Proč je právě mezi umělci tolik tvrdých zastánců multikulturního konceptu, když vidíme ty zoufalé výsledky „začleňování a obohacování“ v (nejen) evropské praxi? Odpověď je prostá: Hochu, hochu, ani trochu nepochopil´s synekdochu!
Protože synekdocha znamená označování celku částí (nebo naopak). A to právě umělci chybně dělají. Pod slovem kultura umělci a politici chápou něco zcela jiného. Jak je to možné? Proč jeden o koze a druhý o voze? Nic nového, už komunisté důsledně rozlišovali mezi kulturou v širším a užším slova smyslu. A nikoli náhodou, velmi cíleně. Ale o tom jindy. Není divu, že umělci vidí kulturu především či jedině jako umění. Jenže umění je jen částí, a to dokonce velmi malou, kultury v obecném slova smyslu. A co se týče umění, i vyhlášený „xenofob, islamofob a rasista dohromady“ uzná, že na prolínání kultur (rozuměj umění) něco je. Kde by byla hudba, populární i klasická, bez afrických vlivů – od rytmů až po způsob zpěvu, kolik úžasných kompozic bylo složeno po ovlivnění asijskou pentatonikou, atd. Jak to, že já, multi-kulti-skeptik až skalní, jsem tvořil choreografie na „cizáckou“ hudbu japonskou, africkou, world music, hudbu keltskou, sefardských Židů, atd., a zasedám v mezinárodních tanečních porotách s kolegy všech ras a národností, které si jen vzpomenete. Bavíme se spolu, objímáme a živě si vyměňujeme zkušenosti a rady... a přesto nejsem žádný vítač Jekyll a rasistický Hyde v jednom těle. Záhada?
Chyba v nerozlišování kultury v užším a širším slova smyslu je totiž, bohužel, fatální. Umění by bez kulturní výměny a skutečného vzájemného (velmi důležité slovo!) obohacování zamrzlo, zakrslo a odumřelo. Proč ale zamrzá a odumírá multikulturní výměna, když se rozpřáhnou ruce celých ras, národů, náboženství, souborů tradic, morálky, ale i zvyků, pověr, předsudků, pravidel a zásad a třeba i hygienických návyků? I to je totiž kultura. Ovšem nejen umění, ale kultura ve smyslu celé té civilizační slupky na našich barbarských tělech. Jak to, že tady to vůbec nefunguje? A dokonce bídně krachuje, a to všude tam, kde se o to pokusili. S úmysly i veskrze dobrými, z nichž však vznikl jen příhodný materiál pro výrobu dláždění cest do pekel. A nese jedovaté ovoce, „kulturní“ střety a války až do hrdel a statků a vyvražďování celých kmenů, národů, vyznavačů té či oné víry… – a to po tisíciletí.
Říká se tomu hezky česky, že pro stromy prostě nevidíme les. A les není pouhý soubor stromů, stejně jako dav není aritmetickým součtem individuálních občanů. Z poznání, že citlivě okořeněná polévka chutná lépe než neslaná-nemastná, nasypali do ní se svatým nadšením multikulturní vlajkonoši tuny koření a soli. A léta ji i obřadně pojídali, s ústy stále zkřivenějšími. To už je snad typická vlastnost politiků, všechno přeťápnout, nafouknout a… zglobalizovat. Ta jejich neodolatelná chuť cloumat masami, srocovat se pod prapory a kráčet v čele zástupů, co ta už přinesla utrpení a krve.
Jenže se stalo něco, z jejich pohledu zcela nečekaného. Z tavicího kotle národů a vyznavačů různých věrouk nevypadly žádné zlaté ingoty pro stavbu velkolepého multikulturního chrámu. Z toho kotle, kolem kterého křepčili své politické tanečky v transu z toho úžasného experimentu, najednou vyrazily plameny. Něco s vypjatým nasazením policie, armády a tajných služeb ještě sfoukli, ale oheň začal přeskakovat na auta. A potom i na nevinné občany, a teď už i na policisty a vojáky, které v těch autech chtějí ti vlídní jinokulturníci usmažit. Do rozpřažených náručí jen s chutí naplivali.
Také si se sousedem rád popovídám o středověkých spisovatelích, které obdivuje, ale kdyby začal zničehonic lít výkaly z okna před dům jako ve středověku, bylo by po sousedských vztazích natotata. Kdyby nadto ještě z okna vyhodil manželku a ještě ji šel dolů dopodřezat, protože nepochopila jeho názor na manželství jako na mužskou državu sexuální otrokyně (-kyň) a nelíbil se jí jím vytýčený program, který tak hezky popisuje zpěvačka Radúza: Prohlížej si zeď a doma seď! … to už bych opravdu nevěděl, jak mu tohle kulturní obohacení oplatit. A kdyby v mé manželce, z mého pohledu vkusně a moderně oblékané, najednou soused začal vidět provokující děvku, kterou by odtáhl do křoví a znásilnil, protože si o to „vyzývavě říkala,“ skončilo by nejen naše společné grilování, ale zřejmě i kudla (kulka) v jeho zádech, humanismus nehumanismus.
V záplavě terorismu se konečně politici (zatím jen někteří) začali ohlížet. A zjistili, že za nimi žádný dav nestojí, že ten halasný křik za nimi, který tak slastně vnímali, generují už jen ti, kteří pilně sbírali drobty, odpadlé od jejich vypasených úst. A začali se konečně bát. Samozřejmě že ne o lidi, ale o sebe. Ale aspoň tak. O politikovi více než o komkoli jiném platí: Jen ho nechte, ať se bojí. I když se třese jen o své prebendy. Ať ví: je-li tupým volem, už nebude zvolen. Nějak nám na to zapomínali. Budeme sice svědky masových kouřových clon, které začnou vypouštět, absolutních ztrát paměti (ach ten podlý internet je tak snadno usvědčuje) a hromadného přestrojování a mytí rukou na úrovni obsedantně kompulzivní poruchy, ale komu paměť slouží, ten se pro ně neusouží.
A umělci? Až vám zase budou říkat, že mají v kapele Inda, Brazilce, Japonce, Araba i Izraelce, a že se báječně navzájem obohacují a nervou se ani o zpěvačku, která obohatila všechny členy kapely, a to úplně zadarmo, tak jim to věřte. Budou mluvit pravdu. A to se u umělců cení. Když ale začnou tvrdit, že to takhle funguje absolutně, tak je vytleskejte, ať vám třeba čtyřhlasně zazpívají Kde domov můj. Vy to určitě tak čistě nesvedete. A u voleb je nepředbíhejte, není to nutné. Každý tam má jen jeden hlas. A nejsou tam mikrofony a zesilovače, které by je mátly, že ten jejich hlas je slyšet silněji.
A teď už mě omluvte, musím si vzpomenout, jak mě Mamoun el Rašid, můj africký spolubydlící z koleje, který uprchl do Československa před diktátorským režimem řezníka Idiho Amina, kdysi učil africký tanec deště. Jak ono to bylo… pravou nohou našlápnout a otočit ruku dlaní vzhůru…
