Ja byl na tabore "Za sber k mori" v Bulharsku asi ve 12 letech. Balila me tam jedna Bulharka asi 15leta, doufala, ze dilko se podari, ale ja jsem jako reprezentant CSSR v tomto sportu totalne selhal. Nebyla nakonec ani pusa, jsem totiz plachy a nesmely (ale lecim se) jako Frantisek Koudelka . Nejen za navrat do detstvi karma, Josefe

Znám :)

Moc pěkné

moc pekne - krasny pribeh

Děkuji. I později jsem u svých vlastních čtyř dětí poznal, jak opatrně je třeba se k dětské duši přibližovat. Jak lehce zraníte slovem (natož fyzicky). Jak váš “výklad událostí” může být dětmi pochopen úplně jinak. A jak může zasáhnout a ublížit na léta. A také, jak můžete být milováni, když to (byť podvědomě i metodou pokus-omyl) zvládnete.

Jo, to je odměna nad všechny odměny - důvěra.

Díky...

Získat si důvěru dítěte je snadné i těžké zároveň, Jano. Tu naivní důvěru není těžké dostat, ale po zklamání ji získat zpátky? Téměř nemožné. Jako s těmi pálícími kamny, co udělaly bebí.

Josefe, tak to je moc milý blog.

Jo, když má člověk v hlavě, a srdce na správném místě, je život, skoro, brnkačka (a ještě dobře vypadá, to je jasné:-))

Někdy jsem měl v hlavě(ach to víno), srdce na správném místě v ledničce po nějakém citovém karambolu... - a brnkačka nikde. To mi vysvětli, Marie.

Vrhl jste mě zpátky do mých jinošských let. Byli jsme na týdenním horském pobytu od podniku, kde byla i trojice osmiletých holek. Já byl tehdy patnáctiletý nemotora, zatímco ty potvory lyžovaly jak budoucí Jana Charvátová. Těžko říci, jestli si mě vyhlédly právě proto, ale pasovaly se na Pištu, Fištu a mě na kocoura Fouse (kdo nezná letitý večerníček z produkce Hanna & Barbera, má smůlu). Vůbec jim nevadilo, že třetí "myš" jméno neměla. Ničily mě. Týraly mě. Mučily mě. Svazovaly mi tkaničky od bot, dusily mě, dělaly si ze mě hračku, na které zkoušely svůj dětský potenciál. Sice mě nemlátily, ale byly mi pořád za patama. Ostatní vrstevníci oblbovaly vrstevnice někde v ústraní na mě pořád visely tyhle tři ropuchy.

Poslední den přišlo to, co píšete vy. Visely mi kolem krku, odmítaly se pustit, brečely jak želvy a říkaly: Náš milovaný Fousi, že nás nikdy neopustíš? Zachoval jsem se hanebně, rozjeli jsme se do domovů a už jsem je nikdy neviděl. Ale z paměti mi nikdy nevymizí.

A vy jste mi, Richarde zase připomněl, že mi všechny děti od sester manželky říkaly strýček Fido. Už ani nevím, kde jsem k té přezdívce přišel, blbnul jsem s nimi do aleluja. Dokonce, když jsem po letech přišel na pohřeb babičky a potkal je tam, všechny už dospělé, hned se ozvalo: “Hele, strýček Fido!” Takže strýček Fido zdraví kocoura Fouse