„Konec internetu,“ volají jedni. „Konec nenažrané zlodějny“, kontrují druzí

Zničí nová směrnice EU svobodu internetu? Hravé blogery, štiplavé youtubery, kousavé komentátory, satiriky, videosestřihy, odkazy (čili i zdrojování článků), to ano. Ale bude to někomu chybět? Mně tedy ano.

Představte si, že někdo vybuduje náměstí. Na něm se všichni lidé setkávají, učí, vyměňují si informace a baví se. Vše zdarma, kdo by platil za špacírku po rynku, že. Jenže to náměstí jeho majitel oblepí reklamami – a inkasuje za ně balíky. Protože to je hodně velké náměstí, pro miliardy lidí, kteří ty reklamy vidí, příjmy z reklamy jsou také miliardové, dokonce stamiliardové – v dolarech. Směrnice Evropské unie o autorském právu na jednotném digitálním trhu, schválená Evropským parlamentem v září t.r. může být definitivně odklepnuta ještě na jaře roku 2019. Pokud to bude v podobě, schválené europarlamentem, bude to přelomový rok pro internet.  Spíš zlomový, nebo ještě lépe ve stylu: polámal se internetek, ví to celá obora. Nebude to hned po schválení, mezi směrnicí a nařízením EU je totiž rozdíl. I když ho možná nevnímáte. Směrnice říká TUDY a nařízení, jak název napovídá, nařizuje TAKHLE. Takže po schválení TUDYsměrnice ještě musí následovat TAKHLEnařízení  v předpisech jednotlivých zemí EU. Což, zvláště v českých zemích, nebude hnedle, ale do roka a do dne přeci jen musí (viď, Lomikare). Do jakého světa se probudíte, až se to všechno dotáhne? Podle obránců směrnice bude vše při starém, podle odpůrců si zapnete internet a budete valit oči. Ty, které vám zbyly pro pláč.

Vraťme se k podobenství o náměstí. Bude tu pořád to obří náměstí a v něm lidí jako much. I těmi reklamami bude nadále oblepené kolem dokola. A lidé se tu budou potkávat a mluvit spolu. Jako dřív. Pak vám dojde, že tu přeci jen bude něco jinak. Především zmizí spousta legrace. Zůstanou jen klauni, co si budou dělat legraci sami ze sebe. Ti praví, co budou vědět, že si utahují ze své maličkosti, i ti nepraví, co budou dělat šašky nevědomky a se smrtelně vážnou tváří, třeba někteří politici. Na domech kolem náměstí, se starodávnými jmény jako U Google anděla, U jednorožce Facebooku, U Twitter konvice, U Youtube lva nebo U kokrháče Instáče budete moci nadále malovat a věšet jakékoli obrázky, to určitě ano. Třeba tam vylepíte fotku Harryho Pottera s přimalovanou bublinou u úst, jak říká: Hermiono, půjč mi turbokoště, jinak ten česko-bradavický parlament nevymetu. Samozřejmě jen tehdy, když budete mít svolení k užití autorských práv od spisovatelky J.K.Rowlingové, představitele Pottera Daniela Radcliffa, Hermiony, čili Emmy Watson (ano, i té, milý Watsone), režiséra, scenáristy, kameramana, překladatele, co vymyslel výraz Bradavice (v angl. Hogwarts), atd. Což bude pro uživatele facebookové zdi s výstižným nickem Teta z orlických hor hračka, její zkušený právnický tým to za pár let a milionů obstará. Jinak vám tu fotku hned strhnou a roztrhají. Takže zapomeňte na vaše vtipné memy. Na náměstí najdete plačícího youtubera Kovyho, jak naříká, že mu smazali úplně všechno, dokonce i příspěvek Konec parodií na youtube, protože tam použil videjko Mistra Beana bez svolení Rowana Atkinsona. A ještě tam drze báječnou směrnici EU pomlouval. Jakož tam potkáte i zástupy pofňukávajících dalších youtuberů, let´s playerů, imitátorů, satiriků, humoristů, tvůrců hudebních coverů, remixů, parodií, karikaturistů, karaokezpěváků a kolážistů. Budou tam to náměstí zametat, jinak už se neuživí. Bývalí „paraziti“ na boží slávě umělců půjdou od válu. A když si náhodou na náměstí zapískáte motiv z písně Yesterday, už vás ex-beatle Paul McCartney, jinak nejvěhlasnější zastánce směrnice EU, nechá zatknout a vyvést. Ale Ktož jsú boží bojovníci si písknout můžete, tam je údajný autor Jan Čapek z Klatov mrtvý nejméně od půlky 15. století, což už hodí o hodně víc než 70 let bdění nad jeho autorskými právy. Že se na tom náměstí promítaly na zdi i ukázky z filmů, skeče, střiháky z nejlepších filmových hlášek nebo silvestrovských vtipů, trajlery nebo videoklipy stažené z televize? Zapomeňte, bylo to nezákonné, zlodějské a s vašimi rádobyvtipnými komentáři často i nactiutrhačské, zlovolné a ponižující. Což už nadále EU trpět nebude. Co na tom náměstí nového dál také nepřehlédnete? Výběrčí daní z odkazů. Jak jen sousedovi sdělíte, že jste tam a tam četli to a to a řeknete mu, aby si to tam našel v plném znění, hned vás obstoupí, měšcem zatřesou a – plať, mameluku. Žádný článek už si nikdy nevygůglíte, pěkně budete muset přímo na stránky konkrétního média, jestli tam náhodou o vámi poptávaném tématu něco místní novinářský krasoduch nenapsal. Místo toho, abyste si zadali třeba ve vyhledávači výraz „lhář Zeman“, už vám nevyjede dnešních 193 000 odkazů, kdepak. Novinářské články jsou totiž autorská díla, literární skvosty, za něž se tvrdě platí jako za každou cestu do umělecké nirvány. Tak si, milý uživateli internetu, pěkně najdi přímo cestu na náš deník, týdeník, či časopis, Google by náš pracně vytvořený titulek s perexem jen vyčmuchal, vyvěsil a hned olepil svými reklamami, zkasíroval to a nám by nic nedal.

