Jak naše generace dnešní mládeži zničila život

Strašně jsme to těm našim mladým podělali, pěkně rezavé klíče od světa jim předáváme. Skleníkově prakticky zplynovanou Zemi, vyrabovanou do mrtě. Po naší potopě se oni musí plavit na Noemově oligarše ke klimatické rychlé smrti.

Když se tak pěkně dnešní rozkacení mladíci a omladnice vymezují proti nám, starším pokročilým, zvaným nevlídně báby, které je třeba přemluvit, zaostalci, co jim dávno ujel vlak z Buranova do Prahy či Bruselu, nebo třeba staré ekosvině, co jezdí k doktorovi v SUV a cestou válcují dědečky s chodítky. A dokážou tak leda svými prázdnými slovy ukrást potomkům sny a dětství. Jak alespoň prohlásila Greta Thunbergová, které se to stalo. A to její taťka Svante za ní poctivě píše statusy na Facebook. Prostě jí zřejmě šlohnul dětství, a protože Greta mluví v množném čísle, tak jí maliny nezralé kradla zřejmě i mamka. Že se nestydíte, Thunbergovci!

Generační obrvýčitkou molodců na náš účet je, že jsme jim zkazili počasí, a tím i život. Je tedy pravda, že generace před námi pěla, že poručíme větru, dešti, když si utáhneme opasky a plivneme do dlaní. Že „rozsvítíme slunce štěstí, pro každého bude hřát, poručíme větru, dešti, kdy má pršet a kdy vát.“ No tak to se tedy nepovedlo. Už tehdy. Slunce štěstí se mezitím rozsvítilo tak, že tu máme globální oteplování a sníh vídáme jen v dlouho neodmrazené lednici. Naše generace se ovšem těmhle srdnatým řečem už smála, jací jsou to pošuci, ti naši předchůdci. Ale už nás smích přechází. Mladí actimelové už by zas (jak přes budovatelský kopírák) poroučeli větru, dešti, ale hlavně si prý musíme znovu utáhnout opasky. Ovšem malý rozdíl tu od padesátých let je, dnešní mladí už místo do svých dlaní plivou do našich obličejů. Pějme píseň dokola, okolo sto-lá-lá-la! Hity se prostě vracejí jak oblíbená ABBA, s tím nic nenaděláte. Tak co jsme to tedy tak děsivě podělali, že nás mladí krákají za uši a nadávají nám, že by od nás pes kůrku nevzal?

Moje generace (a ta těsně před námi a po nás) také kdysi přebírala „klíče od planety“. No řeknu vám, kdyby dnešní omladina měla vyfasovat to, co my, skončila by na koronárce. Jen pár ilustrací: na vsi jsme neměli popelnice, ty byly jen v pár kusech na návsi. Odpadky jsme vysypávali na smetiště hned za domem. Větší kusy jako matrace, kamna, postele se vozily do lesa na skládky, které vznikaly spontánně, zvlášť v remízcích, a nikdo jim neříkal „černé“. Na polích se sypalo DDT a nejroztodivnější sajrajty jak z rohu hojnosti, čím se impregnovaly stavební desky nebo z čeho vyráběly barvy, se ani neptejte. Velmi dobře si vzpomínám, jak nám tehdy jeden vášnivý potápěč promítal fotoseriál, mapující ryby od ústí Vltavy až po Labe v Děčíně. Zdravé ryby v šumavských hvozdech postupně přecházely v nemocné ubožačky a fenoly zmasakrovaná krvácející a nádory obalená tělíčka pod elektrárnou Mělník. Už ponořit se do té vody pro fotky ryb bylo podle onoho potápěče o život. Výlet do Krušných hor byl jen pro tvrdé povahy – byla to depresivní přehlídka tisíců uschlých stromů a holin. Na troud vyschlé inferno. Průjezd některými městy byl pro majitele citlivějších nosů utrpením, páchlo to v Lovosicích, Neratovicích, Chomutově, Ústí nad Labem, Štětí, Větřní (a tím pádem v celém Českém Krumlově) a samozřejmě v celé ostravské aglomeraci a jinde. V těch městech, která neměla to štěstí na chemičku nebo elektrárnu, páchly aspoň řeky a potoky, kam se bez jakéhokoli čištění lily (tajně v noci odpouštěly) obsahy žump. Děsivě dýmající komíny byly k vidění prakticky téměř odkudkoli. Často jste bez výstrahy vjeli do neprostupné mlhy, ovšem hrající všemi barvami duhy. Každou chvíli byla dodávka elektrického proudu do domácností někde přerušena, nám ji třeba vypínali za každé větší bouřky. Uhelné prázdniny, někdy i několikatýdenní, byly k naší radosti vyhlašovány snad každý rok.

