Generace milených Jálů aneb Tahle parta na naše důchody nevydělá

Šel jsem s kamarádem po Praze, když nám zastoupil cestu mileniál. Vyžebral cigaretu. Pak nám sdělil, že je z Norska. Už roky se poflakuje po Evropě. Chtěl si povídat, ale my museli do práce. Nejsme z generace Y, ale z generace ZED

Čili Zoufalí Enormní Dříči. Ten z generace Ypsilon nám stačil prozradit, že se prý živí pouliční produkcí, hudbou. Honem jsem lovil z paměti nějakého norského hudebníka, abych zakonverzoval na úrovni, ale napadl mě jen Edvard Grieg. Toho neznal. Stejně nám za cigaretu nezahrál. Nástroj nevlekl, pokud ovšem neměl v kapse džín pikolu nebo triangl. Takže jakýsi Švanda dudák bez dud, přijel trochu okouknout naše Dorotky. Pár hezkých a díky vedru oblečením minimalistických Dorotek kolem nás během rozhovoru prošlo, což se mu evidentně líbilo. A taky jedna Zulika (když jsme u toho Švandy), ale ta byla v burce a cupitala čtyři kroky za svým manželem, tak její krásu nebylo možné odhadnout. Zuliky se v Praze nějak poslední dobou pomnožily, potkávám jich denně spoustu. Možná mají někde u náměstí Republiky, kde pracuju, tajnou mešitu. Měl by to tam Konvička na velbloudu propátrat.

Ale jinak v pořádku, myslím si, že mladí mají cestovat, poznávat svět. Švanda dudák by měl umět nejen dúdú, ale i haudújúdú. Jako bonus pak mladí na špacíru světem mimo jiné poznají, že všude je chleba o dvou kůrkách a Češi si zase nežijí tak špatně. Tak cestování podporuju i u svých dětí. Nedávno jsem doprovázel dceru na mistrovství světa v baletu do Španělska, do Sitges u Barcelony, ukázat jí, jak pulzuje svět. Přibral jsem i nejmladšího syna. Bylo to velice poučné, i když trochu jinak, než jsem plánoval. Půlka obyvatel Sitges byli homosexuálové. Já nejdřív myslel, že je to kvůli tomu baletnímu mistrovství, ale ne. Až později jsem se dozvěděl, že se právě do Sitges sjíždějí z celé Evropy a bydlí tam i natrvalo. Mou náctiletou dceru nejvíc nadchla návštěva jedné uličky plné barů, kam jsme jednou večer zabloudili. Homosexuálové, lesbičky, transky, taková LGBT street. Připadal jsem si jak čtyřprocentní heterosexuál. Tam mají Prague Pride každý den i noc, tak tam zajeďte, kdyby se vám stýskalo, že v Praze už je po průvodu. Najednou jsem si zas nebyl tak jist, jestli právě tuhle zkušenost by si měla dcera ve dvanácti ze zahraničí vozit. I když vlastně, není právě 12 let ta hranice, kdy si mají děti podle doporučení EU samy rozhodnout o svém pohlaví? Takže, co to kecám, bylo to správně. Já jsem díky tomu, že působím v tanci, na homosexuály zvyklý, vlastně mi na nich vadí jen hysterie, navlas stejná jako u žen. Jenže ta mi vadí všeobecně, nejvíc u politiků.

Ale zpátky k našemu novému norskému kamarádovi-mileniálovi, tedy muži, který dospěl po roce 2000. Byl mladicky zvídavý, jenže… nebylo mu osmnáct, ale táhlo mu odhadem na čtyřicet. Takový lehce hibernovaný mládežník. Ostatně, u mileniálů průvodní znaky hibernace pozoruji už dlouho. Nevypadal, že si užívá peníze, těžce vydělané na norské ropné plošině. Užíval si milodary od turistů, včetně naší cigarety. A pak, že charita pro cizince u nás ztrácí půdu pod nohama. Uvědomil jsem si, že i v práci mám dvě kolegyně mileniálky. Mladé, ještě nehibernované. Jedna mi nedávno vyprávěla, jak se třemi kamarádkami vyrazily do Salcburku na hudební festival. Mají dívčí saxofonové kvarteto a hrály tam na ulicích. 800 euro za den jim návštěvníci festivalu hodili do futrálu! Kdyby jim další dny nepršelo, vrátily by se v balíku. Přiznám se, že bych jim taky pár eur do štrozoku hodil, no uznejte, čtyři mladé holky se saxofony, taky by vám to rukou zacukalo, pánové, ne že ne. No a tak jsem se hned zeptal, kde bych je mohl vidět. Jenže kvarteto se prý právě rozpadlo. A proč? Dvě dívky z kvarteta odjíždějí na Erasmus – na rok. Erasmus, kdybyste nevěděli, je úplné mileniální blaho, program Evropské unie na podporu mobility mládeže, ale i dospělých. Takže možná taky pojedu, věk nevěk. Co bych si neuloupnul ze sladkého perníčku 14,7 miliardy eur + 1,68 miliardy eur na projekty partnerů, které do toho EU napumpovala. To jen na léta 2014-20, aby bylo jasno.

