Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nový český film Rodinný přítel je jako ostýchavé pohlazení

27. 04. 2017 16:17:06
Nečekejte žádnou vybroušenou recenzi, byl jsem v tomto projektu "předPelíšků" angažován (stejně jako ve filmu Pelíšky) coby choreograf, takže o nějakém objektivním odstupu nemůže být ani řeči.

Rodinný přítel se ze současné české filmové tvorby (o níž mám své, a nutno říct, že velmi kritické, mínění) vymyká v tolika ohledech, že vám ho chci doporučit k návštěvě.

Už na úvod zařazený dobový filmový „týdeník“ o návštěvě Voskovce a Wericha mezi dětmi (českými i německými) na táboře předznamenává leccos z atmosféry následného filmu, který se celý odehrává v období druhé světové války. A rozbije napadrť všechny v týdeníku deklarované sny o lepším, spolupracujícím a nacionálně nešovinistickém světě.

Co si uvědomíte po skončení filmu jako první, že válečné kapitoly, které tak smrtonosně zasáhly do milionů lidských osudů, včetně mnoha českých, jsou zde k vidění důsledně jen na (byť všudypřítomném) pozadí, dějiny neburácejí, nesmýkají s hlavními hrdiny do gestapáckých sekyráren, do zákopů zalitých potoky krve ani koncentráků s hromadami mrtvol. Doba tu jaksi není vymknutá z kloubů a nešílí, ačkoli taková jistě byla. Jediná krev, kterou uvidíte v „plném nasvícení,“ pochází z podříznuté husy. I zatčení odbojářů probíhá jakoby nudně, neakčně, prostě hrdinu vezmou pánové v kožených kabátech v podpaždí a odvádějí ho. Ruce scénáristy se nad dějinami nerozpřáhnou a dramatický oblouk se nevyklene do drásavého všeobjímajícího poselství. A já dodávám, jen dobře, nějak mám těch poslů spásných černobílých řešení za celý život plné zuby.

Druhou věc, kterou zaznamenáte po potemnění plátna, je způsob vyprávění, jaký tandem Jarchovský-Hřebejk zvolili. Posuny v emoční rovině téměř milimetrové, herecké akce neakční a osekané s důsledností ortodoxního minimalisty (s výjimkou jediné), vše jako Punkva pod povrchem, kde divák slyší jen vzdálené bublání. Chtělo by se říct, až ruský styl vyprávění. Ústřední love story bez jakékoli postelové scény, natož snad odhaleného ňadra, a k prvnímu - a poslednímu - polibku (spíše hubičce pro dospívající Barunku Panklovou s Orlíkem) se prodíráte houštinami pohledů, velejemných náznaků a symbolů vlastně celý film. Jaký kontrast k dnešní světové i české filmové tvorbě, jaké podivně zamražené zpátečnictví. Může dnes tohle vůbec ještě zaujmout, napnout, dojmout, otřást? Má odpověď zní ano, i když jsem četl i první kritiky, které říkají, že ne. A možná právě v záplavě násilí, kdy i obyčejná detektivka se neobejde bez půlhodinového detailního nimrání vyšetřovatelů v mrtvole v posledním stádiu rozkladu, je zde oběť prezentována „zaostale“ pouze vykukujícíma nohama z křoví... prostě osvěžující. I „osudové křižovatky“ jsou tu podány jako nenápadné zarostlé cestičky, kde není vůbec zřejmé, že jedna vede do lágru a utrpení a druhá do záchrany před mašinérií trýznitelů, třeba jen díky blouznivé lásce ke kaktusům.

A neplatí to pouze o nosných větvích příběhu. Snad jako ilustrace třeba takový obraz Rudé armády v tomto filmu. Všichni známe dva extrémy poválečného mediálního obrazu sovětských vojáků: komunistický o těch, kteří „nám vybojovali mír a teď ho s námi světí“ s garmoškami v rukou. A pak ten druhý, posametový, odhalující primitivismus osvoboditelů, jejich „davaj časy“ včetně znásilňování. A v Rodinném příteli vám nabídnou tvůrci třetí cestu. Žádná schémata z těchto dvou pólů, ani kozáček s děvočkami, ani brutální zupáctví dobyvatelů. Jen absurdní projížďka na koni (nebudu víc prozrazovat).

