Listopad 1989 na vlastní oči – byl jsem, kde jste nebyli, viděl neviděné, zažil netušené

Byl jsem v ty zlomové dny tam, kam se leckdo nedostal. Den po dni. V Národním divadle při vyhlášení stávky, při zakládání OF v Činoherním klubu, denně na FAMU,DAMU, na demonstracích. A hlavně v rozhlase. To se vám tehdy děly věci!

Nemůžu občas uvěřit, když slyším „vzpomínky pamětníků a přímých účastníků“. A jejich hrdinné kroky, revoluční odvážné činy a rozhodné postoje. Snad tomu i sami věří. Ale já tam byl. A viděl je, co SKUTEČNĚ dělali, říkali a hlavně kdy. Pro sametovou revoluci byl totiž rozhodující zlom ze čtvrtka 23.11. na pátek 24.11. Ještě ve čtvrtek bylo například v pražské budově rozhlasu velmi málo revolucionářů. Nouze obrovská, protože šlo o postavení, kariéry, vykopnutí z práce, i o vězení. V pátek, jo, to byla jiná. Tam už šlo o to se rychle přidat, naskočit aspoň do posledního vagónu rozjíždějícího se revolučního vlaku. Revolucionářů byla náhle plná budova na Vinohradské. Někteří provedli vnitřní názorový převrat násilně až krvavě, kdepak sametově. Abych připomněl, ještě ve čtvrtek 23.11. navrhoval ministr obrany Václavík rozprášit demonstrace v Praze vojenskou silou. Návrh naštěstí nebyl přijat a bylo to klíčové rozhodnutí. Kdyby přijat byl, žádný samet bychom nezažili a po převratu, který by stejně přišel, ale jen později, by došlo možná v hněvu i na ty lucerny. A žádná KSČM by v parlamentu roku 2017 rozhodně nezasedala. V pátek 24.11. to už ústřední výbor KSČ na svém permanentním zasedání takzvaně „pustil.“ Vzdali to a všechny další kroky už vedly k sametové i docela nesametové proměně republiky. A jestli chcete znát můj názor, jaká varianta by bývala lepší, budu až do konce života pro tu sametovou. I se všemi důsledky včetně budoucích bolševických kapitalistů, prolezlosti všech vlád a stran překabátěnými komunisty a následného zklamání ze zvonění klíči. To, že tehdy netekla krev a nezemřel jediný člověk, bylo správně, tohle si dodnes myslím.

Ale zpět. Od kdy jsem se stal revolucionářem já? Od neděle 19.11. Celý víkend jsem tehdy byl jako choreograf se svým souborem na celostátním tanečním festivalu v Ústí nad Labem. Mimochodem, zvítězili jsme tam s tanečním kusem na hudbu skupiny Laura a její tygři. V jedné části tanečníci vytvoří z těl imaginární řečnický pult s mikrofony, za nímž pantomimicky promlouvá a gestikuluje jeden z tanečníků. A do toho v hudbě zní: Bezcenná slova říkáš mi zas a znova. Nesundali nás, nechali zvítězit a dokonce ten kus odvysílali v Československé televizi. Nevěřil jsem svým očím.

Takže Albertov i zmlácení studentů na Národní třídě jsem nezažil, v Ústí o něm nevěděl pochopitelně vůbec nikdo. Ale naše redakce nově zřízené stanice E+M (slovenský Elán + české Mikrofórum) u toho byla a vysílala o událostech od první chvíle. Ale nesehnali mě, i když už o víkendu potřebovali každou ruku. (Pro mladší: mobily ani maily nebyly). Když jsem se vracel v neděli do Prahy na představení Ptákoviny podle Aristofana do Národního divadla, kde jsem dělal choreografii i sám tančil, těšil jsem se. Na každém představení bylo nabito po strop. Básník Jiří Žáček tenhle kus, inspirovaný Aristofanovým řeckým dramatem Ptáci, překlopil do geniální mrazivé komedie o vzniku totalitního režimu. Svobodnou ptačí říši ovládnou dva lidé a promění ji v šílený totalitní režim, ovládaný strachem. Dokonce jsme tam zpívali „posvátnou“ komunistickou Internacionálu, ale s novými slovy: Již vzhůru, ptáci této země. Vážně. A cvičili parodii na ptačí spartakiádu. Aby snad nebylo pochyb, o jaké totalitě je řeč. To, že se komedie vůbec dostala na jeviště, a navíc ve zlaté kapličce, bylo také znakem, že režimu se rychle drolí hliněné nohy. Když jsem ale do šaten Nové scény ND v neděli 19.11. dorazil, polilo mě horko. Nikde ani noha, ani ve vrátnici neseděl nikdo, šatny, kde jindy před představením už dávno měly úřadovat kostymérky, líčit se herci a tanečníci, také nikdo. A pak jsem uslyšel z chodby, vedoucí k jevišti, Jiřího Štěpničku. Rozběhl jsem se tam. Právě na jevišti bouřil před shromážděnými pracovníky a herci ND: Bijou naše děti. Pod našimi okny, tady, na Národní třídě. Národní divadlo vstupuje do stávky! Jen jsem to vyslechl, vrhnul jsem se k nejbližšímu telefonu a volal do redakce. Kde seš, copak nevíš, co se děje? Okamžitě přijeď. A tak jsem vstoupil do revoluce a od té doby jsem čtrnáct dní skoro nespal a vysílal, natáčel a stříhal do padnutí.

