Gruppen sex, týmový manžel a střídání partnerů jak ponožek

Prof. Joža Úprtěka z katedry folklogistiky v Praze a další záznam z cyklu jeho vzrušujících přednášek na téma Sex v lidové písni. Dnes vyvrátí představy o přísně monogamních vztazích našich předků. Podle něj to byla spíš Sodoma.

„Vážení studenti, v dnešní přednášce si podrobně a na mnoha příkladech ukážeme, jak by se mýlil každý, kdo by kritizoval dnešní rozvolněné partnerské vztahy ve světle písemných záznamů o poměrech v minulých staletích. Prý idylicky monogamních, uskutečňovaných pouze ve svazku manželském a jen za účelem reprodukčním. Ano, všechno to „věrné naše milování“ bylo jen zbožným přáním. Musíme ovšem odhodit tehdejší písemné záznamy, tvořené zhusta mnichy, co o lásce a sexu zaslechli něco jen skrze neposkvrněné početí. Musíme nahlédnout do nejvěrnějšího pramene tehdejších skutečných partnerských vztahů – do lidových písní. A tam se mýtus o panně, která až o svatební noci objevuje postelové povinnosti života manželského, navíc plněné se strachem a odporem, bortí jak přesušená panenka z šustí. Mimochodem, co je šustí nebo též šúpolie, Dvořáková? obrací se profesor Úprtěka na svou „oblíbenkyni“ v první řadě.

„Šustí, když to vydává takový ten zvuk… rušivý,“ koktá Dvořáková. „A šúpolie známe třeba z písně Co sa to šúpolie za tú stodolú, aj bože.

„Aj bože,“ složí hlavu do dlaní profesor. „Čili něco jako bonbóny v kině, aha. A cože se tam, podle vás, šúpolie za tú stodolú, Dvořáková?“

„Autor popisuje, že za tú stodolú šú polie, teda, že tam jsou pole,“ odpovídá bez mrknutí oka Dvořáková.

Profesor zmalomyslní. „A o šustí zpívá Jarmila Šusťáková, že ano? Šustí jsou sušené kukuřičné listy, vy pocitová badatelko… - připravila jste si aspoň mnou zadanou píseň na dnešek Nedávaj ňa, mamko?“

K jeho úžasu Dvořáková vstane a na celou přednáškovou aulu zazpívá čistě celou píseň.

„Tak vida,“ kroutí hlavou profesor Úprtěka. „Ono to jde, když se chce. Tak o co jde v té písni, Dvořáková?

„Anonymní autorka nám sděluje své obavy, adresované její matce, do jakého prostředí nechce být provdána,“ chrlí Dvořáková.

„Výborně,“ chválí profesor. „Ale nejen to, dozvíme se o autorce mnohem více. První sloka Nedávaj ňa, mamko, kde sú dvě, tři céry, tajak bys ňa dala mezi lucipery prozrazuje pouze, že zpěvačka příliš nemiluje větší dívčí společnost, lidově řečeno ‚místa, kde je přebuchtíno‘. Odpor k ženám stejného pohlaví jako ona ještě graduje ve druhé sloce Nedávaj ňa, mamko, kde je céra s matků, tajak bys ňa dala masárom na jatku. Přirovnání k jatkám s řezníky je emočně velice silné, a už nám naznačuje něco víc - její vypjatě heterosexuální orientaci. Už tedy víme, že zpěvačka vyhledává ráda mužskou společnost. To není v jejím věku nic překvapivého, že se jí takzvaně zapalují lýtka. Tady však – a to je velice důležité – nejde o nějaké vysedávání s mládenci na návsi pod lípou, ale o sdílení jedné domácnosti s budoucím manželem. Teprve třetí sloka nám ovšem ostře odhaluje, o čem skutečně autorka sní. Vůbec ji netankují obavy, že jí budou švagrové krást fěrtochy nebo tchyně sekýrovat. Vyjevuje tu přání dostat se do chalupy, kde ji bude obletovat nejen její budoucí manžel, ale kde bude pořádně veselo i s jeho bratry: Ale daj ňa, mamko, kde sú dvá, třé syni, tajak bys ňa dala mezi rozmarýny.