U Erasmu se na chvíli zastavím, protože je pro charakteristiku mileniálů velmi ilustrativní. O Erasmu píšou třeba zde jako o „náloži  volnočasových aktivit, workshopů, novém kulturním poznání a tradice jiných zemí, nových přátelích, odbourání jazykové bariéry a zdokonalení – to všechno v nádechu neformálního vzdělávání.“ Já už mám i vybráno, kam pojedu. Chci na Erasmus YE Booster, který má jako téma Kreativita, nezaměstnanost a jejich souvislost. BOMBA! Že jste o souvislostech nezaměstnanosti a kreativity nic doteď netušili, že ne? Já taky ne, tak jsem moc zvědavý. Těším se i na ty peníze, protože vám proplatí prakticky všechno kromě kapesného na zmrzlinu. To není jak za mého mládí, Drůžba naródov naďožnyj oplot nebo skvělý komunistický experiment Mládež řídí Brno. A navíc mám podezření, že Erasmus je občas spíš Erosmus, když eroticky musíš, tak musíš. Jedním z hlavních cílů Erasmu je totiž multikulturní začleňování a vzájemné poznávání. Můj syn na Erasmu také byl, a protože je fešák, hraje dobře na kytaru a pařit umí výborně, tak si ho prý moc užil. Ani nevím, s kolika dívkami se tam začlenil, do podrobností nezabíhal. V každém případě jsem si se zájmem přečetl doslova nadšené hýkání komisařky pro vzdělání EU Androully Vassiliouvé, jak si na Erasmu každý třetí student našel zahraničního partnera pro dlouhodobý vztah a pomohl tak na svět jednomu miliónu dětí (zde). Až jsem měl chvílemi pocit, že mluví o nacistickém oplodňovacím programu Lebensborn. A to byl rok 2014, před migrační krizí. A protože Erasmus nyní slouží i začleňování uprchlíků, tak si troufám odhadnout, že erasmovských dětí přibylo od té doby raketově. Konečně, představte si, že vezmete 4 milióny mladých účastníků Erasmu, mnozí prvně sami daleko od domova, hodíte do toho 400 miliard korun, aby to trochu žilo, a to by v tom byl čert, aby se neurodilo (neporodilo). My jsme měli jen spartakiády a legendy ze spartakiádních lůžek, plných „poupat“.

Díky Erasmu vznikla samozřejmě i řada cenných vědeckých prací, jeden český student architektury si z Erasma v Itálii přivezl (kromě nezbytného mileneckého poměru s dcerou své bytné) i námět na diplomku o kanalizačních poklopech. Jiná naše studentka zase se vzrušením vzpomíná, jak při práci pro uprchlíky v Řecku, kdy rozdělovaly oblečení mužským imigrantům, musely často volat ochranku. To víte, jednomu dáte starší kabát a druhému péřovou bundu a už je oheň na střeše. Nebo si uprchlíci spletli Erasmus a Orgasmus? Občas to i na idylickém Erasmu zaskřípe i trochu víc, to když nadšení plná studentka si nakonec z Řecka vezla poznatky o tom, že „Řekové si rádi z lidí nechají dělat otroky, rádi se nechávají obsloužit poníženým personálem. Rádi si na ponížený personál stěžují… rádi tu krásnou zemi znečišťují a rádi nadávají na politiky a systém. Rádi berou peníze od vlády, která je nemá. Rádi dostávají věci zadarmo, takové, které jsou všude jinde v Evropě zpoplatněny. A rádi protestují, když jim je někdo bere.“(vše zde). No toto? Tak tady by paní EU komisařka asi moc nadšená nebyla.

