769 dotačních titulů a 769 korun důchodcům ve valorizaci

Sdělit občanům, obývajícím českou kotlinku, že jim musíme „udělat škodu ráznou, uřezat jim kapsu prázdnou“ dle dávné říkačky, je tabu. I když i prezident NKÚ M. Kala prohlásí, „že země zdegenerovala z tržní ekonomiky na dotační“.

Ano, to skutečně M. Kala řekl. Také úplnou náhodou hned vyplavalo, že od Hradu dostal stříbrné manžetové knoflíčky. S erbem. Kalo, Kalo, kontroloval jsi Hrad málo. Jen takové významné zakašlání, že žádný strom neroste do nebe. Shodou okolností dostanou zřejmě důchodci v červnu přidáno cca 760 korun místo 1 700. Co kačka pro jednoho důchodce, to jeden dotační titul. 75 tisíc báječných projektů za pouhých 5 let. Včetně rozhleden bez rozhledu a naprosto protichůdných dotací, kdy jedna upravuje toky řek (Min. zemědělství) a druhá dotuje návrat řek k původnímu stavu (Min. životního prostředí). Nesmiřitelný boj dotací proti jiným dotacím. Kdepak, platí lehce pozměněné staré moudro: Devatero dotací, desátá bída. A každý titul – ach, ta administrativa! Vypsání programu, žádosti se nahrnou, posuzování, rozhodnutí o přidělení, soudy s odmítnutými, dozor, vyhodnocení, hlášení. A jen ty genderové audity soutěžících firem, přísně, přísně, nepolevit. Bavil jsem se před časem s jednou úřednicí ministerstva. Stěžovala si mi, že už vůbec nedělá svou normální práci. Už jen připomínkuje směrnice a nařízení EU (ta zpropadená připomínkovací kolečka). A nestíhá. Na zpracování téhle administrativy jsou potřeba další úředníci. Za Babišovy vlády stát nabobtnal o 40 tisíc zaměstnanců, za Fialovy vlády „jen“ loni o 5853 lidí. 477 178 lidí jsme si loni ve státních službách velkoryse dopřáli. Jejich průměrný hrubý měsíční plat vzrostl o 701 korun na 42 081 korun. Výdaje na platy vzrostly meziročně o 7,6 miliardy korun na 253,2 miliardy korun. A v té pecce bylo jádro, tu to máme, kmotře Vávro. Od roku 2017 roste počet zaměstnanců státu ročně zhruba o 10 000 lidí. Celkové peníze na jejich platy a ostatní platby rostou v průměru zhruba o 20 miliard za rok, tvrdí NKÚ. 10 000 lidu ročně, nasyp hodné státní kvočně. Jak už si povšiml profesor Parkinson ve své knize z 60.let: počet úředníků roste nezávisle na objemu jejich úkolů. Pravdu jste měl, profesore, holou pravdu. Základní snahou úředníka je samozřejmě vygenerovat podřízené. Stupeň důležitosti je totiž odvozen z počtu podřízených, samozřejmě. Ale na výpočet důchodu čekáte měsíce, úředníci nestíhají, o příspěvku na bydlení ani nemluvě. Státní kasa už má dvojitý dluhový bypass, a stále kolabuje. Takže, co navrhuji?

