Nacpi si panděro, lásko, a miluj mě

Už tu zhoubnou propagandu nemůžu vystát. Zvlášť ženské časopisy a weby do dívek a dam hustí, že s jídlem do nás vstupuje nečistý ďábel. A zaklínadlem je očista, módně detox. Kdo se neočistí, zemře ve vepřo-knedlo-zelo křečích.

Případně se propadne do biftekového kómatu nebo si se svíčkovou sfoukne svíci života. Některé celebrity vidí své tělo jako komín uhelné elektrárny, věčně ucpaný sazemi, popílkem, mazutem, prostě zplodinami, které zplodilo peklo. Visí na detoxu jak můry na lampě prakticky imrvére. Pročišťují se, odvodňují, odhleňují, lemtají po litrech odvary z mladého ječmene, bičují se u toho mrkvovou natí a koupou se ve šťávě z celeru. Očista střev je jim biblí, detox krve modlitbičkou a lymfa? Ta, když neproudí, žlukne, což je každé modelce jasné.

Když zadáte do googlu slovo „detox“, vyjede vám 205 milionů odkazů. Jen ždibíček z nich občas i varuje, že ten detox není zas tak bezva, a často vůbec není blahodárně regenerační a třeskutě relaxační. A střeva sice opravdu pročišťuje, ale kupodivu bouřlivým průjmem. Když přihodíte i pár litrů detoxikačního čaje se silně diuretickými účinky, můžete skutečně propadnout na záchodě pocitu, že z vás „vyšlo všechno“. Někdy i horem. Trochu si tím, pravda, rozhodíte střevní mikrobiom, ale za to galony ovocných a zeleninových šťáv nahradíte tuky a bílkoviny. Tedy ty hnusné strašáky, které jsou ovšem pro správnou funkci třeba jater (toho skutečného četníka škodlivin v našich tělech) nezbytné.  Slopat hektolitry kokosové vody taky nebude to pravé kokosové, že. No nic, milé dámy (a muži, co se gastronomicky cítí velmi nebinárně), dělejte, jak myslíte. Ale nás do toho netahejte.

Jsou-li muži z Marsu a ženy z Venuše, pak na Marsu tryskají pivní vodopády, z nebe padají koprovkové deště, zurčí tu řeky z rajské a svíčkové, meandrující v nekonečných štrůdlech. A na nich se plaví muži na jitrnicových vorech, odrážejí jelítky, kopce mají podobu vepřových kolen a strmé kotletové a knedlíkové hory se tyčí v dálavách. Kdežto na Venuši zuří dietetické bouře, z nebe prší lněná mouka, země je jedna velká pouštní cizrnová placka, kterou protékají řeky z rostlinného mléka a řepky a na nich sveřepé divoženy bidlují sójovými párky na veganských steacích. Pohankový moučný prach létá, až to fučí, tedy vlastně tofu čí.   

Obávám se, že jak udeřil předvánoční čas, média jen zesílí pohrdavé řeči o „duchovním“ poselství vánoc, smrsklých v Česku na obžernou oslavu fanaticky uctívaného boha Konzuma a povánočních popelnicích, napěchovaných zapáchajícími řízky, žluklým bramborovým salátem a plesnivými vánočkami. Jak jinak, když tyto články a reportáže budou vytvářet ženy, motající se po deseti vysilujících detox průjmech a mlsající slunečnicová semínka s brambůrky z červené řepy. Frustrované ze Štědrého večera, protože svým mužům naservírovaly menu z nerybích prstů (!) se sojanézou, s cizrnovým salátem s mořskými řasami a přípitkem ze zeleninové šťávy. A muži vstali a odešli do (snad naštěstí už) otevřené hospody, aby tam, zoufalí, nad buřtgulášem meditovali nad světem, kterému už neporozumějí. Ani už si dárek v podobě asyrského lunárního kamene, který „prostřednictvím svých vibrací oslovuje duši člověka, otupuje ostny jeho ega a míří přímo k jeho srdci“ zpod stromečku nerozbalili. A přitom to mohlo být všechno jinak. Nemuseli si v šenku skládat z pivních tácků imaginární hory smažených kaprů a řízků a po mobilu narychlo bukovat silvestrovský víkend pro nezadané s dvanáctichodovým menu včetně nadívaného krocana.

