Máme média dezinformační, dezinterpretační, dokonce dezorientovaná

Chceme však, aby byl Kája dezinformačně infekční, Mařka byla dezinterprettty woman a Dežo dežorientován?! Ne! Média musí být naprosto správná, veřejnosprávná či privátosprávná. Ale hlavně dezinfantilní!

A to se neděje. Nejen u médií, ale ani u politiků samotných. A přitom je to základ demograndiózní změny. Protože infantilita, to uculující se, zlobivé, ještě pitomoučké dítě, uvězněné v dospělém těle, to je nejhorší škodná dnešních dnů. Protože dítě sice může zapálit celý dům, a nárokuje si sebevědomě sirky ke hraní, ale hnát ho k zodpovědnosti nelze. Hlavně proto, že nedokáže dohlédnout důsledky svých činů. A všimněte si, kolik dnes lidí kdeco NÁROKUJE, ale o POVINNOSTI, natož ODPOVĚDNOSTI nechce ani slyšet. To je fenomén dnešní doby, NÁROK. Kolik dospělých hledá podvědomě nějaké nové rodiče, co by za něj ručili, vodili ho za ručičku, živili, oblékali, bavili.

Kdyby byly děti trestně odpovědné, mnozí z nás by seděli dřív, než by se uměli posadit. Všichni však tak nějak tušíme, že by to nebylo správné. Proto vás prosím, pokud ke všem politikům a médiím přistupujete jako k dospělým zodpovědným osobám, děláte velkou chybu a koledujete si o stres, deprese nebo rovnou o infarkt. Pohlédněte na ně občas jako na od ucha k uchu rozesmáté a spokojené dítě v obýváku, pomazaném hovínky – a věřte, že vám sice nejdřív ruka k trestání vyletí, ale pak - jako u každého korektního laskavého rodiče - smířeně klesne. A teď tímto prizmatem se mnou nahlédněte na události posledních týdnů a měsíců – a uleví se vám. No jo, ty děti…

Žalobníček žaluje, pod nosem si maluje

V duchu nejlepších českých tradic, všech těch Sabinů, Bretschneiderů, Čurdů a Bilaků dnes prapor uslintaných žalobníčků cizím mocnostem třímají noví bojovníci. A o nových bojovnících je známo, že i kdyby padli všici, hned zase vstanou noví. A tak pořád dokola. Protože jen oni vědí spolu s panikáři Voskovce a Wericha, že: To by tak hrálo, vždyť je nás málo, opuštěni jsme dočista. Aby jich (rozuměj: s jejich názorem a ušlechtilým úsilím o nápravu) bylo víc, přivolávají na pomoc kohokoli, kdo teplý bonz neoslyší. A když doma už ani smrt jejich názory nebere, musí za hranice. Do Vídně, do Berlína, do Moskvy, do Bruselu či Washingtonu. Já rozumím, že naše země je značně ojetá, ale opravdu tak zoufale potřebujeme protektory?  Tyhle podivně zastydlé děti se domnívají, že svým žalováním paní učitelce nebo rovnou panu řediteli přinesou sobě a celé třídě spásu. Bohužel si neuvědomují to skutečně důležité. Že nesou svým milovaným protektorům především zprávu o sobě, o té své „třídě“. Že si neumějí vyřešit problémy sami mezi sebou, že jejich „samospráva“ absolutně nefunguje, není samoočistná ani samostatná, že jsou (včetně jich samých) nesvéprávní v jakémkoli významu toho slova, a jejich volání, ať už po moudrém rozhodnutí mocnáře nebo typu Staline, pomoz, není ničím jiným než přiznáním neschopnosti, malověrnosti a poraženectví. A také charakteru, soudě podle stupně poníženosti suplik, zřejmě notně pokřiveného.