A vlastně totéž všude jinde, dokonce tragická pointa je zahozena v závěru jako oznámení téměř suchým zpravodajským jazykem. Bezkonkurenčně nejodpudivější postava filmu vůbec není nějaký gestapák nebo zrádce Čurda. Je to postava tetky, která mě jen utvrdila, že není malých rolí. Herečka Sabina Remundová vykreslila na miniploše její obraz poživačné, lakotné a emočně humpolácké ženy do posledního detailu tak přesvědčivě, že dokonce i když nemluví a právě nestrká svůj neomylný „počestný“ rypák do křehkých vztahů, ale jen „čumí,“ je to herecký výkon vpravdě oscarový. Nebojte, ve filmu ji nepřehlédnete.

Za zmínku stojí i dětské role. Jak režijním vedením na úrovni téměř kachyňovské, scénáristickými dialogy, tak i samotnými výkony dětských herců. Pohledy dětí na válečné dění a vztahy v rodině jím ovlivněné jsou nepřerušeným sledem tragikomických hlášek, kterým se neustále snaží svýma očima přijímat a nějak pochopitelně dětsky vysvětlit předkládané „rány osudu“. Včetně bezděčných krutostí.

Hlavní postavy filmu, ztvárněné Aňou Geislerovou, Ondřejem Sokolem, Klárou Melíškovou, Gabrielou Míčovou a dalšími jen potvrzují základní schéma, na němž film stojí. Herectví úsporné, filigránské, ponořené do niter postav. Ani jedno přehrané gesto navíc. Což si myslím, že například v osobě Ondřeje Sokola bylo na hranici sebezapření jeho vlastního naturelu.

Když už je trilogie Zahradnictví prezentována jako předchůdce „pelíškovských“ příběhů, a stojí na inspiraci skutečnými osudy širší rodiny scénáristy Petra Jarchovského, tak by se patřilo dodat i srovnání. Zahradnictví evidentně nevygeneruje tolik zlidovělých hlášek jako Pelíšky, ani tolik smíchu nad karikaturami období socialismu, ale svým způsobem opravdu na Pelíšky „přednavazuje.“ Filmy jako rodinná alba přišpendlená na mlýnském kole dějin, někdy přímo na jeho žernovu.

Zatímco Pelíšky sledují osudy dvou rodin (inspirace jedné je z pera P.Jarchovského, druhá pochází od autora námětu P.Šabacha) a Zahradnictví tří rodin, ten nejzásadnější rozdíl bude zřejmě právě v míře karikatury postav i dějů a vypravěčském „apetitu“. Absurdity, pelíškovským aktérům imanentní, jsou v Zahradnictví vyobcovány jemně z postav ven. Pocit směsky nostalgie „po něčem, co už není“ a vlastně velmi laskavé fabulace, jen s občasným přímým (o to bolestnějším) bodnutím, které nehostinnou dobu (socialismu, nacistické okupace) charakterizovalo, je příznačný pro oba „typy“ vyprávění. Co určitě dobu nacistické okupace a třeba padesátých let odlišuje od přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, je však určitě míra zla, kdy v jedné se bezohledně vraždilo a ve druhé už „jen“ propouštělo z práce a zavíralo do kriminálů. „PředPelíšky“ se určitě zpomalily, místo extrovertních hnědých polobotek tvůrci nazuli introvertnější černé lakýrky plíživého strachu a beznaděje.

Vše se výrazně zklidnilo, z gest jsou náznaky. Upřímně řečeno, pro mne je to dobrá zpráva. Vím, že to nemusí vyhovovat všem, příznivci videoklipového proudu obrazů a zvuků se zvraty po každé odehrané scéně budou zklamáni určitě. Ale já mám prostě radši jemný humor než řachandu, potemnělé olejomalby upřednostňuji před rotačkami emocí a vzruchů a postupné vrstvení před vylitím kýble emocí na hlavu. Ale jsme jen na začátku trilogie, sám jsem velmi zvědav na další dvě pokračování. A tvůrci slibují proměny žánru. Po melodramatickém Rodinném příteli přijde drama Dezertér s komickými scénami a Nápadník bude trilogii zavírat romantickou komedií se smíchem na rtech. Tak slibují. Za mne v duchu zaprášených přísah říkám: Věrni zůstaneme!

