Jak jsem obsluhoval… tři malé baletky

Když mi dcera oznámila, že se se dvěma kamarádkami přihlásila na týdenní baletní seminář a budou bydlet všechny u nás a já se o ně budu sám starat, začal jsem se vnitřně drolit. „A co jedí,“ vykoktal jsem. „Nežerou nic,“ řekla.

S oznámeními dcery, že to takhle skvěle „vymyslela“ = natvrdo rozhodla, diskutuji málokdy už od jejího vstupu do teenagerského věku. Činnosti, které lidová slovesnost opisuje jako házet hrách na stěnu nebo mluvit do dubu, provozuji s nechutí. Jó, kde jsou ty časy, kdy jsem velel a mé rozkazy bývaly občas uposlechnuty. Degradoval jsem na vojína čety týlového zabezpečení. Začal jsem si rezignovaně zkoušet uniformy kuchaře, číšníka, pokojské, vrátného, taxikáře a myčky nádobí, vrásky mi na tváři samovolně naskakovaly jak záhadné obrazce v obilí. Věk třináct-čtrnáct let je totiž něco jako hodina mezi psem a vlkem. Mazlivý pejsek zčistajasna vycení tesáky, nestačíte skákat za plot. A já to schytám rovnou na týden a ve trojím vydání. Není to mnoho, Antone Pavloviči?

Když jsem tři baletní bidla na určeném místě přebral, zdálo se mi při odjezdu ve zpětném zrcátku, že mi manželka mává zlomyslně. Neptejte se, jste-li muži, jak se zlomyslně mává. Muži prostě mávají, mlčí, smějí se. Tečka. Ženy dokážou mávat, mlčet nebo se smát na sto způsobů. Mávat smutně či pomstychtivě, mlčet soucitně nebo zlověstně, smát se pohrdavě, vyčítavě, obdivně, dokonce někdy i upřímně. A jejich malé kopie se to učí zatraceně rychle. Dorazili jsme na Vinohrady, kde tenhle příměstský baletní tábor probíhal, a v prvním patře našli velice příjemné dva baletní sály. Zjistil jsem z přihlašovacích papírů, že kurzy povede jakýsi Ďumbala. To není zrovna běžné jméno, jednoho Ďumbalu jsem znal, tančil se mnou na vojně v Armádním uměleckém souboru (přezdívaného jako Státní soubor písní a tanků). A byl to on. Hned jsme se dali do řeči a pak každý den při vyzvedávání mého piškotového sukýnkového hejna. Což zavdalo důvod k dotěrným dotazům dcery, co si to tam pořád O NICH šuškáme. To je taky typický teenagerský dívčí pocit. Že o nich neustále někdo mluví, „probírá je“, a samozřejmě pomlouvá a haní. A hned to hází na Instagram, kde je totálně zesměšní. Proto musí na oplátku taky probírat, shora dolů, zleva doprava a taky to házet na instáč. My jsme na ně s Ďumbalou samozřejmě ani nevzdechli, vzpomínali jsme na vojnu a na jeho taneční kariéru.

Po odevzdání hejna jsem pádil autem domů. Na kuchyňskou linku jsem vybalil jídlo, co jsem vyfasoval od maminek mých svěřenkyň. To mě hrozně zajímalo. A hele, kilo krkovičky, dvě kila šunky, francouzské sýry, čokoládové bonbóny… – tak to asi nebude s tím „nežerou nic“ tak zlé. Pak jsem ale vytáhl láhev vína a došlo mi, že tohle jídlo není pro jejich dcery, ale dárky pro mě. Za tu strážní službu. Sen o grilování krkoviček, které mi hladové teenagerky trhají z grilu, aby pak nacpané k prasknutí spokojeně usínaly, se rozplynul. Teprve ve druhé tašce jsem objevil jakýsi kyblík, spíš kýbl, naplněný něčím jako rozpatlanou maltou. Okusil jsem – i to jako malta chutnalo. To asi bude ta strava pro ně. Stačí kydnout do misek, zasypat lógrem z kafe, a bude to vypadat jako tiramisu (ale chutnat pořád jako malta). Tak tímhle se baletky živí, aha. Proboha, co já budu vařit k večeři, abych své malé hosty nevrátil maminkám jako anorektičky napojené hadičkami na umělou výživu. Vyrazil jsem na nákupy.