Já vím, je to tak otřepané, že láska prochází žaludkem. Není to dávno cool, in a trendy. Proč tedy třeba sledovanost kuchařské show MasterChef přelézá každý rok milion diváků a nejnenáviděnější soutěžící, dokonce podle ankety méně oblíbená než koronavirus(!) byla letos jako na potvoru zrovna mladá Pavlína?  Jídlo má v mužském světě roli, o níž se sice moc nemluví, ale věřte, dámy, na lehkou váhu ji opravdu neberte. Na sex prý myslíme cca 18x denně. Ale na jídlo prý… také přesně 18x denně. Náhoda? Já si to vysvětluji tak, že kdykoli myslíme na sex, hned se nám vybaví také jídlo. Nic zvláštního, nám se jídlo plete skoro do všeho.

Nosíme kotlety, když mluvíme o vypracovaném břiše – je to pekáč buchet. Všechno máme na salámu, něco jde jak po másle, za něco dostaneme od šéfa čočku, nejradši bychom mu rozbili květák, až by mu z nosu tekla rajská. Hezká holka je pěkně osmahnutá roštěnka nebo kost, co má rajcovní kejty, prsa jak melouny a postavu jak lusk, prostě k sežrání nebo aspoň k nakousnutí. Tu bychom hned napíchli na rožeň a ohromili ji svým banánem, párkem, klobásou… Ale když má nos jako mrkev, obličej jak lívanec, místo hlavy ovar, zadek se jí klepe jak sulc, nacpaná do přiléhavých šatů jako jitrnice, hlavu děravou jak ementál a jezdí ve staré šunce? Ta zůstane… na ocet. Proč pracujeme? Protože bez práce nejsou koláče. Nejoblíbenější prací poslanců je porcování medvěda a grilování ministrů, rádi viní druhé, že jsou rychlokvašky, mají v tom guláš, opíjejí lidi rohlíkem a tváří se, že snědli všechnu moudrost. Přitom jsou sami vypečení, nenažraní, cpou se ke korytům a mlaskají u toho a chtějí slíznout smetanu. A zákony pečou jak kočička s pejskem dort, až je z toho jen bramboračka. Naše představa ráje – tam kde pečení holubi lítají do huby. Celý svět říká postupnému protlačování nechtěného Overtonovo okno, jen my salámová metoda.

V našem světě – i když se nám to média léta snaží znechutit – nějak pořád ten sváteční stůl prohýbající se lahůdkami a vychlazená plzeň, dobré víno i třeba ten vaječný koňak a tvrdší šnaps k vánočnímu stromu patří. A některé ženy tomu naštěstí ještě pořád rozumějí, i když to občas komentují slovy jako: „No jo, nacpi si panděro, lásko.“ A velice oprávněně doufají, že to „milujme mě“ už pak přijde samo. A ono přijde, věřte mi. A vůbec to neznamená, že chlap nemá v kuchyni co dělat. Dokonce bych řekl, že společné dílo (já třeba krájím ingredience do salátu, umím obalovat řízky apod.) přináší ještě větší požitek než pohled na udřenou, spařenou ženušku, co se ke svátečnímu stolu spíš zhroutí, než usedne.

Muž je ze všech inteligentních tvorů na Zemi ten nejjednodušší, daleko za delfínem. Však vy, chytřejší ženy, dobře víte, že co se týče jídla, je chlap vlastně jednozávitovým prvokem. S hrdostí se k nim hlásím a složil jsem pro vás, dámy, text k písni Gurmánská píseň lásky. Jídlo samozřejmě není láska, ale její velice důležité KOŘENÍ. Když poselství písničky pochopíte, jsem váš. A nejen já.