Dostal jsem na starosti vysoké školy, hlavně FAMU a DAMU, kde jsem měl přátele, takže mě pustili do budovy, i když jinak jen studenty. Do FAMU proudily dovnitř a ven desítky nadšených studentů, spolu s herci tvořili akční dvojice a vybaveni informacemi a letáky se rozjížděli do fabrik a na náměstí do celé republiky. Na FAMU konkrétně řídili revoluční dění studenti jako budoucí producent Kuba Mejdřický, režiséři Honza Hřebejk a Igor Chaun, mladý Dobrovský a další. Byl jsem na každém jejich štábu, v každou chvíli dohadování a diskusí, jaké požadavky kam vznést, kdo kam vyrazí a s kým do republiky. Přicházeli další a další a nabízeli pomocnou ruku, auta, tiskárny. Například si pamatuji herce Slávka Jandáka, Jana Kačera a další. Docházelo i k úsměvným situacím. Někdy v úterý dorazila na FAMU z VŠE mladá studentka, dodnes ji vidím, s baťůžkem na zádech. Na dotaz, zda obsadili budovu VŠE okupační stávkou a mají připraveny štáby na výjezdy, odpověděla, že studenti z venkova, když zjistili, že se nevyučuje, odjeli domů a že jim nedali klíče od budovy, tak nevědí moc, jak dál. Vzpomínám si, jak mladý Dobrovský málem po té zprávě omdlel. I já jsem se za svou alma mater drahnou chvíli styděl. Ovšem nedlouho po revoluci jsem si přečetl, jak VŠE byla téměř hlavním sídlem studentské stávky. No, bylo to trochu jinak, aspoň zpočátku. Na DAMU jsem zase zažil pohnutou chvíli s Pavlem Lagnerem, který byl studentským vůdcem tam. V obrovském mumraji studentů a horečného organizování stávky je najednou vyzval, aby se pomodlili. Věřící studenti sepjali ruce, ostatní se najednou zastavili a ztišili. Po modlitbě se lusknutím prstu zase budova DAMU proměnila na klokotající mraveniště.

V rozhlase to vřelo, ale až do pátku 24.11. skutečnou pravdu vysílala jen naše stanice E+M. Všechno v přímém přenosu, předtočené příspěvky jsme rvali ze střižen, někdy i pár minut po zpracování. Nosili nám je i z jiných redakcí, kde na vysílání pořád seděli „bdělí“ šéfredaktoři, o zpravodajském kanálu Hvězda vůbec nemluvě. Naživo jsme jeli všechny rozhovory se studentskými vůdci, ale ani oni nebyli – divte se - ti nejodvážnější. Úplně poprvně zazněly v Mikrofóru třeba naprosto „kacířské“ požadavky zrušení vedoucí úlohy KSČ a Lidových milicí z úst stávkujících z ČKD Polovodiče. Studenti s nimi přišli až o den později, vážně. Na chodbách jsme potkávali kolegy z jiných redakcí, dělali na nás „viktorky“, ale někteří se předtím pořádně po chodbě rozhlédli. Jako vůbec první ze všech tehdejších médií jsme odvysílali přímý přenos z demonstrace na Václavském náměstí. Svobodná Evropa prý hlásila, ať si lidi přeladí na Mikrofórum, protože právě vysíláme projev Václava Havla. To ještě Československá televize lhala, jako když Rudé právo tisklo.

A ještě alespoň jednu ilustrující příhodu z těch dní. Na letiště přiletěl z emigrace zpěvák Jaroslav Hutka. Bezpečnost ho držela v transitu a nechtěla pustit do republiky. Tak jsme s ním udělali rozhovor ještě v tranzitu. Pak ho přece jen pustili, odpoledne už zpíval na demonstraci. Večer k nám přišel do studia a mluvil, zpíval a hrál na kytaru několik hodin. Bylo to zjevení, pro nás, kteří jsme jeho a Krylovy písničky zpívali u táboráků. Vysílání stanice E+M končilo v jedenáct v noci. Zavolali jsme na všechny vysílače, které obstarávaly naši vysílací frekvenci, jestli by nám vysílání neprodloužili. Do té doby něco nemyslitelného. Všichni spontánně řekli, jasně, Hutku s váma posloucháme, jedeme dál. A tak Jaroslav Hutka zpíval do éteru ještě další dlouhé desítky minut.  To byl pro mě osobně jeden z nejsilnějších momentů celého našeho konání v době sametu. Revoluce opravdu sametová a něžná. Tak si ji budu pamatovat.