Autor: Josef Prouza | čtvrtek 27.4.2017 16:17 | karma článku: 12.78 | přečteno: 445x

Další články blogera

Josef Prouza

Listopad 1989 na vlastní oči – byl jsem, kde jste nebyli, viděl neviděné, zažil netušené

Byl jsem v ty zlomové dny tam, kam se leckdo nedostal. Den po dni. V Národním divadle při vyhlášení stávky, při zakládání OF v Činoherním klubu, denně na FAMU,DAMU, na demonstracích. A hlavně v rozhlase. To se vám tehdy děly věci!

17.11.2017 v 17:33 | Karma článku: 41.17 | Přečteno: 6161 | Diskuse

Josef Prouza

Sex ve městě v roce 2018

Po přijetí zákona o sexuálním harašení, nejprve v USA (zde znám jako MeTooWin), pak v EU a tedy i v ČR, poklesl počet sebevražd obviněných filmových producentů, herců, zpěváků a politiků z 283 na slibných 22.

8.11.2017 v 15:05 | Karma článku: 38.34 | Přečteno: 2716 | Diskuse

Josef Prouza

Za komunistů bych šel zítra do důchodu už pět let předtím bych říkal: Já už to mám za pár

A jako vždycky by na mou počest rozsvítili Pražský hrad, vyzdobili ulice vlajkami, i vojenskou přehlídku a ohňostroj mi uspořádali a spoustu blahopřejných projevů ke mně měli. Až bych se zase červenal a říkal: To nemuselo bejt.

6.11.2017 v 10:10 | Karma článku: 40.96 | Přečteno: 2711 | Diskuse

Josef Prouza

Kladivo na slunečnice

Vyvrátím vám všechny hnusný pomluvy, který se šířej o nás, laskavejch sluníčkářích. Ty vaše xenofobní, odporně rasistické bludy, to vaše kladivo na slunečnice, překřížím teď srpem faktů. Zhrozíte se, jak jste byli vedle.

3.11.2017 v 10:07 | Karma článku: 26.77 | Přečteno: 888 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Jaroslav Čejka

Pětatřicátníci, hoši jako květ!

Jméno nejčtenějšího českého básníka Jiřího Žáčka zná kdekdo. Ale už málokdo ví, že patří do básnické generace "pětatřicátníků", která byla po roce 1989 sametově zadupaná do země. Především kritiky, kteří na ni dřív pěli chválu.

19.11.2017 v 10:54 | Karma článku: 13.70 | Přečteno: 197 |

Karel Sýkora

Vladimír Kubáč – Úvod do hebrejského textu Starého zákona

Není to tak dávno, co Starý zákon byl pro mnohé knihou zavřenou a zapečetěnou. Dnes, kdy Starý zákon se začíná znovu otevírat díky i novému ekumenickému překladu Písma a začíná hovořit srozumitelnějším jazykem k naší generaci.

19.11.2017 v 7:54 | Karma článku: 6.03 | Přečteno: 88 |

Zdeněk Sotolář

Maturitní písemka aneb Rukou, nebo strojem?

Maturita je horkým tématem už řadu let. Jednou z (pod)otázek je maturitní písemka z češtiny. Jeden zpochybňuje témata, druhý zpochybňuje funkčnost funkčních stylů, třetí by naše „slohovky“ nahradil anglosaskými esejemi.

18.11.2017 v 15:25 | Karma článku: 8.94 | Přečteno: 309 | Diskuse

Vladimír Koliandr

Colostrum – dar přírody pro zdravý život

Setkal se s ním již každý hned když opustil matčino lůno a přisál se k jejímu prsu. Dříve než mléko sál látku obsahující imunoglobuliny, imunitní regulátory, růstové faktory, vitaminy, minerály, stopové prvky a aminokyseliny.

18.11.2017 v 9:00 | Karma článku: 8.61 | Přečteno: 317 | Diskuse

Karel Sýkora

Předpoklady odborně udělané exegeze

Exegeze je kritické zkoumání jakéhokoli textu, zvláště ale náboženského, jako např. Bible. Samotné slovo exegeze znamená vytažení významu daného textu. A exegeta je pak odborník na exegezi.

18.11.2017 v 7:41 | Karma článku: 5.31 | Přečteno: 91 |
Počet článků 38 Celková karma 32.77 Průměrná čtenost 1569

Projektový manažer, marketingový specialista, lektor tance, choreograf, scenárista, milovník tance a hudby, ženatý, 4 děti, bydlím v Praze a nejsem a nebyl jsem nikdy členem žádné politické strany.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.