Jsem Přechyl (skloňuj podle Úchyl)…

… zaostalý obránce přechylování ženských jmen. Ba co víc, retardovaný i v názoru na posvatební společné příjmení. Martina Bárta, Emma Smetana a Petra Svoboda mě ženou na smetiště dějin. Multikulturně jsem na dně,tupý troglodyt.

Zřejmě jsem zatuhnul někde v obrozenectví, takže mnou  moderní Božena Němec a Barunka Pankl po právu opovrhují. A haraburdí argumentů, proč v češtině používat přechýlení  s příponou –ová, si můžu sepisovat leda tak do Rukopisu královédvorského, což byl, jak známo, padělek, tedy dnes moderně řečeno fake. Že nám, Čechům, přípona –ová jasně signalizuje, že se jedná o ženu, takže na první jednání jako dárek novému obchodnímu partnerovi nepřineseme becherovku, ale květiny? Ale fuj, studenti gender studies by mi rychle vysvětlili, že jakékoli odpudivé „pohlavní“ dělení dárků je nepřípustné faux pas, jako ostatně jakékoli odlišování pohlaví. Už se těším, až u soudů proženou kosmetické firmy, že předpotopně dělí parfémy na pánské a dámské. Kde by skončila hlavní zápletka jedné anglické detektivky, která byla postavena na krutém omylu detektiva, že vrahem je muž (doktor), i když na poslední chvíli pochopil, že jde o ženu (doktorku)? Také se u ní překladatel do češtiny tenkrát zapotil. Doctor Smith jako doctor Smith, že.

     A co názor, že přechylování nám, Čechům, hodně pomáhá ani ne tak v zavrženíhodném a ponižujícím určování pohlaví jako spíš ve skloňování? Protože s příponou –ová skloňuje bez přemýšlení i pětkař z první pomocné. To ovšem rovněž neobstojí pod prapory multikulturní revoluce.      Tak zaprvé: nejsme už žádní Češi, ale Evropani, tedy spíš světoobčani. Nějaké pomocné berličky, co vydumali naši předkové (určitě s úpornou snahou se odlišit, a určitě ne přes noc), jsou dávno passé ve světle jednolitého soudružství bývalých národů, nyní bezrasových, bezpohlavních a ekoglobálních občanů. A také bezjazyčných, protože jazyk patří k národu jako korunovační klenoty na Hrad. Nebo (abych byl moderní): jako korupce k politikovi nebo výjimečný stav k Francii.

     Zadruhé: v jiných jazycích neskloňují – a taky jsou živi, jak by řekla má babička. Obama mává Obama. A basama s fousama. Je tu, pravda, drobný zádrhel, že touhle větou jsme nic moc nesdělili, protože to může znamenat, že: 1) Obama mává Obamové, 2) Obamová mává Obamovi, 3) Obama mává Obamovou nebo (nejspíš) 4) Obamová mává (s) Obamou. Račte si vybrat!

     Odpůrci přechylování často uvádějí argumenty, že 1) cizinci vůbec nerozumí, koho máme na mysli, když říkáme Ivanka Trumpová a ne Trump (jen na okraj, zrovna u tohoto jména jsem protesty proti přechylování cizích jmen nikde nezaznamenal - záhada), 2) cizinky uráží, když jim říkáme s příponou –ová a „przníme“ tak jejich jméno, 3) u cizinců vyvoláváme strašné zmatky, když jsme manželé a každý máme jiné jméno, takže nám to nevěří.

     No nevím, jsem asi divný pavouk, ale v rozhovoru s cizincem se vždy bavím jeho jazykem nebo anglicky (česky totiž, smutné, nikdo neumí). A v angličtině, francouzštině nebo ruštině by mě ve snu nenapadlo používat přechýlení u ženských příjmení cizinek, dokonce v USA bych určitě použil výraz Ivanka Trump, ve Francii Le Pen a v Rusku bych poučeně říkal Šarapova místo Šarapovová. Takový já jsem vzdělanec! Zřejmě na rozdíl od multikulturalistů, kteří se ve Francii vztekají, že nikdo pod pojmem Piafová nerozpozná jejich milovanou Edith a v hotelích jim zřejmě vnucují dva přísně oddělené pokoje, protože ze jmen nepoznají, že jsou sezdáni se svou Novákovou a na pokoj nevlečou sekretářku. Což je, věřte mi, opravdu to poslední, co recepční v hotelu v jednadvacátém století kontroluje.

     Progresivní české ženy už nepřechylují vůbec. Pochopil jsem, že to může mít i své ekonomické výhody. A to tehdy, když jsem spatřil Emmu Smetana v reklamě na mléčný výrobek. Ach ti marketingoví žertéři, jak já se u toho plakátu tenkrát nasmál! Kdyby se jmenovala Smetanová, to už by tak úderně nevyznělo. Její teta Kateřina Jacques má také nesklonné příjmení, ale u ní je to jedno, protože jí stejně všichni říkají Biomasa. Určitě jen proto, že biomasa se skloňuje perfektně. Úporná snaha o zachování původního ženského příjmení - jistě také kvůli ženské rovnoprávnosti, nám přinesla celou žeň žertovných výrazů. Vzpomínáte? Konvalinka Průšová. Nebo Liška Boková. Nebo Muchomůrka tygrovaná. Aha, promiňte, ta se mi do toho herbáře s atlasem hub nějak připletla. Schválně jsem uvedl jen dva příklady, navíc žen dávno s Konvalinkou a Liškou rozvedených. Pokud bychom přistoupili na to, že s každým sňatkem do příjmení vpadne další dáreček, již za několik generací bychom mohli vyprávět vtipy, podobné tomu, který vyprávěl v Kouzelníkovi kdysi Oldřich Kaiser. Byl to „španělský“ vtip, a Oldřich každé jméno o patnácti položkách poctivě vyjmenovával – to jsme se nasmáli. Stejně by dopadl i vtip, jak se sejdou Schwarzenberg s Lobkowiczem, s použitím všech jejich šlechtických titulů byste se pointy vtipu dočkali na vánoce.

     A ještě ke tvůrčímu vzepětí českých rodičů při pojmenovávání svých ratolestí. Tak tady jsem klidný, móda všech Charlottek, Lennon Marlene, Brunů, Dženifr, Tiffany nebo Vaness pomine. Stejně jako nápady z padesátých let, kdy se objevily Pětiletky nebo Kaťuše. Konečně, nápady celebrit se žebříčky četnosti jmen v ČR nijak nezahýbaly. Jiří, Jan, Petr a Marie pořád kralují. A sympatická je mi móda návratu jmen pozapomenutých, všech těch Matějů, Aniček, Matyášů a Dorotek. Víte, že v Česku je 608 Pytlíků? A pořád žádný Frodo! Tak milí Pytlíci, hleďte být trochu kreativní. Hlavně, aby jednou vaše děti nemuseli na matriku - jako v tom starém protektorátním vtipu:

     Na matriku za protektorátu přijde chlap a říká, že si chce změnit jméno. Ale to není jen tak, na to musíte mít velice závažný důvod, odpovídá matrikářka. To mám, říká chlap, jmenuju se Adolf Prdel. Ježišmarjá, to je opravdu hrůza, samozřejmě vám jméno hned změníme… A jak byste se chtěl jmenovat? František Prdel!            

Tak asi tak, milí novátoři globátoři.