Maskování sexuální komunikace našimi předky

Další z úchvatných přednášek profesora Joži Úprtěky z pražské fakulty folklogistiky, tentokrát na téma Zvířátka a jiná havěť jako zástupný sexuální symbol v lidové písni. Aneb Jak se v převlečení dostat sousedce pod sukně.

„Dobrý den, milí posluchači, dnes se ponoříme do tajemné šifrované řeči našich předků ohledně erotických vzkazů a symbolů. Zdánlivě oproti dnešní době cudní pradědečkové a prabáby byli ve skutečnosti pěkní vošoustové a rozhoďnožky, jen komunikaci halili do symbolů, protože všude bylo plno dětských uší, které by v explicitní mluvě mohly dojít k mravní úhoně. V hojné míře se proto užívaly zašifrované vzkazy, ty my si ovšem rozluštíme a probijeme se houštinami slovních opisů k syrové pravdě. Jak byste, Dvořáková, četla prostou píseň Běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru. Ježek za ní pospíchá, že jí pytel rozpíchá?“ obrací se prof. Úprtěka ke své oblíbenkyni. Dvořáková obrátí oči v sloup, ale hrdinně odpovídá:

„Ježek se snaží ukrást lišce její vzácný náklad, asi se jedná o poučení dětí, že krást se nemá.“

„Jako bych se nezeptal,“ spráskne ruce Úprtěka. Vůbec nejde o vzkaz pro děti, naopak. Liška je všeobecně používaná v lidové písni a říkadlech jako vychytralé stvoření, vždy jako symbol ženy, jež je věčně sexuálně při chuti a neustále shánějící, koho ‚povozit na ocásku‘, tedy i značně nevěrné. Tady jsou další příklady:

Hore hájkom liška beží, ej,

pri mej milej kdosi leží

Leží, leží lebo zaspal, ej,

bodaj bych ho pri něj zastál

No, máš to marné, zhrzený milenče, lišky prostě střídají partnery na běžícím páse. Až tak, že jejich milenci (manželé) to prostě nevydýchají a dojde k vraždě nevěrnice.

Seděla liška na hrázi

Myslivec za ňú pochází

Střelil an lišku, zabil Maryšku,

Maryška leží na hrázi

Tady už se vůbec nepředstírá, z roztomilé lištičky se hned vyklube Maryška. Nebo: Hynaj běži liška, liška, tovaryšku můj./ Pusć ty chyrty ež ku ni, ež tu lišku přihoni, tovaryšku můj./ Hynaj běži panna, panna, tovaryšku můj./ Pusć ty chyrty ež ku ni, ež tu pannu přihoni.

Ani tady se dlouho nemaskuje, že jde o lišku, promění se bleskově v pannu, kterou je třeba přihonit. Vůbec, co znamená ve staročeštině ‚přihonit‘, Nohejle?“

Nohejl nezaváhá a tipne si: „Povzbudit orálním sexem v milostné předehře?“ Posluchárna lehne smíchy.

I profesor se usměje: „Tak tady máme dva studentské extrémní výklady. Dvořáková s dětským výkladem, Nohejl s brutálně erotickým. Ne, přihonit znamená nadehnat, nahnat do náruče milého. Což pozdější orální sex sice nevylučuje, ale ani nepředznamenává. Pojďme hlouběji do textu, liška nese pytel zázvoru. I to je symbol, zázvor byl totiž považován za silné afrodisiakum. Takže si představujeme, že liška nese afrodisiakum, zřejmě nějakému postaršímu milenci do Tábora, aby zvýšila jeho výkon. Mladý nadržený ježek ji pronásleduje s nabídkou kvalitního sexu bez povzbuzovačů. Ovšem, jak hned zjistíme, liška na mladé (a zřejmě chudé) milence není, což vzápětí potvrzuje druhá sloka písně.

Běž zajíčku, běž za ní

pober jí to koření.

Liška se mu schovala,

ještě se mu vysmála.

Ježek je pro lišku jen nezkušeným zajíčkem, o jehož erotické služby ani trochu nestojí. Vůbec, zajíc je masově označován jako obraz nezkušeného milence a proto často:

Zajíček v své jamce

sedí sám, sedí sám.

Ubožáčku, co je ti,

že nemůžeš skákati?

Neskáče, protože neumí, kdo by o takového nápadníka stál? A že ženy tápání zajíčků dovedly rázně okomentovat: Tož co? Tož nic! Tož slez! Což bychom mohli přeložit jako: Tak co bude? Nic?! Tak padej z mýho těla, zoufalče!

