Nehodící se škrtněte a zpět ke svým se vrtněte

Polarizace, čili odlišování, dnes dominuje. Každý správný polárník usiluje o polaritu. Popularizuje polaritu, i blogy zde jsou někdy čisté polaroidy. Ale co já? Jsem v polařiti. Zatuchlá konzerva a přesto stvořitel Tomáše Klvani?!

Kdyby jen to, jednou jsem ve Strakovce chlastal s Kalouskem. Krok jsem s ním držel asi hodinu. Pilo se po stakanech, jako v Rusku. Málem jsem po svých neodešel, on zcela v pohodě. Na závěr pijatyky mi nabídl funkci šéfredaktora Lidové demokracie, tak jsem asi zapůsobil. S Klausem jsem klábosil, jen my dva a mikrofon. Volal pak mému šéfovi a hrozně mě chválil. S Havlem jsem byl na Hradě pečený vařený, pozval mě na výlet do Asie. Letěl jsem. Zemana jsem vezl do Brna a zpátky do Prahy. Neměl tehdy auto, tak jsem mu nabídl služby svého Uberu Škoda 120. Zadarmo, takže já mu vlastně finacoval jeho první kampaň. Kdybych se s ním tehdy na D1 vymázl jako Rezník s Dubčekem, měli bychom jiného prezidenta. Pražská kavárna by mě na rukou nosila. Celou cestu tam jsme, jak kdysi komunisti psávali, „setrvali v delším přátelském rozhovoru“. V Brně v televizním studiu, jen se rozsvítily reflektory, jsme se pak porvali jako koně. Já hájil soukromé vlastnictví, on to družstevní. To byla mela. Pak reflektory zhasly a já ho zas vezl do Prahy. A zase jsme v uvolněném rozpoložení semleli živé mrtvé. Bože, co já jsem to za člověka!

Můj výborný kamarád zase opéká buřty na zahradě u Jiřího Pehe. Má ho za chytrého a vzdělaného člověka, s čímž tady na blogu asi bude souhlasit hodně málo čtenářů. Jiný můj skvělý kamarád volí TOP 09 a čte jen Aktuálně.cz a sleduje ČT, miluje komentáře Fendrycha a TV pořady Wollnera. Volil Drahoše. Jeho šéf, můj dřívější podřízený v práci, byl dokonce největším sponzorem Drahoše v prezidentské kampani. Naposílal mu miliony. Jiný můj kamarád, ač vzděláním inženýr, bytem Pražák a šoubyznysmen, volil Zemana. Důsledně, vždy. Hrozně se baví tím, jak mu kolegové ze šoubyznysu sborově nadávají do idiotů. Já nevolil Zemana ani Drahoše, ležel jsem s chřipkou. Ještěže tak, musel bych se taky prudce vypolarizovat.

Ještě k tomu stvoření Klvani, když už jsem to nakousl. V rozhlasovém Mikrofóru jsem s kamarádem Jablonským kdysi vedl Juniorzónu. Oběma nám už tehdy bylo přes třicet a nechtěli jsme skončit jako Juraj Varholík (to byl první předseda ÚV SSM po normalizaci, i když mu bylo už přes čtyřicet), který si musel na zasedáních vyhrnovat rukávy, aby vypadal alespoň trochu mladě. Mládežník jak noha. Můj otec ho jednou sledoval při projevu na sjezdu SSM v televizi a řekl mi, že ho i soudruzi brzy poženou, jak je blbej. Můj otec byl vynikajícím prorokem, soudruzi ho opravdu brzy vykopli. My jsme chtěli Mikrofórum předat mladším, když to tedy byla mládežnická redakce. A tak jsme založili Juniorzónu, okruh velice mladých spolupracovníků, které jsme učili rozhlasovému řemeslu a počítali, že nás brzy vystřídají. Tomáše Klvaňu našel kolega v Domě pionýrů a mládeže a přivedl ho. Přišel bez rudého šátku, přesto jsme ho přijali a začali učit. Ano, kariéru Tomáše Klvani zahájil pozdější posametový člen ÚV KSČ Jablonský, můj kamarád. A já. Já měl kamarády, co? No, jen na okraj: Jablonský se stal členem ÚV KSČ na pár dní. Pak vystoupil na sjezdu s návrhem na zrušení KSČ. Ti ho hnali, anarchistu! A tak plynule přešel na pozici renegáta, což u komunistů není žádná bezva funkce.

