Zatímco pan Kevin páchá obřadné haraširi, nám ostatním nezbývá než přejít do protiútoku a před každým milostným úkonem si nechat podepsat notářsky ověřený právní dokument.

"Slečno, vy jste si na rande zapomněla přinést políbenku? Tak to se budeme muset rozloučit pevným stiskem ruky."

"Jo, vy byste tam chtěla kolík? No, tak na to budete potřebovat stavební povolení. To víte, bez toho se už dneska nic nepostaví."

"To potvrzení, že je možno k vám zahořet touhou máte vyplněný hezky, ale tady na straně 4 vám chybí razítko hasičského sboru".

A je to. Ono je to brzo přestane bavit...

Kdyby se to aspoň všechno obrátilo úplně naopak, to bych bral. Ženy by mi přidržovaly dveře, přistrkovaly židli ke stolu, pomáhaly do kabátu, nosily růže, zvaly mě k tanci, rozbily hubu každému, kdo by mě pomlouval nebo si dovoloval, loudily hubičku, doprovázely mě až domů, zvaly na večeři a platily ji, na svatbě by mě čekaly u oltáře, až tam dokráčím s vlečkou a nosily by mě v náručí přes bláto a kaluže, abych si neumazal botičky. Možná bych některé z nich nechal i trochu zaharašit, nechal se plácnout přes zadek od nějaké bodré štamgastky v hospodě nebo si vyposlechl trochu chvály na můj nový svetřík nebo účes.

No, jenže to tak není, muži přišli o možnost být gentlemany a ochraniteli, a ženy o svou ženskost, šarm, zranitelnost, nikdo nic navíc nějak nezískal. A nikdo už není on a ona, všichni jsou “to”, což nikdo moc neví, co to “to” je, kromě toho, že je to hrdé, nezávislé a sebevědomé “tentononc”, co se naprosto svobodně rozhodlo ve dvanácti pro nějaké pohlaví, třeba podle momentální nálady mezi hodinou češtiny a matiky ve škole.

Jezuskote!

“Jezuskote”? Takhle milou pochvalu jsem ještě nečetl. Doufám, že vám stále nohy tančí, Pavlo.

Ty jsi ale taky vilný, Josefe. Dokonce vilnější, než Špatný Vil Hunting, Bruce Viliž a Vilém Tell dohromady! Sám to tady drze přiznáváš v článku Byl jsem sadistický Mačo, mám totiž moc rád Pikču. Jako Chosérograf a tanečník jsi zneužíval své dominantní pozice i nátury plnými doušky, to o tobě každý ví. A ještě si nestydatě založíš Milion vilek pro demokracii. Hanba ti! Zneužívat demokracie k vilným chvilkám s holkami, ty chlíváku jeden! Oškubat tě jak slepici do haléře! Však už jsem na tom taky začal pracovat. Na nějaké "do konce roku" rozhodně zapomeň! Někdo ty chuděry tanečnice bránit musí a já vzal tento nelehký úkol na svá bedra. Škoda, že jsi jen chudý český projektový manažer.

Pozdě, Michale, jsem již oškubán, teď momentálně do posledního pírka. Ani na škubánky nemám. Když jsem viděl myši, jak s baťohem posledního proviantu opouštějí mou lednici, postrašil jsem je naposled mocným zakručením břicha. Spolehl jsem se totiž na stát a svou pojišťovnu, kam jsem dvacet let posílal peníze na důchod. Oznámili mi, že mi mé peníze nevydají, že na to mají tři měsíce. A já důvěřivec (= naivní b...) jim na to jejich vábení kdysi skočil. Úplně totéž mi provedl stát. Taky tři měsíce čekání na MÉ peníze. Ten blog, co o nich napíšu, si za rámeček nedají. Už brousím kousavou (hladem okousanou) tužku. Naštěstí mi - teď jsem se dozvěděl - syn poslal pár peněz, že jsem ho prý celý život sponzoroval. Tak přece jen můžu vyrazit na dovolenou a dát si tam pivo. Ach, ty děti, žene mi to slzy do očí.

No, Josefe, to jsi to nemohl napsat dřív?! Dívala jsem se nedávno na film Den před krizí, kde Spacey hrál. Fůůůj! A líbil se mi stejně jako v seriálu Dům z karet...kde jsem i porušila to, že normálně seriály ignoruji.

Mě hlava nebere, že proč ty báby nebo chlapi nežalují pokladníka ze supermarketu? Nebo ti nemají vilné choutky? Aby voni v tom nakonec nebyly peníze!:-))

Ale napsal jsi to jako ňákej Pepa Prouza! A ten to umí!

Pokladníci ze supermarketů mají ty nejvilnější choutky, Marie! Tuhle jsem do jednoho sídla supermarketpredátorů zavítal a bylo to peklo. Osahával mi mé zboží, ani se nezeptal, vnucoval mi nějakou kartu do jejich skladomaso klubu, a ve finále na mě udeřil, jestli se vyrovnáme za mé obtěžování mimosoudně v hotovosti nebo kartou. Ponížený jsem zaplatil a vypadl jako čamrda. Takhle to tam chodí, a neříkej, Marie, že máš jiné zkušenosti, tihle osahávači jsou všude.

Věčná škoda toho chlapa...

Tak jsem se nasmála, dala jsem Vám karmu a jsem ráda, že jsem si Váš článek přečetla.

Já jsem zase četl váš milý článek o otci a také jsem rád, Katerino. Otec mi zemřel v sedmnácti letech, tak opravdu velice dobře vím, o čem tam píšete. Díky za nahlédnutí.