Abych byl úplně spravedlivý, Erasmus je i opravdu prospěšný při získávání vědomostí, dovedností, pracovních návyků a zkušeností. Moje snacha byla jako medička na Erasmu ve Francii, pracovali v nemocnici do úpadu a získali řadu neocenitelných zkušeností v práci s pacienty včetně zdravotních výkonů, k nimž by je doma vůbec nepustili. Ve Francii asi nejsou na nějaké atestace tak pintlich. Ale byli tam jen pár týdnů. Jedna studentka uvedla, že na Erasmu strávila patnáctinu svého života, jezdila ze země do země, parádně si to prý užila. Upřímně řečeno, nedovedu si představit, že bych během svého vysokoškolského studia vypadl na rok či dokonce tři ze studijního tempa, už jen prázdninová pauza pro mě znamenala každým rokem stále těžší nahazování řemenu. A tak není divu, že stoupá procento studentů-mileniálů, kteří si rozkládají studia, přerušují, ztěžka potom roztáčejí lodní šrouby učení, zase pauzírují - psal jsem třeba zde). A nakonec studia s lehkým srdcem vůbec nedokončí ani po osmi letech.

Jsou alespoň mileniálové šťastnější, než jsme byli my? Materiálně oproti nám blahobytní jsou, to určitě. Nezbytnou vlastností za socialismu byla shánčlivost. Když jste ji neměli, byli jste vyřízení. Neuměli jste sehnat jižní ovoce, zadní hovězí, dámské vložky, nebo klínový řemen? Auto vám měsíce stálo ve stodole na špalkách. Bez shánčlivosti jste vlastně pořád stáli na špalkách, ani zadek jste si neutřeli než Rudým právem. Tohle mileniálům (a já jim to přeju) úplně odpadlo. Vztekají se, když jim pračku nepřivezou ten den, co si ji po netu objednali. Jsou na tom ale líp psychicky? Moc pochybuji. Stoupá spotřeba antidepresiv, sebevražd, předávkování drogami, jako by přes všechny vymoženosti (zdaleka ne jen Erasmus), o nichž se nám ani nesnilo, na tom byli daleko hůř. Podle tvrzení Simona O. Sinka, britsko-amerického autora, jsou mileniálové daleko línější, na generaci Y se podepisují jak výchova, tak nové technologie, netrpělivost, ale i pracovní prostředí. Nic z toho podle něj není lepší, než bývalo. V dětství a mládí mileniálové slýchali, jak jsou výjimeční, úžasní, dostávali medaile i za poslední místo, rodiče jim ve škole vydupali na vystrašených učitelích samé jedničky, aby je psychicky neofouklo. Ve světě politické i sociální korektnosti ani za špinavý roh světa nenakoukli. Technologie jim plně (ale vždy jen dočasně) dopřály úlevu od stresů a depresí s pomocí sociálních sítí. Pro samou komunikaci s „přáteli“ si nevšimli, že se po skluzavce statusů, chatů, messengerů a whatsappů doklouzali jen do větší samoty. Vědí sice, co kamarádka obědvala, včetně fotky jejího talíře, ale netuší, čím se opravdu trápí. Marně sledují žárlivě počty lajků u svých statusů a „svou“ smečku followerů. O čem jsou ty statusy? Prý sami vědí, že jsou to domečky z karet, že jsou jen jakýmisi pokašlávajícími YOUtuberáky a necítí se fajnově, ale jen spotifajnově. Jsou neustále otupováni jakýmsi elektronickým dopaminem. Paradoxně, na téhle zahuštěné komunikační dálnici, na níž se valí uzavřeni ve svých pojízdných bublinách kamsi za obzor, se neumějí s nikým zastavit v motorestu na kafe. Ve svých srdcích prý vůbec neumějí vyhloubit žádný skutečný hodnotný vztah, neumějí ho vůbec navázat. Umělohmotní přátelé, virtuální společenské postavení, nevydobyté prací, charakterem, sociálním cítěním. A všechno hned, na kliknutí, city jen jako bleskový download. Nepřátelí se, dávají se vzájemně do přátel, což opravdu není totéž. Netrpěliví komunikují s ještě netrpělivějšími. Je to dnes vidět na každém kroku. Neuhnete dost rychle v tramvaji, srazí vás. Jen přibrzdíte před přechodem a už vás zezadu vytroubí jak jelen v říji.

