Spratek, fracek, klacek, zloprcek

9. 10. 2018 8:52:18
Jedno dítě v restauraci, obchodě, dopravě či v hotelu dokáže změnit vaši kontemplaci o vzniku vesmíru na myšlenky na bestiální vraždu s mnoha mučicími nástroji a vynalézavostí sadistických vrahů. To jsou prostě ty rozkošné děti.

Charty a úmluvy o právech dítěte už zabírají celé knihovny, děti jsou dnes nedotknutelné. Na prezidenta u nás můžete snést příval nejhorších nadávek nebo si do něj i střelit airsoftovou pistolí a dožadovat se veřejně, aby „chcípnul“, a... nestane se vám nic. Zkusili jste to s vaším dítětem před svědky? Pak tenhle blog čtete z vězeňské cely a vaše dítě z mobilu v náhradní rodině. Předesílám, že žádné ze svých čtyř dětí jsem nikdy neuhodil. Udržet v rodině právní stát ovšem někdy bylo, diplomaticky řečeno, velmi, ale opravdu velmi složité. Kecám, bylo to někdy šílené. Často jsem musel jen bezmocně počítat do deseti (spíš do sta), jindy se i zamknout na záchodě, aby mě od potomků dělila pevná stěna, po níž stékal bez krveprolití tekutý hněv. Představte si, že ležíte spoutaný na zemi a vaše děti vám přikládají na tělo rozžhavená železa. A jste zhruba tam.

Tak jako malé děti neomylně vycítí šanci k vyměšování přesně ve chvíli, kdy je nahaté držíte nad hlavou nebo jste na jednání na úřadě o kolaudaci, větší děti mají zase neomylný čich na to, kdy se vaše možnosti obrany snižují na minimum. Dokonce bych formuloval lehce murphyovský zákon, že dopravní prostředek, z něhož nelze vystoupit (nejlépe letadlo) zákonitě zlobení vašich dětí vyvolává. A supernarvaný prostředek dokonce superzlobení. Nikdy se dětem tak nechce na záchod jako v letadle při turbulencích. Nikdy se v tramvaji nedrží způsobně tyče, protože je nemůžete držet vy, neb máte v jedné ruce golfky a ve druhé nákup, ale balancuje v prostoru vždy nad cizím dětským kočárkem se spinkajícím miminkem (houby spinkajícím, řvoucím na celé kolo), jemuž by při prudkém zabrždění svým pádem jistojistě zlomilo vaz. Dětský psycholog by namítl, že zlobení je často jen voláním dítěte po vaší pozornosti. Jó? Tak proč to dělá tím, že stokrát zmáčkne tlačítko Znamení k řidiči? Nevím, který chytrák tohle tlačítko navrhnul přemístit od stropu k podlaze. Takhle se volá po pozornosti? Zrovna tak není voláním po pozornosti určitě záchvat vzteku, kdy se vaše dítě válí na zemi v supermarketu a řve, že ty bonbóny chce a chce a chce. Je to řvaní do vaší peněženky. A vy víte, že když povolíte, do příštího nákupního košíku už kvůli obřímu plastovému náklaďáku, horám čokolád, bonbónů, tyčinek a lízátek už nevmáčknete ani droždí. O financích a průjmech po velkolepé hostině splácané z chipsů a donutů, zalitých bubbleology hnusem ani nemluvě.

