Čeští důchodci konečně vracejí trpícím Španělům a Italům dluh

Po schválení fošistického záchranného balíčku (FOŠI-Fond obnovy Španělska a Itálie) v EU začali čeští důchodci posílat jižním sousedům své solidární příspěvky. Nejdřív přes Brusel, ale tam vždycky záhadně půlka zmizla.

Tak si Česko prosadilo skrz komisařku J. Rourovou přímé platby, i když ostatní země EU platily dál přes Brusel. V praxi to bylo nakonec vyřešeno tak, že každý měsíc si španělští a italští důchodci přiletěli pro „fondávky“, jak se jim přezdívalo, do Česka a podle rozdělovníku EU navštívili konkrétní přidělené rodiny či domovy důchodců. Milión osm set padesát tisíc českých seniorů 65+ přivítalo v domácnostech měsíc co měsíc 8 a půl milionu španělských staříků a 13 milionů emeritních Italů. Na jednoho Staročecha tak připadlo necelých 12 odrostlých Jižanů. Díky těmhle přesunům do Česka se ale z koronakrize bleskově dostaly české aerolinky, zájezdovky, restaurace a hotely. V Praze jste nesehnali ubytování, z hospod se ozývalo v jednom kuse Salud, Una ronda más a Non andiamo a casa. Šla šuškanda, že důchodci z jihu obdržené dávky hned v Praze probendí, ale web Dezinfoscéna to označil za lež, takže to byla lež. Lež, ani se nehni.

Jak jinak v podezřívavém a nesolidárním Česku, čeští důchodci tuhle novinku nejdřív nepřijali s nadšením. Když ale jeden bývalý myslivec hnal španělskou delegaci přes celou vesnici s brokovnicí v ruce a výhružkami, že z nich nadělá paellu, pohár nesolidarity přetekl.

Na venkov začali zajíždět dobrovolní aktivisté z neziskovky Eurosvětlonoši a zvali seniory na náves na osvětové workshopy. To konečně zabralo. Nejoblíbenější mezi důchodci byla scénka „názorné solidarity“, sehrávaná studentkami DAMU, které se na pódiu dělily solidárně o trička a podprsenky. Velký úspěch měl také Pullmannův genderově smíšený pěvecký sbor POSTMARXISTA, který založil děkan filozofické fakulty UK. Ten, když zadul Již vzhůru, psanci této země, tak Alexandrovci zalézali zahanbeně do děr ve strachu z nové stalinské čistky. Na spanilé jízdy na venkov vyráželi v Pullmanových spacích vozech, z nichž jen dva vykolejily. Vědělo se totiž, že Pullmanovy vlaky jezdí zásadně na červenou, a tak jim radši šly všechny rychlíky z cesty. Navíc byly zřetelně označeny novým designem, prosazeným primátorem Hřibem (samozřejmě rudá barva), tak si je fakt s Vindobonou nikdo nespletl. Nejnavštěvovanější byl ovšem doplňkový gastronomický festival Prague Prejt, tam se důchodci zadarmo nadlábli vepřových lahůdek dosyta. I když zde vznikly pochybnosti, že si na festivalu Prague Prejt udělala Pirátská strana politickou reklamu na podzimní volby, když propašovala svou skrytou reklamu přímo do loga festivalu.

No, nevíme. Posuďte sami – viz logo Prague Prejtu vpravo. Drtivá většina českých stařešinů se na návštěvy z jihu ovšem začala těšit a někteří senioři si s nimi dokonce začali vyměňovat odznáčky a řetězové maily. Proto i naše konkrétní reportáž z chalupy manželů Kobzolových z Dolní Úplavice nese ještě jisté rysy kontroverze, ale bez neupravené syrové pravdy se náš seniorský web Toneníjako DNES, neobejde.

(Zvonek)

„Fando, jdi otevřít, já na ty Taloše nemám nervy.“

„A kdo má, Máňo, dorazit dneska?“

„Volturiovi z italský Volterry. Bude jich 24, jsme přece dva. Ať se přezujou,“ odtušila Máňa a nasadila si roušku.

Když Fanda otevřel dveře, za nimi stálo skutečně hejno bělovlasých Italů, někteří o francouzských holích, jiní na vozíčcích. Aro Volturi se hned k Fandovi hrnul s otevřenou náručí: „Ciao amici. Tazza di caffe?“

„Čau, nejsme žádný Amíci, kafe nebude,“ odsekla Máňa ve dveřích kuchyně, „minule ti Torquemadovi ze Santiaga de Compostela mi udělali z chalupy kompost. A nad mou lahodnou meltou s nalámaným chlebem se ošklíbali. Café fuč“, promluvila na Ara plynnou italštinou, doplněnou gestem pro výbuch.

