Vize Česko 2040, tentokrát odporně politicky nekorektní

V poslední době se politici předhánějí v předkládání vizí budoucího vývoje ČR. Tak jsem i já roztrhal mlhy, vznášející se nad našimi světlými zítřky, a nahlédl do české kotliny roku 2040. 

Skupinka mužů, ukrytá v řopíku nad vesnicí, čili v bývalém bunkru, součásti opevnění ŘOP ze třicátých let, právě dopékala pašíka na rožni. Bylo to sice v celé Evropské islámské říši zakázané pod hrozbou drakonických trestů, ale nemohli si pomoct. Chuť na vepřové byla silnější a spiklenecký pocit k nezaplacení.

„Představte si, co ta naše holka přinesla za vysvědčení,“ spustil Vaněk, když se zakousl do chutné pečínky a zapil ji stopkou lavorovice, kterou si pálili v kýblu s lavorem. Alkohol byl v evropském chalífátu samozřejmě absolutně zakázaný, ale s tím se Češi už vůbec nesmířili. Poté, co bylo zatčeno několik stovek lidí za tajné palírny, a byli odesláni na nucené práce na obnově Mosulu, rozšířil se tenhle nejprimitivnější způsob destilace, protože bylo možné vždycky ukecat, že jdou do lesa s kýblem a lavorem na borůvky.

„Koukám na ty její známky,“ pokračoval Vaněk s vepřovou flákotou v puse, „z koránu jednička, z hadísů taky, ze šaríi za dvě a ze zeměpisu čtyřka. Cos dělala? zhrozil jsem se. Představte si, prej se po výkladu učitele, že země je placatá a fotky zeměkoule z vesmíru podvrh, zeptala, co se stane, když dojde na okraj té placky a plivne dolů. Kolikrát já jí řek, aby ve škole držela hubu a krok, ale jako bych mluvil do dubu,“ povzdechl si Vaněk a ostatní souhlasně zamručeli.

„To máš jako se starou Málkovou,“ přidal se Kratina, „když šla na nákup a před krámem si povytáhla sukni, že bylo vidět její nateklý kotníky. Bdělou islámskou hlídku to tak vzrušilo, že jí sflákali dřevěnejma holema.“ Pak starosta Hliník, který přijal bojové jméno Humpoládí, protože byl původně z Humpolce (stejně mu všichni říkali dál předsedo, protože tam byl už za komunistů), vydal vyhlášku, že všechny ženy budou chodit jen v burce. Hidžáby se prostě neosvědčily, ženským ze šátků, které vytáhly ze skříní po babičce, pořád lezly vlasy a kdesi cosi. Takhle byl klid. Všichni chlapi toho litovali jen kvůli mladé Dvořákové, která chodila dřív po vsi v průhledných šatech bez podprsenky a v tangách.

„Nebo vem si takovýho Loudila,“ pokýval hlavou Svoboda. Loudil byl místní podnikatel, a jak se dozvěděl, že nevěra je přísně trestána, okamžitě zlegalizoval všech osm svých milenek a vzal si je. Protože dokázal, že je všechny uživí, povolili mu to. „Pak chodil jak tělo bez duše, doma mu prej manželky vyvěsily na zeď postelovej rozpis. Kdyby včas pět z nich neudal za údajnou nevěru se sousedem a nenechal je ukamenovat, kdo ví, jak by to přežil.“

„Já na tom kamenování házel dycky vedle, nemám násilí rád,“ zaprotestoval Nývlt, bývalý mírový aktivista.

„Ty abys taky uznával šaríu, že jo,“ ukázal Vaněk na Nývltův pahýl ruky. Nývlt kradl už v JZD a po sametové revoluci ve velkém, ale po islámské revoluci na něj dopadla ruka zákona. Ostatně, ruce se tehdy sekaly hromadně, pak to museli změnit na 80 ran holí, protože to masové sekání rukou za zlodějny v Česku úplně ochromovalo ekonomiku. Spousta politiků už se nikdy nepodrbala na nose, protože přišli o obě ruce během pár dnů.

„To já neuživim ani ty svý dvě ženský,“ povzdechl si Kouřil, dřívější volnomyšlenkářský vyznavač švédské trojky. Všichni Kouřila hned politovali, protože si před lety v MFD (Muslimská fronta Dnes) přečetl, že když ubytuje u sebe uprchlíky, na každého bude dostávat osm set eur měsíčně. Nabral si původně jen dva, z jemenského Boko Haram, ale přijeli i s rodinami, takže teď bydlí v chlívku, protože mu zabrali celej barák, a ještě ho v noci budí bubnováním, když je chytne stesk po domově. A těch osm stovek na hlavu jim musí platit on sám.