A další argument odpůrců? Směrnice navrhuje, aby každý příspěvek, pověšený na veřejnost, byl okamžitě proklepnut, naruby obrácen a prohmatán, zda neobsahuje autorské dílo, a hned aby taky rozpoznal, zda nebylo ukradeno, a to srovnáním s centrální databází uměleckých děl. No, to je úkol pro Hercula, nikoli Poirota, ale toho bájného řeckého reka. Youtube to prý už dokáže, vyvinul Content ID. To je prográmek, který už majitele youtube stál přes 100 milionů dolarů. A pořád má mouchy, cpou do něj další peníze jak do černé díry. Každičké videjko zanalyzuje, jestli jeho vkladatel náhodou nelže, že na něj vlastní práva. Jak obrazovou, tak zvukovou stopu. Poslechne, pokouká… a nahlásí problém, když ho najde. Komu? No přeci pravým vlastníkům, což jsou podle článku: velké televizní společnosti, filmová studia nebo hudební a nahrávací labely. Celkem 9 000 uživatelů Content ID už si díky prográmku přišlo na 3 miliardy dolarů. Tak to je pěkné. Může se přihlásit do Content ID nějaký nezávislý umělec, kterému na internetu ukradli i poslední umělecké podvlékačky? No, podmínkou je, že na youtube umisťujete „velké množství“ autorského obsahu. Co je to velké množství? No, jako u drog, ne? Velké množství je množství větší než malé. Pro ilustraci, abyste netápali: v létě Google představil vylepšený prográmek Copyright Match a tam se můžete přihlásit, když… máte víc než 100 000 odběratelů. Máš 99 999 – tak ven, šmudlo! Ironií je, že u zmíněného článku o skvělém počínání Googlu je umístěno video. Ale to video bylo smazáno. Cha chá. Asi žralok Content ID ukousl článku nohy. To nevymyslíte! Zbyl jen text. A ještě jedna zajímavost z článku. Pravým majitelům práv youtube nabídne tři varianty řešení, když vyslídí u videa problém: nedělat nic, nechat video stáhnout nebo získat veškerý výdělek z reklam na videu. Tak, co myslíte, co udělali ve více než 90% případů? Nehádejte dlouho, řekli si o peníze z reklam. Takže svatý boj za nedotknutelná práva autorů a uměleckou neposkvrněnost se nám tu, ehm, trochu smrskl na… – na prachy. Pro ty největší, samozřejmě. Nějaké malé a střední podniky si můžou stěžovat leda na lampárně. A vzít sebou toho nezávislého umělce. O startupech ani nemluvě. Pokud nemáte na pročmuchávací program za bratru 2 a půl miliardy korun, vzdejte to. Smůla, Zuckerbergem už se asi nestanete. I kdybyste, stejně jako on, před americkým Senátem vypověděli, že váš nový Facebook je jen platformou. Tedy tím náměstím, které jste jen vydláždili, zametli a pustili tam lidi. Co si mezi sebou šveholili, už prý Zuckerberga nezajímalo. Tedy, už ho to sakra zajímá, Facebook maže příspěvky jak olejnička dveřní panty. Už si nevrznete, tedy svým pantem.