A v práci na ně čekají šéfové globálních firem. Najednou nic z jejich dětského světa nefunguje, za poslední místo žádná medaile, nikde pochvala, že přišel do práce včas, máma služební postup na manažerovi nevyřve, nikdo bebí nepofouká. Tváří v tvář skutečnému světu ostrých loktů, podrazů, intrik a tlaku na výkon se tak mileniál rychle hroutí. Měl jsem jednoho v práci. Jednou jedinkrát (po dvou letech) byl náš šéf nespokojený s nějakou jeho přehledovou tabulkou. Chtěl ji hned. Pravda, nespravedlivě, nešlo to hned, byla to složitá obří tabulka. Byl potrestán snížením platu, já jako jeho nadřízený taky. Na rozdíl ode mě on okamžitě dal výpověď a zmizel. S jiným mileniálem z jiné firmy jsem jednal o nějakém projektu. Bylo mi podezřelé, že se dlouho neozývá. Volám jeho šéfovi, protože nezvedal telefon. Má deprese, oznámil mi jeho šéf, je doma. Na jak dlouho, ptám se. Minule čtyři dny, teď už měsíc, odpověděl jeho šéf. Hodný šéf, dodávám. Jednou jsme pracovně vyjeli na reklamní festival a vzali sebou na zkušenou i mladou kolegyni. Okamžitě se tam zamilovala do britského fotografa a odjela s ním do Anglie. Nikdy už do práce nepřišla, ani nezvedla telefon. Zavolal jsem jejímu otci a sdělil mu, že jeho dcera nejen že nedala ani výpověď, zůstal po ní nevyklizený stůl, ale má podnikové půjčky. A my ji tím pádem budeme muset zažalovat. Přijel, zkroušený, její stůl vyklidil a půjčky poplatil. Tak tohle jsou mileniálové nekariérní. Znají moc dobře fenomén „smazání profilu“. Je jich naprostá většina. Evidentně nekariérním mileniálem byl i ten náš pouliční známý z Norska. Prostě zpřetrhal jakékoli „obtěžující“ pracovní povinnosti a i za cenu nulové životní perspektivy se protlouká světem. Žádnou rodinu a děti samozřejmě neuživí, zázemí (včetně finančního) nikomu nevytvoří, ale to ho zřejmě netrápí.  

Co potom asi dělají neurotizovaní zaměstnanci globálních psychopatických šéfů, kteří nevědí, jestli už zítra nebudou nahrazeni Indem na telefonu, odebráni z přátel firmy jedním šéfovým kliknutím? A jak by si také mohli zajít s chlapíkem z videokonference na druhém konci světa na skleničku, jak by ho mohli vyslechnout, svěřit se? Nebo jen poklábosit? Všechny globální firmy chtějí týmové hráče, pořádají splašené teambuildingy a zvou na ně vztahové specialisty na tmelení kolektivů, kteří se zaměstnanci hrají bláznivé hry. Týmy, splácané z Japonce, Brazilce a Češky bloudí po Praze, hledají kešku na Staromáku a shánějí podpis číšníka u Zpěváčků. Má to stejné výsledky, jako když si pozvete vztahového kouče, aby vám pískal soulož. Odpíská, se stopkami odměří, poradí vylepšení techniky a prodloužení slasti. Láska zůstane pod postelí.

Velmi zvláštním úkazem ze života mileniálů je, že přes jejich zdánlivě divokou virtuální jízdu na pestrobarevném kolotoči, je jejich reálný život stále šedivější. Oni už ani nechtějí vyčnívat, prorazit, prosadit se, snaží se protéct životem, navíc pokud možno jako podzemní Punkva. Nějak to překlepat, někam se před životem zašít, posurfovat na netu, zapařit hru, zkouknout porno. Víte, že devět z deseti (kromě jednoho parkuristy) nejbohatších českých youtuberů jsou vlastně pařmeni, co věší na internet let´s playe, čili záznamy toho, jak sami paří nějakou hru? Mají statisíce odběratelů a i vydělávají statisíce. A to bych řekl, že je velmi mileniální znak, tedy hlavně u těch odběratelů. To už je totiž čirá virtualita na druhou. Sledovat virtuálně jiný virtuální život někoho, kdo v té virtualitě umí líp chodit. Myslím, že umělá inteligence si s nimi bude báječně rozumět. Ani si nevšimnou, že už několik let nepotkali ani živáčka.

