Do nově zřízené věznice, narychlo přestavěné z bývalého Paláce kultury proudily davy zadržených. Společnost vězňů to byla velice pestrá. Bylo nám umožněno nahlédnout do jednotlivých cel a promluvit s jejich osazenstvem pro náš deník I zítra, i dnes. Už při chůzi po chodbě s celami nás překvapil velice přehledný systém navigace. Každá cela byla označena barevnou nálepkou s karikaturou provinění a oddíly s několika celami pak nadřazeným názvem sekce. Dozorce nás zavedl nejprve do sekce Úchyláci. Upozornil nás, že zde, zvláště v poslední době, přibyla spousta nových osob. Když otevřel železné dveře jedné z nich, spatřili jsme jakéhosi muže s afroúčesem, obklopeného několika desítkami mužů v teplácích. „Já jsem Feri a jsem tu už rok,“ utrousil onen muž, ale dál se s námi odmítl bavit. „Pane Wollnere, co vy tady?“ užasla moje kolegyně reportérka Věrka Úderka. „Zamykal jsem kolegyně v kanclu, sahal jim na zadek, strkal jejich ruce mezi své nohy, hodnotil je slovy Jsi kýbl h*ven...“, rozvzlykal se Wollner. Poslední slova už jen mňoukal. Kolegyně se raději rychle obrátila na ostatní. „A kdo jste vy?“ zeptala se mužů v teplácích. „My jsme učitelé tělocviku z brněnských univerzit,“ odpověděli unisono. Až na dva, kteří tvrdili, že jsou z Liberce. „A čím jste se provinili?“ zajímalo nás. „Sexuální obtěžování, nátlak, znásilňování, vydírání.“ Raději jsem hned kolegyni schoval za záda a pomalu jsme vycouvali ven. „Prasata!“ utrousil dozorce zamykající celu.
Z vedlejší cely Rasisti, označené nálepkou se zdařilou karikaturou bělocha, mlátícího černocha důtkami, se ozýval velký hluk. „Ticho tady bude,“ zařval dozorce po otevření cely. Osádka, tvořená velice pestrou směsicí, okamžitě zmlkla. Některé tváře jsem poznal hned. „Za co tu jste?“ položil jsem otázku pro všechny. „Za kritiku nepřizpůsobivých, že nepracují“, „Za odmítnutí černošských herců v rolích anglické šlechty z 18.století“, „Nadabovala jsem Indiánku“, volali jeden přes druhého. „A vy, pane Kozube?“ obrátil jsem se na známého herce, přikrčeného v koutě. „Před vyprodanou O2 arénou jsem si udělal naprosto odpornou legraci z Romů.“ Hned jsem se od něj odtáhl. Přesunuli jsme se do nové sekce Proruští trollové. Bylo tam nabito po strop. Cely s nálepkou Chcimírové, Dezoláti, Agenti Moskvy, Putinovi slouhové, Rusalky, Kremloboti... nebralo to konce. Vstoupit do jakékoli z cel jsme se neodvážili. Všude byl hrozný binec, v koutě naházené bez ladu a skladu dezinformační weby, posprejované písmenem Z. Kupodivu hned vedle byla sekce Liberální demokreténi s celami jako Eurohujeři, Bruselata, Vlezdobruselisté, Poskoci Washingtonu, Bajdenova rota, Vaxeři, Vítači, Sluníčkáři, Dobrotrusové, Havlérka,... také pěkná řádka cel. Ani tady jsme se pro jistotu nezdrželi.
V poslední sekci, označené jako Směsný odpad, jsme zavítali do cely, kde seděl další odsouzený. „Za co jsem tady, sakra, kdo mi už řekne, proč jste mě zavřeli?“ vyskočil okamžitě. Všiml jsem si, že v cele jsou i sochy. Jednu jsem poznal hned, sochu Winstona Churchilla.
„Za co ten je tady?“ vyklouzlo mi. Odpověděl mi dozorce. „Rasista, násilník, v politice místo plánů na slunné zítřky jen strašil svým ‚krev, pot a slzy‘, prostě provinilec v mnoha směrech,“ procedil mezi zuby dozorce. „Nepomohl náhodou Spojencům vyhrát válku nad Hitlerem?“ otázal jsem se. „Bezvýznamná epizoda, jeho těžká provinění to nesmyje,“ měl hned odpověď dozorce.
Vězeň, který při našem příchodu vyskočil, na nás spustil příval slov: „Tohle je naprosto šílené, lidi nesmiřitelně rozdělení na bojovné tábory, diskuse s podloženými argumenty z důvěryhodných zdrojů a kritické rozbory už nikdo nepoužívá. Jen obvinění, odsouzení, výpovědi z práce, ničení kariér... A pak ta metoda slaměného panáka.“
„Co je metoda slaměného panáka,“ zajímalo kolegyni.