Další řádky se nebudou líbit vůbec nikomu, to bych si střelil od boku. V podstatě navrhuji jediné: lačné masochisty voliče, kteří vynesou cynické ekonomické řezníky k moci. Ovazovat zraněný prst, když máte kudlu v břiše je… ehm, mírně řečeno, neefektivní. Měli bychom začít každý u sebe, stejně jako u rodinného rozpočtu. Ani tady to všichni nechápou a končí v dluhové pasti a osobním bankrotu. Jaké máme poslední vlády? Takové, že pro radost v dětských očkách se kvůli vánočním dárkům (a vánoce jsou každé volby, že ano) bezstarostně zadluží u lichvářů. A vlastně to není ani pro radost dětí, ale kvůli jistotě být i příště zvolen milovaným taťkou a opečovávající mamkou. Buchtíkovo heslo z Neználka: Nějak bylo, nějak bude, s plným břichem houby zle, Švejkovo To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou nebo dokonce Ctnost a pokora nemá místo u dvora je třeba nahradit zcela jinými hesly. Protože je opravdu zle. Bývalí ministři financí už shodně používají slova jako státní bankrot a krach, jako by mluvili o zvadlých rajčatech a Kalousek navrhuje současnému ministru financí sebevraždu. No, žíly už Stanjura podřezané má, ale kupodivu krvácíme my. Opět naši předkové věděli: Dnes tlusto a zejtra pusto. Základní motto ministra financí musí být: Kde nic není, ani smrt nebere. A pro voliče: Kdo hodně chce, tomu hodně schází. Rovněž se hodí: Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu. Kdo že má křivou hubu? Politici? Ti taky, ale jen na naši objednávku. No, ano, v tom zrcadle jsme my, voliči. Nadáváme. Na sebe. Bohužel. Nejen že vynášíme do vrcholných funkcí už léta rozhazovače vrtulníkových peněz. My, a tady mě asi zabijete, na budoucí generace ve skutečnosti zvysoka kašleme. Je nejvyšší čas si to přiznat. Vrabec v hrsti, na toho myslíme, holub na budoucí střeše našich dětí nás vzrušuje asi jako mě má kandidatura na papeže. A u politiků? Jejich opatrnost v radikálních řezech se řídí zcela jiným příslovím: Nezasel, prý aby mu kroupy nepobily. Jenže kdo nezaseje, v budoucnu nesklidí. Takhle je to jednoduché. Strach z krup není bezdůvodný, ale kroupy padat jen můžou, hlad „opatrných“ hospodářů je ale jistý. Jenže si místo toho notujeme s Gellnerem: Dnes buďme ještě veselí na naší bílé posteli! Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví. Tak co bychom si měli zodpovědně přiznat, aby naše státní finance nezkrachovaly a nejely dál s kopce jak na sáňkách? A to jen začínám. Slabší povahy by snad ani číst dál neměly.

Je nejvyšší čas si přiznat, že i když bychom si to všichni jistě vroucně přáli, na spoustu věcí prostě nemáme. Nejsme nejbohatší stát na světě, chudneme závratným tempem (zadlužujeme se nejvíc v celé EU), a je potřeba jednat. Okamžitě. Musíme si konečně poctivě přiznat, že i na spoustu dnes tak samozřejmých „výdobytků“ si jen půjčujeme a už tím se okrádáme (jen na obsluze dluhu) o neskutečné peníze. Dluhy se musí splácet, ne že platí špidlovské „zdroje jsou“. Nejsou. A už dlouho nejsou. Chtěli bychom špičkovou státní správu se schopnou armádou úředníků? Nemáme na ně. Potřebujeme úžasné zdravotnictví s nejmodernějšími nemocnicemi v každém větším městě, nabitými špičkovými přístroji, posledními objevy léků a léčebných kúr a úžasnými královsky zaplacenými lékaři a sestrami? Není to tak a nebude to tak. Máme nárok na naprosto profesionální, pečlivě proškolené a akční policisty, hasiče a záchranáře v nadstandardních počtech? Aby u našich dveří byli do pěti minut, ať jsme kdekoli, a pomáhali a chránili? Bylo by to skvělé, ale my na ně nemáme. Potřebujeme špičkově zaplacené školské pracovníky od školníka po ředitele, moudré učitele, motivované a s chutí se celoživotně vzdělávat a míst na středních a vysokých školách, kolik jen hrdlo ráčí a pro jakýkoli obor? Vědeckých ústavů pro zkoumání všech vědních oborů, na které jen pomyslíte? Bylo by to krásné, ale nemáme tolik peněz. Musíme mít naprosto nejlepší a nejdražší letadla na světě, nejprogresivnější bojová vozidla, tanky a další zbraně pro naši (už zítra?) třistatisícovou armádu, která nás ubrání před zlovůlí diktátorů? Ne, nemůžeme si to dovolit v míře, jak bychom chtěli (to není rozhodně výzva ke zrušení armády, natož výzva k odzbrojení, aby bylo jasno). Je zcela nezbytné podpořit všechny kulturní experimenty, které se v hlavách odvážných tvůrců narodí, a samozřejmě veškerý profesionální a amatérský sport od fotbalu až po petanque… jen do toho všeho vrazit víc peněz, které – nemáme. Musíme mít nejlepší sociální systém, včetně důchodového, na světě, který ve svých sítích zachytí každého strádajícího, ujme se ho a zahrne špičkovou péčí s vyškolenými pracovníky a službami na nejvyšší úrovni? Bylo by to krásné, ale nebude to možné uskutečnit. Přijmeme všechny uprchlíky světa, kteří jen zatouží po lepším životě a obejmeme je nejštědřejším systémem pomoci, zachráníme všechny hladovějící a strádající světa? Nikoli, musíme na to rezignovat a dovolit si jen to, co nás nezničí. Zachráníme planetu snížením uhlíkové stopy na nulu už zítra? To asi nepůjde, zničilo by nás to.