V supermarketu jsem jako ohař vyslídil nápis ZDRAVÍ a ponořil se do průzkumu regálů. Z uvažování, coby tak asi mohlo být za jídlo to Borotalco s microtalcem nebo Barekol excellent Q10 mě vyrušila prodavačka:

„Hledáte něco pro manželku?“ Asi jsem z nějakého důvodu vypadal ženatě (vyděšený výraz štvance?), ač prstýnek jsem odložil už před lety po návštěvě tomografu, kde mě odmítli zasunout do tunelu se snubákem na ruce a já ho nemohl ze sádelnatého prstu zaboha sundat. A vysvětlila mi, že ten krém s výtažkem z pijavic je na křečové žíly skvělá volba. Urazilo mě, že odhadla mou ženu na věk, který už se po čtyřiceti letech zarytého mlčení zase přiznává z důvodů zveřejnění v Guinessově knize rekordů v tabulce Nejstarší lidé na planetě. Nespletl jsem si samozřejmě pleťovou výživu se zdravou výživou, ale nebylo by to u mě tak úplně vyloučené. Navštěvuji prostě jiná oddělení supermarketů.  Nasměrován o kus dál jsem se ocitl v tajemném světě s produkty jako sójová svačinka, nápoj rýžový s kalciem, žaludeční meduňka nebo kustovnice a lucuma nebo moruše a acai, což jsem v životě ani nezaslechl, natož abych to požil. Rozhodl to pytlík s nápisem HUMUS. Kolik toho asi výrobce, když je na obalu tak otevřeně pravdivý, asi prodá, přemítal jsem a couval ven ze zdravé výživy do normálního světa klobásek a flákot. Málem jsem přitom srazil jistou dámu, která vypadala jako jedna moje známá tvrdá veganka od dětství Julča, tedy se žlutě pergamenovou kůží a končetinami permanentně zabalenými do sádry, neboť se jí věčně lámaly jako sirky.

Vyhnul jsem se obloukem chlaďáku s knedlíky, ačkoli můj pověstný Bácsiho guláš, který se zahušťuje jen několika kily cibule, bych si dal hned. Jen po jídle začnete díky té cibuli měnit svou uhlíkovou stopu na uhlíkovou dálnici. Což by asi na baletní hodině nebylo to pravé, je tam těch předklonů u tyče hodně. Rozhodl jsem se pro špagety napoletana. U špaget už sice mraky dietologů vyvrátily tvrzení, že se jedná o lehké jídlo, ale třeba tahle informace ještě na Instagram nedorazila a tím pádem se o ní mezi teenagery neví. Pro jistotu jsem přeci jen nakoupil horu ovoce a zeleniny, různé oříšky a tyčinky, mléko, máslo, párky, sýry, tmavé pečivo (v duchu lživého hesla: co je tmavé, to je dietní) a také pět růžových donutů. A honem domů, protože se blížil čas vyzvednutí vysílených teenagerek po celodenním švihání batmánů a luftek. Když jsem jim v autě oznámil, že budou špagety á la město, které vidět znamená zemřít, nikdo neprotestoval. Buď měly hlad nebo nerozuměly mým intelektuálně vypjatým vtípkům. Nejspíš obojí.

Jen jsme rozrazili dveře bytu, dcera ukázala kamarádkám celý byt, hlavně pokojíček, kde měly spát. Skutečnost, že jsem tam z auta natahal sám jejich těžké kufry, byla přijata, aniž bych jako bellboy obdržel sebenicotnější slovní spropitné. Kufry se v pokoji objevily zřejmě přes Whatsapp nebo 3D tiskárnu. Asi ta prohlídka bytu nebyla moc úspěšná, protože se mě Hanka za půl hodiny ptala, kde je záchod, že v bytě zabloudila a skončila v uklízecí místnosti. Ve 3+kk, abyste rozuměli. Se dvěma záchody, abyste ještě lépe rozuměli. Ale to já už byl ne za bellboye, ale za kuchaře, a servíroval jsem špagety. Pochopil jsem, že k zasednutí ke stolu je třeba zvát už před vložením špaget do hrnce, protože ukončení různých připojení k sociálním sítím, dokoukání rozkoukaných videjek a rozloučení se všemi lajkujícími „přáteli“ zabere přesně dobu uvaření těstovin.