Klvaňa nebyl zrovna špičkový intelektuál a myslitel, abych tak jemně naznačil, ale byl nadšený a pracovitý, což se už tehdy mezi mladými moc nenosilo. Po sametové revoluci vyjel ještě s dalšími do USA na stáž. Pak tam zůstal. Na dlouho. Pak jsem se dočetl, že přednáší na amerických univerzitách, což mě přivedlo v tichý úžas. Můj pilný žák. Byl i zmocněncem vlády pro komunikaci programu raketové obrany (radar v Brdech, který hájil jako lev) a má americký doktorát v teorii komunikace. Dnes je profesorem na univerzitě New York University. Kdybyste nevěděli, kde ta New York University je, tak v Praze. Je to název poněkud matoucí, ale zní to dobře. Asi jako Harvardské fondy Viktora Koženého. To taky mělo skvělý zvuk. Šéfuje tam Pehe, to je ten, co peče buřty mému kamarádovi. Klvaňa byl i mluvčím a poradcem prezidenta Klause. Jen pár týdnů. To víte: Klaus profesor, Klvaňa profesor, to nemohlo dělat dobrotu. Dnes oba stojí na protipólech vesmíru, řekl bych. A to je ta polarizace. Jenže mě zajímá nepolarizovaná pravda, ta blízká skutečné pravdě, nenavoněná korektností a služebností.

Ale kde tuhle nepolarizovanou pravdu dneska seženete? Prudce nedostatkové zboží, hotová podpultovka, jak telecí za socialismu. Svět byl po druhé světové válce dlouho bipolární. Dokonce to byla před pár lety maturitní otázka z dějepisu: Vysvětli pojem bipolární svět, charakterizuj supervelmoci USA a SSSR. Jo, to se studenti zapotili. Po zhroucení sovětského impéria byl vesmír chvíli monopolární. USA… a pak dlouho nic. Jak známo, monokultury škodí i polím, natož v politice. A zdá se, že se mnohým i stýskalo. Po medvídkovi z dětství. Také jsme doma jednoho měli. Brácha ho oholil strojkem, dost se na něm vyřádil. A tak se vrátil. Ne tedy ten medvídek, rovnou ruský medvěd. A holí ho teď po vzoru mého bráchy, až z něj chlupy lítají. Zaplaťpámbů už máme zase nepřítele. Stačilo by dokonce oprášit staré komunistické učebnice (Marxe už moc hezky Juncker oprášilv Trevíru), jen všemu dát opačné znaménko. Davu, co léta hrozil směrem na Západ, říct: čelem vzad. A jedem znova, jak už to znáte. Ale na východ. Pravda, imperialistického brouka a balónky s nepřátelskými letáky už nečekáme, čas trhnul oponou. Máme internet, plný trollích brouků, letáky dezinformačních webů, „Svobodnou“ Moskvu a Hlas Ruska. Jen ty páté kolony zůstaly jako dřív.  Nepřehledný svět, kde nebylo pro co burcovat, strhávat, zapalovat, agitovat, bouřit a stávkovat, je pryč. A hlavně musíme polarizovat, polarizovat. Hrotit (to NIKDY nepřipustíme), vymezovat se (jsme strážci demokracie, oni pekla totality), kolíkovat území (na naši univerzitu ruský šváb Robejšek ani Hampl nepáchnou), nasoukávat do uniforem (hele ho, nácka, jak slovně hajluje), nálepkovat (ty jsi troll, směju se ti LOL), přišívat hvězdy na kabáty (bez komentáře), štemplovat (toto je napříště posvátným zákonem zakázáno) a značkovat (my jsme denní beránci, oni jsou noční vlci). A hned potom onálepkované, ohvězdičkované a odhalené zlo pronásledovat, tupit, denunciovat, zavírat, prostě čistit zaneřáděný svět pro lepší zítřky bez zpátečníků, renegátů, štváčů, přisluhovačů a užitečných idiotů.