A tak se dozvídáme, že nás kdekdo napříč opozičními stranami s chutí naprášil do Bruselu za Babiše včetně přípravy a donášky tlustých „podkladů“. Piráti - senátor Wagenknecht a poslanec Lipavský – pozvedli bonzlaťku na novou úroveň odeslaným „varováním“ americkým senátorům, kongresmanům a vlastníkům akcií před prodejem CME (a tedy i televize Nova) skupině PPF Petra Kellnera. Což by prý způsobilo zkázonosné „šíření čínské propagandy“. Jak říkám, děti mají fantazii nekonečnou, jak zpíval Jiří Suchý: kuchyně se stane lesem a štokrle medvědem, ale proměna Kellnera v čínské štokrle? Už vidím nové díly Ulice, kterou uhánějí rikšové kolem čínských poboček Homecreditu a chudá dívka Xiuying se zamiluje do manažera Air bank, protože – i banku můžete mít rádi.

Ruce po dobré práskací akci si zamnuli i Pirát Kolaja (podpořila tu akci i europoslankyně Šojdrová), když za tepla donesli do Bruselu tu hrůzu, že byli zvoleni tři noví členové Rady ČT Veselý (smúúútné), Lipovská (to je rovnou bitva u Lipan) a Matocha (pro demokracii Macocha). A Kolaja rozjařeně na twitteru oznamuje, že se tím bude zabývat výbor Evropské unie CULT. No a co, kdo jiný by měl řešit nebezpečí kultu osobnosti, který české televizní Radě hrozí, že. Nemám problém s tím, že některé argumenty z udavačských poňoukání a zvacích dopisů k ráznému řešení, od sankcí až po okupaci cizími vojsky, jsou třeba i oprávněné (třeba Babiš určitě není Pražské jezulátko), ale ta forma, soudruzi! Myslím si totiž, že účel NESVĚTÍ prostředky. A není od věci si všimnout, že ti, co by nepohrdli sem tam nějakou tou „internacionální pomocí“, většinou na hrdost na svou vlast už dávno rezignovali vzhlížením k nějaké nadnárodní modle. Rakousko-uherské, berlínské, moskevské, bruselské či rovnou globálně vesmírné.  Ale je tu jistá inovace. Zatímco ti Sabinové, natož Čurdové či Bilakové své udavačství tajili a zapírali, dnešní práskači se vůbec nepovažují za nějaké nedejbože krysy či zrádce, dokonce se pyšní svým „nahlašováním“, popisují květnatě, jak a komu co oznámili, kde ve jménu spravedlnosti zaškodili a koho podsekli. Ani trochu se nebojí, že „za to, že se sčuchli s chlupatým“ je jednou najdou „s prádlem flekatým“ jak pověstnou Máňu. No, pokud věří, že opravdu nedokážeme řešit (jakkoli velké) vlastní problémy také vlastními silami, pak si vlastně můžou i myslet, že pomáhají. A my si nic jiného než nějakého importovaného Protektora opravdu nezasloužíme. A pak byl moudrý spisovatel Vaculík, když kdysi na sjezdu spisovatelů vzpomněl jakési „amorfní obyvatelstvo, jemuž vládnout by bylo i pro cizince pravým požitkem“.

Komu bych tak rozšlapal hračky?

Věčná sláva koronaviru, že jsme i v této době mohli na chvíli uzřít malinký, ale přeci jen viditelný záblesk nadstranické, partajně neřevnivé a dokonce někdy i za jeden provaz táhnoucí politické reprezentace. Ano, byla to jen chvilička, někteří z nás už ani nedoufali, že to ještě jde, ale já říkám s básníkem Kainarem: bohu chvála, ani velká, ani malá. Teda ta chvilička. Jinak totiž infantilní frackové mají v mysli jedinou otázku: Komu bych tak rozšlapal hračky a rozbil hubu? V médiích se zdá tenhle boj být téměř absolutním. Z nesmiřitelných táborů létají na druhou stranu tu tomahawky, tu kaťuše, požadavek doby káže přejít na druhý chodník, když proti nám rázuje nepřítel. Nebo ještě lépe do něj vrazit, sejmout ho a na zemi pěkně skopat. Zcela pochopitelně, když byl léta líčen s vyplazeným jazykem o délce čínského draka, ruským kopytem v botě, sirným zápachem bolševníku, ale i jako prapodivný flastenec (dle Jiráska: Bedenken Sie, unsere Lény…Flastenzen sind) v kroji Švandy dudáka, který hlásá: …neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku. A přitom dubiska kácejí na koleje proti příjezdu imigranty obsypaných vlaků. Fuj.

