V pařížském Pantheonu schůzovali Voltaire, Rousseau, Hugo, Dumas a další. Proč?

V červenci obsadili ilegální imigranti z Afriky v Paříži Pantheon, kde jsou pohřbeni velikáni Francie. Policie je vytlačila po mnoha hodinách. O půlnoci začali z hrobek vylézat místní „původní“ obyvatelé. A začaly se dít věci.

12.července obsadilo několik set ilegálních imigrantů ze západní Afriky Pantheon, posvátné místo posledního odpočinku nejslavnějších Francouzů v pařížské Latinské čtvrti. Tvrdili, že se odtud nehnou, dokud nebude jejich pobyt legalizován a nedostanou navíc střechu nad hlavou. Policie nejdřív evakuovala vyděšené turisty, pak místo uzavřela a po několika hodinách z Pantheonu protestující Černé vesty, jak si říkají, vyvedla po skupinkách. Až pozdě večer se situace zklidnila a v chrámu po několikahodinovém řevu zavládlo opět ticho. Potom začala odbíjet půlnoc.

Jacques-Germain Soufflot vyskočil ze svého věčného lůžka jako vždy první a začal bušit klíči do dalších hrobek. „Vstávat, poradááá! Všichni do hlavního sálu.“  Na nohy hbitě vyskočil čilý Voltaire a ujal se jako obvykle slepého Louise Brailla, vynálezce slepeckého písma, který Voltairovi paradoxně vykládal, že celý den oka nezamhouřil, jaký brajgl v Pantheonu ti demonstranti dělali. Generál Claude Legrand cestou na poradu svým řízným hlasem vojáka sděloval kardinálu Vincenti-Marezimu, že takovou vřavu viděl naposled v bitvě u Slavkova. A kardinál jen pokýval a sepjal ruce: „Sodoma-Gomora“.

Když se pod kopulí konečně shromáždili, Soufflot, který se coby architekt Pantheonu jako jediný ve všech chodbách a místnostech pořádně vyznal, a proto byl zvolen předsedou, požádal matematika Lagrangea, aby všechny jako obvykle spočítal a udělal prezenci. „Chybí Victor Hugo,“ hlásil za malou chvilku Lagrange, v počtech jako vždy excelentní.

„Ach, jak nezábavná společnost dnes večer! Jak strašně bych se nudil, kdybych tu náhodou nebyl já,“ pravil ovšem vzápětí vousatý kmet ve dveřích. „Victore, vynechejte pro dnešek své bonmoty, ano, situace je vážná,“ odsekl naštvaný Soufflot: „Sním o tom, že jednou přijdete na sraz včas.“

„Život je čekání na to, kdy se sny změní ve skutečnost,“ usmál se Hugo. „Tak už se, pane d´Artagnane, usaďte, ať nám nevynesete spaní, toho tu máme přes den dost – tedy až na dnešek,“ zpražil ho Soufflet. „Tak, k věci. Všichni jsme vnímali, co se tady dělo, náš svatý klid je tentam, zlatí mlčící turisti! Hordy protestujících černochů…“

„No tak pozor s tím rasismem,“ zareagoval hned Adolphe Eboué, jediný černoch v Pantheonu. A Rousseau si hned přisadil: „Při veškeré své morálce by lidé byli jen obludy, kdyby jim příroda k podpoře rozumu nebyla dala soucit.“

„To vaše rozumování o původu nerovnosti mezi lidmi, Jeane-Jacquesi,“ uchechtl se Voltaire. „Shodit šaty a zpátky na stromy, že jo. A hlavně soucit, moře soucitu. Právě kvůli vašemu soucitu jsou ti imigranti tady a dělají binec, jak se jim zlíbí.“

„Pánové, s tím vaším sporem tu otravujete už přes 250 let,“ zarazil naježeného Voltaira a Rousseaua René Cassin.

„Že to říkáte zrovna vy, tvůrce Všeobecné deklarace lidských práv,“ nedal se Voltaire. „Jen jste nějak zapomněl, pane Cassine, při tom zároveň vymyslet Všeobecnou deklaraci lidských povinností. Práv mají všichni plná ústa, ti, co tu přes den byli, úplně nejvíc. Dej, musíš, azyl, dobré bydlo, mám právo na všechno, co máš ty. A na daleko víc, protože máš, ty otrokáři, co splácet. A právo na náš klidný odpočinek jste nechal kde?“ rozohnil se Voltaire.

„Nejznámější humanista promluvil,“ neodpustil si zase rýpnutí Rousseau.