Fanda to rychle zachraňoval: „Avanti!“ zvolal, jak to znal z filmu Nebožtíci přejí lásce. Pak radši pakoval Máňu pryč. „Skoč mi do matrace v ložnici pro měsíční fondávku, no tak, šup šup.“

„A z čeho koupím tu kližku na guláš, chtěls po měsíci maso, ne?“

„Ty pořád nechápeš, co je to solidarita, miláčku, viď?“ zakroutil hlavou Fanda. „Víš, jak trpěli za koronáče? Když zakážeš Italovi denní pokec v kavárně, návštěvu matky a fotbal? Nebo Španělům masovou oslavu MDŽ? To je jak španělská bota nebo zákopovka na Piávě. Masakr. Navíc se teď potvrdilo, že nákazu covidem přivezli do Itálie český lyžaři, chtiví pizzy, piccola a pitomin na prknech.“

„Tak zatímco já si prošila nehet na mý singrovce, když jsem dělala roušky pro celý příbuzenstvo, tak potomci Mussoliniho s Francem se družili s koronáčem na manifestacích.“

„Máňo!“ zvedl hlas Fanda. „Ty tvoje stereotypy! Všichni Italové i Španělé jsou dneska…“

„Já vim,“ přerušila ho Máňa. „Socani až na půdu. Avanti popolo, bandiera rossa, alla riscossa, alla riscossa,“ začala zpívat.“ Někteří Italové se okamžitě přidali a závěrečné evviva il comunismo e la liberta už znělo jako chorál. Žádná zapomenutá komunistická pecka. No vždyť to také za karantény zpívala mládež z balkónů. Rudý prapor (bandiera rossa) věčně živý. Máňa v jejich očích okamžitě stoupla na úroveň Mont Blancu.

„Co jsme včera obědvali, nevim, ale takovýhle kraviny, co do mě hustili v Pionýru, v hlavě furt mám,“ vysvětlovala Máňa Italům, zaražená z toho ohlasu.

„Á Pionýr, český Ducati, znám,“ začal chválit Aro.

„To se jim to pěje, s jejich důchodama,“ obrátila se radši Máňa na Fandu. „Italský důchody jsem si vygůglila. Maj 290 % těch našich žebračenek. Skoro třikrát tolik! Španěláci teda jen 240 %, to je fakt bída, sotva se protlučou. Ale dvě třetiny důchodců na ten náš průměr nedošáhnou. Já mít trojnásobnej důchod, tak vykoupim naší sámošku dvakrát do tejdne. A s tou solidaritou jdi k šípku,“ řekla Marie. „Já naposled dobrovolně přispěla na Fond solidarity SSM, a ten, pokud vim, rozkradli. A dala jsem tam peníze stejně jen kvůli tomu fešnýmu Kubáncovi z kolejí.“

„No jo, kam nemůže Lenin, nastrčí Che Guevaru,“ naštval se Fanda.

„Proč jen jsem si nevzala Pištu Fidelnágla,“ zabědovala ještě Máňa naoko, ale zmizela radši v ložnici.

Fanda se vrátil do síně, kde se mezitím naskládalo 24 italských seniorů, někteří i seděli starším vozíčkářům na klíně. Ukázalo se, že Aro Volturi mluví lámaně česky, chodil prý s jednou blogerkou z Čech. „To dobrý, ta pasta?“ zajímal se o hrnec na plotně.

„Nevocmrduj mi tady,“ odstrčila ho navrátivší se Máňa, „to jsou šunkofleky, moc voblíbený jídlo českejch důchodců. Ale šunka je drahá, tak to budou mlíkofleky.“

Fanda to opět zachraňoval. „Vidím, Aro, že máte na čele šrám. Také jste uklouzl ve sprše v Hiltonu jako pan Torquemada minulej měsíc?“

„Ne, ne, já uklouzl na cesta do Alcron z vaše birreria U Pin casa.“

„Tak to je něco jinýho, já myslela, že jste se pral s migrantama, co vám obtěžovali vnučku,“ mumlala do hrnce Máňa.

