Klíčový trend 21.století: Udělej si sám

Původně to bylo heslo jen pro zručné kutily. Ale kdo není dnes samoobslužným robotem, cvičeným v obrovské šíři činností, od bankovnictví přes nákupy až po komunikaci s úřady, je bit. Finančně, psychicky, fyzicky. Jak žito.

Jako vždycky – na počátku byl dobrý úmysl, který občanům vydláždil cestu do pekla. Aby nemuseli stát ty fronty, plahočit se po úřadech, platit služby navíc. Aby to měli hned, jednodušší, hravé a pohodlné. Opravdu? Tak kde bych začal a byl trendy, cool, in, prostě v obraze? Třeba nákupem v domě nábytku, který se sice jmenuje jinak, ale správný název je Šroubárny a prkýnka, a.s. Nakoupil jsem tam nedávno vybavení pro byt jedna plus nic. Tři postele, šatní skříň, televizní, konferenční a noční stolek, jídelní stůl, k němu čtyři židle, pohovka, křeslo. Tečka. Doprava nebyla z nejlevnějších, ale po zkušenostech se sestavováním předchozích nákupů z téhle puzzlenábytkárny jsem byl ochoten zaplatit i „šroubovné“. Ouha, plně vytížený tým legoskládačů – až za tři týdny, prosím. Při představě, že tři týdny sedím na krabicích a spím na papundeklu, jsem se orosil. Ne, to ne. Poradili mi - jak správně tušíte - opět systém Udělej si sám: Tady dejte do internetové burzy nabídku, vyhoďte nějakou cenu, když se nikdo nechytne, zvyšte cenu,… až to někdo vezme. Takže perský trh. Při představě, co za lidi (kdo asi tak na ulici čeká, že mu někdo hodí kšeft, zodpovědný otec rodiny to asi nebude) by mi ve finále do bytu vlezlo, jsem tuhle variantu zavrhnul.

Pak přijelo auto a tři funící maníci mi do bytu vynesli 47 (!) obřích balíků. Už to mě zdeptalo. Pak jsem ty balíky otevřel. Můžete hádat, co se na mě vyvalilo. Kolik dílců a šroubků. Viz vyjmenovaný nábytek výše, ani lampička navíc. Nehádejte, já to pro vás spočítal. 1 357 kousků!!! Nekecám. Jen jedna židlička – 40 dílů. Polstrované křeslo, u něhož jsem doufal, že aspoň to přivezou v kuse… kdepak, 23 „součástek“. Ovšem vrcholným dílem pozdního kapitalismu se mi zazdála až dvojdílná šatní skříň – 725 puclíků. Velký jídelní stůl to zaplnilo (bez prken) po okraj, kafe jsem si neměl kam postavit. Malomyslnost, mixovaná s beznadějí a trudnomyslností, přecházející organicky v hlubokou depresi hamletovského střihu. Sáhl jsem po telefonu, mám tři syny, né… Né. Jeden manažer visí v letadle nad oceánem, druhý právě porodil mou vnučku Johanku, ze sluchátka jsem přímo cítil ten spánkový dluh, třetí leží se zánětem průdušek. Nepřesvědčivě jsem nad těmi hromadami k sobě pronesl: Máš dvě vysoký školy, to dáš. Zkrátím to, nářků nad prodejnami typu Šroubárny a prkýnka jste slyšeli jistě dost. Dal jsem to, protože člověk, v mládí masírovaný hesly typu Překonej sám sebe a vytrvej, umí i prasklý klínový řemen dodnes nahradit dámskými silonkami. Zvláštní bylo, že jsem po sešroubování těch 1 357 dílů zjistil, že z TV stolku mám jen dvířka a kování. Oblila mě hrůza, že jsem ty další desky vmontoval do něčeho jiného! Divili byste se mi? Už počtvrté jsem zamířil do toho nábytkového Snadno a rychle a reklamoval. A víte, co mi řekli? Cituji slova pracovníka oddělení stolků po nahlédnutí do mého účtu: „Kterej idiot vám tu objednávku psal? Vždyť tam nemáte korpus a nožičky?“ První teplé lidské slovo v tom obřím koloseu! Dokoupil jsem dalších 18 dílů. Ale stejně by to mohli dotáhnout k větší dokonalosti. V nábytkářském obchodě byste si pronajali motorovou pilu, odvětvovačku, loupačku kůry a kus lesa k pokácení. Stromy odvezli na pilu, u níž byste na netu vysoutěžili nejnižší cenu za pronájem všech těch pil, hoblovaček a přířezů. Vedle nalakovali, usušili a navrtali správné díry „dle návodu“. A dál už to znáte.

