Místo zrušeného ministerstva kultury bylo zřízeno ministerstvo politické kultury. Správně!

Díky tahanicím o ministra kultury se ukázalo, že je tento resort naprosto zbytečný. Ministrem nově zřízeného orgánu MPK, naopak velice potřebného, byl bez problémů jmenován J. S. Guth-Jarkovský, náměstky Ladislav Špaček – a já.

Pravdou je, že když jsem byl jako lektor tance a společenské výchovy osloven s nabídkou funkce náměstka nového ministerstva politické kultury, hodně jsem váhal. A věděl jsem proč. Politická kultura byla v té době úplně na dně, vulgarismy normou, kdo sprostě politickým odpůrcům nespílal, jako by nebyl. Politici obrazně smrkali do rukávů a čistili si boty záclonami. Bylo jasné, že nás čekají doslova galeje. A to se potvrdilo, v Nostickém paláci už i spím. Uznejte sami, v mé gesci je totiž politická konverzace a nonverbální projevy. To kamarád Láďa Špaček se má, vyfasoval odbory diplomatického protokolu, stolování a oblékání. To se mu to vyučuje, jak se chovat při audienci u britské královny. A ministr Guth-Jarkovský mi nic nedaruje, tuhle jsem si v ministerské jídelně při obědě dal lokty na stůl a hned byl oheň na střeše.

Zrušené ministerstvo kultury kupodivu nikomu nechybí. Umělci jsou moudří a vzájemně se absolutně respektují, proto se nejlépe řídí sami. Mluvit jim do toho bylo zbytečné a dělalo to jen zlou krev. Stačilo zřídit jeden fond, do něj vložit všechny dosavadní finance na kulturu, a oni už se hudebníci, galeristé, filmaři či památkáři sami domluvili. Prý teď za přítomnosti notáře a státního dozoru losují na zapůjčeném osudí od Sazky ze všech žádostí o granty. Občas sice zkrachuje nějaký ten ročník Pražského jara, když štěstěna klasické hudbě nepřeje, v Národním divadle není na výplaty a musí na rok z Nové scény udělat striptýzový bar s hampejzem nebo Národní galerie je přinucena odprodat nějaký ten Picassův obraz, ale je veta po zákulisních mafiích. Umělci jsou spokojeni a veřejnost, ta si, upřímně řečeno, vůbec ničeho nevšimla. Zvlášť ne toho hampejzu na Nové scéně, v centru Prahy jich jsou mraky.

Naopak se teď všechny zraky obrátily k nám. Jsme teď pod neuvěřitelným tlakem, všichni žádají okamžité výsledky. Dostali jsme naštěstí od parlamentu i poměrně velké pravomoci. Kdo od nás nezíská OZPK, tedy Osvědčení o způsobilosti v politické kultuře, lidově tzv. ozáka, má smůlu a je okamžitě odvolán ze všech funkcí, od politického komentátora přes zastupitele obce až po prezidenta. Je to něco jako bezpečnostní prověrka NBÚ nebo řidičák. Kdo ho nemá, nesmí za politický volant. Bylo určeno i přechodné období, ale do 1.ledna 2020 už musí mít ozáka všichni. Tak máme na školeních plno až po strop, učí všichni ze Svazu učitelů tance, lektoři etikety, vztahoví kouči, dokonce i logopedy jsme museli povolat.

Možná mi teď závidíte, že jsem z bezvýznamného blogera poskočil hned na náměstka ministra. Tak za prvé, o skocích bezvýznamných na nejvyšší vládní posty bychom si tady mohli vyprávět až do rána, že. A za druhé, chci vám přiblížit, co naše práce skutečně obnáší. Po přečtení budete vědět, že čištění kanalizací je proti naší práci procházka voňavým sadem. Někdy si připadám jako deratizátor, popelář a obsluha fekálního vozu dohromady. Záznam jen jedné hodiny školení OZPK vám bude stačit, věřte mi. Tady je.

Vcházím do knihovny Nostického paláce a přítomných 30 frekventantů kurzu OZPK, povstane. Samozřejmě, zase kromě europoslanců za SPD Blaška a Davida. Hned musím zakročit, jdu k nim a říkám: „Pánové, tady nejste v europarlamentu a nehraje se tu Óda na radost. Tady povstat musíte, vyjadřujete mi tím úctu.“ Neochotně vstávají. Jdu ke katedře, všechny pozdravím a hned přecházím k výuce, času opravdu není nazbyt: „Pánové Novotný a Foldyna k tabuli.“ Oba vstanou a šourají se před katedru. „Tak začneme ukázkovou konverzací, prosím.“ A oni hned na sebe:

Pavel Novotný (ODS): „Kolaborantská sv*ně!“

Jaroslav Foldyna (ČSSD): „S*ačko, vystřelím tě z kecek.“

Z „kecek“ okamžitě vystřelím i já: „Tak takhle si vy dva představujete slovní prezentaci svých politických názorů? Buď si hned vzpomenete, jak jsme si váš ‚dialog‘ minulou hodinu rozebrali nebo na vás oba podám kompetenční žalobu ke svému ministrovi a ten bude nucen zaslat příkaz k vašemu vyloučení z ČSSD panu Hamáčkovi a panu Fialovi k vyloučení z ODS.“ Oba jsou rázem zkrotlí, průkaz OZPK potřebují, jinak by oba vyletěli ze strany, kde si je oba moc považují, a navíc by Novotný v Řeporyjích dostarostoval a Foldyna doposlancoval. Hned se opravují:

Novotný: „Spolupracovníku cizí mocnosti v režimu vepře domácího!“

Foldyna: „Výsledku průjmového onemocnění, budu muset přistoupit k inzultaci.“

„No, prosím, že to jde, když se chce, toho vepře bych ovšem zcela vypustil, ani korektní název domácího užitečného zvířete není to pravé. Co použít oblíbený výraz z Rychlých šípů ‚plantážníku‘, to prošlo i v časopisech pro mládež, “ kývám spokojeně a posílám je do lavic. „A příště, pane Novotný, vás už přes vrátnici v tygřích tangách nepustí, to snad z kurzů kolegy Špačka už víte, jak se k různým příležitostem vhodně obléct.