„Nechápu, jak někdo může 72 přidělenejch panen považovat za ráj,“ dodal Štětina. Všichni mu to odkývali, protože si vzal bojovnou feministku, která, když zjistila, že najednou musí celý den doma čučet do zdi, ačkoli předtím na všech demonstracích řádila jak černá ruka a zapalovala auta na podporu utlačovaného islámu, mu dělala doma peklo. Mohl jí sice mlátit, ale byl masochista, tak ho mlátila ona, což Štětina ale nikde nevykládal.

„Stejně jsme se měli tenkrát bránit,“ řekl do nastalého ticha Krátký a rozhlédl se po řopíku. Řopík byl skoro nový, protože když byl v západní Evropě vyhlášen chalífát, spustil prezident Kubera mobilizaci a začala mohutná obnova všech bývalých bunkrů, do armády vstoupili všichni záložáci, myslivci, sokolové, bývalí svazarmovci, hasiči, také studenti technických oborů a dokonce dva studenti fakulty sociálních studií (jeden z Prahy a jeden z Brna) a také jeden člen neziskové organizace Člověk v tísni. Pánek to ale nebyl, ten se naopak na protest proti tomuto „šovinistickému běsnění,“ jak sám řekl, prý upálil na Václavském náměstí. Ale jiné zdroje tvrdily, že tam upálili jen jeho vycpanou figurínu a Pánek nakupuje v zahraničí kozy pro Kongo. Vládlo všeobecné nadšení, hranice se zadrátovaly a zaminovaly, bývalí péesáci školili lidi v ochraně hranic a výcviku psů, všichni byli jak pokropení živou vodou.

     Pak se ale objevilo to video na youtube. Prezident francouzského islámského státu Ahmed Macron si na něm v El-Ysejském paláci hrál s červeným knoflíkem v otevřeném atomovém kufříku a říkal cosi o jaderném supermarketu, v němž by si Visegrádská čtyřka mohla zdarma nakoupit, jestli bude dál zlobit. Ahmed Macron, obávaný islámský radikální prezident (ale to byl v Anglii Kchán, v Německu mladý Erdogan a v Itálii muslim Solini taky), byl synem dřívějšího prezidenta Emannuela Macrona. Poté, co mu manželka v pokoji odešla sešlostí stářím a zůstal jako bezdětný úplně sám, se rozhodl přeci jen založit rodinu a adoptoval malého Ahmeda z Afghánistánu jako multikulturní vstřícné gesto. Podle papírů mělo být Ahmedovi třináct let, ale po lékařském vyšetření, kdy doktoři odhadli jeho věk na pětatřicet, už tu adopci nemohl vzít zpátky. Jaký div, že se mu Ahmed ještě na základní škole okamžitě zradikalizoval, od kradení svačin spolužákům rychle přešel k ozbrojenému džihádu, protože ho obrovsky ponižovali (například nutili podávat ruku učitelkám), a založil hnutí  En marche, incroyants! (Marš ven, bezvěrci!), s nímž brzy slavně zvítězil ve volbách a připojil se k Evropské islámské říši.

    Všichni muži v řopíku si povzdychli při vzpomínce, jak prezident Kubera po abdikačním projevu naposledy potáhl z cigarety, sbalil popelník a odstoupil. Nový prezident Halík okamžitě podepsal bezpodmínečnou kapitulaci a sepsal k té příležitosti spisek Poučení z krizového vývoje prolínání světů. „Ani ten Halík na Hradě dlouho nevydržel, vzpomínáte, jak hájil tolerantní islám příkladem, že v italskym chalífátu můžou dál na vánoce svobodně dodržovat křesťanský zvyky lití olova a zapalování františka,“ zalovil v paměti Vaněk.

„Ten koukal, když mu vysvětlili, že na vánoce sice v Itálii lili olovo, ale do hrdel bezvěrců, a františka zapálili, ale ne tu voňavou homolku, ale papeže,“ otřásl se Kouřil.

„Po abdikaci prej zmizel a poustevničí někde v Orlickejch horách,“ dodal Svoboda a odřízl si další kousek kýty.