Na straně příznivců směrnice EU se ozývají, třeba od naší Unie vydavatelů, také racionální argumenty. Seriózní novinářská práce totiž opravdu vyžaduje velké investice, pečlivé zdrojování informací, nákupy od solidních zpravodajských agentur, udržování sítě zpravodajů, fotografů, kameramanů, někdy i válečných, kde jde o život. Vydavatelské domy chudnou, osekávají redakce, slučují je, vydavatelský trh se v posledních letech radikálně proměnil. A internet na tom má lví podíl. Jinými slovy, je stále více kováříčků a méně kovářů. Nikdo nechce kupovat, každý chce prodávat. K pochopení tohoto problému je třeba se vrátit k počátkům vývoje internetového trhu. Ten se už docela dávno ostře rozčlenil na dva velké tábory: tvůrce platforem a tvůrce obsahu. Tedy na jakési „elektrárny“ a „rozvodné sítě“. Obě strany jedna bez druhé nemohly existovat, spolupracovaly v počátcích poměrně vzorně. Internetové platformy se dlouho tvářily, že jsou pouze těmi „dráty“, které přivádějí „elektřinu“ do domácností a podniků. Jenže poměr zisků z této „symbiózy“ se začal ostře vychylovat ve prospěch „drátařů“. Inkasovali nejen za přenos, ale velmi brzy i za celý vějíř dodatečných služeb. Třeba i za pozicování, tedy, která elektřina ze které elektrárny bude dopravena, prodána zákazníkům přednostně. Ze své podstaty se síť drátařů globalizovala mnohem svižněji než ta elektrárenská. Méně podléhala náladám trhu, neměla velké jazykové bariéry a regionální omezení. Nebyla po ní požadována rozmanitost jako u obsahu. Daleko lépe znala svého koncového zákazníka, uměla dokonale měřit jeho potřeby, vycházet mu vstříc (zvláště u vyhledávačů), doslova mu podstrojovat. I proto zde globalizace dosáhla obludné úrovně a Google schramstl celý svět s výjimkou pár totalitních režimů. Monopolizace na nejvyšší úrovni zde byla v počátku pro všechny výhodná, drátařům pomohla prudce snižovat náklady a tím klientům zlevňovat služby. A obsazovala další a další pozice, pytlačila a brala zisky v operátorských službách (ICQ, Viber, Whatsapp…), postupně přebírala iniciativu i v dříve naprosto oddělených sektorech a pohlcovala tak celé obory (např. navigace GPS, mapy…). Diktovala podmínky, mohutně investovala. Výrobci obsahu se naopak utápěli často v žabomyších místních sporech, neuměli se celosvětově „prodat“ ani spojovat. Zatímco velké internetové platformy jako Google, Youtube, Facebook, Twitter, Instagram se ještě více propojovaly, kapitálově i technologicky, výrobci obsahu šli opačnou cestou. Drobili se jak vánočka na Štěpána. Krachovali jeden za druhým a mnohé vydavatelské tituly a mediální domy zvučných jmen se dokonce staly už jen nakoupenými hračkami miliardářů (Českou republiku rozhodně nevyjímaje) jako nějací ušlechtilí dostihoví koně – ozdoby stáje.

Bylo jen logické, že se váhy prudce vychýlily v ziscích ve prospěch „drátařů“. Tak mohutně, že to vzbudilo celosvětovou nevoli, jako každá tuhá a celosvětová monopolizace. Všichni mravenci obsahu najednou jasně vidí, že jen vynášejí další a další platformové mšice za potravou a nemají z toho už prakticky žádné „symbiotické efekty“. Sladký cukr požírají mšice samy. Navíc jiným mravencům-koncovým klientům, jimiž to celé začalo a kteří poskytli drátařům první krytí pro maskovací politiku „obsah zdarma“ to evidentně nevadí. Vzpomene si vůbec ještě někdo, že youtube v začátcích žádné reklamy před videem neměl? Dnes jsou nepřeskočitelné, vkládané i dovnitř videa a platforma stále přitvrzuje. Nějaký masový hlad po kvalitních informacích a zakódovaných zpravodajských titulech či kanálech u klientů rozhodně nevidím. Nebo za zlomkové ceny původního „předplatného“- všichni v rozjezdu, nikdo v zisku.