Tento nevábný obraz je střídán bez varování hieronymovským mraveništěm s bruselskými slouhy, ohnutými v cizáckých montovnách, živenými odpadky nacpanými jedy a nastavenými otrubami s matoucími názvy jako křehčená pochoutka nebo mělněné maso. Co nemají jinou starost než přemýšlet o vmáčknutí nového pohlaví do seznamu 72 schválených, genderově hodlají vysypat všechny nekorektní kapsy heterosexuálního bílého muže a multikulturně se spářit s co největším počtem zahraničních umělců s využitím evropských grantů pro začleňování do evropského kalčrgloubu. Jen někdo vytáhne novou hračku, už se objeví brutální bota, pod níž hračka bolestně křupne a za chvíli už nikdo neví, jestli šlo o traktůrek nebo o panenku. Rostou kvůli tomu celá nová média a weby jak houby po černobylském jaderném dešti. A příběhy tak absurdní, že jen dětská fantazie je jich schopna. Ano, i tady řádí děti, byť někdy s plnovousem hipsterského střihu.

Když v plechové lokomotivě rozdělám oheň ze sirek, rozjede se

 To jsem jako dítě skutečně kdysi udělal. Podle prosté úvahy, že když se z vláčku kouří, rozjede se. No, vyrostl jsem z toho. Ale jiní nevyrostli. Měl jsem jednoho kamaráda, a ten se zcela vážnou tváří navrhoval na poradě našeho podniku, že bychom měli zavést nový výrobní program – vynášení satelitů do vesmíru. Na dotaz, jak by tam ty satelity dopravoval, řekl, že by odkoupil od Rusů vyřazené rakety SS 20, pět jich vždycky svázal dohromady a pak je startoval do vesmíru. Byl vzděláním MUDr. a bylo mu třicet. Od těch dob, jak vidím na volební kandidátce před jménem MUDr., lehce zpozorním. Detaily typu, jak ty rakety z Rusů vydyndat nebo čím je svázat, se nezabýval. A mně připadá, že takových MUDrů až mudrlantů se vyrojily v posledních letech tisíce. Se zcela vážnou tváří, jak já ve svých čtyřech letech nad vláčkem, nám vykládají, jak třeba zavedou bezpracný sociální příjem pro každého nebo zruší kamióny a letadla a nacpou nás a zboží do vlaků. Jak báječná věc je ten anarchokapitalismus. Jak se ve Spojených státech evropských všichni obejmeme a k tomu objímání přibereme celou Afriku a půl Asie. Jak zestátníme těm zločinným developperům byty, aby byly pro každého. Jak je moudré poslouchat nedostudované děti a živit se jen tofu s naklíčeným bambusem, sypaným chia semínky. Na všechno mají spásné recepty a sypou je z rukávu. A co je nejvíc šokující, je jim nasloucháno, jsou voleni, získávají skutečnou moc a už se tyhle receptáře prima nápadů všude možně snaží realizovat.  

Proto si myslím, že nejvíc potřebná jsou právě dezinfantilní média. Co posílají tyhle přerostlé děti zpátky do škol, berou jim sirky z rukou a říkají: To víš, že budeš jednou dospělý. A převezmeš odpovědnost za svůj život a životy svých dětí. Ale hned tak to nebude. Tak mazej koukat se na Krtečka. A nechci tě strašit, někteří se dospělými nestanou nikdy. Někdy ani maturita nebo tři vysoké školy jim nepomůžou dospět. A u těch musíme my dospělí pohlídat, aby náhodou nevstoupili do politiky nebo neovládli nějaká média a nezinfantilizovali je. Protože je krásné být šťastným, nevinným a nezodpovědným dítětem, ale pohroma je jím zůstat i s občankou v kapse. A teď mě omluvte, jdu v kabince strojvůdce v právě koupené plechové lokomotivě (sehnat plechovou lokotku, to byla fuška) rozdělat oheň ze sirek. Třeba se rozjede. A já pak tenhle blog samozřejmě zahanbeně smažu.