Absolutně neuvěřitelný příběh mé osudové lásky

Budu vám dnes vyprávět o své osudové lásce. Přesto, že si v něm nepřidám ani jednu vymyšlenou větu, neuvěříte mi to. Tak hollywoodsky barvotiskový „béčkový“ příběh to totiž je. I když se smutným koncem… a vlastně i průběhem.

Zažili jste někdy v životě něco podobného? Potkali jste někdy na své životní cestě někoho, ženu či muže, že se vám už při prvním setkání podlomila kolena a sevřelo srdce? A při dalších setkáních se to jen zhoršovalo? Ono totiž potkat osudovou lásku je sice opravdu krásná věc, hledáme ji asi všichni. Svou femme fatale nebo pana Božského. Ale zároveň to může být zničující, jak si vás takový člověk dokáže podmanit, okouzlit vás, přitahovat silou, které se nedokážete bránit. Za jeden týden v eskymáckém iglú s takovou femme fatale bez zaváhání odmrštíte všechny své dosavadní lásky, děti, přátele, pracovní kariéru, peníze i zdraví. A nemůžete si pomoct. Je v tom něco skutečně fatálního, neodvratného, zhoubného a čarodějného.

Je to drahně let, co jsem takovou ženu potkal. Přišla do mého tanečního souboru. Že byla nádherná, asi nemusím vůbec zmiňovat. Štíhlá, s nohama vedoucíma do nebe… a samozřejmě skvělá tanečnice, nesmírně učenlivá a pro tanec zapálená. A zároveň, jak se záhy ukázalo, s neuvěřitelně usměvavou nekonfliktní povahou, milá a zároveň (na to, co všechno dokázala) pokorná a skromná. Na prvním tréninku se postavila k ribstolím, předklonila se a protáhla… a byl jsem ztracen.

Říkejme jí třeba Brigita, tak jsem ji pojmenoval i ve svém románu V některém z příštích žraloků. Pravé jméno vám neprozradím a mám pro to hned několik vážných důvodů. Za prvé, ona – dodnes – o mé lásce k ní neví. A za druhé, dozvíte se i další neuvěřitelné zážitky, které mi ji identifikovat nedovolují. Kromě toho, že se bleskově v souboru vypracovala na sólistku, byla už mistryní republiky v jednom sportu. Vůbec jsem se nedivil, byla opravdu všestranný talent. Časem jsme se zvláštním způsobem sblížili, i když měla svého přítele. Měl jsem pocit (a tady samozřejmě nemůžu tvrdit, že mám pravdu), že mě měla ráda nebo jsem jí byl přinejmenším sympatický. I za to jsem byl ovšem velice rád. Potkáte-li osudovou ženu, odmítnete i tlustě namazaný krajíc jiných nabídek a snídáte radši drobty, co po ní zůstanou na talíři. Jednoho dne mi Brigita zavolala.

To nikdy předtím neudělala, i když už jsme spolu tančili (byl jsem ještě aktivním tanečníkem a nejen choreografem) náročný duet. Vytvořený mnou jen pro ni, to asi ani nemusím dodávat. Pozvala mě k sobě do bytu na malý večírek – s jejím přítelem, a ještě dalším tanečníkem. Kdybych v ten den měl na inauguraci na Hradě skládat prezidentský slib, zrušil bych to jako bezvýznamnou banalitu. Ten večírek byl strašně zvláštní, Brigita chtěla, abych hrál a zpíval jednu písničku za druhou, které všichni znali z tanečních soustředění. Cítil jsem ve vzduchu něco podivného, všichni ke mně byli nesmírně milí. Zpívali jsme až do hluboké noci. Ráno jsem se probudil a šel se rozloučit. Brigita se vztyčila na posteli vedle svého přítele, jen v bílých kalhotkách a tričku, a objala mě. Tak vroucně a nostalgicky, že se mi srdce na vteřinu zastavilo. Nevěděl jsem, co se děje, ale cítil jsem závan osudu. A byla to správná intuice. Z mého života tím posledním objetím totiž zmizela. Ten večírek byl totiž tajným rozloučením se mnou. Všichni tři totiž emigrovali na Západ. A to bylo tehdy, za komunistického režimu, to samé, jako kdyby umřeli. Zvlášť v mém případě, s mým pokaňhaným kádrovým profilem jsem neměl šanci získat tzv. devizový příslib a tím pádem ani vycestovat na Západ. A oni mi to napřímo říct nemohli, co plánují. Jakékoli prozrazení úmyslu emigrovat by totiž znamenalo jediné – sebrání pasu a doživotní zašpérování hranic pro dotyčného. Oni to neřekli ani rodičům, protože byly známy případy, kdy rodiče, aby své dítě navždy neztratili, to radši oznámili na policii. Tak mě s Brigitou ta tehdejší svinská doba rozdělila. Zdálo se, že navždy. Vím, že jsem pak taneční soubor asi rok vedl jako robot, nic mě nebavilo, netěšilo, nemotivovalo. Dostával jsem se z toho velice pomalu. Řeknu ten pocit veršem: Vyběhnu před dům, větřím všemi směry. / A nepoznám ten pravý - NAPROTI /Stáhnou se prudce krevní uzávěry, / jako bych vběhl do smrti.

