Co dnes vláda velmi cení jsou úspory na topení

Tři konkrétní příběhy „úspor“ topení v praxi aneb Když úředník vymyslí lejstro, je pak v praxi velice pestro. Blaze tomu, kdo má baráček a v něm topení, o němž si sám rozhodl. Ale i ten může chodit do práce, kde je všechno jinak.

První příběh je ještě z doby (sur)reálného socialismu. V polovině osmdesátých let jsem poprvé vycestoval s tanečně sportovní skupinou na jinak zašpérovaný Západ – do Dánska. Byli jsme ubytováni v rodinách. Kromě obvyklého prvního šoku z obchodů, nacpaných zbožím všeho druhu, a hlavně pohodových lidí, kteří se na vás (zdálo se mi) neustále přívětivě usmívají. Nechápal jsem ani to, že Dánové bydlí často ve výkladních skříních. Obří okna, obrácená do ulice nebo k sousedům neměla kromě malých záclonek po stranách žádné krytí, když jste večer rozsvítili, byli jste fakt jak popová hvězdička Pepa Melen ve výkladu obchoďáku Kotva blahé paměti (dostal za to vystavený nábytek). Sousedi i kolemjdoucí viděli všechno, co večeříte, v čem chodíte, u jakého programu se válíte na pohovce,… Luxování ve spodním prádle nebo spontánní sex na kuchyňské lince tam asi provozovat nelze (jen ložnice měly závěsy). Ptal jsem se hostitelů, jestli jim to nevadí. Odpověděli, že do oken se nikdo nedívá, protože to není slušné. Cha chá, živě jsem si představil, jak by to bylo (tehdy, ale i dnes, že) u nás.

A přece jsme našli (tehdy a podle nás) malou kaňku na jinak rozzářeném dánském kapitalismu. Dvě kamarádky tanečnice vyfasovaly jako ubikaci velkou vilu jakéhosi dánského, evidentně velice bohatého, podnikatele. Usuzuji podle toho, že měl nejen tu luxusní rezidenci, ale i velkou jachtu a stáj plnou sportovních koní. A už jsem u těch úspor. Oběma zchoulostivělým tanečnicím, odchovaným v přetopených panelácích s často zarezlými kohouty topení, tam bylo okamžitě strašně zima. Poprosily majitele, aby přitopil. Suše jim oznámil, že teplota je nastavena na 18 (!) stupňů a zvyšovat se nebude, protože se šetří. Udělal však tragickou chybu. Zavedl je do spíže, ukázal jim basu velikonočních piv (velice silný speciál) a v baru pak sadu lahví alkoholu. Ať se prý zahřejí panákem, vše k dispozici. Po odjezdu asi hořce litoval, tanečnice (za naší vydatné pomoci) mu vypily celý bar a celoroční zásobu velikonočního piva. To se ti teda nevyplatilo, šetřílku.

Druhý příběh je starý cca 15 let. Musel jsem navštívit banku kvůli hypotéce na byt. Vešli jsme s referentem do supermoderní obří haly ve stylu open space. Čeho jsem si všiml hned, byla nejen zima, ale všudypřítomný průvan. A jak jsem zaznamenal, všichni zaměstnanci smrkali a kašlali. Ne jeden, snad úplně všichni. I přivolaná konzultantka na úvod zatroubila do kapesníku a omluvila se, že tu mají opravdu „čerstvo“, že vyřizování se bude snažit urychlit. I tak jsem vymrznul jak drozd a celou dobu si hřál prsty na šálku kávy. Odcházel jsem s pocitem, že tady bych tedy opravdu pracovat nemohl. A to si doma v ložnici větrám i teplejším v lednu. Smrtící kombinace rozletu architekta, co o tepelném proudění v budovách věděl asi tolik, co já o rozdílech mezi 52 pohlavími, a šetřivého vedení banky. Tam tedy Pekarové Adamové pověstné dva svetry nosili zřejmě už tehdy, dresscode nedresscode.