„Ale, prosím, pane profesore,“ vyskočí Dvořáková, „to přeci ještě nemusí mít vůbec sexuální podtext, dívka se prostě těší, že jí manželovi bratři pomůžou třeba naštípat dříví nebo zabít kohouta.“

„Mohla byste mít pravdu, Dvořáková,“ pokýval hlavou profesor. „Mohla, ale nemáte. Něco podstatného jste totiž přehlédla. Ten rozmarýn. V minulosti byl totiž jednoznačně považován za bylinu plodnosti. Ve skutečnosti se těší na domácnost se dvěma či dokonce třemi symboly plodnosti, na opulentní sexuální nabídku manžela i věčně nadržených bratrů, možná včetně otce, který je evidentně vdovec, když se tam žádná matka nevyskytuje. To staví píseň do úplně jiného světla. Navíc, existuje ještě jedna sloka písně, kterou přidává do textu třeba skupina Čechomor: Dej mě, ale mamko, dej mě, kde bych si zpívala, kde by moje zahrádečka rozkvétala. Asi je zřejmé, že zpěvačka neplánuje od své matky přenést do nové domácnosti nějakou skutečnou zahrádku, včetně zeminy a rostlin, ale že její zahrádečka ve skutečnosti symbolizuje co, Dvořáková?“

Dvořáková zrudne, mlčí a v duchu se zapřísahá, že už se na nic nezeptá.

„Navíc máme i jiné důkazy v jiných písních o ‚bratrské pomoci‘: Když jsem Tě nedostal, vem si bratra mého, a tak se dostaneš, do rodu našeho. Do rodu našeho, do naší světničky, a tam si budeme dávati hubičky. Tady zpěvák bez obalu přiznává, že když ho děvče nechce, přihraje ho bráchovi, a když se brašulemu omrzí, dostane se i na něj.“ Dvořáková jen nevěřícně kroutí hlavou. 

„Vůbec nejde o ojedinělé touhy zakuklené prostopášnice, které je jeden muž sakra málo. Když si posvítíme na řadu dalších písní, mýtus o monogamních tužbách se rozpadá v prach. Seřadil jsem je vzestupně, od ‚skromného‘ přání vyfasovat aspoň mužíčka navíc, když manžel odjede do města prodat krávu, až po neukojitelné nymfomanky. Mimochodem, jakým myslíte počtem sexuálních partnerů ten můj výběr skončí?“ Profesor vidí, že Dvořáková kouká zarytě do země, tak vyvolá Nohejla.

„Pět?“ tipne si Nohejl.

„No, nebudu prozrazovat předem, počkejte si,“ usměje se profesor. „Zůstaňme nejdřív u jednoho sexuálního náhradníka. Na této příčce naší hitparády je poměrně našlapáno. Možná si ani neuvědomujete, že volání po zpestření monogamie se objevuje i v notoricky známé písni To ta Heľpa. Tam sice ‚švarných chlapcov je sto‘ a zpěvačka se maskuje tvrzením, že len za jednym, srdiečko ju boli, a za Janíčkom, za Palíčkom krok by nespravila. Ale pak se vzápětí prozradí, že by za Ďuríčkom, za Mišíčkom Dunaj preskočila. Jen Ďuro a Mišo, to ovšem stačí jen velmi skromné zpěvačce a nám na 6. místo.

Tentýž stupeň musí navíc sdílet s neznámou autorkou písně Hrály dudy u Pobudy, které dávali kominíka, ale ona ho nechtěla. Řeknete si, chvályhodná cudnost nenechat si protáhnout komín od každého pobudy. Bohužel, její skutečné přání se vyjeví vzápětí: …a já radši krejčího, to je něco jinšího, ušije mi šněrovačku ze samýho zlatýho. Odmítnutí umouněného kominíka je tedy ve skutečnosti řízeno zištností, nikoli střídmostí. Ostatně, také nic zvláštního, tohle materiální vydírání odpíraným sexem. V jiné písni třeba: Aj keď mi tie čižmy, aj keď mi tie čižmy někúpíš, něbuděm Ťa bozkat, něbuděm s Tebú spať, uvidíš. No toto! Jak přízemní. Ale zpět. To už tedy v Hrály dudy máme jednoho – krejčího. Hned ale zpěvačka přidá na své konto i umělce, protože materiální zabezpečení sexuálně nenasytné zpěvačce nestačí: Ještě lepší nežli krejčí, dudáček je jako květ, přijde ke mně, zadudá mně, všichni budou závidět. Poměrně obvyklý jev, z krejčího vytahat zlaté šněrovačky a u toho si i s dudáčkem paralelně dudnout.

