vděčnosti“. Mám horror vacui (strach z prázdnoty) z obsahu hlav těchhle myší bez vůně a chuti, jen zkarikovaných avatarů skutečných idejí a charakterů. Elitami jsou jen, když se za ně samolibě vyhlásí, což ovšem rádi dělají. Je to dokonce jakási oblíbená aktivistická móda dneška. Ale my vidíme nikoli elitu, ne aristokratky ducha, ale jen jakési aristokravky (trefný novotvar z internetu-pro ženy, které zhluboka pohrdají průměrnými „burany“ z lidu, často jen kvůli jejich chudobě). A ideoveksláky, kteří považují ideje, morálku i charakter jen za směnnou valutu, s níž se obchoduje jako s mrkví.

Co je však nadějné, tihle řidiči politických a společenských autobusů, v nichž se i my, zhusta nedobrovolně, vezeme jako brblající cestující, jedou jen od dopravní značky ke značce. Kam nás vezou a co je za horizontem sami evidentně netuší (nebo hůře, tuší, ale je jim to lhostejné), pro ně existuje jen jediný horizont – od voleb do voleb, od společenského postu k postu, od koryta ke korytu. Po nás potopa, už abychom se „nažvejkli“, u koryt zachrochtali, dostupné prebendy zkasírovali.

Ono to ovšem přestává fungovat, přímo plamenným mečem andělského trestu za takové chování jsou dvě kdysi mocné strany, ODS a ČSSD. Je to pro mě signálem, že se mafiánský cynismus a čachry hokynářů moci na voliče zas tak snadno nepřenášejí, a když, tak jako lepkavé znechucení. A trh s politickými floskulemi ve formě chlácholenek a plkátů (také pěkné novotvary z netu) už nefunguje. Jistě, jsem jen mírný optimista, protože vláda dvou oposmluvních stran byla nahrazena něčím, co uchopením vlády skutečnými elitami rozhodně nazvat nelze. Doufejme, že se jedná jen o mezikrok. No nejsem já optimista doslova nenapravitelný? Který volá: Sláva, neukradli mi tentokrát všechno, trenky mi nechali! V každém případě čas blanických rytířů, skutečných, zatím však podivně podřimujících elit národa se blíží. Jen pouhé dvě klíčové události posledních dnů-dva chystané dluhy, půlbilionový v korunakoronách a třičtvrtěbilionový EU dluh dokonce v eurech-může celý proces výrazně urychlit. Bohužel i s tím nebezpečím, že blaničtí rytíři ho jako vždy prochrupnou a z temnot nás budou vyvádět síly temna, byť se zvonivým heslem Black forces matter. Což zatím nikdy neskončilo dobře.

Říká se, že každý národ má vládu, jakou si zaslouží. A také, že kdo v Česku vystrčí hlavu, je mu hned uražena, aby provokativně nevyčníval nad blažené šedivé masy. Václav Černý to nazývá „spiknutím prostřednosti proti všemu nadprůměrnému“ a označuje to za jev vlastní všem malým národům. Myslím, že v tomto ohledu se filozof Černý mýlí – podučitelství (nebo podle něj též chalupnictví) považuje dokonce za vlastnost, s níž je možné se setkat pouze v Čechách, že je naším „rysem vysoce originálním“. Nu, podívám-li se po světě, „neuvěřitelnou směs intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti“ vidím i leckde jinde, často v podobě vypjatě krystalické. A kdybych si měl například ve snu vybírat ve volbách mezi Donaldem Trumpem a Joem Bidenem, nebo šéfem Evropské komise Junckerem a von der Leyenovou (obojí zaplaťpámbů nevolíme), probouzel bych se zřejmě zpocený až na podolku.

Spíše také i my v Česku vidíme „nedovzdělanost omezeně zakrnělou úzkým domácím obzorem, ale cítící se přitom drze na výši jakýchkoli světových a vůdčích úkolů, neboť je osobivá, závistivá a ctižádostivá“. Já tedy ji vidím, některým samozvaným „elitním“ vůdcům bych nesvěřil ani řízení králíkárny, natož, nedejbože, atomové elektrárny. Oni skutečně „trpí komplexem mentální chudoby“, Abych aspoň zrnko optimismu vydoloval, je vlastně malilinko pozitivní, když si hlupák alespoň uvědomuje svou palčivou nedostatečnost. Proto ty vysokoškolské lžidiplomy, neoprávněně připnuté tituly ke jménu, pavědní obory, vystudované na jedno posezení v kavárně a proto ty CtrlC elaboráty, tak v naší kotlině rozšířené.

Protože mi v tomto článku nejde o útok na konkrétní osoby, jmenoval jsem dnes jen ty zahraniční „hvězdy“. Nerad bych, aby se v diskusi strhla váda ve stylu, kdo je „blbý a blbější“. Ostatně, osoby z aktuální či nedávné české hvězdné pěchoty ducha si do řádků jistě dosadíte sami a konkrétní jména se vám určitě jen pohrnou. O to však nejde, i když víme, že poslednímu se nejvíc směje ten předposlední. A perlička na závěr: a to, když Václav Černý vzpomíná na 70. léta 19.století. „Jakými orgiemi malichernosti, hašteřivosti, ostouzení a nevděku byl v sedmdesátých letech otráven politický boj…“ Kde už jsem to jen viděl…? Nebylo to v dnešním parlamentu? Kdy jeden moudrý státník přinese transparent All lives matter a druhý, neméně moudrý poslanec, se s ním hned začne o něj tahat jak děti na písku o hrabičky? A tváří se u toho jako Gándhí, když šel přes půl Indie pěšky pro sůl. Zvláštní jev: jako by rozhodující dějinné události, které se na nás hrnou, se někde před parlamentem zanořily jako Punkva a vyvěraly až, bezpečně ignorovány a zmarněny, o kus dál do Vltavy. A já přesto cítím, jak voliči i skutečné elity pomalu začínají významně zdvihat obočí. Jak říkám, vždycky jsem byl nenapravitelný optimista. Hlas volavého na poušti? Hlas vola na poušti?