„Když cítíte, že asi brzy vyletíte z kůže, jděte s dětmi do parku,“ radí jistý Steve Biddulph v knize Tajemství výchovy šťastných dětí. Tak, milý Biddulphe, buď bych některé dny trávil v parku 24 hodin, nehledě na provazy deště z oblohy či třicetistupňové mrazy, nebo, v lepším případě, bych vyletěl z kůže v parku. Protože dítě v ráži jede jak tank bez ohledu na lidské či materiální ztráty. A vy jste tím tankodromem. V jistém věku se totiž, jak jsem zjistil, třeba nedá s dítětem jít do restaurace. Vůbec. Nějak jsme to nechtěli s manželkou pochopit. Přeci jednou za měsíc... prostě nebudeme vařit a zajdeme si na nějakou dobrotu. Jenže naše děti byly zrovna v tzv. neposedném stavu. To je takový eufemismus, víte. Protože ta neposednost znamená, že mají v zadečku vrtuli, na nohou raketové motory a v hlavě přesný plán, jak udělat ze spořádané restaurace... dříve bych řekl kůlničku na dříví, ale zkusím moderněji: chalífát s krutými džihádisty, tedy vašimi dětmi. Samozřejmě si asi nepůjdete udělat kulinářskou radost do zaplivané čtyřky. Ale měli byste. Protože v hospodě U ztracené varty mají bytelné stoly a židle, každý opilý harmonikář tam vaše dítě přeřve, nemají tam žádné vázičky, květiny, a hlavně – žádné ubrusy!. Slovo ubrus je klíčové. Ubrusy se výborně stahují a strhávají se vším, co je na nich. Podlévají se pilně jak husa při pečení nápoji, kreslí se na ně a v lepších restauracích, kde mají na stolech zapálené svíčky, se na ně báječně lije horký vosk nebo se přímo podpalují. Oheň děti fascinuje, kdybyste nevěděli. S rostoucí cenovou skupinou se pak, bohužel, objevují i vázičky s květinami, ubrousky, spousty skleniček, drahého porcelánu, vratkých dekorací a hlavně milí vrchní. Ti hned dětem přinášejí pastelky, aby měly po ubruse čím kreslit. A také upjatí hosté, kteří chtějí svůj klid a za své peníze si vychutnat atmosféru luxusu a virtuózní tichou hru pianisty. Do takové restaurace s dětmi jako byste vešli s živým koněm, následné škody jsou zhruba stejné. A odcházíte zcela vyčerpaní, doprovázeni zraky právem znechucených hostů a vrchním, který už není vůbec milý (i přes trojnásobný tringelt, než jste mu původně chtěli dát), jen se jde přesvědčit, že jste opravdu vypadli.

Děti, zvláště ty dnešní, pokrokově vychovávané, svobodné jako ptáci v letu, si soukromě dělím na spratky, fracky, klacky a zloprcky. Spratci jsou děti vychovávané poměrně přísně a nezvladatelné jsou jen v krátkých životních obdobích. Frackové, děti odrostlejší, už dovedou prošpikovat své nezvladatelné chování i promyšlenými zlomyslnostmi a schválnostmi. Klackové, už před nebo v teenagerském věku, přidávají ještě absolutní odpor k přiznání viny. No a zloprcek je kategorie sama o sobě. To už je dítě zralé na psychiatrickou léčbu, své prakticky permanentní lumpárny prokládá i vyloženě zlým a vůbec nezakrývaným úmyslem. Jo, abych nezapomněl. Existuje ještě kategorie „hodné dítě“, například Rychlé šípy. Jiný než literární příklad však pro vás nemám.

Divíte se, že jak houby po dešti rostou restaurace, kam děti nemají přístup? A já některé podniky dokonce podezírám z toho, že tam mají obsluhu nahoře bez nebo nešťastnici, svíjející se u tyče, ne proto, aby přilákali mužské zákazníky, ale jen proto, aby odehnali rodiny s dětmi. Existují i celé hotely či dovolenkové resorty, kde dítě s chutí a za potlesku hostů degradovali na zakázané bojové psy bez náhubku. Hoteliér z mladoboleslavského hotelu běduje, že přišel o deset milionů korun od zákazníků, kteří se kvůli řádícím dětem vytratili. Jiný hotel dokonce rovnou vypočítává zájemcům o ubytování, proč děti ani náhodou do svého zařízení nepustí. A dalo to určitě fušku, tyhle všechny antispratkové bariéry nastavit.

-Žádný dětský koutek ani kočárkárna.

-Žádné přebalovací pulty, postýlky a stoličky.

-Příkré schody bez výtahu.