Jedna odbočka: Jsou autoři, kteří přiznávají, že tehdejší dívky byly schopny, jen co milý vytáhl paty na vojnu, okamžitě povolat náhradníka. Tento jev, který nazývám ‚štafetová láska‘, se v jedné písni zrcadlí velice jednoznačně. Ptá se v ní zpěvák sám sebe, když odchází na vojnu: …komu zanechám, svoju milů. Zanechám jí kamarádu. Myslí samozřejmě na ohlídání. Jak naivní rozhodnutí, jako by nevěděl, že kamarád taky rád. Jeho Mařenku mu hned kamarád odvede a Mařenka se ještě nestydatě vymlouvá: Nechtěla jsem, musela jsem. No, když musela, tak musela. Jak bláhově zní další píseň: A já sám, vždycky sám, své koníčky osedlám, své koníčky okšíruju, svou panenku pomiluju. Jen se nevytahuj, mládenče, jen se ohlídneš, a už ti tvou Mařenku ‚kšíruje‘ někdo jiný.

Autor jiné písně už zřejmě prohlédl: Červené jablíčka nejsú trvazlivé, ty naše galánky nejsú spravedlivé. A dyž my k nim přídem, do očí sa smějú, a dyž pryč odejdem, hned iné milujú. To je, jak už jsme seznali, daleko blíže pravdě. Pokračujme však v naší malé lidové gruppen sex hitparádě. Tedy: já bych bola tancovala, aj na cimbál niečo dala, aj vás všetkých pobozkala. Buďme genderově korektní, muži se v této hitparádě také mohou pochlubit slušnými výsledky. Jeden z nich svůj milostný zápisníček se ‚zářezy‘ sice maskuje jako svatého Vavřenečka, ale budiž. Vavřenečka oslovuje: vycházejí panny z tebe jako andělové z nebe. A pak už následuje výčet s poznámkami, co si na které ze svých obětí vůbec zapamatoval: První vyšla celá bílá, ha ta druhá jen se skvíla. Ha ta třetí, ta nejhezčí, to byla má nejmilejší. Všimněte si, ne ta jediná v jeho srdci, ale jen nejmilejší favoritka v harému. Ke čtvrté se neprobojoval (Čtvrtá vyšla jako vobraz, když mě nechceš, hrom tě rozraz), tak jeho tři grácie obsazují jen železnou medaili za páté místo.

Na rozdíl od slečen ovšem v pánském supervýběru nutně nemusí figurovat i potenciální partner pro vdavky (ženitbu): Frajérečky štyry, prečo ste sa bily, pro Tebja, šohajku, že sme Ťa lúbily. Frajérečky štyry, pro mňa sa nebijte, šak vy mojú ženú, žádná nebudete. Zdá se, že se s tím výběrem životní partnerky chlapci vůbec nemazali, konečně, jak se zpívá jinde: Když mně neotevřeš, otevře mně jiná, holka roztomilá, a to ještě dneska. Ti méně pohlední šohajci někdy museli obrazit celou vesnici, než se někde okénko otevřelo. A jiní, ti pohlednější, se po opileckém rauši probudili a zděsili se: Zle mamičko zle je zle, cosi leží vedle mě, má to nožky a pančošky, nechce to jít ode mě. Přesto jejich politika programové přelétavosti zřejmě slavila úspěchy. Přímo hymnou promiskuity může být třeba tato píseň: Já su, já su, jak ten pták, pomiluju, nechám stát, pták letí, odletí, a já také tak. Přesto to šohajkovi se štyrmi frajérečkami v našem žebříčku přináší čtvrtou pozici naší gruppen sex hitparády.

Tu s ním sdílí jiný mládenec, zřejmě specialista na umělkyně, zde malířky: Malovaly, nocovaly, tri malérečky u nás, nechal sem si vymalovat mojej milej obraz. Malovaly, nocovaly, po dvě po tri noci, nechal sem si vymalovat, mojej milej oči. Kdyby jen sdělil, že nechal tři ženy namalovat svou milou, … ale to zdůrazňování, že u něj i nocovaly (dokonce dvakrát to zmiňuje) nás přivádí k tomu, že umělecké služby byly všestrannější, než by se zdálo. Navíc ta úchylka, nutit placené společnice-malérečky k tvorbě obrazu jeho milé. Také si při sexu představujete někoho jiného? Podivnými zarostlými chodníčky sexuální fantazie naši předkové kráčeli.

A začíná jít do tuhého. Nejen chlapci platili za sex svým děvčatům různými pantlemi, pantoflíčky či marcipánovým koníčkem. Stejně to bylo i naopak, i na méně pohledné ženy se muselo dostat. U jedné se tedy chlapci měli královsky, protože nic nepodcenila a zaútočila na jejich žaludky, kterými následně prošla její láska:

1. Nasela si žitečka pro synečka z Lidečka
2. Nasela si jarého pro synečka švarného
3. Nasadila zemňáků pro synečka z Horňáků
4. Naškvařila škvařénky pro synečka z Jasénky
5. Napálila pálenej pro synečka z Jasennej 

A navíc všechny nalévala vínem, protože si pochvaluje: Ach, Bože, Bože, jak je nám tu při vínečku dobře. Tak zřejmě se chlapci zasnažili a dobře jí po té žranici udělali. A to máme hned pět mládenců jak na prstech jedné ruky. To už lze označit termínem, který zavedl jiný badatel – Jan Vodňanský – týmový manžel. Tento počin urval skvělé třetí místo.

