Když u nás ženy takové...

…tu naše drahá vlast, vlast naše zachráněna!“ zapěl jsem si s Oskarem Nedbalem při poslechu rozhovoru s mladou českou studentkou, co se proboxovala až na americkou Stanfordskou univerzitu. Pak mi dobrá nálada umrzla.

Když zhruba před půl rokem vešlo ve známost, že se Barbora Davidová, studentka pražského Nového PORGu, dostala jako jediná po deseti letech na elitní stanfordskou univerzitu v USA, poslechl jsem si radostně rozhovor s ní (zde). Vždyť to byl právě stanfordský klub, kam jel Steve Jobs představit svůj první Apple počítač. „Mám velmi ráda matematiku a fyziku,“ řekla Barbora bez mrknutí oka hned v úvodu. Páni, já tuhle větu z úst mladé české dívky neslyšel snad třicet let! Výborně, mručím si u obrazovky. Ale moderátor Kubík na dívčinu zle dotíral, na co by se tedy chtěla ve studiu zaměřit. „Rozhodně bych se chtěla angažovat nějak v ženských právech a ráda bych udělala nějakou změnu ve světě,“ zasnila se Barbora. Jasně, říkám si, kdo by nechtěl v mládí udělat díru do světa. Ale už jsem zpozorněl. S matematikou a fyzikou tedy svět měnit nebude? S ženskými právy? Obraz nové české Marie Curieové se začal rozplývat a nahradila ho Simone de Beauvoirová, známá to bojovná feministka. A rozhovor plynul dál. „Ráda bych se hodně angažovala v ženských právech,“ slyším za chvíli už podruhé. Aha, sklaplo mi definitivně. Barbora se možná po studiích na Stanfordu vrátí jako vyškolená bojovnice za ženská práva. A že se ve Státech v tomhle oboru je co učit, psal jsem třeba zde. Místo třeba po „atomové babě“ Drábové zůstane prázdné. Možná ji za pár let dokonce najdeme, jak převlečena za vagínu demonstruje v zástupu. Už ne v Americe proti Trumpovi, ale na Václaváku.

Možná se dokonce vydá do arabských zemí protestovat proti útlaku žen, které tam ani nesmějí řídit auto a mají právo tak leda na obřízku. Ale to asi nehrozí, feministky se přeci soustřeďují výhradně na západní civilizaci a jejich arabské kamarádky vykřikují na demonstracích za ženská práva Alláhu akbar.  

Na Stanfordu se ale může Barbora naučit i jiné věci. Třeba to, že za znásilnění studentky, kterou našli v bezvědomí u popelnic, stanfordský student Turner u soudu dostal – no hádejte kolik – strašnou pálku! Celých šest měsíců vězení. A ještě otec násilníka hlásal, že „je to přehnaný trest za dvacet minut akce.“ Tak znásilnění je „akce“? Hmm. Ještě že ne u nás. A Washington Post konstatuje, že 97 ze sta násilníků se vyhne trestu úplně. To tedy hezkou českou dívku Barboru možná ve Stanfordu čeká obtížnější studium, než si myslí. Ale vážně, přeju chytré a sympatické studentce Barboře vše nejlepší a radost z nabytého vědění. I ten zájem o ženská práva, když se nezvrhne v něco, co v Americe i jinde bohužel vidíme.

     Ale zpět k českému školství. Můžu se jen ptát, sám absolvent dvou vysokých škol, kam české školství došlo. V obou ústavech, kde jsem studoval, po mně tvrdě vyžadovali každodenní studium, účast na přednáškách a zvláště cvičeních. Pár vynechaných „cvíček“ a už hrozilo, že ze školy vyletím nebo budu mít přinejmenším obrovské potíže. To se zřejmě změnilo a nad některými „akademickými svobodami“ mi zůstává rozum stát. A uplatnění? Po skončení obou škol se po mně natahovaly ruce všude, kam jsem pohlédl. Už v sedmnácti jsem učil na středočeské konzervatoři, i když jsem samozřejmě teprve studoval. Nebyli taneční lektoři moderních tanců. Ostatně, na VŠE tehdy brali jednoho ze šesti, zájem o konzervatoř byl také obrovský (otevírali ji po dvaceti letech, což souviselo s tehdejším náhledem na společenský tanec jako na buržoazní přežitek). A dnes?

     Jen čtyři z vysokých škol (FSV UK Praha, FF UK Praha, FSS MU Brno, FF Hradec Králové) přijaly ke studiu oboru Politologie v jediném roce 966 studentů! Údaje jsou z roku 2009 (zde), takže tito studenti už jsou dávno v praxi. Jsou ze všech politologové? Kde pracují? Ještě zajímavější jsou názory studentů, k informacím o studiu připojené. Lahůdkové čtení!

Lenka K., 3. Ročník FSV UK: „…Velkým kladem této fakulty je její časová nenáročnost… Pokud ale student očekává, že si během studia nějak zásadně zlepší své jazykové znalosti, zřejmě mu nezbyde, než se přihlásit do nějaké jazykovky.“ Hmm.

Iva F., 3. ročník: „Na FF UK vás nechají sestavit si rozvrh, jak chcete. Škole může student věnovat tolik času, kolik sám uzná za vhodné. Jen na minimu přednášek vyžadují vyučující prezenci.“ Hmm, hmm.