„Já všech pět dětí, upletených se švadlenou Lavasseurovou, nemrsknul do sirotčince jako vy. To byl humanismus jako noha, když se tehdy jen pět procent dětí v sirotčincích dožívalo dospělosti,“ odtušil temně Voltaire.

„Necháte promluvit také někoho jiného, pánové?“ hasil doutnající oheň Soufflet. „To, že v našem Pantheonu dnes řádily Černé vesty, bude mít i jiné příčiny.“

„Kdo že tady řádil?“ probudil se z klimbání kardinál de Kellie.

„To máte z toho, že pořád spíte, i když vám po celé Francii podpalují a znesvěcují kostely,“

„Co? Po… po… podpalují? Panenkomarjá,“ koktal rozrušený de Kellie.

„Nebojte, spěte dál,“ vskočil mu do koktání Voltaire. „Jen 875 kostelů za minulý rok. Když mluvíte o té Panence Marii, letos hořela i její katedrála Notre-Dame tady v Paříži. Ale ta prý chytla sama, asi blesk z čisté oblohy nebo co,“ dodal kousavě Voltaire.

Zdálo se, že Émile Zola přikyvuje: „Civilizace nedosáhne svého vrcholu dotud, dokud poslední kámen z posledního kostela nedopadne na posledního kněze.“

A Voltaire si hned přisadil: „Fanatismus je rozhodně tisíckrát zhoubnější, neboť ateismus nevnuká vražedných vášní, kdežto fanatismus je vnuká; ateismus nestaví se proti zločinům, avšak fanatismus je páše.“

„Tohle rouhačství já nebudu poslouchat,“ zacpal si uši kardinál Vincenti-Marezi. „Přesně tyhle vaše řeči to všechno začaly, ale nemyslete si. Vy, Voltaire, budete první, koho odtud muslimové vynesou a hodí do Seiny, jen váš spisek Mohamed si říká o fatvu jako řemen.“

„Já myslím, že nás brzy vynesou všechny, protože Pantheon je díky téhle kopuli jako stvořený pro přestavbu na mešitu,“ ukázal vzhůru světaznalý mořeplavec de Bouganville.

„Nevím, jak vy, ale já zůstávám optimistou, všechno to vyřeší Mezinárodní institut lidských práv, který jsem založil,“ vložil se do všeobecných chmur Cassin. „Pomohl utlačovaným na celém světě, pomůže i nám,“ dodal.

„Váš institut nám pomůže tak leda do hrobu,“ procedil Rousseau.

„Ale my už jsme v hrobech,“ upozornil jako vždy věcný fyzik Langevin.

„Ty, co tady dneska dělali bugr, bych zavřel, až by zčernali,“ vmísil se do diskuse radikálně tvůrce trestního zákoníku Jean-Baptiste Treilhard.

„Ale oni už jsou černí,“ zabručel si znovu pod mohutný knír Langevin a pomyslel si, jak je všechno teoreticky relativní.

„Kdyby aspoň útočili jako pravidelná armáda,“ začal hlasitě přemýšlet generál Legrand. „Skočil bych do Invalidovny pro Napoleona a nějakou strategii bychom už vykoumali.“

„Lze čelit invazi armád, nelze čelit invazi myšlenek,“ povzdychl si Victor Hugo.

„Tak přejdeme do ilegality,“ navrhl Jean Moulin. Co jiného mohlo napadnout nejslavnějšího francouzského odbojáře z druhé světové.

„A požádáme o pomoc Angličany. Mám tam hodně přátel, třeba Davida Huma,“ povzbudil závan nadšení Rousseau.

 „Anglie má dvaačtyřicet náboženství a pouze dvě omáčky,“ zchladil hned jeho nadšení Voltaire, který ještě nevydýchal narážku na jeho pět do sirotčince odložených dětí.

„A co Německo? Já, když mě tady pronásledovali, jsem utekl pod ochranu pruského krále,“ nevzdával se Rousseau.

„Do toho nejdu, mě Němci umučili,“ okamžitě zaprotestoval Moulin.

