Nesnesitelná lehkost multikulturalismu v umění

Podle západních filmů, seriálů a reklam z posledních desetiletí jsme už dávno všichni míšenci v láskyplném objetí ras, národů, pohlaví a náboženství. Černá 007 Jess Bondová je jen sladkou tečkou na dlouholeté multikulturní hostině

Asi málokdo zapochybuje, že současné multikulturní běsnění mělo svou dlouholetou „dělostřeleckou přípravu“ v dílech napříč uměleckými žánry. Nic naplat, umělci jsou prostě vždycky napřed o dvě koňské délky v pokrokářských dostizích, kde ani zítra už neznamená včera, ale i pozítří už je trapný předvčerejšek. Ani se nechce věřit, že historie multikulturního vlnobití nezačíná někde mezi silurem a devonem, ale kdesi v sedmdesátých letech minulého století. O co kratší historie, o to zběsilejší tempo ve stylu „dohnat a předehnat“. Zatímco ještě v první polovině dvacátého století jste na plátna kin nedostali černocha jinak než v roli otroka, sluhy či na trubku dujícího muzikanta, hrajícího pod bílé nohy hlavních aktérů, a dnes - kdeže slzy v očích staromilců jsou. Scénáristé filmu Hellzapoppin´(USA 1941) se museli pěkně zapotit, než dostali černochy na plac v nějaké „přirozené“ roli v množství více než malém. Abych zůstal u své profese tanečníka a choreografa, ve filmu je jedna scéna, která reflektuje tehdejší neskutečnou invenci americké černé populace ve swingovém tanci. Pokud znáte swing jen v podání orchestru Karla Vlacha, budete šokováni.

Když jsem studoval archivní materiály kvůli choreografii k TV seriálu Prima sezóna, dostal jsem se i k nekvalitním záběrům z amerických černošských tančíren ze třicátých let. Něco neuvěřitelného. Viděli je zřejmě i tvůrci Hellzapoppin´a zařadili je (nepochybně fascinováni) do filmu. I když jde o muzikál, ono černošské číslo se odehraje v umouněném zákulisí. Všichni aktéři jsou nekompromisně navlečeni do služebních uniforem (kuchtíků, služtiček, pokojských nebo ušpiněných overalů jakýchsi údržbářů a kulisáků). Rozpoutají skutečné taneční peklo v děsivém tempu, s kupou šílených akrobatických figur (dáte mi zapravdu, když se podíváte zde), které se od nich naučí bílí tanečníci až daleko později (spíš nenaučí nikdy). Ale jak tam nakouknou „skuteční“ bílí umělci s velkým U, černé služtičky a kuchtíci se rozprchnou s pocitem viny rychle po své práci – zase pěkně k čištění bot a mytí černého nádobí. Jen tak to bylo zřejmě možné do filmu vpašovat. Jaký kus cesty byl od tohoto filmu uražen k jinému dílu - Tarantinovu Nespoutanému Django (USA 2012), kde černý otrok brutálně odpraví tolik bílých záporáků, že by to ani výkonná kafilérka za celý den nezpracovala! Rozdíl mezi těmito dvěma filmy je jako mezi pilováním nehtů a masakrem motorovou pilou. A protože Django je western, zkuste si pustit pár amerických westernů od třicátých let do dneška. Zjistíte, že v nich postupem času roste počet účinkujících černochů geometrickou řadou (semtam se už mihne i Číňánek), ačkoli jde stále o dílka z totožných časů Divokého Západu. Očekávám v brzké době čistě černošský western, reflektující tvůrčím způsobem zrušení otroctví v USA (až v roce 1865, a v Mississippi formálně dokonce až v roce 2013!). Když mohl v jiném Tarantinově filmu (Hanebný pancharti) zemřít Hitler potupně v plamenech v Paříži, tak jaképak copak, že.

Práva menšin se ve filmové tvorbě Západu konečně prosazují nejen fakticky ve filmech, ale i politicky – viz požadavky na filmové Oscary a multikulturní vyvážení oceňujících akademiků i oceňovaných (třeba zde): „Mnozí z diskutujících označují strukturu akademie za málo různorodou, a to rasově, etnicky, genderově ale i věkově. O tom, kdo si odnese prestižní zlatou sošku, dosud rozhodovalo 94 procent bílých akademiků (76 procent mužů). Většině z hlasujících je v průměru 62 let.“ Hanba jim, hanebným panchartům! Myslím, že nejlepší by bylo, aby v oscarové porotě zasedl bezpohlavní, věkově a genderově neurčitelný Vetřelec a pro radikální sražení věku třeba nějaká šestnáctka Greta Thunbergová, která by u posuzovaných filmů šla jako ohař po uhlíkové stopě a každou uměleckou klimatickou nouzi řádně vyštěkala. Jinak se z toho nedostaneme.