No, když zajíček nemůže nebo dokonce ani neví, kudy kam (On ju hledal za uchom, ona ju má pod bruchom), má těžkou smůlu. Všichni se zajícům smáli, zvlášť škodolibé veverky:

Běžel zajíc kolem plotu,

roztrh sobě novou botu;

liška mu ji zašívala,

veverka se posmívala.

Přičemž symbol veverky je metaforou čeho, Dvořáková?“ Dvořáková, ještě silně uražená, odsekne: „Že vleze na každýho?“

„Nikoli, Dvořáková. Snad to osvětlí, už bez příkras, jiný verš:

A ta děvčina má takovou veverku

Která v noci skáče vesele po lůžku

„Něco jako bobr?“ vykřikne Nohejl.

„Uklidněte se, Nohejle, stále jsme na seriózní přednášce. Tak zpátky k zajíci: Jen panská láska po zajících skáče, tady ovšem zajíc představuje naopak nezkušené dívky, což byla tehdy naopak přednost. A jak se zdá, velice nedostatkové zboží, jak svědčí říkačka o promiskuitní myši:

Vařila myšička kašičku,

Na zeleným rendlíčku,

Tomu dala, tomu dala,

Tomu dala, a tomu ne,

Ty myš jedna, co to děláš,

Proč tomu malýmu též nedáš,

Koukej, jak se dívá chudinka šedivá.

I povětrné holčiny dovedly být vybíravé a nic nedaly na hlášku, že i s malým kašpárkem se dá zahrát velké divadlo.

Když už jsme u těch neoblíbených zvířat, ani husy nebo svině nebyly zrovna na forhontu, jak svědčí tahle ze Šanova:

Stádo husí, stádo sviní,

nestojte tu, baby, v síni.

Stádo husí, stádo káčat,

možete vy dále kráčat

Ani kráva nebyla žádaná, symbol to kupodivu chlapa, co jen čumí, přežvykuje, k akci se nemá, třeba tahle z Křekova:

A to staré vdovčisko leží jak kráva,

ani se mne neptá, mam-i já ho ráda

Také ovce to s popularitou nevytrhly, dokladem je třeba tahle z Bratřejova:

Upekla buchetku, spálila ju,

donesla k Dubčákom na zahradu.

Kde je Janek, já ho hledám,

já mu tu spálenú buchetku dám.

Janek repce, že ju nechce,

že sú v ní bachory zdechlej ovce.

Funkci eklhaft symbolu splňovaly i opice nebo namyšlený líný páv:

Bé, bé, bé, polituj nebe,

jaké sú ženy opice,

od hněvu plačú velice,

bé, bé, bé, polituj nebe.

Cé, cé, cé, nic robit nechce,

enom jak páv sem tam chodí,

nedonese ani vody,

cé, cé, cé, nic robit nechce.

Oblíbený nebyl kupodivu ani pes, jinak věrný přítel člověka. V partnerských vztazích byl na překážku. Já nejsem žádnej pes, abych k vám oknem lez. Navíc, pes často střežil panenskou nevinnost a žaloval štěkotem otci dotyčné, že za ní někdo přece jen leze. Hospodář dobře věděl, že kočka leze dírou, pes oknem. A že když by skákal pes přes dcery oves, nevzejde z toho nic dobrého. Psa na nápadníky štval velice často: Nepůjdu k rychtáři do dvorečka: mají tam černýho

Pozorečka; já vždycky: ‚Pozorku!‘, on ještě touž: ty bys mě, nešťastnej Pozorku, kous!  Marně mládenci psy upláceli: Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel. Pes i jako popis utrpení posloužil: Já sem tam jednó vľez, dostáł sem jako pes, úvéj, jak to boľí, tó ľískovó hoľí, nepudu tam podnes. Možná k vašemu překvapení – psi bránili v lásce i ženám: Potkali mne myslivci, vedli s sebou psy, psy, psy; jeden dělal haf, haf, haf! a ten druhej ňaf, ňaf, ňaf! Půjdu s vámi, myslivci! nechte doma ty psy, psy; psů se bojím, ba, ba, ba, vás mám ráda, la, la, la.