Donesl jsem mísu špaget, omáčku napoletana s nakrájenými párečky a nastrouhaný sýr Grana Padano na stůl s tím, ať si naberou samy. A odvrátil jsem zrak. Při představě, že uvidím, jak si nabírají každá dvě vlásečnicové špagety, zalité miligramem omáčky a s jedním průsvitným kolečkem párku, bych trpěl jako zvíře. Když jsem zrak zase přivrátil, měly všechny tři baletky naložené vrchovaté (hluboké!) talíře. Za pár minut vymydlené do posledního zrnka sýra. To jsou věci, pomyslel jsem si. Zase jedna fake news o nežravosti baletek. Během sledování filmu zmizel ještě kopec pistáciových oříšků, všech pět donutů a také pytel čokoládových bonbónů – dárek od maminek. Zřejmě kvůli tomu filmu, nedávali nic kromě jednoho thrilleru. Při scénách, kdy samozřejmě naprosto nezodpovědná hlavní hrdinka leze někam do temné místnosti, kde čeká ujetý úchyl, ječely: „Nechoď tam, né, nééé! Ježiš, ta je blbá.“ Tak, že to decibelově přebil až následný řehot z pokojíčku, kam se po filmu odebraly. No řehot, neměl bych takhle urážet tiché ušlechtilé koně. Konečně po vysprchování a zalehnutí kolem půlnoci se rozhostilo v bytě ticho. Když jsem zašel do koupelny i já, nalezl jsem vodu, kapající i ze stropu. Zřejmě teenageři točí při mytí ruční sprchou jako lasem nebo co.

Ráno jsme na pokyn mé dcery vstávali dvě hodiny před odjezdem na balet. Snídaně, to byla další výzva, ale po opulentní večeři jsem byl už klidný. Došlo i na míchaná vajíčka. Zatímco jsem mazal chleby a krájel ovoce a zeleninu na jejich dopolední a odpolední svačiny, holky si vytvářely baletní účesy. To byla ta nutná hodina navíc. Fakt hodina. Dozvěděl jsem se tak, že bobek na hlavě se každý den tvoří jinak a jinde, putuje po temeni, protkán sponkami jak ježek bodlinami. Umělecké dílo na úrovni Hirstova žraloka ve formaldehydu. Po odvozu na Vinohrady jsem okamžitě zamířil na nákup. Dívky si objednaly vajíčka, hodně vajíček, protože moje kontinentální snídaně neuspěla. Rozhodly se, že budou dělat palačinky. A potom rychle domů, čekal mě první nácvik s mými bývalými tanečnicemi na víkendový seminář svazu učitelů tance v Plzni. Rozhodl jsem se tam vyučovat zapomenuté tance. Při nácviku se ukázalo, že jsme je opravdu všechny zapomněli a nacvičovali jsme od nuly. Po letkisu, twistu, menuetu, bumpu, kung fu fighting, plandáku, Saturday night fever a lambadě jsem měl nohy jako konve. Když jsem jel vyzvednout své svěřenkyně, asi bych měl radši říkat chovanky, dělalo mi potíže udržet nohu na plynu. To je tak, že vždycky zapomenu, kolik mi je. A nohy mi to připomenou.

Večeře – dva pekáče minipizz – opět zmizely rychlostí quickstepu, abych zůstal u taneční terminologie. Nad ránem jsem si patnáct minut přispal, když chovanky slíbily, že udělají samy ty palačinky. Zbyl na mě jeden minitrhanec. Kdybych ovšem dojedl všechny ty po různu poházené kousky palačinek, měl bych dost. S obavou jsem prohlédl i lustr, jestli na něm kus snídaně nevisí. Zřejmě jim ty palačinky na pánvi opakovaně vybuchly. Neodradilo je to, na další den naplánovaly omelety. Já jsem se, posílen postupně v sebevědomí na úroveň tříhvězdičkového michelinského šéfkuchaře, pustil do mexického burrita s kuřecím masem, paprikami, rajčátky a quesadillou, i když můj zatímní kuchařský majstrštyk byl smažený květák s bramborem. Uspěl jsem, v každé tyčce zmizely dvě naducané tortily. Kulturní program se ale smrsknul na podivnou zábavu, v níž hrálo hlavní roli líčení. Nevěřili byste, jak to zabere i tři hodiny. Vážně.

