Televize hrozně straší, jsem vyděšený k smrti

Jako zodpovědný senior jsem nakoupil potraviny, barikáduju se doma podle moudra z pohádky „Kdo nemusel, nevycházel“ a když vyperu roušku, uklidím, uvařím, sním, umyju, sedám k televizi. A mráz mi jezdí po zádech jak na saních.

Zpravodajství si v poslední době dopřávám v menším než malém množství. Dalo by se tím krmit celý den, TV menu koronavirem přetéká dle latinského Finis coronat opus (a tohle moudro „Konec korunuje dílo“ může být nově vnímáno tak, že corona je fakt dílo a může to být opravdu váš konec). Ale už se to hodně opakuje, ostatně opakování je matka televize, dříve moudrosti. A sledovat on-line, jak letí Ruslan, přistává, nakládá, startuje, letí, dlouho letí (nemá děti), přiletí, přistává a vykládá, dlouho vykládá,… je na úrovni sledování Warholova snímku Sleep, který přes 5 hodin (ten let byl teda ještě mnohem delší) sleduje kamerou svého spícího přítele básníka Giorna. Ostatně, právě Warhol mínil, že nejlepší umění je to, které nejvíc vydělá, tak obarvil Marilyn Monroeové vlasy na žluto a vydělal. Tak po tom nejnutnějším odsledovaném infu, co ještě smím (a už skoro nic nesmím), kam ještě smím (taky skoro nikam), jak se mám chránit (když si teda něco sám spíchnu nebo najdu v koupelně zapomenutou Alpu, jinak nic neseženu) a kam volat (ale proboha nevolat dřív, než se dusíte. Já teda, když se dusím, už moc nevolám. Tak prostě přepínám na nějaký filmový kanál.

Já nevím, kdo tedy dnes v televizích dělá scheduling, tedy programové schéma, ale upozorňuju, že například v letadlech se nesmí promítat katastrofické snímky z havárie letadel. A že jich je. Těch filmů je snad víc než skutečných havárií za posledních sto let. A letecké společnosti dobře vědí, proč to nepromítají. No zkuste letět třeba nad Skotskem a sledovat například Lockerbie Disaster, třeba navíc i v turbulencích, kdy se letadlo třese jako osika. Tuhle jsem zapnul televizi, a protože mám rád sci-fi, šel jsem do mě neznámého filmu, jehož jméno jsem pak v hrůze zapomněl. Samozřejmě, infekce, nákaza, všichni roušky přes ksicht, vyděšené obličeje, mrtvých jak u Verdunu. Nebo nověji - jak u Wu-chanu. To teď asi pofrčí nebo co. Lidi se budou moct utlouct po Smrtící epidemii s Dustinem Hoffmanem a Nákaze od Soderbergha. A to jsem předem věděl, že nemůžu zapnout všechny ty Ordinace v růžové zahradě, Módré kódy, Chirurgy, Pohotovosti, Sanitky nebo Nemocnice na kraji města. Kde se rouška sundá jen proto, aby sestřička poznala, že se vyspala s jiným doktorem, než chtěla. Obloukem obcházím i doktora House, kde se furt balancuje na hraně smrti a na drzé potvory v těle pacoši marodí hromadně, dokud se House neťukne do čela a nenasadí konečně správně acylpyrin.

Tak jsem, už notně vystrašený, přepnul na thriller s Nicolasem Cagem. Film o drogách a dealerech. Tak snad, říkám si. A co nevidím, nějaký obličej, ani nevím, jestli to byl Cage, podle očí snad jo, protože měl … no jasně, že roušku, vyvalené oči a někam si to hasil. Tak dost, sáhl jsem po ovladači a v programu našel dokument o baroku. To jsem vyhodnotil jako koronaprostou tutovku. No, podcenil jsem Českou televizi, jako vždycky. Najednou DOSLOVA slyším, že baroko se z Itálie šířilo jako pandemie dál do Evropy a brzy ji úplně ovládlo. Fakt! Je todlencto možný?! To už přestává všechno. Já prostě POŽADUJU, aby všechny programy, kde se něco podobného vyskytne, byly povinně označeny v rohu logem té chlupaté koronavirové koule. Programy s hvězdičkou, programy s kouličkou.

Zatím jsem, než to televize zavedou, přesedlal na internet, kde sleduju rád taneční programy. To víte, choreograf. Youtube mi nabídl i Bohemian Browser Ballet. Tak konečně pár uklidňujících batmánů a plié, oddechl jsem si úlevně. Místo toho tam do mě nějakej chlapík začal hustit, že jsem starej (pravda), tlustej (pravda), a tím pádem naprosto správně pandemii obětovanej. Příroda už ví, co dělá, když mě jde metodicky odstranit. Prej zlatej koronavir, že až natáhnu bačkory, svět se skvěle pročistí a bude tady jeden zelený ráj. No, když dělají humor Němci (snad to je humor, u Němců nikdy nevíš), je to vždycky řachanda. Tak jsem zaklapl i ten notebook. Pouštím rádio, hrajou od Lady Gaga Shallow:

Řekni mi něco, děvče
Jsi v šťastná, v tomhle moderním světě?
Nebo potřebuješ něco víc?

---

Uff. Zatím dobrý.