A my si neřekli: dědictví otců zachovej nám, pane. Opravdu ne. Už jako velmi mladí někteří z nás založili hnutí Brontosaurus. A svazáci, kteří pochopili, že už mladé lidi nějakým propagandistickým poroučením větru, dešti, nezaujmou, ho tolerovali (i když nadšení tedy moc nebyli). Kupodivu jsme se ke stromům nepřivazovali, ale sázeli je. Začali čistit lesy a vodní toky od odpadků. Přestali trousit odpadky, kde to šlo. A proběhla sametová revoluce. A to už jsme nebyli bezmocnými dětmi, ale přebírali jsme i ty nejzodpovědnější funkce, kde jsme mohli udělat daleko víc než sbírat staré galoše do igelitových pytlů. Vytvořili jsme a přijali státní politiku životního prostředí v ČR a začali tlačit na největší znečišťovatele až po ekologickou výchovu těch nejmladších. Jen v letech 1993-2017 jsme do zlepšení životního prostředí vložili 655 miliard. Přes neustálý růst HDP v tomto období, a tedy i udržitelného, a hlavně opravdu udrženého, rozvoje, jsme přesto dokázali snížit emise CO2 o 22%. V malých obcích se postupně objevily kontejnery na tříděný odpad. Ne hulákáním a stávkami, ale finanční podporou a motivací jsme spustili řadu úspěšných akcí (např. kotlíkové dotace, zelená úsporám, podpora výstavby pasivních domů, zateplení fasád, výměny oken, na plynové kondenzační kotle či fotovoltaiku na střeše), Ale rozhodující byl obrovský pokrok v zavádění nových technologií v kombinaci s přísnými pravidly ekologického chování u velkých znečišťovatelů.

Byla to naše generace, která udělala pro ochranu přírody a klimatu víc než kterékoli generace před námi. Teprve my jsme začali zavádět zcela bezemisní technologie, a kromě vodních, větrných a slunečních elektráren i ty jaderné. Energii z jádra jsme přijali pozitivně a atomové elektrárny nebyly tehdy ostře střežené pevnosti jako dnes. Já jsem například navštívil Dukovany s partou z letní školy tance, nikdo nás nelustroval, všechno jsme si prohlédli, a na americkém počítači, řídícím elektrárnu, nám tam dokonce vyjeli naše kondiciogramy ve stylu Jáchyme, hoď ho do stroje. Uhelné elektrárny jsme odprašnili, odsířili, zbavili velké části NOx a CO2.  Z aut zmizel olovnatý benzín, ale i třeba karburátory, výfukové plyny se vylepšily složením i objemem, spotřeba paliva klesla několikanásobně. Zmizely freony, a nejen z lednic. Zateplili jsme statisíce domů, začali stavět i ty zcela pasivní, které víc přinášejí, než si berou. A k tomu jsme vymysleli a vyrobili zcela nové materiály od kevlaru až po nanovlákna. Za celé své dětství a mládí jste vy, milí naši potomci, nezažili jediný rozsáhlý blackout a katastrofy jedině kvůli přírodním živlům. Přes nemalé investice do ochrany přírody a klimatu jsme udrželi ekonomický růst na velice vysoké úrovni a za 25 let HDP zečtyřnásobili. Ano, zajistili jsme vám materiální blahobyt, do té doby nevídaný. Za ten se ovšem neděkuje, když podle mladých levičáků (a jen tím se liší od Marxe) Evropou obchází strašidlo konzumismu.

Jsme za to vše nyní předmětem vašich nadávek o zkaženém dětství a zmarněné budoucnosti. Jsme za ekosvině, které vám podpálily dům nad hlavou. Tak fajn. Až ve svém vysněném bezuhlíkovém roce 2050 budete další generaci předávat Evropu a svět zase vy, doufám, že toho dokážete aspoň tolik, co my. Jo, určitě jsme mohli udělat daleko víc. Zrušit ihned všechny uhelné elektrárny a těžbu uhlí a nerostů, a ne je postupně utlumovat, okleštit bleskově na minimum devastující průmysl, intenzivní zemědělství, benzínová a naftová auta, kamióny, lodě a letadla. A dopřát vám absolutní nekonkurenceschopnost našich výrobků a služeb a tím trochu té bídy v evropském dosud blahobytném regionu. A nechat vás zažít pocit najatých šašků ve skanzenu zašlé slávy civilizační výspy, s cestováním v akčním rádiu šlapacího kola, potravin jen z nejbližší plně veganské zahrádky, v oblečení ze second handů. A také nějaké ty devastující blackouty, dopravní a zásobovací kolapsy a samozřejmě masovou nezaměstnanost a možná i dlouho, předlouho nepoznaný hlad.  

Ani jedno z toho jsme neudělali. Nedostali jste od nás planetu v ideálním stavu, to máte pravdu. Ono taky jen uživit 7 a půl miliardy lidí, když ještě v půlce minulého století nás bylo jen dvě a půl miliardy, nebyla zas taková legrace. A dnes už od vás víme, že jsme vás vůbec neměli zplodit. Protože vaše uhlíková stopa je hrozná a vy to naštěstí už víte, tak už děti „zodpovědně“ mít nechcete. A my to s vámi přesto všechno riskli. Té předávky štafetového kolíku vašim arabsko-africkým „dětem“, když tedy ty své vůbec neplánujete, se ale už, zaplaťpámbů, nezúčastníme. Když pro nic jiného, tak proto, že mrtvi jsouce, hanby nedojdeme.