Jo, kdyby lišku k Táboru pronásledoval medvěd, to by byla jiná písnička. Co symbolizoval pro předky medvěd, Dvořáková?“

Ve Dvořákové už se po všech profesorových otázkách vařila krev, a tak odpověděla, provokativně zrak upřený na profesora: „Medvěd je symbol starého, olezlého a vypelichaného bručouna, co by rád med, ale na strom už nevyleze.“

Profesor sice narážku na svůj věk i vzhled pochopil, ale hned to Dvořákové oplatil: „Kdepak, zase vedle, Dvořáková. Medvěd byl totiž pro naše předky naopak symbolem fyzické síly, zdraví a plodnosti, s nímž by si kdejaká ráda zabručela. A vždy byl jen symbolem muže. Na masopustu muž oblečený do medvědí kůže obchytával místní dívky a předváděl s nimi nepokrytě kopulační pohyby, žádné s tím štráchy nedělal. A naopak, když medvěd představoval přeci jen ženu, bylo to opravdu stvoření velice nepřitažlivé, jak zmiňuje třeba tato píseň: Ona má tu hlavu jak medvěď, když na ňu pohlednu, plaču hneď. Nebo ještě tahle: Já si tě má milá nevemu, dyť ty jsi podobná k medvědu: medvěd má nožičky chlupaty, a ty máš srdéčko proklaty.

Načež i podlézavý Nohejl přispěchal profesorovi na obranu a obrátil se na Dvořákovou: „Holíš si nohy, medvědice?“ Ale Dvořáková se nedala a odpálila: „Aspoň si je meju, na rozdíl vod tebe!“ Profesor musel zakročit: „No tak, Nohejle, kde je vaše pověstná galantnost?“ narazil na vlastnost, kterou Nohejl ovšem nikdy neměl. A pokračoval: „Jak praví dávná lidová moudrost, lišku po oháňce, medvěda po pazourech poznáš.  Varování před symbolem medvěda obsahuje i přísloví, nabádající k opatrnosti: Se švagrem na zajíce, s bratrem na medvěda.“ Je třeba se mít na pozoru. Medvědům dívky ovšem zhusta neodporovaly, a když přece, dostalo se jim odpovědi, třeba v jedné vánoční koledě:

Kdo mi nedá nic,

ten je ze Škudlic,

na toho se zamračím,

jako medvěd zabručím,

půjdu od něj pryč

Význam medvěda ovšem v dnešní době značně upadl, v současných masopustních průvodech už kráčí jen plyšový zoufalec, zcela neškodný, vypjatě korektní, a samozřejmě nijak dívky neobtěžující. Pokud by se na nějakou jako v dávných dobách vrhnul a prováděl s ní náznaky kopulačních pohybů, byl by okamžitě zatčen a obviněn ze sexuálního harašení. Snad jen jiná tradice, kdy se muži v masopustních průvodech převlékaly za ženy, by mohla být, jako transgenderově přijatelná, vzata na milost a udržena. Jestli ono to o dnešní generaci mileniálů a Z něco nevypovídá. Druhým velice podobným zvířetem, podle předků v permanentní říji, je kůň, spíš tedy hormony nadupaný hřebec. U děvčat velice, převelice oblíbený. Paralela zcela přímá je třeba v jedné písni ze Sehradic:

Vzala koňa za uzdu, za uzdu,

vedla ho do maštale,

a synečka za ruku, za ruku,

vedla ho do pokoje

Dokonce včetně lásky lehce nekrofilní, jakou dokázala zahořet jedna ševcová z Lukova:

Na hoře Táboře zdechl tam kůň,

přiběhli tam ševci, vzali ho půl,

přiběhla ševcová, vzala ocas,

že ho dá do zelí na dlouhý čas.(Lukov)

Kdekterá chtěla by koně hřebelcovat. Ach ty vzpomínky, uložené v zelí.

Doslova boží dopuštění ovšem nastává u jiné havěti – ptactva. To je doslova masakr, jako by dívky na nic jiného nemyslely, než:

Šla má milá do sádečku,

chytila tam vrabce;

dala si ho do šátečku,

řekla, že má chlapce.

Ptactvo také muselo dřít v erotických poštovních službách:

Zaleť, sokol, bielý pták,

ku mojmu miuému,

pozdravuj ho nastokrát,

povez tiško jemu.

Aby došeu večer k nám,

že ho pěkně prosím,

že ho velmi ráda mám,

že ho v srdci nosím.

A především to ptáci odnášeli jako poslové špatných zpráv, když mládenec nenašel odvahu to říct milé do očí. Něco jako dnešní esemeska typu: Čau, mažu si tě z přátel a blokuju na mobilu. Dřív to ovšem bylo takhle:

Nad tou vaší stodolou

vlaštovičky zpívají,

zpívají, ach zpívají!

abych k vám už nechodil,

že mi tebe nedají

Žádnou výjimkou nebylo ani nucení ptactva k donašečství a šmírování vytipovaných osob:

Kdybych byla ptáčkem,

zlitnou vlaštovičkou,

snášela bych se vám

nad vaší světničkou.

Ne tak nad světničkou,

co nad maštalema:

jen abych věděla,

co můj milej dělá.