Vraťme se však k rasové, etnické, genderové, náboženské a věkové vyváženosti v tvorbě samé. Přísná producentská kritéria je třeba uplatnit všude, aby si v každém filmu zahrál Afričan, Arab, Asiat, Indián,… a také Hispánec, protože nějaká Lopezová, Hayeková a Mendesová to nevytrhnou a točit filmy v Los Angeles, kde Hispánci už tvoří polovinu obyvatel, by bylo více než nevkusné. Běloch není nutný, což je naprosto správné za ten mnohaletý bílý útlak.

A máme tu skutečně vzorné první vlaštovky, kde už je všechno správně: film Co jsme komu udělali (Francie 2014) o bílých manželech (hanba), katolících (no fuj) a konzervativních Francouzích (brr) s předsudky vyššími než Eiffelovka. Mají čtyři dcery, které si postupně berou muslima, Žida, Číňana a ta poslední sice konečně rodiči vysněného katolíka – ale Afričana. Hahá, to je konečně zápletka jaksepatří. Sledovat například přátelské škorpení muslima a Žida u společného jídla, no to vám samým plácáním stehna zrudnou. Talmud nebo šaría, my jsme jedna rodina. Tolik srandy nezažijete ani v pásmu Gazy. I svatba dcery s černochem se neobejde bez veselých peripetií, ale rodiče ženicha jsou naštěstí velmi bohatí (jako všichni v Africe, ne), tak to dopadne takovým hepíkem, že se uřácháte. Já aspoň řval smíchy půl filmu. A to jsem vytáhl namátkou z klobouku jen jednoho multikultiušatce z celé králíkárny podobných filmů. I v TV seriálech už to začíná klapat po novu, kde jsou nějací běloskvoucí Přátelé nebo Ženatý běloch s bílými závazky. Takový seriál Hawaii 5-0 už svůj tým prodchnul asijskými rysy, nemluvě o seriálu Atlanta, kde už černí rappeři zcela ovládli pole, navíc stále zkouření. Jen tam je možné, aby jeden obézní muž tvrdil, že je „bělochem uvězněným v černém těle“, chápete ten silný podtext? Černošské holky se snaží uspět mezi bílými v zaměstnání (marně), Afroameričany ve vězení bijí jako žito, černými mrtvolami, zastřelenými na ulici policisty, se seriál jen hemží… A tvůrce rapper Glover říká: „Chci, aby u toho bílé publikum zažilo, jaké to je být černý v Americe.“

Jako by tvůrci sami cítili, že rasově silně zaspali, dělají si už nepokrytě legraci sami ze sebe. Např. v parodii na teenagerské slaďáky Bulšit (USA 2001) jeden černošský mladík vyhazuje druhého z mejdanu s odůvodněním, že jediný „povinný černoch“ v komedii je tam on, ať kouká zmizet.

Ještě větší „malý krok pro normálního člověka, ale velký skok pro lidstvo“ absolvovaly role žen ve filmech a seriálech. Původní okrasy, trpělivě vyhlížející své balíky testosteronu, dobré tak pro uvaření kafe pro vyčerpaný mužský detektivní tým, pro polibek před odchodem do války nebo pro podržení hlavy při silném krvácení hlavního hrdiny, se vzepjaly v Lary Croft a Brutální Nikity, srdnatě kopající do mužských rozkroků, šéfující jako M několika Bondům, strhávající do postelí mužské nekňuby jak poslušné psíky, ať už mají postavu oplácané Bridget Jonesové nebo strhané Carrie Bradshawové. Když už jsme u toho Jamese Bonda, bude mít nová černošská agentka 007 Jess Bondová také své bondboye jako měl Bond své bondgirls? Nebo o její přízeň budou usilovat nadále lesbické bondgirls? V každém případě skončily časy Ribanny, která je místo za Vinnetoua provdána jako v nechutném obchodě s ženským bílým masem (pardon, rudým) výměnou za dost pofiderní mír, za Merrilovo štěně, což zaplaťpámbů aspoň není pes, ale bílý poručík. Ostatně, viděli jsme nejlépe, jak čas trhnul oponou i u samotného Vinnetoua, když byla natočena nová mayovka Vinnetou: Nový svět. Apačky vyvalily prsa do kamer, romantický nádech pohádky setřela mozolnatá ruka sociálního dramatu, Apači jako experti na výbušniny, Vinnetou jako reklama na steroidy, Old Shatterhand jako boxující Rocky Balboa… Pokrok nezastavíš.