„Když máte potřebu neustále útočit na svého protivníka, brzy zjistíte, že je poměrně pestrá nejednoznačná osobnost, s klady, zápory, názory přijatelnými i neakceptovatelnými, činy chvályhodnými i nedobrými, prostě jako každý z nás. To se ovšem pro frontální útoky a zničující politické údery naprosto nehodí do krámu. Proto si místo něj vytvoříte slaměného panáka, kterému ovšem dál říkáte stejně jako odpůrci. Ale panák už nemá vůbec žádné kladné vlastnosti, nic na něm není barevného, pestrého, košatého, rozporuplného nebo, nedejbože, dokonce pochvalného. Je to pečlivě vydesinfikovaný, deratizovaný a hadrem zesměšnění dokonale omyvatelný zloduch, vládce temných pudů i pohnutek, škůdce, odporná a jednoznačně odsouzeníhodná osoba. A teprve na takhle vymodelovaného panáka zaútočíte, spočítáte mu všechny temné hříchy, ukážete na jeho ďábelské pohnutky, vláčíte ho bahnem a smýkáte prachem. Když mu dostatečně dlouho mediálně nasazujete psí hlavu, protože jak praví kniha Exodus: Čarodějnici nenecháš naživu (Ex 22,17), budete slavit úspěch a váš soupeř bude hnán uličkou hanby na smetiště dějin. Nebo upálen s papírovou korunou na hlavě se zobrazenými třemi ďáblíky a nápisem ‚Tento je arcikacíř‘. Jako Jan Hus. A ještě budou všichni tleskat a jásat. K žádné diskusi, dialogu, argumentaci vůbec nedojde, protože s ďáblem se nesmlouvá, s arcilotrem se nevyjednává. A proto ani nehrozí, že by vás soupeř v nějaké přímé konfrontaci třeba jen občas nachytal na hruškách nebo dokonce usvědčil ze lži a zesměšnil. Je to bezpečné, spolehlivé, přehledné a hlavně – funguje to. Žádný důvod k přemýšlení, žádné Cogito ergo sum. Je to bezbolestné, emočně nabité, úchvatné. Pastva pro demagogy, fanatiky a majitele jednookruhového mozkového závitu. Slaměný panák má navíc ještě jednu báječnou vlastnost. Skvěle hoří.“
„Ale s věkem svobodného internetu přeci nejde potlačit demokratickou diskusi a lehce zcenzurovat nepohodlné jako kdysi,“ opáčila kolegyně. Zdálo se mi, že vězně to skoro rozesmálo.
„To skutečně v počátcích platilo," zareagoval hned vězeň. Valí se na nás ovšem nové normy, zavádějící jednu starou dobrou cenzuru za druhou. Neříkají tomu ovšem cenzura, ale třeba regulace, vytvoření pravidel, ochrana proti dezinformacím a hybridními válečníky. Ale je to pořád to samé cenzorské razítko. A buší nám na vrata a štempluje naše názory, postoje a pozice. Sleduje, ukládá, třídí a hodnotí. A už také maže, vyhazuje, žaluje a odsuzuje. Navíc elektronická média a sociální sítě přinesly jednu velmi zneužitelnou možnost. Na síti už nejste reálným člověkem, vystavujete tam už pouze svého avatara. A to může být někdo zcela odlišný od vašeho pravého já. Nemyslím jen pedofila, vydávajícího se za dvanáctiletou holčičku. Je to z principu anonymní duch, někdy i opravdu placený trollími farmami, dokonce vůbec ne člověk, ale robot s umělou inteligencí, co je s vámi schopen přesvědčivě diskutovat celé hodiny, nikdy neumdlí a stejně jako čert nikdy nespí. Celé médium, web, portál může být jedním velkým avatarem, virtuálním pohádkářem, vypravěčem silných, ale zcela vylhaných nebo polopravdivých příběhů, kde je lež přimíchána ke kopci bezvýznamných pravdivých informací jako utrejch travičem do jídla.“
„Poslyšte, vy jste jak sud po okraj naplněný skepsí a depresemi,“ neodpustila si kolegyně Úderka.
„To je omyl,“ odpověděl po chvíli vězeň. „Světlo naděje vždycky svítí, kyvadlo se vychyluje na obě strany. Má víra je jednoduchá.“
„A to jaká, směla bych vědět?“ dala ruce v bok kolegyně.
„Jak říkal filozof Petříček: Věřím v ‚zálibu v přirozeném sdružování svobodných lidí spojeném se střetem názorů‘. Tomu protikladu Deleuzeho ‚imperiální svrchovanosti‘, podřizující řeč hierarchiím, autorizacím a povinnostem. Čekám, že přijde Vzpoura na lodi Blbounty,“ odtušil poněkud zvláštně vězeň. To už ale dozorci, našemu průvodci, došla trpělivost. Obuškem vězni nadzvedl bradu a pohrozil: „Ještě cekneš a jdeš na samotku!“
„Ale já přece už jsem na samotce,“ rozhodil ruce vězeň po cele, plné jen neživých soch. Když se zavřely dveře cely, otázal jsem se dozorce: „Kdo to, prosím vás, byl?“ „Nemusej si dělat starosti,“ chlácholil nás hned dozorce. „Bezvýznamná nula – a navíc je tady na doživotí. Ňákej Prouza z jednoho utrápenýho blogu.