To by se ti líbilo, šmírovací děvečko. Mohla bys ovšem také zjistit, co bys zrovna nechtěla:

Co ty ptáčku jeřabáčku

nade mnou lítáš?

jakou neseš mi novinu,

že tak štěbetáš?

„Nesu, nesu ti novinu,

nesu tobě zlou:

že tvůj ze všech nejmilejši

chodi za jinou.“

A máš to, fízle. Na takové služby se nejlíp hodila např. sojka práskačka. Labutě nahrazovaly zase google a odpovídaly na různé dotazy:

Ptám já se tě, labutě

těžko-li plynout po vodě

Ne tak těžko plynouti

jak po jiném toužiti

Labutě to vůbec neměly lehké, bylo jim dokonce nařizováno, aby dívce vrátily panenství, když jí ‚spadl do vody‘ vínek zelený: Labuť plyne, vínek tone až na samé dno, těžko je jí ho dosáhat, dyž je neskoro. Prostě nesplnitelný úkol.

Ptáci museli i nahrazovat budík, aby chlapec nezaspal u milé a včas k ránu vypadnul a pantáta ho v komůrce nenachytal.

Zazpívaj, kohútku,

dostaneš pohanky,

abych já nezaspal

u svoji galánky.

Nebo: Vyletěla holubička ze skály, probudila modré oči ze spaní. A tak ptáci startovali každou chvíli, tu vyletěla laštovička z bilovského kostelíčka, tu vyletěl sokol na bílý bor. A odměna? Ani nemluvit. Lapení, mučení, smrt. Viz Chytil (zabil, škubal, pekl, papal) táta sojku, chytila máma taky; chytil táta, chytila máma, chytily všecky děti; sojka neuletí. Nejhůř na tom byly husičky, po nich pásli myslivci a stříleli je na potkání: Letěla husička divoká, sedla na naše vrata,haj-há, ty husičko divoká, mysliveček na tě čeká. Ženy zas nutily kukačky hlásat odpor k mužskému domácímu násilí (ale i podporovat ženské násilí):

Zakukala kukulenka

 v hustém háji,

 kerá žena muža bije,

 bude v ráji.

Zakukala kukulenka

 v lesi ve tré,

 ja, kerý muž ženu bije,

 bude v pekle.

Při rozchodu ptáci posloužili také jako příměry:

Milovali jsme se,

jako holubičky;

rozloučili jsme se

jako vlaštovičky.

Výjimkou nebyla ani ‚ptačí‘ výmluva dívky na pohlavní nezralost:

Ona mi povídá,

že ještě je mladá,

že ještě husičky

neškubala.

V každé nevinné činnosti ptáka hned viděli předci erotický obraz:

Vyletěl ptáček

na jaloveček,

škubal mech:

že moje milá

sladký ústa má

jako med.

To už si žádá hodně fantazie, ptáček trhá mech a šohaj hned myslí na to, jak ‚podškubat‘ svou milou. Pták často posloužil i jako úplatek! Toho ptáčka Tobě dám, protože Tě ráda mám. Hnus.

Není divu, že nejutlačovanější ptáci zvolili radši emigraci: A já se udělám tu velikú vranú, a já ti uletím na uherskú stranu, přece tvoja nebudu ani jednu hodinu.

Celá ta zvířecí i ptačí říše sloužila k námluvám i svými produkty. Oblíbené bylo třeba mléko:

Proč bych já nebyla,

šafářova dcera,

proč bych já nebyla

pěkná bílá:

smetanu vypiju,

mlíkem se umyju;

proč bych já nebyla

pěkná bílá?

Nebo: Kovářovic Tekla/ k vokýnku si klekla,/ umyla se mlíkem/, aby byla pěkná.

O vejcích ani nemluvě, ta sloužila i jako milostná psaníčka o Velikonocích s nápisy jako Kůlaj sa vajíčko tam, koho ráda mám. Neprovdané dívky si klidně rozbily vejce o hlavu, nechaly ho po sobě stékat a pak z něj udělali vyhlédnuté oběti smaženici. Jak ji prý ochutnal, už jinou nechtěl. Jak nehygienické!“ Profesor pohlédne na hodinky, povzdychne si, jak to zase uteklo a zadává úkol na další přednášku: „Příště probereme Trapasy v lidové písni. Připravte si rozbor písně ze strany 186 mých skript: Spadla do jamy hore nohami/všecí viděli do tej ohavy./Spadla do járku hore tú čárkú,/všecí viděli moju frajárku.“

Předchozí záznamy přednášek prof. Úprtěky:

zde

zde

zde