Poprvé promluvil dosud jen přihlížející Jean Monnet: „Ale Jeane, dnešní Evropa už dávno zapomněla na staré křivdy. Spolupracujeme v Evropské unii, a výborně, věřte mi, já ji zakládal. To je klíč k řešení. Společně se ubráníme všemu a všem.“

Hned se přidal Victor Hugo, který se pochlubil, že Monnet Unii možná zakládal, ale Hugo už ji dávno předtím předvídal: „Nastane den, kdy se válka mezi Paříží a Londýnem, Petrohradem a Berlínem, Vídní a Turínem stane stejně absurdní a nemožnou, jako je dnes představa války mezi Rouenem a Amiensem, mezi Bostonem a Filadelfií. Nastane den, kdy ty, Francie, ty, Rusko, ty, Itálie, ty, Anglie, ty, Německo, vy všechny národy kontinentu, aniž byste ztratily své individuální přednosti a nádhernou osobitost, budete úzce sloučeny v rámci nadřazené jednotky a vytvoříte Evropské bratrství.“

„S Rusákama, jo? Tak do toho zas nejdu já,“ pohladil si své staré zranění z tažení do Ruska generál Legrand.

„Tak ty nelegální migranty uplatíme,“ navrhl André Malraux, „aby se vrátili do Afriky. Stejně sem přišli jen z ekonomických důvodů, to by mohlo fungovat. Každý pěkně na ruku pár tisíc franků…“

„…euro!“ opravil Malrauxe Monnet.

„Takhle může uvažovat jen ministr kultury, rozdávat, rozdávat. To by stálo strašný prachy,“ zavrtěl hlavou Jean Fréderic Peregaux, první ředitel Banque de France.

„Opravdový boj začíná tehdy, když musíme bojovat zčásti i proti sobě,“ nedal se Malraux.

„Bojoval bych rád i proti sobě, ale ne proti své peněžence,“ opáčil Peregaux.

„Jakmile veřejná služba přestane být hlavní záležitostí občanů a když slouží svou peněženkou než svou osobou, je stát již blízko své zkáze. Slovo finance je slovem otroka,“ začal kázat Rousseau.

„Ale od madamme d'Épinay nebo markýze de Girardina vám finance nesmrděly, že ano,“ dloubnul si Peregaux.

„Nehádám se se svými nepřáteli. Vysvětluji jejich dětem, “ navrhl další řešení Malraux. „Pojďme trpělivě vysvětlovat, asi už ne těmhle novým imigrantům, ale jejich potomkům, že se musí oni přizpůsobit naší kultuře, jestli tu chtějí žít. Jinak musí odejít.“

„Jo, ale těch potomků mají docela dost, už budeme v menšině, až dorostou. A navíc mám pocit, že už jim to vysvětlujeme docela dlouho, už třem generacím, ale právě ti poslední se ne a ne vzdělat našimi myšlenkami a radikalizují se nejvíc,. Už chtějí válku s námi, a já, promiňte, jsem za svůj pacifismus položil i život,“ podrbal se ve svých vousech Jean Jaures.  

„Pochybuji, že bude tato třída občanů mít někdy čas se vzdělávat, umřeli by dříve hladem, než by se stali filozofy", zavrtěl hlavou Voltaire.

„Promiňte,“ řekl Victor Hugo, dívaje se na Jaurese, „socialistům, pokrokářům a humanistům se následující slova nebudou líbit, ale já se nestarám o nikoho cizího a nepokouším se chránit společnost, protože ona nechrání mne, a pokud se snad stará, pak jen proto, aby mě poškodila.“

I Rousseau si hned přihodil své polínko: „Nikdy jsem si nemyslel, že by svoboda člověka spočívala v tom, aby dělal, co chce, nýbrž spíše v tom, aby nikdo nedělal, co nechce.“  

„Tak nebudeme dělat nic, co nechceme, budem dělat mrtvýho brouka,“ zajásal s ulehčením Jaures.

„Stačí jen mrtvýho,“ doporučil Voltaire, „podle mého názoru nejlepší služba, kterou lze lidstvu prokázat, je oddělit navždy hloupý lid od vzdělanců.“  A Louis Braille navrhl, že budou všichni dělat, že nic nevidí, a k jakékoli další komunikaci všem nabídl své písmo. Návrh byl jednohlasně přijat a Marie Curie-Skłodowská to po hlasování šťastně okomentovala. I když jinak v té drtivé přesile mužů vždycky radši mlčela (hlavně kvůli Voltairovi a jeho názoru na podřízenost žen):

„Na světě nejsou věci, kterých bychom se měli bát. Jen je musíme pochopit.“

A tak se stalo, že elity zase jednou hanebně selhaly. A svět by se o tom vůbec nedozvěděl, kdybych vám to nevyslepičil.

(Výše jmenované výroky, napsané kurzívou, obyvatelé Pantheonu skutečně řekli či napsali.)