Plíživě se ovšem výzva Udělej si sám zaplétá občanům pod nohy i v oblastech, kde to dříve bylo nemyslitelné. Bankovní domy vám u vědomí nákladných přepážkových služeb našeptávají (a pod sankčními poplatky už i tvrdě vnucují), že internetové bankovnictví „z pohodlí domova“ je právě to, po čem jste dosud marně toužili. Kde jsou časy, kdy jste bankovnímu úředníkovi hodili na přepážku složenku se slovy: Tohle potřebuju zaplatit. Teď hodiny do počítače vyklobáváte číslíčka (běda, když se překlepnete a přilepšíte nějakému mile překvapenému, ale morálně nezodpovědnému spoluobčanovi), pátráte v návodech Jak navýšit limit, nebo se klepete nad stopadesátým důrazným varováním před jakýmsi kuliferdou Pfishingem, co vám prý hodlá vyluxovat účet do halíře. Pocit, že vám někdo luxuje účet, máte ostatně permanentně, bankou samozřejmě počínaje, zřejmě proto se i v roce 2019 dá do kolonky slovního popisu transakce vepsat jen pár znaků bez háčků a čárek, ač jinde zuří průmyslová revoluce 4.0 naplno a mluví na vás plynnou češtinou i žehlička. Když po desítkách marných pokusů s neobvykle vysokou (ale „intuitivní“!) platbou pohoříte a přeci jen do banky dorazíte, jste ihned varováni, že to bude mastné, takhle obtěžovat svého bankovního poradce s papírovým příkazem. Hned vám ten poradce předvede, jak se myší „neuvěřitelně snadno“ ikonka jednoho účtu převádí na druhý, ale nejde mu to, ikonka umíněně odskakuje, takže prohlásí, že jemu to sice „nešlape“, ale vám doma určitě ano, protože on „asi“ nemá ta správná oprávnění. Trapná chvilka pro něj i pro vás.

Samostatnou kapitolou jsou úřady. Strany, které nemají ve volebním programu jako absolutní prioritu digitalizaci státní správy a samosprávy sice nenajdete, ale papíruje se dál obludně. A když přeci jen internet „bleskové“ vyřízení vaší ponížené supliky nabídne, zjistíte, že pokud nemáte takové „drobnosti“ jako zřízenou digitální schránku, certifikovaný digitální podpis, registraci, neovládáte vyplňování formulářů na úrovni člena Mensy, a nevíte třeba jen, že datum se vyplňuje DDMMRR nebo lépe YYMMDD bez teček a mezer, jste stejně v háji. Ach, ty boží úřednice, které vám kdysi všechno samy vyplnily, když jste formulář i napotřetí vypsali v kolonce, opatřené miniaturním nápisem Nevyplňovat a podepsali se jako na potvoru v posvátné kolonce Úřední razítko. Byť s nasupeným výrazem. Kdo má pocit, že tady zase jeden socialisticko-nostalgický ňouma, co hardwarově skončil u děrných štítků a softwarově u WordPerfectu, pofňukává, ať si zkusí podat žádost o evropskou dotaci. Sebevědomí mu klesne na bod mrazu a v hlubokém předklonu se mi omluví. Jen studium „pokynů“ a „směrnic“ a vzorových „rozvah“ vám zabere několik týdnů.

I takový primitivní nákup v krámě už „utahuje šrouby“, abych tak zůstal stylově u toho nábytku. Čekají na vás samosprašné nákupy. Tzv. samoobslužné pokladny. Hledání čárových kódů, jejich žehlení, dříve doména pokladních, je nyní vzrušujícím bonusem pro vás. Nenamarkoval jsem to mlíko dvakrát? Jéžiš, namarkoval, jak se to sakra… maže?! Neuvízlo mi v košíku v rohu lízátko pro vnouče, které mi vzápětí s pocitem zaslouženého výdělku vytáhne před oči ten obr, co celou dobu stojí za mými zády a podmračeně sleduje, co dělám?

