FAMU = Frankfurtská Akademie Marxistických Umění?

14. 06. 2018 16:54:13
Pražská filmová akademie jako další důkaz pochodu institucemi v duchu neomarxistické frankfurtské školy? Nepřehlédnte, i když se o český film příliš nezajímáte. Lepší ilustraci poločasu rozpadu našeho školství byste těžko hledali.

Tenhle pokus o akademický palácový převrat s puškou v ruce, s ohněm v srdci, kdy akademický senát zaútočil na osobu děkana Z. Holého a navrhl jeho odvolání, které ovšem rektor AMU neschválil, je totiž opravdu signifikantní. Spor, který se právě na FAMU odehrává, je skutečně jen zrcadlem daleko širší bezútěšné situace na tzv. humanitních školách. Pád prestižní filmové školy, která v šedesátých letech vyráběla jednu filmařskou hvězdu za druhou včetně nejzářivějších jako Formana, Menzela, Chytilovou,... klade otázku, řečeno s básníkem: Jaký si mám vzít klobouk, jaké boty, na pochod do nicoty? Nemusíte vůbec detailně vidět do interních sporů filmové a televizní fakulty, jejíž střeva nyní vyhřezla. Ani já do nich detailně nevidím, a ani mi netrhá žíly, zda ten umí to a ten zas tohle, ale jestli dohromady udělají moc. Nebo nic moc. Nebo nic. Argumentaci některých aktérů, že špinavé prádlo se pere doma, nevyznávám. Ono totiž stačí zhlédnout českou původní hranou filmovou tvorbu posledních patnácti-dvaceti let. Tohle prádlo se pere veřejně, na plátnech kin, TV obrazovek či počítačů. S lucernou v pravé poledne abyste hledali díla absolventů režie FAMU z tohoto období byť jen lehce nadprůměrná, o skvostných ani nemluvě. Jména režisérů jako Svěrák, Hřebejk, Zelenka, Sláma nebo Michálek se na Českých lvech za režii točí léta jak veverka v bubnu, a když na režijního Lva dosáhne někdo jiný, tak vystudoval na FAMU dokument, scenáristiku nebo úplně jinou školu jako Morávek (JAMU) nebo Mašín (AVU). Když mi před měsíci vyprávěl Honza Hřebejk historky o přijímačkách na FAMU (kde seděl v komisi), nevěřil jsem svým uším: Přijde holka, předloží jako uměleckou práci primitivní básničku s rýmy na úrovni slunce-blunce, neví nic, hloupá, že se na ni bojíte zaklepat, sby to nezadunělo, ale obrovsky sebevědomá... Co by jí tak asi řekl Milan Kundera, který na FAMU kdysi učil světovou literaturu, co by řekl některým dnešním režijním výtvorům Otakar Vávra?

A tenhle stav má své hluboké příčiny. A tady už jsme na stopě zdánlivě bagatelního sporu „řemeslníků“ a „svobodných tvůrců“. Zajímavé je, že na straně tzv. řemeslníků se objevují taková jména jako režiséři Jiří Strach, Honza Hřebejk, Olga Sommerová, Jiří Svoboda, střihač Alois Fišárek, scenárista Petr Jarchovský (dosud vedoucí katedry scenáristiky, hrozící odchodem). Na druhé straně jména, jimiž vás nebudu zatěžovat. Pokud se jen okrajově zajímáte o film, znát nebudete ani jedno. Snad s výjimkou Víta Klusáka, který na sebe tak pěkně upozornil, když sepsul genderově zcela „nevyváženou“ dětskou básničku ve školní čítance od mého dávného přítele Jiřího Žáčka o holčičkách, co z nich jednou budou maminky.