A ten seznam toho, co si ještě dovolit můžeme a chceme a co už by znamenalo rozvrat financí, je daleko užší, než za který dnes politici, odboráři či aktivisté všech barev, „bojují“. Ale mějme na paměti, že pokud si to neuvědomíme dost rychle, naší „odměnou“ bude krach státu. Nic menšího nám nehrozí. A místo té nejlepší péče všespasitelné hojivé náruče státu se stanou věci nevídané. A tolik jsme na stát vždy spoléhali, že? A místo královského (oprávněně vybojovaného) platu vám nepřijde ani koruna. Nebo se aspoň seškrtá na existenční minimum. Krach státu, nahlédněme třeba do Argentiny (tam už zkrachovali devětkrát!), sebou nese násilí v ulicích včetně mrtvých, směnný obchod pěkně z ručky do ručky, potraviny za službu nebo zboží, prchající prezident ve vrtulníku ze svého sídla, atd. Ale proč chodit tak daleko? Ani řecká „měkká“ varianta krachu státu (pšt, žádný nebyl) nebyla nic líbivého.  Řecko prodalo podíly v přístavech, energetických a dopravních firmách nebo v poště, vodárnách, loterii… Nové obří daně, proti nimž je dnešní Stanjurovo zvyšování lechtáním peříčka pod nosem, zoufalí demonstranti v ulicích, zavřené zůstaly úřady, školy, ale i obchody a banky. Při stávce se zastavila i letecká, železniční a lodní doprava, v Aténách nefungovala městská hromadná doprava ani taxislužba, televize a rozhlas nevysílal. Státní nemocnice udržovaly jen pohotovostní službu. Stačil by na naši záchranu prodej ČEZu, Budvaru a Karlštejna? Nebo pošty, která je i za korunu drahá? A víte, že nestačil?

Tak dost, milý autore, strašení, to tvoje bububu, že přestane vysílat Česká televize, to je ale nehoráznost! Nic z toho se u nás nestane, i když to někteří ekonomové odhadují (při současném tempu sešupu) i na velice krátký horizont několika let. Už jsi tady strašil s Green Dealem, že to v Bruselu upekli smrtonosně, a nikdo to nechtěl poslouchat. Tedy, dokud mu zelené šílenství nedoputovalo až do jeho elektroměru a plynoměru, do drahoty a děsivé inflace, tam už neutekl nikdo.  Ale za to mohl jen a jen Putin, to se všeobecně ví. Státníky máme moudré, v Bruselu ještě moudřejší, to se taky všeobecně ví. Tak dost sýčkování, zavelím si sám. A jedeme dál močálem černým kolem bílých skal.