Stejnou pozici si ovšem vybojovala i další výtečnice. I když v další písni neznáme přesný počet sexuálních partnerů, jisté ‚děvčátko s modrýma očima‘ v něm obdaruje svým tělem celou mužskou obsluhu mlýna: Prosila mlynáře, aby jí ho semlel, že mu dá za každou mírčičku slaďoučkou hubičku. Tady by ještě člověk mohl, viďte, Dvořáková, ještě namítnout, že slůvko ‚mu‘ napovídá, že šlo jen o jednoho mlynáře, a navíc jedna hubička hned sexuální jaro nedělá, že. Ale v další sloce se modrooké děvče prořekne, že mlynářů nejen bylo víc, ale po hubičce následovalo celé milostné menu: Mlynáři, ach mlynáři, vy chlapci veselí, ptám se vás, zdali jste nenašli můj věnec zelený. Hubičkou se rozhodně věneček neztrácí, tím strašíme leda holčičky. Kam v naší hitparádě tento ‚výkon‘ zařadit? Pokud to byl větší mlýn, pracoval v něm mlynář, stárek, mládek, sekerník a prášek. Takže odhadem, možná zbytečně skromným, pět chlapů. Tento výsledek řadí modroočko také na pěkné třetí místo.

Rovněž děvče, které okupovalo druhou příčku, použilo taktiku uplácení, což vyjmenovává v písni Dyž sem byla u maměnky v domě. K této poběhlici zavítalo hned šest mládenců, a to ne jednou, protože  šest mládenců chodívalo ke mně, ne tedy přišlo, ale courali se pořád, možná léta. Moc se tedy nežinýrovala. Ani nevíme, jestli najednou, a sfoukla je všechny vždycky naráz v jednom gruppen sexu, nebo postupně. V každém případě si hoši přišli na pěkné dárky za své služby, protože každému podarůnek dala. Jeden dostal červenú pentličku, druhý péro za čepičku, to snad ještě nemůžeme považovat za placený sex, ale ti další? Třetímu dala na nové šaty, čtvrtému prsténeček zlatý, a to už je sexuální všimné jako hrom. Pak však konto vyschlo a pátý už dostal jen pěkné poležení, a šestý víneček zelený, ti tedy pěkně ostrouhali. Navíc, jak mohl šestý v řadě dostat víneček zelený, ví asi jen zpěvačka. Možná by se hrnuli i další, ale u maměnky v domě už došly dárky. Tak se možná jen utěšovali, že: Na radost připij, žes ju nedostal, lebo už kdekdo jí sukénky sčítal. Nebo: Neber si, synečku, co kdo dává, z takových jablúček bolí hlava, kde bolení hlavy po jablúčku může být jen zašifrované upozornění na pohlavní nemoci.

První příčku na pomyslné bedně – a s úctyhodným odstupem - ovšem zaslouženě získává zpěvačka, která, poté, co jí jistý syneček vzkázal, že už ju nechce, bez skrupulí v písni Okolo Súče voděnka teče přiznává: Falešná som byla, falešná budu, chlapce som šidila, a šidit budu. Ošidila som jich, bylo jich tisíc, a Tebe, synečku, a Tebe nejvíc. Tak to tedy před vítězkou musíme smeknout. Ta na svůj rekord spotřebovala mládence z několika vesnic nebo jednoho většího města. A ještě každou chvíli musela uspořádat, řečeno dnešním jazykem, nějakou gang bang akci, aby to vůbec stihla. Určitě nemohla být vybíravá, ale jako smrt, co bere všechno. Takové jakési: Pod šable, pod šable, aj pod obušky, my všecko bereme, aj plané hrušky. To tedy muselo být: Fárom, fárom, pod močárom, dalo dívča fašančárom. Nebo: Hop sa s ňú, pod třešňú, nech sa jí ty harafice roztresú. A to je pro dnešek všechno, děkuji za pozornost. Mimochodem, víte, Dvořáková, co to byly harafice?“ zvedl oči od přednáškových poznámek profesor Úprtěka. Ale Dvořáková už byla dávno za dveřmi.

Předchozí záznam přednášky prof. Úprtěky zde.