Na filmové fakultě jde zřejmě o celou paletu sporů, jistě též osobních (jak to v umělecké sféře bývá) i „za věc“, ale situaci, kterou se děkan Holý snažil a snad ještě bude snažit (spor totiž směřuje k soudu, což je tedy už opravdu smutné) výrazně zlepšit, má nějaký svůj základ. Dost lapidárně ho vyjádřil herec a ředitel karlovarského festivalu J. Bartoška:

„Pravda je, že v posledních letech fakulta produkovala hlavně lidi, kteří sice umějí o filmu mluvit, ale neumějí filmy točit. Což může být docela příjemné v kavárenské společnosti v jedenáct hodin večer, jenže v devět hodin ráno na place to není nic platné.“ (zde více). Režisér Hřebejk k tomu dodává: „Jestli z naší katedry nevyjde sem tam také nějaký Strach, Janák nebo Vejdělek, nebude problém v tom, že diváci přijdou o Anděla Páně, Snowborďáky nebo Ženy v pokušení, ale že budou zkoušky na magistra vypadat tak absolutně tristně jako předloni nebo loni. Nezájem – a bizarní postavy budou standardem nikoli jen žalostnou výjimkou“(zde).

Jinými slovy, filmová fakulta se v letech děkana Breganta proměnila v místo, kde cesta je víc než cíl, teorie víc než hmatatelné (a tedy i měřitelné) výsledky, včetně opovrhované divácké návštěvnosti. Jedním z pedagogů, kteří z fakulty v tomto období odešli, byl například režisér Karel Kachyňa, s nímž jsem měl možnost osobně spolupracovat a pozorovat ho při práci na place. I jeho autoritu u štábu, pracujícího jak dobře namazaný stroj. Neuvěřitelná osobnost. A děkan Holý se evidentně snaží alespoň část úpadku z bregantovského období napravit. A tvrdě narazil. Není od věci si připomenout, že zatímco strana „svobodných v rozletu“ brojí proti současnému děkanovi „kvůli nerespektování demokratických pravidel při řízení fakulty, překračování jeho pravomocí a nedostatkům v plnění volebního programu“(zde), pohled „řemeslníků“ je, myslím, velmi dobře charakterizován tímto názorem střihače Fišárka, který na FAMU učil, ale také odešel (právě pro spory o charakter výuky s děkanem Bregantem): „Jádrem sporu je pravděpodobně koncepce výuky, zda teoretizovat nebo prakticky se vzdělávat v příslušném oboru, což klade nároky na studenty v podobě dodržování termínů, vytváření přesně popsaných a lety prověřených praktických cvičení, která na sebe navazují a postupně vzdělávají studenta v daném oboru (kamera, střih, scenáristika, animace). To je těžká a zdlouhavá práce a chápu, že mnoha studentům se to nemusí líbit. Planě mluvit je lehčí a nic to nestojí.“ Zdá se nad slunce jasné, že houslista, který neumí noty, ale klade důraz na nonkonformní střih svého fraku, bude diváky po zásluze vypískán. Že by tato umělecká analogie na FAMU už neplatila?