Ale má to jednu chybičku. Vytýčený směr hlavního úderu musí být vypreparovaně čistý, jednoduchý, bez zdržujících a otravných pochyb. Jako se malým dětem přibližuje pánbůh jako ten vousatý děda v noční košili na obláčku v nebíčku, protože děti by u komplikovaného trojjediného boha mohly mít spoustu nepříjemných otázek a pochybností. A tady jsme u známého formulářového NEHODÍCÍ SE ŠKRTNĚTE. Hodí se nezávislost Kosova, škrtá se nezávislost Katalánska (Baskicka, Skotska, Severního Irska, severní Itálie, Belgie Vlámů i Valonů…). Hodí se islám, škrtá se – a hele – celý seznam: terorismus, znásilňování, nadřazenost nad jinověrci a bezvěrci, mužů nad ženami, kamenování, sekání rukou, ženská obřízka, integrace, asimilace, a samozřejmě holocaust. Hodí se Palestina, škrtá se Izrael. Hodí se Turecko, škrtají se demokracie, svoboda a také Kurdové. Hodí se Saúdská Arábie, škrtá se Írán. Hodí se Merkelová a Macron, škrtá se Orbán a Kaczyński. Hodí se nelegální migrace, škrtají se původní imigrační zákony a nedotknutelnost vnějších hranic EU. Hodí se zvýšení rozpočtu EU, škrtají se podpory zlobivým Polákům a Maďarům. Hodí se raketový útok na Sýrii, škrtá se souhlas OSN. A radýrovací praktiky už nabývají někdy obludných rozměrů. Hodí se boj proti dezinformacím v zájmu politické korektnosti, škrtá se názorová svoboda internetu. Hodí se bezpracný sociální příjem pro všechny, škrtá se zásluhovost za práci. Hodí se zaručené ženské kvóty v soukromých podnicích i politice? Škrtá se rovnost pohlaví. Atd., atp.  

A těch škrtů ve jménu „radši se mýlit s přítelem, než mít pravdu s nepřítelem“, je už nějak moc, ne? Není právě tohle důvodem rozevírajících se názorových nůžek, i mezi dřívějšími přáteli? Nevím, jak vy, ale já se toho vyhraňování až do zámezí zdravého rozumu účastnit nehodlám. Už proto, že svět sice už není monopolární, ale není ani bipolární. A evidentně už nikdy nebude. Přinejmenším kvůli ekonomickému (a tedy i mocenskému) růstu Číny a dalších asijských tygrů. Nebo Indie. A my máme pořád jen slepě kopírovat nějaké ve skutečnosti nám velice cizí zájmy? Chápu, že si nikdy do náručí nepadne Kalousek se Zemanem, Babiš s Fialou, nebo třeba Okamura s Farským. Natož třeba… no, však vy byste určitě pár jmen „nesmiřitelných“ také rychle našli. I tady mezi blogery. Mrzí mě jen, že vůbec není dnes těžké překročit hranice slušně vedené diskuse, bít kolem sebe hlava nehlava, až krev stříká. Kdy jste naposled viděli, že by názoroví oponenti pochválili (i za něco, s čím souhlasí) toho druhého? Jako by se báli, že tím ztratí politické body, když vykročí z oploceného (zabedněného) tábora souvěrců? Ale kdeže. Naše velikost: nemyslet na sebe, naše urozenost: oběť, napsal kdysi básník Holan. Zatleskat občas protistraně neznamená hned se politicky rozpadnout v prach. Protože věcí, na kterých se můžeme shodnout, překvapivě není zas tak málo, jak by ukazovaly některé (hlavně internetové) diskuse nebo demonstrace. Demagogická argumentace typu „i tvoje babička je blbá“ dnes ovšem nepokrytě kraluje. Je mi to líto. A myslím si, že netrpím nějakým všeobjímajícím oportunismem nebo že bych po uhození do pravé tváře nastavil hned tu levou.

Vytrácí se nejen soudnost a slušnost, ale i nadhled a humor, a ten dokázal vždy obrousit i hrany do dýk naostřené. Ode mě to ale nechtějte. Vážně se klidně sejdu s Tomášem Klvaňou na kávu (kde jinde než v pražské kavárně, že), i když jsme dnes názorově úplně jinde. Dokonce i na ty buřty s panem Pehe bych možná zašel. A to by bylo pro mě ještě daleko těžší, to mi věřte. A pro pana Pehe asi taky, když si tenhle článek přečte. Jen s tím Kalouskem už asi nezachlastám, ne kvůli jeho názorům, s nimiž převážně nesouhlasím, ale mám jen jedny játra.