Další vývoj událostí, na které muži v řopíku vzpomínali, už šel ráz na ráz. Po obsazení na pražském letišti Muhammada Atty přistálo letadlo s evropským chalífou, který vyhlásil připojení Česka k chalífátu a zúčastnil se shromáždění českých umělců v Národním divadle, kde všichni podepsali prohlášení o přijetí islámské víry, které přítomným přečetli herci Dyk a Bartoška. Herečky a zpěvačky přišly v burkách, ale to prý jen proto, aby mohly později – kdyby se to otočilo - tvrdit, že tam vůbec nebyly.

„Já když tenkrát viděl Dienstbiera, jak stříhá na hranicích dráty a vítá oddíly islámskejch gard, vyvracející hraniční patníky, pěsti se mi svíraly,“ řekl Svoboda. „Teď abysme poslouchali z rádia takový velehity jako tu o kapitánovi Minaretovi, islámským agentovi v českým rádiu, kterej tam plánoval atentát.“

„Ale vysílání Český televize je pořád stejný, ne?“ zaprotestoval Vaněk. „Aspoň já žádnou změnu nezaznamenal.“

„Je fakt, že v Muslimskejch otázkách Václava Moravce probíraj někdy fakt zajímavý témata, třeba minule, proč po zrušení vepřína v Letech – najednou to šlo bleskem – nevznik ten památník Romům. Protože by se tim jen podpořila osvětimská lež o koncentrácích, to já vůbec nevěděl,“ hájil ČT Kouřil.

„A co ten seriál Náboženská policie Anděl, na to koukám, je to furt dobrý,“ přidal se Svoboda. „Nebo ten komediální seriál Třicet výpadů magora Zemana, kde z každýho jeho výroku udělali jeden díl, kde ho zesměšňujou. Je to teda hodně vostrý vůči bejvalýmu prezidentovi, ale zároveň humorný a výborně obsazený. Tam prej chtěli hrát úplně všichni umělci, teda kromě Ringo Čecha. I tu roli Ovčáčka obsadili skvěle, Izer je tam boží. A u toho posledního dílu, kde Zemanovi spravedlivej džihádista propíchne ten člun na rybníku, a von se utopí, to jsem brečel smíchy.“

„Ale řopík máme pěknej,“ změnil radši téma Štětina a nahlédl do střílny, jestli se neblíží islámská hlídka. Na rožni s pašíkem bez hlavy měli nasazenou pro jistotu i beraní hlavu, kdyby je přeci jen překvapili.

„V tomhle jsme my Češi hrozný, jak se po vzoru toho shromáždění v Národním začali všichni obracet masově na islámskou víru,“ zakroutil hlavou Nývlt.

„A co jsme měli dělat, víš jak farář Czendlik nepřestoupil a musel pak platit tu daň džizju a do roka skončil jako žebravej mnich?“ podrbal se na mohutném plnovousu Kouřil. I ostatní si lehce provinile pohladili své plnovousy.

„Mně na tom vlastně vadilo jen to, že jsme u toho obrácení na islám museli odevzdat psy,“ vzdychnul myslivec Kouřil. „Naletěl jsem na jejich slib, že všechny hafíky odešlou do psích lázní na řeckejch ostrovech, kde se budou mít jako v ráji.“ Všichni se odmlčeli, protože věděli, že po akci Odevzdej psa, posílíš mír unikl na veřejnost tajný vládní dokument Konečné řešení psí otázky, kde se psalo, že je všechny poslali do Číny. Co tam s nimi dělali, žádný Čech radši nechtěl vědět. Jen ekonomka Šichtařová v článku Bóbika? upozornila na fakt, že pokles čínského ročního indexu cen potravin o 8% nemohla způsobit jen dobrá úroda česneku.

„Nebo jsi chtěl skončit jako ty z Prague Pride?“ obrátil se na Kouřila Vaněk.

     Připomínka posledního pochodu hrdosti všechny ještě víc zdeprimovala. Rok po vyhlášení chalífátu v Česku požádala nezisková organizace Duhový islám o povolení pochodu LGBT komunity a jejích sympatizantů Prahou. Žádost, v níž nejprve přivítali příchod islámských vojsk a která později vešla ve známost jako Dopis 99 Pragoprajdováků, byla k překvapení všech Komisí pro otázky víry povolena. Z radosti, že nový režim není vůbec netolerantní a zatím zavíral a bičoval jen nejvýznačnější homosexuály a lesbičky, se pochodu zúčastnily obrovské masy lidí. Nesli hesla jako I růžový islám je islám nebo Alláh miluje všechny a jeden univerzitní profesor nesl transparent s nápisem Islámské buzny zdraví heteráky.