Překvapuje vás ještě, že stopy od zastánců „absolutní tvůrčí volnosti a akademické svobody“ vedou třeba do Deníku Referendum, kde své rozhořčení, že rektor okamžitě nevyhověl jejich návrhu na odvolání děkana Holého, dávají najevo „senátoři“. Ano, právě v plátku Jakuba Patočky. To je ten anarcho-levičácký matador, vymetající strany od Zelených po ČSSD. Odkud je vždy sám posléze vymeten, zapletený kdysi i ve velmi podivné kuřimské kauze s mučenými dětmi, atd. Chápu, že přeměna FAMU na jakousi žižkovskou Kliniku se vzrušujícími debatami o poslání filmu jako stavu duše mezi dvěma jointy musí být lákavá. Co si to dovolili ti nízcí praktici, když už bylo ovládnutí fakulty na dosah, do toho začít kafrat. Děkan Holý, vyžadující zřejmě kázeň, píli, výsledky, a dokonce i docházku a odevzdávání prací v termínu bez nekonečného rozkládání studia i do osmi let, už přeci tak hezky ležel „na lopatě“. Rozčarování „teoretiků“ musí být skutečně obrovské. Není divu, že Jiří Bartoška pro iDNES poznamenal lakonicky: „Vidím v tom stopu neomarxismu.“ Já také, a když jsem tady na blogu už dříve rozebíral poznávací znaky škol, kudy už rota vojáků-neomarxistů na pochodu institucemi prošla, a tráva tam dalších deset let neporoste. Ty prvky jsou totiž velmi podobné: ovládnutí školy (hlavně státních peněz, že), instalace nových „oborů“, které vystudovat už může i cvičený papoušek, upozadění všeho, co studenty „bolí a nespravedlivě stresuje“, tj. především povinnost studovat, docházet v přísném režimu do školy, odevzdávat v termínech cvičení a seminární práce, zápasit s těžkými zkouškami, prokazovat talent a píli nebo - při jiném přístupu – být nemilosrdně vyhozen. Kdepak, dnes studenti a pedagogové jsou v pozici, abych použil filmovou hlášku, kdy vládne „nová doba, host vyhazuje vrchního“. V tomhle směru vřele doporučuji ke studiu vzpomínky studentů na francouzských univerzitách koncem revolučních 60. let (nejen na nejrevolučnější Sorbonně), kteří vyhazovali své profesory z fakult jen za škaredý pohled, o nějaké náročnosti studia nemohlo být tehdy ani řeči. Někteří dokonce (mnohem později) přiznali, že neumějí ze „studií“ vůbec nic, jen si pamatují, jak se sestrojuje Molotovův koktejl. Celá generace nýmandů tím vyrostla, ale ta sladká vůně akademické svobody a studia jako permanentního mejdanu – jo, to byly časy jahodových proklamací, do ruda krásně zbarvených.

Čím je tedy kauza FAMU vlastně výjimečná? Na rozdíl od oborů jako politologie, sociologie či gender studia, které také chrlí každoročně armády nezaměstnatelných a úrovní velmi pofiderních absolventů, výsledky absolventů FAMU vidíme. Na vlastní oči. A jsou velmi dobře měřitelné, přinejmenším diváckou návštěvností v kinech, televizními peoplemetry, počtem zhlédnutí na internetu nebo oceněními na tvůrčích soutěžích a festivalech. Neumětelství až šmíra, základní „boty“ v řemesle, neschopnost soustředěné a motivované tvůrčí práce, talent na úrovni prvoka a marná snaha dotáhnout jakýkoli umělecký projekt do smysluplného konce, to se prostě na takhle praktické fakultě nedá tak dobře okecat jako u některých humanitních věd (a nových rádobyvěd). Skrz maskovací sítě akademických svobod a demokracie právě na FAMU neúprosně prosvítají nahé zadky členů filmového kroužku při domu pionýrů a mládeže, kterým soudruh vedoucí právě zaníceně vykládá o současných trendech v queer kinematografii místo toho, aby jim vysvětlil funkci tlačítek na videokameře. Přitom poptávka po vzdělaných talentovaných filmařích nepolevuje (na rozdíl od některých humanitních oborů). V roce 2016 mělo premiéru (včetně obnovených kusů) 79 filmů, točí tu díky velkorysé státní podpoře řada zahraničních produkcí, která využívá i spoustu místních lidí. Uživí se i filmová škola písecká, zlínská. Jak tenhle spor na FAMU dopadne, bude důležité nejen pro český film. Bude to důležité i v obecnějším kontextu českého školství. Myslím, že volání po návratu k poctivé výuce skutečně potřebných předmětů, uplatnitelných v praxi, s povinnostmi, termíny, průběžným přezkušováním, a konečně i s tvrdými důsledky za mizerné výsledky, lajdáctví, lenost a absolutní nezájem, včetně vyhazovu, není zdaleka typické jen pro dnešní FAMU. Ale všechno, co jsem právě teď vyjmenoval, anarchistickým, liberálně levičáckým a neomarxistickým bojovníkům s fíkovým listem akademické svobody na svém genderově neujasněném pohlaví asi stejně nevysvětlím. Možná by stačilo umučit je povinným maratónem promítání všeho, co za poslední léta sami zplodili. To ale nejde, takový intelektuální waterboarding by nikdo nepřežil.