„Když mně pak jde rychlejc vystrčit holej zadek na…,“ snaží se protestovat Novotný.

„Naprosto nevhodnou nonverbální komunikaci máme příště, nepředbíhejte, prosím,“ přerušuji ho. „Pánové Peszyński a Paulczyňski, pojďte nám předvést, jak vypadá správná komunikace politických aktivistů.“ Oba se zvednou a dokráčejí k mé katedře. „Který z vás je pan Peszyński? Omlouvám se, ani nevím, proč si vás pořád pletu.“

„Nás dva je absolutně nemožný si splíst,“ oponuje okamžitě Peszyński.

„To máte určitě pravdu,“ souhlasím, „ale já mám v kurzech 300 frekventantů, tak se nezlobte.“

Paulczyňski: „Tahle hora sádla je Peszyński.“

Okamžitě ho přerušuji: „A to je právě váš problém, pane Paulczyňski. Vy sice použijete zdánlivě korektní výraz, protože ‚hora sádla‘ skutečně někde ve skladu tukového průmyslu existovat může a není na tom nic pejorativního, ale v kontextu vizuálního zhodnocení druhé osoby je absolutně nepřijatelná. Ostatně jako všechny narážky na vzhled, což je ta vůbec nejpokleslejší forma útoku na názorového protivníka. Nestačilo by použít třeba ‚tento muž hřmotné postavy‘, ubylo by vás? A co to vaše hodnocení poctivých výzkumů potenciálního kojení mužů, já to opakovat nebudu, ale vy to ostatním připomeňte, prosím.“

Paulczyňski: „Myslíte: Z koho děláte blbce, vy idioti?“

Já: „Ano, právě tohle vaše vyjádření mám na mysli. I když idiocie je výraz lékařský a označuje osoby s IQ pod 35, vy jste určitě k dispozici jejich test IQ neměl, že?“

Paulczyňski: „A kdybych měl?“

Já: „Tak byste ho stejně nemohl podle směrnice EU o GDPR vůbec použít. Nemluvě o výrazu ‚blbec‘. Myslím, že zhodnocení typu: ‚Koho se to snažíte uvést v omyl hrubým podceněním jeho znalostí, vy bláhoví?‘ by plně vyjádřil váš postoj a přesto byste nadále mohl zůstat hrdým majitelem průkazu OZPK.

Paulczyňski jen sklopí hlavu. „A k vám, pane Peszyński. Připomeňte nám, protože já to tlumočit rozhodně nebudu, jak jste se vyjádřil o panu prezidentu Zemanovi.“ (Miloš Zeman v první lavici se neklidně zavrtí).

Peszyński (zkroušeně): „Asi myslíte: ‚Prezident je za*rané fašistické ho**do, a až chc*pne, tak se ožeru‘.“

Já: Bohužel, ano. Toto prohlášení překročilo všechny myslitelné meze politické kultury. Za prvé, vždy říkáme PAN prezident. A dále, tady by situaci nezachránilo ani to, kdybyste řekl, že pan prezident je pokálený živočich s krajně nacionalistickými názory a až odejde na věčnost, požijete alkoholické nápoje ve větším množství. Jakékoli spekulace o vzhledu, zdravotním stavu oponenta, natož přání smrti, že, pane Hutko, a nepodložené úvahy o jeho politické orientaci, když právě on už léta poctivě hledá Peroutkův článek Hitler je gentleman, nepřicházejí v úvahu. Je to jasné, pane Peszyński?“

„Ano,“ zabručí Peszyński. „Omlouvám se,“ obrátí se potom k sedícímu prezidentu Zemanovi, což mě, musím se přiznat, potěší. Mravenčí práce konečně nese své první plody. Prezident jen mávne rukou a řekne: „No jo, k*nda sem, k*nda tam.“

„Pane prezidente,“ zasahuji okamžitě. „Nevstávejte, protože bychom museli jako výraz úcty k hlavě státu vstát všichni, ale měl jste správně odpovědět ‚Omluva se přijímá‘. Sám jistě cítíte, že pejorativní název ženského pohlavního orgánu není tím pravým ořechovým.

„Když vony ty pasyrajot mě tenkrát tak naprdly,“ hájil se Zeman.

„‘Pobouřily‘ jste chtěl říct, že.“

„Ano, pan prezident chtěl říct ‚pobouřily‘,“ odpoví za něj vedle sedící Jiří Ovčáček.

Pociťuji náhle naprosté vyčerpání. A to zítra mám školit Miroslava Kalouska, Andreje Babiše, Karla Schwarzenberga a Kristýnu Kočí. Z toho mi asi jebne, tedy chci samozřejmě říct, že u mne naplno propukne duševní nemoc. A takový slušňák jako Karel Gott do politiky nejde a nejde. Zaplaví mě pocit marnosti. Tak, a teď teprve mi to náměstkování záviďte, milí čtenáři.