„Nezačínej zase, Mařko, válkou sužovaný Tunisani a Alžířani dostali od vítajících Italů azyl, i když chtěli do Česka. Ale my je odmítli, tak zůstali Italům na hrbu. Vzali to za nás, rozumíš. To je solidarita! Nastavit hruď, když Češi ukážou zadek. Krapet vděčnosti by ti slušelo, my jen vracíme jejich laskavost. Měli jsme se tenkrát stydět a ty nejzuboženější přerozdělit k nám. Takhle těch 120 milionů Afričanů, co seděj tejraný válkama na kufrech a těšej se na azyl v Evropě, neasimilujeme nikdy.“

„Teď jsem viděla na internetu, jak migranti fakt ty italský mladý holky asi milujou, na Lampeduse bude brzy lampedusno, salve Salvini!“ obrátila se Máňa zničehonic na Italy.

„Ano, ano, Salvini dostane 15 roky, on nepochopil, že migrace pro nás super,“ pokýval Aro, jak slyšel jméno, „já volím Movimento 5 stelle“, dodal a roztáhl dlaň. Na každém prstu měl fixkou namalovanou jednu hvězdičku. „Oni slíbili, že všichni dostanem peníze, ne z práce, prostě tak, ogni mese.

„Jo, bezpracnej sociální příjem, taky jsem slyšela. Jen ten váš komik Grillo nevěděl, kde ho vzít, že jo. Tak už to ví, tady ho máte,“ hodila Máňa svazek bankovek Arimu do klína.

„Vy pšece taky bezplatnej pšíjem,“ oponoval Aro.

„Jo, jen jsem na ten můj důchod musela celej život makat v Poldovce, ty bezplatnej pšíjemče. Co vlastně budete s těma prachama dělat?“

Aro po penězích chňapl: „Grazie mio caro. Asi jedeme na Bahama, možná Seychely, tam máme seminario o zelený investice. Dotace jen na green deal, to my dodržovala. Večer my U Fleků, tam poradíme..“

„My budem večer taky u fleků,“ procedila Máňa. Že bych do těch fleků nakrájela pažitku, abych taky byla za greendylynu?“ obrátila se na Fandu.

„Nemůžeš se ani slušně rozloučit, Máňo?“ zvednul obočí Fanda.

„Hasta la vista, bejby,“ zamávala teatrálně utěrkou Máňa.

„Tak arrivederci, Roma,“ napravoval to rychle Fanda.

Když se delegace italských seniorů vybelhala z chalupy, sedli si manželé Kobzolovi na zápraží. Fanda si usrkl z šálku a protáhl se. „Výborný latte vaříš, Máňo. Mě ti zalejvá takovej blaženej pocit, že jsme zas pomohli hladovejm potřebnejm….“

„Tak jdi zalejt eště tuřín, jinak zejtra budeš hladovej potřebnej ty,“ zabručela Máňa. „A vytrhej dvě čekanky, jinak si tohle latte z cikorky a mlíka už nedáš.“

„Tuřín, čekanka… jako za války,“ zasnil se Fanda.

„Jo, chybí už jen umělej med. Ten nám totiž namazali kolem huby,“ povzdechla si Máňa.

„Já už ty tvý kverulantský řeči, Máňo, nemůžu poslouchat,“ chytil se za srdce Fanda. „Potřebuju si vzít léky.“

„Žádný léky dávno nemáš, víš, co by to stálo?“

„Podívej, Máňo, padají hvězdy, to je krása,“ přeladil rezignovaně Fanda.

„Jo, a nám padá chalupa na hlavu. Proč jen jsem si nevzala Pištu Mastroianniho,“ dodala ještě Máňa, ale už smířlivě, protože Fanda ji chytil za ruku a pevně stiskl.

Zdroje:

https://tn.nova.cz/clanek/cesti-duchodci-jsou-v-evrope-chudi-pribuzni-nejlip-se-maji-v-lucembursku.html

https://finexpert.e15.cz/vyse-prumerne-ciste-mzdy-v-evropske-unii

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C5%AFm%C4%9Brn%C3%A1_mzda

https://tn.nova.cz/clanek/cesi-zaostavaji-za-evropou-v-duchodu-nas-kosi-nemoci-drive.html

https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/unie-pomoc-koronavirus-eu-balicek.A200528_110313_ekonomika_svob

https://www.statistikaamy.cz/2016/01/21/evropsti-seniori-se-stat-od-statu-lisi/