-Okna velmi nízko nad zemí bez zábradlí (nebezpečí pádu).

-Snídaně podávané až od 8:30.

-Žádné dětské menu ani možnost objednaní poloviční porce.

-Sauna vytápěná na 85°.

-Horká a hluboká vířivka.

-Otevřený a pravidelně využívaný krb v restauraci.

-Převážná většina našich hostů k nám jezdí právě s vědomím toho, „že to bude bez dětí“ a že si užijí hlavně jeden druhého, bez křiku a breku dětí svých, anebo cizích.

Situace se v posledních letech spíš vyhrocuje, než zlepšuje. Možná to souvisí s tím, že roste počet bezdětných manželství (spíš nesezdaných párů) a rodin s jedním, v pozdním věku vymodleným jedináčkem. Děti prostě ve svých „právech“ přitvrzují, podporováni opičí láskou rodičů. A ti bezdětní zase nejsou schopni odlišit obyčejné nevinné zlobení od spratkovitosti až zloprckovitosti. Pokud tak nějak váháte, jestli je správné rozdělovat třeba hotely na „bezdětné“ a rodinné, jestli to není „diskriminace“ ve stylu rasistického „White only“, přihodím k vašemu rozhodování tuhle příhodu.

Seděli jsme v luxusní restauraci, asi dvanáct kolegů z práce. Na konci hospodářsky úspěšného roku jsme se odměnili kulinářským zážitkem v Průhonicích. Náš stůl byl opticky oddělen od restaurace několika dvoumetrovými tlustými skleněnými panely s uměleckými plastikami na bytelných stojkách. Už v průběhu objednávání jsme si všimli, že po restauraci lítá malý rakeťák. Vrážel do židlí, lezl pod stoly a, jak jsem zaznamenal, stále zrychloval. Můj zkušený otcovský zrak to vyhodnotil, že tohle určitě dobře nedopadne. Nedopadlo, léta praxe ze mě udělala vědmu. Jeho matka, k níž občas přiběhl pro nějaký zákusek, který pak drolil na svých cestách restaurací, byla zcela v klidu. A pak se to stalo. Číšníci nám zrovna přinesli bohaté menu, stůl se prohýbal lahůdkami. Jenže v té chvíli se to malé šídlo v pytli rozběhlo s plnou silou proti... jednomu z našich skleněných těžkých panelů. Samozřejmě to neubrzdil, do panelu v nabrané rychlosti vrazil a ten se ze své majestátní výšky skácel rovnou na náš stůl. Roztříštil se na tisíce kousků, které se nám zabodaly do jídel na stole. A také do dvou kolegů, které naštěstí těsně minul a padl na část stolu, u níž nikdo zaplaťpámbů neseděl. Zůstali jsme jako opaření. A reakce matky toho „nezbedy“? Přiběhla, vzala dítě do náruče a starostlivě ho odnášela se slovy: Nestalo se ti nic, miláčku? Samozřejmě se mu nic nestalo, panel svrhnul na nás, ne na sebe. Chtěl jsem napsat, že by se v nás v té chvíli vztekem krve nedořezal, ale to by nebyla vzhledem k pořezaným kolegům pravda. Tak jinak, strnuli jsme v šoku. Personál restaurace se zřejmě vší silou snažil zachovat dekorum, i když číšníci odnášející rychle náš jídelní mix, nyní již se sklárenskými ingrediencemi, měli na spáncích naběhlé žíly. Ještě jsme zaznamenali, jak se paní matka snaží urychleně zaplatit a vypadnout, ale vedoucí restaurace ji zadržel a vedl s ní dlouhý rozhovor. Zřejmě o účtu a jeho položkách. Hádala se s ním srdnatě, někam volala. Právníkovi? Aby restauraci zažaloval kvůli ohrožení jejího dítěte „nezajištěným“ panelem? Kdoví. Tak se mi nedivte, na jaké straně, i když otec čtyř dětí, stojím.