Michal Kárný, 3. Ročník FSS MU Brno: „Po pravdě ani nevím, co bych mohl s mými dosavadními znalostmi politologie dělat… Jenom mně připadá zajímavé, že je tento obor tak oblíbený a studuje ho tolik lidí. Docela by mě zajímalo, co budou pak s tímto vzděláním dělat. Politologové asi ze všech nebudou.“ Hmm, hmm, hmm.

    Popravdě, taky si myslím, že z nich politologové nebudou. Ale dovedu si představit, co z nich bude. Odejděme od suchých čísel. Jedna moje kamarádka má dceru, která byla opravdu pilná studentka. Vystudovala celkem tři různé humanitní obory, „klasické“ jako sociální vědy, ale např. i etnomuzikologii. Práci nenašla NIKDY. Nakonec snad konečně trefila do černého, na FTVS se dala na fyzioterapii a tam to už vypadá, že i znalosti použije v praxi. Ovšem sedm let „studia“ v loji. Jistěže na náklady státu, tedy i našich daní.  Když si uvědomíte, že třeba jen tu politologii, sociologii, kulturologii a kdovíjakou ještě –logii studují u nás tisíce a tisíce studentů, je i naprostému laikovi jasné, že uplatnění v praxi nikdy nenajdou. V ruské literatuře se kdysi vyskytoval fenomén, zvaný Líšnij čelavjek. Zbytečný člověk. Co se takovému absolventu, dostatečně hrdému na své nabyté vědomosti, sebevědomému z univerzitního titulu a připravenému hodiny diskutovat o postoji mladočechů a staročechů či o zahraniční politice Donalda Trumpa (to mluvím o těch pilných studentech, ne o programových flákačích), co se mu asi honí hlavou? Když po stopadesátém výběrovém řízení, kde se mu personalisti vysmáli, jen do jeho curriculum vitae nahlédli, vychází ven, opět bez práce, bez naděje na jakékoli uplatnění? Nepůjde náhodou (času má jako nezaměstnatelný na rozdávání) demonstrovat, házet dlažební kostky na policisty proti hnusnému kapitalismu, který mu nedal žádnou šanci na slušný život, na založení rodiny a její uživení, a dokonce ani na tu supervýhodnou hypotéku? Jaké frustrace si bude na tom „zvráceném“ systému vybíjet? A bude to opravdu jenom jeho chyba?

     Barbora z PORGu, vystuduje-li Stanford, a třeba kromě ženských práv i tu matematiku a fyziku, personalisti jí ruce utrhají, a to na celém světě, jen do jejích papírů nahlédnou. A bude to správně. Jen se možná podiví, až jí jako šéfce velké mezinárodní firmy na ulici zapálí její poslední model BMV jacísi frustrovaní, zarostlí, nenávistní a divocí vrstevníci. A obviní ji z její kapitalistické „nenažranosti“. Nic jí nepomůže, že se shodnou na boji o ženská práva, protože oni budou nenávidět to její BMV, které nikdy mít nebudou. Možná si Barbora ani neuvědomí, že to všechno začalo někde na škole, kde ona studovala, jistě velmi tvrdě s velkým odříkáním. A ti druzí svoji šanci za pačesy nechytli.

     Jak zoufalé je naše školství, když ani v hrubých obrysech nedovede říci, jaké budou potřeby trhu práce za pár let a chrlí další a další frustrované jedince, zaměstnatelné tak leda na lince v montovně. Po sametové revoluci byla jako první zrušena Státní plánovací komise. Ne že by někdo zaplakal. Ale plánování, ne však založené na nechvalně známé „metodě dědků“(čili zvyš ukazatele na příští rok o 5%), potřeba je. O co méně se plánuje národohospodářsky, o to více (a někdy velmi rigidně) se plánuje ve velkých nadnárodních firmách. Špatně odhadnout budoucnost totiž může být pro firmy smrtící – viz např. Nokia. A pro stát že by to smrtící nebylo (když některé firmy jsou několikanásobně větší než náš stát v obratu)? Je to jedno? Hlavně, když mladí studují, jedno co. Že na konci dostanou titul Magistr zbytečnosti? Ach co, to už budou naše vysokoškolské platy dávno vyplaceny, granty a dotace utraceny, fondy vyčerpány. V orientaci na vzdělání je ale dlouhodobé plánování absolutně nezbytné. Protože chyby jsou nevratné. Nemůžeme nahnat generaci třicátníků znovu do školy na totální „rekvalifikaci“. Neptejme se, kolik má být vzdělaných lidí, netleskejme nad prudce zvýšeným indexem dosaženého stupně vzdělání po sametu. Je to totiž nejen k ničemu, ale ještě s mnoha negativními důsledky v budoucnosti.

     Vysoké školy nyní zase natahují ruce po státu. Přidejte tři miliardy, nebo…! Ano, proč ne. I deset miliard, protože vzdělání skutečně je dobrá investice. Když ovšem předložíte statistiky uplatnění vašich absolventů ve vystudovaném oboru za 5, 10 nebo 15 let. Produkujete vzdělané a chytré Báry jako PORG, o které se rvou i v Americe? Tak tady máte. Nepředložíte? Tak bohužel. Ať si každý studuje, co chce. Ale platit se bude jen to, co země potřebuje. Jinak pěkně za své. V generaci zbytečných lidí zbytečné vzdělání stejně neobhájíte. A ještě vám nějaký Molotovův koktejl přistane na hlavě. Oprávněně.