Autor: Josef Prouza | čtvrtek 14.6.2018 16:54 | karma článku: 32.63 | přečteno: 1250x

Další články blogera

Josef Prouza

Stařec a moře (turistů a hipsterů)

Pracuji v samém centru Prahy, bydlím v Karlíně těsně u centra Prahy. Pravidla pro starce, jak přežít v hipsterské čtvrti a v moři turistů, jsou tvrdá. Tahle země není pro starý, řekli by bratři Coenové po návštěvě Karlína.

14.11.2018 v 10:10 | Karma článku: 25.98 | Přečteno: 514 | Diskuse

Josef Prouza

Hnutí MeToo zažehl Karel Gott, levicová srdce zase Čína

V Las Vegas, kde Karel Gott působil v roce 1967, neměly americké ženy tehdy na růžích ustláno. Zachránil je. A české levicové pokrokáře může spasit už jen čínská inspirace. Nemají to umělci v Česku jednoduché. Tak spěchám na pomoc

11.11.2018 v 17:27 | Karma článku: 25.98 | Přečteno: 767 | Diskuse

Josef Prouza

Zázraky, které se mi staly. A neumím je vysvětlit

Jako jsou hluboce věřící, já jsem hluboce bez vyznání. Věřícím jsem nikdy víru nebral, nezpochybňoval, natož se jim smál. Oni se na mě vědoucně usmívali, věděli svoje. Máme to my, bezvěrci, těžké, když potkáme zázrak. Divoucí.

7.11.2018 v 9:39 | Karma článku: 31.26 | Přečteno: 868 | Diskuse

Josef Prouza

Nepřikryješ se fejkovým listem aneb Mravenci v kredenci

Odhalují fake news, cupují, varují a hlásí! Falešné zprávy jsou totiž jako ti trpaslíci, ty potvory vám vlezou všude a strašně rychle se množí. Naštěstí máme Strážce brány, internetové brány. Ferdy Mravence, fejků prevence.

24.10.2018 v 10:02 | Karma článku: 31.32 | Přečteno: 835 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Ladislav Tichý – Kde je, smrti, tvé vítězství?

Apoštol Pavel se takto provokativně poražené smrti ptá, kde je ta její zbraň, kterou ohrožovala lidi? Vítězství Ježíše nad smrtí skrze Jeho vzkříšení věnuje Pavel 15. kapitolu 1. Listu Korintským.

14.11.2018 v 20:01 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 15 |

Kateřina Dušková

Animální poezie XII: Krása nesmírná

Odpoutejte se od každodenní reality a vydejte se do magického světa poezie. Básnířka Kateřina Anima Dušková (30) představuje svou tvorbu, která je naplněna životem ve všech svých rozmanitých podobách.

14.11.2018 v 18:30 | Karma článku: 4.01 | Přečteno: 84 |

Marek Trizuljak

Stalingradská Madona a její autor, Kurt Reuber

Na Štědrý večer roku 1942 nakreslil v zákopech u Stalingradu německý lékař Kurt Ruber kusem uhlíku na zadní stranu ruské mapy obraz Madony. Symbol naděje a touhy po záchraně života.

14.11.2018 v 15:39 | Karma článku: 18.19 | Přečteno: 409 | Diskuse

Karel Sýkora

Jan Patočka, Kacířský filosof

Jan Patočka byl jeden z nejvýznamnějších českých filosofů 20. století. Zabýval se fenomenologií, filosofií dějin, filosofickým dílem J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla.

14.11.2018 v 8:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 |

Richard Mandelík

Struny podzimu 2018

Po předloňské netypické přestávce opět tento festival okrašlující podzim spolu s rudohnědým listím a vlasy některých krásných sopranistek barvy toho listí.

14.11.2018 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 75 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 34.63 Průměrná čtenost 2221

Projektový manažer, marketingový specialista, lektor tance, choreograf, scenárista, milovník tance a hudby, ženatý, 4 děti, bydlím v Praze a nejsem a nebyl jsem nikdy členem žádné politické strany.

Najdete na iDNES.cz