Třetí příhoda už je z minulé zimy. Jeden můj přítel zjistil ve svém (státním) podniku, že mu u počítače zimou mrznou prsty tak, že nemůže vůbec na klávesnici psát. Což je, jak asi uznáte, u ajťáka dost velká překážka v práci. Stěžoval si. Přišel technik, zkontroloval čidlo a vysmál se mu. Vše prý v pořádku, teplota v normě podle nařízení šéfů. Háček byl v tom, že čidlo bylo umístěno nad vstupními dveřmi a přítel seděl u okna. Až napotřetí přinutil technika, aby změřil teplotu u toho okna. Konečně, jednalo se o prvorepublikovou stavbu, kde se zateplení budov moc neřešilo. Šéfové konečně uznali, že má (s dalšími bouřícími se zaměstnanci) pravdu a milostivě přitopili. A tady je jádro pudla.

Ministerstvo průmyslu a obchodu vydalo manuál k úsporám. Píšou se tam divotvorné rady. Jen pár „lahůdek“: „Není nutné budovu vytápět nepřetržitě 24 hodin denně. Vhodné je vytápění provázat s pracovní dobou, ráno topení zapnout a odpoledne s předstihem zase vypnout.“ Jak prosté, milý úřednický Watsone. Autor měl zřejmě na mysli kamna. Jezdil jsem občas na chalupu i v zimě. I když jsem v pátek po příjezdu hned rozpálil kamna do červena, teprve v neděli zhruba v poledne přestal ze zdí sálat chlad. Když jsme odjížděli. Všechno má svůj dlouhý rozjezd a dojezd, natož tepelné rozvody u velkých budov. Vyladit vše aspoň jakžtakž je úkol pro kouzelníka Pokustona. O teplé vodě ani nemluvě. Než po „chytré“ odstávce vyteče studená voda ze všech trubek, dáte majlant za vodné a stočné. O nějaké pohotové regulaci si můžete nechat zdát. Nebo: „Teplotu v místnosti nesnižujte nadměrným větráním (uniká teplo).“ No, kdyby tam nedali tu vysvětlující závorku, myslel bych, že větráním vzniká jaderné štěpení. No nic, já za socíku zažil i pomůcky na úklid, kde na smetáku bylo napsáno SMETÁK a na lopatce LOPATKA. Hlavně žádné tápání.

Samostatnou kapitolou je úřednická mantra, znějící v jejich ptydepe asi takto: “Topení lze ztlumit na chodbách, stejně tak je možné pouze temperovat místnosti, které nejsou využívány stabilně, jako například archivy, sklepy či toalety.“ Nahlédněme do slovníku cizích slov, co znamená temperovat, tedy výraz, s nímž autor manuálu operuje. Píšou tam: udržovat v nich teplotu jen tak vysokou, aby místnosti nevymrzly. Taková teplota je cca 5 stupňů, některé termostaty vám nedovolí snížit teplotu pod 5 stupňů právě z důvodu, abyste si omylem mrazem neroztrhali trubky. A jak je to s těmi sklepy? Vy máte ve sklepě topení? Nejsou náhodou sklepy pod zemí i proto, aby vymrznout nemohly? Stejně jako vodovodní trubky, kde ale stačí 120 centimetrů pod zem (protože tam už voda nezamrzá). A teď si představte, že sedíte na takto temperované toaletě třeba s průjmem. Navrhuji doplnit kabinky o sekáček na led, abyste z prkýnka ještě vstali. Vzpomínám si na kadibudku na chalupě. Když se navíc nějaké mé dítě netrefilo a prkýnko počůralo, byla to téměř jistota přimrznutí zadku. Připomnělo mi to i ideologický škvár Botostroj, kde majitel (karikatura Bati) vykopává ze záchodu dělnic prkýnka, aby tam neseděly dlouho, když je na ně vidět, a nedělaly si pak i „u brda somrvónunk“. Dneska by šel sedět za sexuální harašení a bossing na deset let. Co byl tenhle Baťa za grázla?!