„Tati, kolik bys řek, že je týhle holce let,“ nastrčila mi dcera pod nos mobil. Byla na něm fotka asi 40leté ženské. „Tak pětatřicet,“ zalhal jsem jako správný lektor společenské výchovy.

„Šestnáct!“ triumfovala dcera. „Ona má svůj účet na instáči a schválně se líčením zestařuje.“

To mě překvapilo, doteď jsem si myslel, že se ženy líčí hlavně kvůli omlazení, zakrývání vrásek a tak.  A ono ne. Přesněji, u teenagerek ne. Asi kvůli oblafnutí ochranky u vchodu do nočního klubu.

„A tahle?“ Zírám do mobilu, tipuji, že ta dívka by mohla mít tak kolem pětadvaceti.

„Ne, je jí čtrnáct.“ Tak to muselo dát fušku, říkám si v duchu, čím mladší, tím ostaření jde hůř.

„A jak dlouho jí to asi trvá, se takhle umělecky nalíčit?“ vyzvídám. „Tak tři-čtyři hodiny,“ odpovídá ledabyle dcera. Já tyhle podle mě naprosto neužitečné činnosti hned přepočítávám na hodiny luxování, mytí nádobí a vynášení odpadků. Nemůžu si pomoct. Jedno líčení by stačilo i na vydrbání vany a vyprání záclon.

„Ale ty to neděláš, že ne,“ dělám klasickou otcovskou chybu přeladěním na výchovný mód. Mlčení. Takže dělá.

Předposlední večer se rozhoduji pozvat celé baletní trio na suši. Pro jistotu sonduji, zda všichni suši můžou. Jo, jo, jo, jásají. Už dobře dvacet let chodím na suši do jedné korejsko-japonské restaurace. Nejlepší suši v Praze, říkám já, Jirka Korn a několik fotbalových extraligových jedenáctek, co tam chodí taky. Jídlo nebeské, ceny bohužel taky. Ale představa, že z nějaké „číny“ odvážejí mé chovanky rovnou na výplach žaludku, rozhoduje. Po baletu je odvážím rovnou do restaurace. Obsluze už dvacet let neříkám, co si dám, jen: Jako obvykle. Což znamená vynikající polévku čampong a velký suši set s patnácti kousky. Můj dívčí doprovod je ještě v baletních úborech, ne ovšem nepodobných oblečení korejských dětí u vedlejšího stolu, vymydlených a načesaných. Takže v pohodě. Přichází má oblíbená číšnice, podobné oblečení ji zmate a udělá zásadní chybu:

„Á, tatínek dorazil dneska s doprovodem. To jsou vaše dcery?“ vítá mě s úsměvem. Následuje řehot, padání pod stůl: „My a ségry?!... no jo, jsme jak ségry,“ prskají smíchy při té představě. Rychle vysvětluju, že jen jedna je dcera a zbytek genetický import. Objednávám jeden čampong a čtyři velké suši sety. Kýbl polévky přistane za chvíli na stole. „Můžu ochutnat?“ žadoní dcera. Následně moje skvělá polévka s mořskými plody koluje jak Stanleyův pohár po stole. Všem chutná. U suši setů mám trochu obavy, protože každý má 15 kousků.

„Nechám vám zbytek kdyžtak zabalit,“ říká i číšnice, když tu horu 60 tuňáků, lososů, úhořů, krevet, kaviárů a chobotniček s rýží servíruje. No, zkrátím to, nezbylo nic. Ona je to totiž strašná dobrota. Opravuji v duchu původní tvrzení mé dcery z úvodu článku. Malé baletky nežerou nic… než velké dobroty. Ty ovšem klidně po kilech. Když se s nimi v poslední den loučím a odjíždím do Plzně, je mi trochu smutno. Dětství a mládí je úžasná věc, což dobře víte, pokud nejste sami dítě či mladík, pro něž je to naopak permanentní opruz, kdy je pořád někdo buzeruje. Trochu té bezstarostnosti a rozchechtanosti jsem z nich nasál. Dostávám zprávu, že jedna z mých dvou asistentek, co se mnou mají jet do Plzně učit zapomenuté tance, je nemocná. A jsem zpátky v dospělém světě. Asi se budu muset nalíčit, abych vypadal o dvacet let starší a mí kolegové taneční mistři se nade mnou jako nad popleteným staříkem smilovali.