Uplynula léta a přišla sametová revoluce a já se stal brzy odborným ředitelem pro marketing ve společnosti Sazka. A jeden můj kamarád producent, který pro nás točil jeden reklamní spot, mi ho ve střižně poprvé pustil. Musím podotknout, že o mé nenaplněné lásce k Brigitě dobře věděl. A, aniž by mi něco řekl, zavolal Brigitě do západního Německa a do spotu ji obsadil. Byla pořád krásná, i když o mnoho let starší. Protože byla na návštěvě u rodičů v Praze, zavolala mi a poprosila o schůzku. Že mi chce poděkovat za účinkování v reklamě. Souhlasil jsem okamžitě, jak už asi dokážete odhadnout. Nadiktovala mi své telefonní číslo. A pak se stala velice podivná věc. Prakticky okamžitě po skončení rozhovoru zavolal její otec. Osobně jsem se s ním nikdy nepoznal, i když věděl, že jsem jeho dceru učil tančit a pracuju v Sazce. A volal mi jen dvakrát v životě. Oba telefonáty mě naprosto šokovaly, tenhle první velice, ale ten druhý – o několik let později – úplně šíleně. Ale popořádku. V tom prvním telefonu mi Brigitin otec sdělil, že dcerou nadiktované telefonní číslo je špatně. Hned se mi rojily v hlavě divné myšlenky. Tak Brigita se se mnou vůbec setkat nechce a sdělila mi falešné telefonní číslo? Vysvětlení bylo ovšem úplně jiné. Víte, sděloval mi její otec, Brigita prodělala mozkovou mrtvici, dostala se z toho sice, ale neumí správně číst a pamatovat si čísla. To číslo bylo opravdu špatně, nadiktoval mi to správné. Opravdu jsme se sešli v kavárně, žádnou mrtvici byste na ní nepoznali. A pozval jsem ji i na trénink souboru, vydržela tam celou dobu a pak mi řekla, že měla strašnou chuť se taky připojit. To mě potěšilo velice. Potom se vrátila do Německa.

Proletělo několik let, seděl jsem v Sazce v kanceláři. A zazvonil telefon. Volal otec Brigity. To byl ten druhý telefonát. A tentokrát mi málem vypadlo sluchátko z ruky, když mi řekl, co má na srdci. Oznámil mi, že vyhrál Jackpot ve Sportce. Ano, věřte si nebo ne, protože tady můj příběh nabírá lepkavou nasládlost happy endu z filmové továrny na sny. A že by rád ty vyhrané peníze poslal Brigitě, protože se jí právě narodila dvojčata a on sám jako starý muž už toho moc nepotřebuje. Víte, ta pravděpodobnost, že vyhrajete jackpot je asi 1 : 14 000 000! To je jeden člověk z celé populace Česka i Slovenska dohromady včetně mimin. Poradil jsem mu samozřejmě, co chtěl vědět, že pro výhru musí do centrály Sazky, půl milionu dostane na ruku a zbytek (no zbytek, pěkný kopec milionů) převodem na účet. Totožnost výherců v podniku znal jen velice úzký okruh lidí (závist je v Česku domovem), já mezi ně nepatřil. Ale tohoto jediného výherce znám. Otce mé osudové lásky.

A to je celý příběh. Věříte mi? Nebudu se divit, když ne, ale takhle to přesně bylo. Fakt. Na mou duši, na psí uši. Brigita nadále žije v Německu, užívá si Jackpot z mé bývalé práce a já doufám, že je šťastná. V kontaktu dávno nejsme, já mám 4 děti, ona dvojčata, žijeme jiné životy, s jinými partnery. Ale vzpomínky – ty tu jsou stále. Proč vám to zrovna dnes vyprávím? Protože jsme právě s přítelem Chorchem natočili novou píseň. Otextoval jsem ji a nazpíval s Chorchem, který složil hudbu, v profesionálním studiu. Jmenuje se – myslím, že už tušíte... a máte pravdu – Osudová láska a vy si ji můžete poslechnout v úplné premiéře. Jestli jste také potkali v životě osudovou lásku, budete textu zatraceně rozumět! Tady je.