A po nasazení nových mílových bot syndrom PM (povinné menšiny) už vládne rukou železnou. Problém ovšem nastává v méně zalidněných filmech (ať už z důvodu sevřené dějové linie nebo rozpočtu), např. komorním dramatu, kde prostě do jednoho pokoje zástupce všech menšin nenacpete. Ale i s tím už se tvůrci poprali víc než důstojně. V takovém případě je uplatněn obchodní princip „dva v jednom“. Ale i tři v jednom a více. Hlavní hrdina je transsexuál, míšenec (ale neví, chudák, kterých ilegálních imigrantů), na invalidním vozíku. Soucit vzbudí, ještě ani ústa neotevřel, protože pak zjistíte, že je navíc blbý a blbější, drogově závislý, topí se v dluzích, je sexuálně zneužívaný a jeho matka ho odložila jako mimino na sáně mezi dvěma eskymáckými iglú. A když se z toho šoku vzpamatujete, dozvíte se, že k tomu všemu volí Trumpa a bojuje za obnovu těžby uhlí v místním dole. Looser jak vyšitý.

Abych nezapomněl na videoklipy a reklamu, to „umění 30 vteřin“. Když se irský zrzek Ed Sheeran zamiluje zcela spontánně do černošské krasavice v boxerském klubu v klipu Shape of you, je z toho skoro 4 a půl miliardy zhlédnutí. A zpěvačka Adele, vzpomínající na svou, přirozeně že africkou, lásku v klipu Hello se může jít s pouhými dvěma a půl miliardami zhlédnutí klouzat.

Multikulturní mravenčí práci doslova na lékárenských vahách odměřenou předvedli Maroon 5 v písni Girls Like You, tam chybku prostě nenajdete. Dokonalý mix jak od špičkového barmana míchaných nápojů, kde špendlíček rasové či náboženské nenávisti nepropadne, o gender ani nemluvě. Ženy, kolující kolem zpěváka, jsou, abych tak použil policejní žargon, vzhledu afrického, arabského, jižního i severního, východního i západního, nechybí muslimka s hidžábem, i když „odvazově“ ozvláštněným naraženou baseballovou čepicí (fantazie kostýmních výtvarnic fakt nemá hranice), kubánsko-mexická zpěvačka Camila Cabello (a hned máme dvě země v kabeli), a samozřejmě dnes zřejmě nejznámější lesbická moderátorka Ellen DeGeneresová. Té sice asi zpěvák v textu vyznává lásku marně, ale nebuďme šťouralové. Vše korunuje raperka-striptérka Cardi B, původem Trinidad a Dominikánská republika (zase dvě země jednou ranou). A tato snaha vynesla pěkných 2,3 miliardy zhlédnutí. Abychom si rozuměli, ať si každý najde lásku, kde ho srdce táhne. Otázka zní, zda opravdu Sheeran i Adele sní o černošských protějšcích a Maroon 5 upřímně milují celý ženský svět od pólu k pólu. Nebo tam ždibíček obchodního kalkulu přeci jen…

Pochybnosti o obchodním kalkulu zcela padají u reklam. Reklamy mají prostě za cíl vydělat, zaujmout pro výrobek, pro značku, brand. I my už máme svého černocha z Lidlu a dávné reklamy ve stylu United Colors of Benetton s plejádou postav všech ras už dávno neudivují. I tady reklamní tvůrci řeší, jak do pár vteřin vměstnat všechny lidské typy a oslovit tak celý svět najednou. Nejvíc patrné je to asi u pleťových krémů nebo alkoholu. Všechny myslitelné typy kůže pod nánosem vrstev patlámo-patlámo se potkávají na večírcích s tisíci lahví alkoholu. I tady mám svého zatímního favorita ohledně multikulti korektnosti. Je to jedna reklama na irskou whisky, která běží v televizi. Tři muži u nálevního pultu zpívají irskou lidovou Danny Boy. Běloch, černoch a muž s asijskými rysy. Mezi ně vtrhne černoška, svým zpěvem je přehluší, uzme poslední sklenku whisky barmanovi a mizí z obrazu. Barman jen zasněně podotkne: „Připomíná mi mou matku.“ A hosté u pultu se dusí smíchem. Tohle tedy vymyslela hlava multikulti mastmi pomazaná. Mně samozřejmě také každá černoška připomíná mou matku a denně pěju s Japonci a Nigerijci po barech Vínečko bílé. Vy jistě taky. No není ten multikulturní svět krásný? A přímo ze života, pravdivý a upřímný? Určitě je.