„Ten masakr mám pořád před očima,“ zahleděl se do ohně Vaněk. Všem se vybavily televizní záběry, jak islámská policie najednou natlačila shromážděné do ulice, kterou neprodyšně uzavřela, a pouštěla pochodující jen úzkou uličkou ven. A v ní je mydlili holemi hlava nehlava, i když se snažili krýt za růžovými balónky.

„Já ty nervydrásající výkřiky jako Božíčku, to je hrůza nebo Proč mi to děláš, puso, slyším ještě teď,“ otřásl se Vaněk.

„Zase jsme sklonili hlavy,“ zašeptal Svoboda a pootočil rožněm.

„A co Tři králové?“ snažil se poraženeckou náladu rozptýlit Nývlt.

„A jakej to mělo smysl, víš, co potom rozpoutali islamisti?“ připomněl Vaněk. Dva roky po ustavení chalífátu v Česku spáchala odbojová skupina Tří králů nebo také Tří Ká (Konvička, Kotleba, Klaus ml.) atentát na zastupujícího říšského chalífu Al-Rein Harda. Nejdřív cestu jeho Humwee zastoupil Kotleba, ale selhal mu samopal čínské výroby. Potom se ovšem vyřítil z postranní uličky Konvička na velbloudu a mrštil granát do jeho vozu. A bylo dokonáno. Po atentátu bylo úzko všem, islamisté rozpoutali bezuzdný teror. Nejdřív vypátrali všechny tři krále, udal je zrádce Čurbes z Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, které jako vysoce potřebné zůstalo zachováno i po islámské revoluci. Čurbes na darknetu Novinky z podzemí totiž našel článek Klause ml. o odbojovém hnutí a správně rozkryl, že šifra „sejdeme se pod svícnem, kde je tma,“ znamená, že jsou v kryptě Velké mešity na Pražském hradě (dřív svatovítská katedrála). Odbojáři byli v kryptě vypátráni, Klaus se ještě prostřílel na střechu Pražského hradu, kde stačil rozstříhat vlajku Evropské islámské říše a nahradit ji trenýrkami svého otce, který byl před lety ušlapán davem levicových radikálů, když se snažil dostat na zasedání AfD v Německu. Ale ušlapali ho tolerantně a humánně, tak to prý nebolelo. Když Klaus mladší skočil ze střechy, ještě volal, že islámská reforma školství je blbost. Kotlebu a Konvičku chytili, Kotlebu zakopali do půl těla do hlinky a ukamenovali, nejhůř ale skončil Konvička. Toho namleli do masokostní moučky.

     Nový zastupující chalífa rozhodl, že jako trest musí být vypálena a srovnána se zemí jedna vesnice. Pražáci okamžitě navrhli Brno, prý jako humor. Tuhle „čurinu z Práglu“ Brňáci tvrdě odsoudili, ale islamisté ne. Brno bylo skutečně srovnáno se zemí, zůstalo stát jen vlakové nádraží, které po desítkách let hádek půl roku před atentátem konečně přemístili mimo město do polí. Obyvatelé Brna nakonec nebyli popraveni, hnutí Žít koránem Brno usmlouvalo, že budou jen deportováni na Blízký východ na nucené práce.

„Hele, já to těm Brňákům nepřeju, ale prej se v Rakká kromě odklízení trosek nemaj zas tak špatně. Dokonce tam prej vařej dál i to jejich brněnský pivo,“ pokrčil rameny Svoboda.

„Jak by mohli vařit pivo, když je to alkohol?“ podivil se Kouřil. Ostatní se na něj soucitně podívali.

„I islámská komise pro kontrolu potravin v Rakká uznala, že to pivo není,“ vysvětlil Vaněk a obrátil do sebe panáka lavorovice.

     Vzduch prořízlo volání vesnického muezína k modlitbě. Všichni vyskočili, uhasili oheň, pečlivě prohlédli své plnovousy, zda tam neuvízla vlásečnice vepřového, sbalili modlitební koberečky a rozběhli se ze stráně k vesnici. S dobrým pocitem, že ten nový totalitní režim zase pěkně ošvejkovali.