Podle mého názoru se ozvali výrobci contentu velmi pozdě, i když naprosto oprávněně. Nadělali spousty chyb. A dlouho, předlouho se z nich nepoučovali. Směrnice EU tohle rozlité mléko nevysaje, navíc např. zpoplatňování odkazů je podle mne nerealizovatelná cesta (jak výkaznictvím, kontrolou či dokonce jako podklady k soudním sporům), navíc zcela sporná. Už tak bohatě zaneřáděné autorské právo by se mělo rozšířit i na vydavatelské domy? Tak to už vůbec ničemu nepomůže, jen to celý autorskoprávní guláš dále zahustí. A dokonce ZPĚTNÉ účinky směrnice? Pokud se tiskoví vydavatelé těší na obrovské jednorázové podojení platforem na léta zpět, to si teprve představuji skutečně tisíce soudních pří na desetiletí. Argumenty typu, že až 50% čtenářů si na vyhledávačích přečte jen titulek a perex a na odkaz k vydavateli ani neklikne, a přesto se z informace to základní dozví (a Google je zkasíruje), jsou úplně zcestné, byť třeba pravdivé. Bojují vydavatelé za takové „perexové“ čtenáře? Pak jsou opravdu ztraceni.

A článek 13 zmiňované směrnice EU? Jen odřízne z netu další kus svobody, hravé youtubery a blogery, paradoxně i velký koláč svobodných umělců, například tvůrců nápaditých coververzí písní (včetně originální obrazové složky, někdy i převyšující originální videa), karaokezpěváků, hudebníků, humoristů a satiriků, z nichž by mohli vyrůst budoucí velcí zpěváci, hudebníci, komici, karikaturisté či kolážisté.

Jak to tedy řešit? Jeden návrh bych měl, třeba se ho některý z našich europoslanců ujme. I když nejsem tak troufalý, abych si myslel, že bruselští úředníci s jásotem přijmou návrhy nějakého blogíska z ídnesíčka. Existuje totiž precedens u paušálních autorských poplatků OSA z nenahraných nosičů, který mě inspiroval. Jistě nedokonalý instrument (bohatě kritizovaný – já si jen zálohuju na disk data a platím, jako bych tam ukládal písničky!), ale poměrně jednoduchý na výběr poplatků. U Pirátů asi zastání nenajdu, těm při slově OSA naskakují pupínky, což mně určitě ne, ale zatím stejně nemají v EU žádného zástupce. Co by takový paralelní návrh řešil?

1)Výpočet poplatků paušálním procentem z dosažených ročních obratů platforem z reklamy (o ty přeci jde, že) by byl velmi jednoduchý.

2)Distribuce vybraných peněz též. Například podle auditované čtenosti, poslechovosti, sledovanosti, návštěvnosti. Rozhodně ne podle určení nějaké komise vyvolených pro výběr správných médií, jak se v poslední době objevuje volání po státní podpoře těch vybraných posledních spravedlivých. Veřejnoprávním médiím ani korunu, pro ty máme platformu i sociální síť utkanou přímo z našich kapes.

3)Výběr poplatků i jeho distribuce by měly regionální charakter, odpadly by nářky na odplývání zisků z EU „za moře“ nebo do daňových rájů.  

4)Neodřízlo by to malé a střední internetové podniky ani startupy (nemusely by si pořizovat superdrahé rozpoznávací nástroje ani analytiku).

5)Odpadly by i hrozby likvidace odkazů na vydavatelské servery a citace z nich, parodie a satiry, fragmenty uměleckých děl, coververze, karaoke, let´s playery…

6)Přivřelo by to nůžky mezi platformami a výrobci obsahu.

7)Myslím, že by i majitelé platforem na takový kompromis přistoupili, nebyl-li by pro ně likvidační. Hrají o mnoho, nějaký přijatelný kompromis je i v jejich zájmu. Zvláště, když třeba Google má v EU tolik másla na hlavě, že ho podezřívám z jeho prudkého zdražení v tomto roce.

I vy, milí kolegové blogeři, byste přijetím směrnice EU v současném znění byli výrazně poškozeni, zvláště vy s rozsáhlými citacemi z jiných zdrojů a pečlivým zdrojováním článků, s odkazy na videa či použitím obrazové banky MAFRA satirickým stylem jako to dělám já. Pokud nevěříte, tak si tu směrnici přečtěte (odkaz v úvodu blogu). Moc se nezasmějete. I když vám bruselští úředníci budou tvrdit, že to vůbec není pravda a nic se nestane. To už nám říkali o GDPR, Istanbulské úmluvě, globálním paktu o migraci, o uprchlících… Zní mi tahle ujišťování jako ta ampliónová výzva obklíčeným parašutistům v kryptě kostela po atentátu na Heydricha z filmu Atentát: „Vzdejte se, nyc se vam nestane.“