A řekněte mi, co je časově i psychicky náročnější? Zajít do elektra s pultem, kde vám prodavač poradil, pomohl vybrat třeba notebook, poslechl si vaši (samozřejmě naivní) představu, přetavil jí zkušeností v nějaký výrobek, vhodný právě pro vás, předvedl vám ho, potřebné programy do něj natáhl, vyzkoušel, zase zabalil a ještě se nedejbože usmál. Nebo do online shopu? Kde vše „nakoupíte během vteřin“? Vážně? Tak nejdřív vybíráte ten online shop, jsou jich stovky, na některé výrobky i tisíce. Ověřování, šmejdů je na netu pořád dost, reference, hodnocení od „nezávislých“ serverů. Pak se registrujete, formuláře, zaškrtávání políček, ověření mailové adresy zpětným dotazem, otevři, potvrď, odešli. Konečně vyrážíte na virtuální nákup. Ano, není tu deset notebooků na výběr jako v tom starém elektru. Jsou jich tam stovky, tisíce. V jejich charakteristikách z výrazů jako i58257U, 58,2 Wh, USB C, RAM 16 GB DDR4, apod. ale rozumíte jen výrazům podsvícená klávesnice a webkamera.

Takže volání kamarádovi ajťákovi-intošovi. Ten vámi předvybraný notebook okamžitě zavrhne jako waste nebo junk. Navrhne po chvilce přemýšlení „dělo a nadupanej noťas přesně pro tebe za rozumný ojra“. Zavěsíte a zadáte ve vyhledávači obchodu doporučené. Vypadá to parádně, nejnadupanější je ale… cena. Po opláchnutí studenou vodou nad cenou 45 000 už kamarádovi nevoláte, zavítáte na stránky Nejkupovanější. Ceny mírné, rezignovaně vybíráte první z nabídky. Následuje zaplacení, proces zadávání karty, číslíčka, kódy, převod. Něco nefunguje. Tak nic, zaplatíte na místě. Na mail konečně přijde po dvou dnech, kdy vás bombardují informacemi, že zboží už vezou ze skladu A do skladu B, už ho balí, už ho expedují, už ho mají tam, kde ho chci mít. Rezervace vašeho budoucího mazlíčka. Ale jestli do čtvrtka nedorazíš, tak všechno propadá, vyhrožují. Tak radši hned, hurá do terénu, výběr na netu zabral jen tři hodiny, tak vzhůru na „výdejní místo“.

Není většinou za rohem jako to staré elektro. Po příjezdu do obří haly hledáte zoufale ten výdej zboží. Ale tam váš notebook není. Je tam jen asi sto lidí, s papírky v rukou fascinovaně zírají na obrazovky jak na svatý grál. Před vánocemi tisíc lidí. Vy ale musíte k pokladnám. Najdete je, jsou na úplně opačném konci haly, půlkilometr to hodí. Vystojíte frontu na terminál, ale ten bere jen karty. Ten hotovostní je jinde. Zase fronta. Konečně nastrkáte bankovky do hladových úst pokladny a ta vyplivne papírek s kódem. Přes celou halu zpátky, sledovat, kdy se na obrazovce zjeví ten váš kód. A pak na přepážku. Tam vám apatický podavač (prodavač to opravdu není, o zboží neví nic) naskládá objednané na stůl. Rozbalit, předvést? Možné to je – ale na jiné přepážce. Tam je fronta jako had, před vánocemi jako hroznýš královský. Vzdáte to a doufáte, že doma nevybalíte notebook z bambusu s myší, malou chuděrkou mrtvou myší. Ale i když ne, zdaleka ještě nekončíte. Notebook je dutý, musíte ho „oživit“. Dle návodu. Oživ si sám. Hledáte v krabici nějaká cédéčka se zaplaceným softwarem? Ze které nory jsi vylezla, ty stará vydro, vždyť tahle supernovinka už ani žádný slot na CD nemá! Software si musíš stáhnout – už po desáté to známé Udělej si sám. Server softwarové firmy je ovšem přetížený, nic se nestahuje, ZKUSTE TO POZDĚJI.

Ano, to je ta správná hláška. Až za mnou přijde nějaký nadšený prodejce plně digitální domácnosti, kde si lednička sama objednává máslo a vyhazuje potraviny s prošlou zárukou, žaluzie vyhodnocují přehřátí místností, bezpečnostní kamery umí porovnávat obličeje s rejstříkem hledaných zločinců, počítač za mě sám pohlídá a zaplatí účty a vyhodnotí jako bonus můj puls, krevní obraz a procento škodlivých látek v těle, pak takovým inovátorům řeknu jen: ZKUSTE TO POZDĚJI. Já bych ještě rád chvilku žil jako normální člověk.