Vlk starší (a ten teplu opravdu rozumí) v článku (zde) píše: Fyzika nás učí, jak se teplý a chladný vzduch v uzavřených prostorech pohybuje, což ovšem úředníci zřejmě vůbec netuší... Ono měřit teplotu v místnosti je docela složitý problém. Viz např. Vyhláška č. 383/2006 Sb. Záleží, kde se měří (výška poloha měřidla v místnosti), kdy se měří. Teplotu také ovlivňuje vnější prostředí (slunce, vítr, poloha budovy), zda je místnost otočená k severu nebo k jihu, jak kolem ní proudí vzduch, jaká je tepelná izolace zdiva a také odborný termín, který je dnes skoro zakázaný, a to totiž tepelná setrvačnost objektu. Viz ČSN EN ISO 13943 – tepelná setrvačnost. Ta většinou bývá daleko důležitější než kvalita izolace.

V Berlíně v Německu už natvrdo nařídili, že ve veřejných budovách se bude topit maximálně na 19 stupňů, chodby budou bez topení. Už jste někdy čekali na úřadu na chodbě na spásné Další? Někdy i několik hodin? Tak palčáky, ušanky, válenky sebou – a do kabátu nastrkat nahřáté kameny. Jinak to nepřežijete. „Nechceme nikomu měřit teplotu v ložnicích,“ ujistil všechny německý ministr hospodářství Habeck. Správně, Habecku, nikdo nám v ložnicích nebude zjišťovat, jak je kdo teplej. Tepelná komanda, vykopávající dveře našich bytů, tedy (zatím) nehrozí. Už to, že se o nich vůbec uvažovalo, je ale na pováženou.

Na Úřadu vlády už koncem září radostně oznámila jeho šéfka Kotalíková, že se i ve Strakovce bude topit jen na 19-20 stupňů a na chodbách (oproti Německu velkoryse) na 15 stupňů. A nechala vyšroubovat půlku žárovek na chodbách. Já bych šel dál, zhasnul bych chodby úplně a zaměstnancům bych rozdal baterky. V létě by mohli svítit nasbíranými světluškami do sklenice od marmelády. Jak úředníci z objednané studie za půl milionu zjistili, světluškám se prý světelné úspory nařídit nedají. A večerní nasvícení budovy škrtli úplně. Už demonstranti Strakovku nikdy nenajdou. A to je dobře, ne?

Aby bylo jasno, úsporám se nebráním, sám spořím, abych si z elektroměru neudělal větrník. Je ale naprosto nutné u toho používat hlavu a v ní jistý orgán, zvaný mozek. Československá televize kdysi vymyslela hlasování o pokračování seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka (1986). Jak? Vstali jste od telky a zhasli žárovky v bytě. A že to byly kdysi nějaké žárovky! Stowatové i 500watové. To byly peckovačky energetické síti! To víte, tehdy se ČsT poslouchala na slovo, prý se výpadek proudu tenkrát rovnal výpadku jednoho bloku elektrárny (což se dalo zvládnout). Tak tady mám inspiraci pro zelené. Nepřilepujte se k obrazu Goghových Slunečnic, vyzvěte lidi, aby zhasli. Na povel. A konečně exkomunikujte (cancel culturujte) toho básníka Hrubína, který kdysi napsal: Z komínů se kouří, / slunce oči mhouří. / Mhuř si oči mhuř, / kdyby se z nich nekouřilo, / bylo by nám hůř. To byl zpátečník! Copak je nám dnes hůř? Ven s Hrubínem na smetiště dějin i s jeho čadícími komíny. Já už ale manuály plné budovatelských výkřiků odmítám. Zůstalo mi v hlavě vlastně jen jedno nosné heslo ze socíku, s nímž dodnes jakžtakž souhlasím: Do práce i do školy – podprsenky z Trioly! Ale co jiné budovatelské heslo: Nesvítí někde zbytečně? Tak v hlavách autorů úsporných „manuálů“ opravdu ne. Tam je tma jak v pytli. Samozřejmě zelená, úsporná, udržitelná, korektní a genderově vyvážená.