Věřte tomu nebo ne, ale v prvních dnech sametové revoluce vysílalo pravdu z celého rozhlasu jen Mikrofórum a jedna odvážná paní z pražského vysílání. Občanské fórum sice bylo založeno, ale zúčastnil jsem se jejich schůze jen jednou. V době, kdy jsme vysílali o stotisícové demonstraci na Václaváku, oni tam živě diskutovali o tom, zda zajít za generálním ředitelem Riškem a vznést nějaké požadavky. Vyhodnotil jsem to jako naprostou ztrátu času. Teprve později se ukázalo, že rozhlasové Občanské fórum bylo prošpikováno agenty StB. My jsme se tomuhle scénáři - a  musím říct, že všichni naprosto bez váhání – vymkli. A opět daleko později jsem pochopil, že jsme byli jen chyba v Matrixu. Absolutní zlom nastal, jak už jsem naznačil, ve čtvrtek 23. listopadu. Do studia 7, odkud jsme vysílali, se dostavil sám ředitel stanice Praha Kvapil. Svolal celou redakci do vedlejší místnosti a začal vyhrožovat. Řekl, že jestli si myslíme, že budeme nadále „takhle“ vysílat, nahradí nás okamžitě tým vyškolených soudruhů, kteří už „budou vědět, co vysílat a jak.“ Nepochybuji ani dnes, že tehdy mluvil pravdu. Přinesl sebou jakousi „zprávu“ z ÚV KSČ, kterou máme okamžitě odvysílat, nebo…! Přečetli jsme si ji. Psalo se v ní (ve čtvrtek 23.11., kdy revoluce už běžela plným proudem a po odvysílání projevu Havla u nás, vznesení požadavků na odstranění vedoucí role KSČ a zrušení milicí!), že studenti na Národní třídě 17. listopadu zaútočili na příslušníky VB a jiné skvosty. Který blb na ÚV KSČ zcela mimo prostor a čas tohle vyplodil, to byla záhada. Čili něco jako Máme hole v ruce místo Máme holé ruce. Vedoucí redaktorka Daniela Sedlářová to ihned striktně odmítla a nechtěla se o tom vůbec bavit. Ale mně se to moc líbilo. Byl jsem zrovna moderátorem dne a řekl jsem, že „pravdivý dokument“ klidně do mikrofonu přečtu. A také jsem to – s patřičným komentářem – udělal. A vzápětí bylo vysílání Mikrofóra na rozkaz Kvapila zastaveno. Pochopil, že s naší podivuhodně semknutou redakcí nepohne. Celý čtvrtek od odpoledne se na naší stanici E+M vysílala jen hudba, zklidňující až meditativní. To ale nezklidnilo naše posluchače. Vůbec. V redakci se rozdrnčely telefony: Jste tam ještě, nezatkli vás, co je, proč se nevysílá? Volali posluchači a známí. Posílali nám mleté kafe, chlebíčky, dorty, prosili, ať vydržíme. Vydrželi jsme, když nás tedy nezatkli, i když barák byl plný příslušníků VB a Lidových milicí.

A pak přišel pátek. Hned ráno do naší redakce zavítal – kupodivu – opět ředitel Kvapil. A my nevěřili svým uším. Celou dobu jsem vám, mikrofórákům, držel palce, vysílejte pravdu, děláte to dobře. Zůstali jsme paf. Byl to ten samý ředitel, který nám včera vytrhnul dráty ze zdi? Ačkoli až mnohem později po revoluci jsme se dozvěděli, co se na zasedání ÚV KSČ tehdy ve čtvrtek dělo, pochopili jsme to v ten pátek 24.11. díky řediteli Kvapilovi velmi dobře (ačkoli se o usnesení vůbec nezmínil). Komunisti to vzdali. Musím říct, že jsem se tehdy neudržel a navrhl jsem mu, aby odstoupil. Nebyl to ani názor redakce, nijak jsme si to nedomlouvali, měli jsme dost starostí s vysíláním. Pamatuji si, že tehdy zbrunátněl, ale neřekl nic. Neodstoupil. Tak byl později odvolán. Za čtvrt roku bylo naše vysílání v listopadu oceněno hlavní cenou Prix Bohemia. A za další čtvrt roku jsme všichni z rozhlasu odešli, někteří byli vyhozeni, já jsem odmítl nabízenou funkci zástupce šéfredaktora a odešel s ostatními. Pak byla zrušena celá stanice E+M. A při dalších výročích sametové revoluce jsme byli z historie zcela vymazáni, zřejmě ani vy, jste-li mladší, jste o stanici E+M nikdy neslyšeli. Ani jedinou zmínku o nás kolem výročí 17. listopadu v rádiu neuslyšíte. Záznam vysílání E+M z těch dní se v rozhlase „ztratil.“ Ano, vysílání z povstání 1945 i ze dnů okupace vojsky Varšavské smlouvy z roku 1968 se zachovalo. To naše ne. Chyba v Matrixu byla napravena.

A přesto nelituji ničeho. Šel bych do toho zas. Byla to krásná doba, i když jsme později hodně vystřízlivěli. A mimochodem, záznam toho vysílání z listopadu 1989 existuje, i když ne v rádiu. Tak naivní jsme zase nebyli.