Autor: Josef Prouza | úterý 9.10.2018 8:52 | karma článku: 44.72 | přečteno: 5602x


Další články blogera

Josef Prouza

Když je máš, tak je ukaž aneb Politická krása bez závoje

Tak chrám sv. Víta už není jen gotiky chlouba. Své chlouby tam bude od teď ukazovat kdekdo. Někdo gotické, jiný třeba barokní. Aktivistka Aneta Petani vystrčila své dvě Istanbulské úmluvy kardinálu Dukovi pod nos. Velká chyba!

17.10.2018 v 1:13 | Karma článku: 32.89 | Přečteno: 1038 | Diskuse

Josef Prouza

Čeští emigranti v zahraničí? Jedna velká ostuda. Zachrání nás dříč bulváru Pavel Novotný?

Tak nám Madlenka Pradlenka Albrightová zase vyprala žrádlo. Velkorysost při přijímání českých běženců na Západě jsme brali, ale oplácet stejnou mincí, to ne. Styďme se, protože právě Češi se v emigraci chovali doslova jako zvěř.

15.10.2018 v 9:22 | Karma článku: 43.26 | Přečteno: 3121 | Diskuse

Josef Prouza

Záznam z kulatého stolu mužských pohádkových bytostí k problematice gender

Na popud krále Miroslava proběhl včera besední kulatý stoleček Prostři se. Přímý přenos zprostředkoval júheletuber Sarka na Farkabooku a sledovala ho celá pohádková země za devatero wifinami.

4.10.2018 v 10:15 | Karma článku: 42.84 | Přečteno: 3740 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Lubomír Stejskal

Skandál na Miss Earth 2018

Třetího listopadu se bude konat ve filipínské Manile soutěž Miss Earth 2018. Českou republiku reprezentuje sličná Pražanka Tereza Křivánková. Má štěstí – nemusí řešit absurdní problém jako její kolegyně z Libanonu.

17.10.2018 v 21:49 | Karma článku: 22.13 | Přečteno: 746 | Diskuse

Jan Pražák

Výchova dítěte dvěma osobami stejného pohlaví

Mohou dva lidé stejného pohlaví vychovat dítě tak, že z něj jednou bude slušný, poctivý, sebevědomý a soběstačný člověk? Nebo z něj vychovají zamindrákované individuum se spoustou dalších negativních vlastností?

17.10.2018 v 20:11 | Karma článku: 16.90 | Přečteno: 594 | Diskuse

Pavel Kamas

Jak se proměnila hvězdička Novy v supernovu

Mám rád film Pulp Fiction. Tarantino si zahrál malou roli ve scéně s kávou. Hodně smetany, hodně cukru si od něj vyžádal Wolf. Kdybych natočil film,měl bych tam podobnou scénu. Jen replika by byla jiná. Žádný oheň, hodně Smetany

17.10.2018 v 19:34 | Karma článku: 9.17 | Přečteno: 675 | Diskuse

Vladimír Havránek

Pojďme tu hradní žumpu ignorovat!

Je krásný podzim. Barevný, prosluněný a hřejivý. Jen z Hradu občas jde zápach, který se snaží o jediné. Sdělení, že ještě žijí a slovník dlaždiče vždy zabere. Nic proti dlaždičům, i ti se jistě červenají.

17.10.2018 v 19:10 | Karma článku: 23.03 | Přečteno: 520 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Co dělat se sprostým presidentem?

Máme u nás samolibého sprostého muže jménem Miloš Zeman, který si svou vulgaritu na veřejnosti užívá a upřímně přiznává, že ho prostě baví provokovat. Problémem ale je, že se nejedná o bezvýznamného muže, ale o presidenta země!

17.10.2018 v 17:58 | Karma článku: 23.77 | Přečteno: 655 | Diskuse
Počet článků 89 Celková karma 40.01 Průměrná čtenost 2246

Projektový manažer, marketingový specialista, lektor tance, choreograf, scenárista, milovník tance a hudby, ženatý, 4 děti, bydlím v Praze a nejsem a nebyl jsem nikdy členem žádné politické strany.





Najdete na iDNES.cz