Když už přeci jen mileniálové budují kariéru, tak skáčou jak luční koníci z firmy do firmy, jen dva prstíčky vstrčíme, jen se ohřejeme, hned zase za lepší nabídkou půjdeme. Dům života jak maringotka na kolečkách, dnes tady a za týden pouť zase ve vedlejší vsi. Znal jsem jednoho takového amerického manažerského kočovníka, byl v Česku pár let, rozjížděl pro mateřskou firmu v Praze byznys. Nepoznal jsem osamělejšího člověka. Byl jak kastelán na hradě, ale v zimě, kdy mají zavřeno. Manželku nechal v USA, přijížděla jednou za půl roku. Řekl bych, že spíš kvůli prodloužení přístupu k jeho kreditní kartě než ho pohladit. Bylo mi ho líto, na pivo jsme občas zašli, abych ho trochu rozveselil. Pak uspořádal večírek, moc lidí nepřišlo. Odjížděl do Hongkongu zase něco od nuly budovat. Když jsem se ho zeptal, co si z Prahy odveze, řekl, že becherovku.

Všímáte si, kolik trablů mileniálové řeší radikálním odříznutím? Kolik jich opouští své partnery, třeba jen kvůli jejich nenadálé nemoci? Dřív jsem neslýchal prakticky nikdy o matkách, které opustily rodinu s dětmi a nechaly své potomky otci na krku a zmizely navždy, třeba do zahraničí? A teď? Jen ze svého okolí bych vám mohl vyjmenovat několik takových případů. Jako by mizel pud nejen mateřský, ale i rozmnožovací. Protože děti s sebou nesou skutečné, zcela reálné starosti a klíčové je zde, ostatně jako vždy, slovo dlouhodobé. Protože v životě mileniálů téměř nic není dlouhodobé. Už jako dětem jim hučela reklama do hlav, že mohou mít všechno hned. A často to měli. Film – stáhnu, zkouknu, vymažu. Pizza do 20 minut ke dveřím. Mobil – dnes podáte, zítra dodáme. Joint? Dealer vedle v domě. Jako by podlehli dojmu, že i vztahy se nakupují v online shopu. Přidej partnerku do košíku. S donáškou až do domu včetně zapojení a předvedení obsluhy. V původním obalu lze vrátit do jednoho měsíce bez sankcí. Život jako videoklip, kde jeden záběr je za vteřinu přelepen jiným, a zase jiným. Bliká to jak stroboskop, oslepuje, nenudí, ale… nezahřeje. Projevuje se to samozřejmě i v komunikaci. Konverzace osekaná na pahýly omg, pls a hrst smajlíků. Vlastně tím říkají: Nemám čas se zamyslet nad tvou rozvitou větou, nestojíš mi za delší „status“, odpovídám totiž nejen tobě, příteli můj nejdražší, ale stovce přátel, stejně drahých. Všechny musím obsloužit, jinak zítra oni svými lajky neobslouží mě. A já jim vyhovím, jinak si mě nedejbože odeberou z přátel – a to by byla katastrofa. Spadla by opona a za ní – a mileniál to dobře ví, což jen zvyšuje jeho stres – by uviděl zeď. Ne tu facebookovou, tu prázdnou zeď z těžkých cihel samoty. Protože všechny skutečně hluboké vztahy se budují dlouhodobě, láska se pomalu vrství jak letorosty u stromu a opravdové přátelství je jak investice do ropovodu. Na roky, a stejně nejistá.

Jsem tu k mileniálům moc přísný? Jako dědek, hrozící pěstičkou na chuligány, co mu vysklili okno? Vždyť i zmíněný odborník Simon Sinek říká, že mileniálové za nic nemůžou, protože dostali rozdané špatné karty. Tak s tímhle jediným jeho tvrzením vůbec nesouhlasím. Mé generaci rozdávali karty Husák s Brežněvem, zdálo se, že s takovými plívami se nedá uhrát vůbec nic. A porval jsem se se životem bez jediné bobulky antidepresiv, natož drog. Bez psychologů, vztahových koučů a rodinných terapeutů. Padnul stokrát na dno a zase se zvedl. Byla to podle mě jediná cesta, jak si sám sebe vážit. Tak mi, milí mileniálové, koukejte vydělat na důchod, protože ty mé zaplacené šílené daně a pojištění už mi politici dávno utratili. A taky mi pěkně olajkujte karmu mého článku a koukejte se zapojit se smajlíky do diskuse. Nebo se zhroutím.