Lítý boj s pamětí aneb Manifest sklerotiků

Skleróza je poslední žena, kvůli níž muži ztrácejí hlavu. Už navždy. Naším maskotem je děd Mrazík (Ó já hlupák, hlava děravá. Svou berlu mrazilku jsem si doma zapomněl!). Tohle dál nejde, zakládám KSČ (Klub sklerotických Čechů).

Matně si vzpomínám (na čím dál víc věcí vzpomínám matně, na některé už vůbec), že jsem jako mladík byl schopen desítky schůzek, úkolů, plánů i telefonních čísel držet jen v paměti. Sejdeme se v pátek za čtrnáct dní, v sedm před divadlem. Jo, budu tam. A já tam byl! Neuvěřitelné. Básničku O velikém reku Macíčkovi o padesáti slokách jsem se naučil za jeden večer. Za úkol jsme měli se naučit krátkou báseň dle svého výběru, ale já chtěl, aby v hodině češtiny už nezbyl čas na zkoušení. Učitelka se mě snažila po desáté sloce přerušit nabídkou jedničky, ale já nepovolil. Dokud nezazvonilo. A s tím je spojeno první pravidlo KSČ v boji proti skleróze:

Co jsme měli včera k obědu, netušíme, ale absolutně platí: Čím časově vzdálenější vzpomínka a čím v reálném životě nepoužitelnější kravina, tím lépe drží v paměti. Využijte to!

Takže báseň z páté třídy: Vlk s medvědem hladoví/schovali se do křoví/Pečou rybu, ale z hlavy/ nejde jim ten netvor dravý… nebudu dál unavovat, tak ta v mozku drží jak helvítská víra. Tuhle báseň jsem přednášel všem svým dětem místo pohádky, ještě v padesáti. Většinou usnuly už v půlce. Aspoň nějak využito. Neplatí to však absolutně. Z dávné stáže v Maďarsku si pamatuji, jak se maďarsky řekne Vzlétni vzhůru, volný ptáku. Nebo: Malá Šáriko, dej si pozor na býka.  No řekněte sami, jdou tyhle věty využít v konverzaci třeba s maďarským velvyslancem? Jako by se naprosté pitomosti z dětství a mládí v paměti tesaly do žuly, kdežto dnes se veledůležité pokyny zapisují do jakéhosi zvětralého pískovce, omývaného nadto příbojem kyseliny sírové. Ohlédnete se na pár vteřin a z nápisu KUP CHLEBA je jen KUP. Ale co, sakra? Plujete mezi regály jak Bílá paní po cimbuří a vracíte se s obří taškou všeho, co to tak „asi mohlo být“. Kromě chleba, samozřejmě. Teprve otázka manželky od plotny: Máš ten chleba? vám v hlavě rozsvítí atomový hřib poznání. O to horší, že ženy mají tendenci mužskou sklerózu zaměňovat se vznášením se nad „přízemním“ životem. Já nemilosrdně bojuju se sklerózou, ale manželka mě vidí kontemplovat v oblacích, pohrdlivě povzneseného nad nezajímavými detaily typu večeře. Hrozí následná konverzace, v níž budete vystupovat jako zcela nespolehlivý idiot, který se na všechno vyflákne, jen když cestou rozlouskne tajemství Buddhova sdělení: Čím jste, je to, čím jste byli, a čím budete, je to, co děláte teď. V takovém případě musíte urychleně nasadit další pravidlo KSČ:

Udělejte z děravé paměti přednost.

Někdy to jde ztuha, ale v případu s chlebem to je hračka. Nahlédnete do tašky, co jste koupili (dávno jste zapomněli, co) a objevíte pytlík mražené zeleniny. „Pořád jenom cpeme děti chlebem, tak jsem místo toho koupil tentokrát jako přílohu zeleninovou směs. Už mi ten chleba lezl krkem a k té pečeni si děti pošmáknou na vitamínech.“ A jste z toho venku, z nepoužitelného filozofa jste přeladili na výživového experta a pečujícího otce, i když to bylo o fous. K tomu manželka nemá co říci, ale tvář neztratí, kdepak: „S tím rozepnutým poklopcem jsi chodil celej den v práci?“ zeptá se jakoby mimochodem, aby vám ego moc nepovyrostlo. Krucinál, zase, proklínáte se v duchu, a snažíte se vybavit si, kolik žen jste ten den potkali a jestli si toho všimly. Nevybaví se vám kvůli skleróze pochopitelně nic, tentokrát však vlastně milosrdně. Ale pohotově kontrujete, že jste si museli odskočit do příkopu na cestě od autobusu. Tím dobu ukazování barvy slipů zkrátíte z deseti hodin na pět minut. A to se počítá. Pokud jste si tedy ráno nezapomněli vzít i ty slipy. Párkrát jsem ovšem manželku ochromil, když mi nadiktovala třeba šest věcí, co mám ráno koupit. Máslo, chleba, rohlíky, sirup, vejce, olej. „Ty si to nenapíšeš?“ zeptala se podezřívavě, když jsem vykročil ze dveří. „Ne,“ řekl jsem hrdě. Nasadil jsem totiž skrytou pomůcku – zkratkové heslo. Slovo MÁCHLEROSIVEJOL jsem si pak cestou do krámu opakoval každých 5 vteřin. A vrátil se se šesti správnými potravinami a manželku šokoval. Triumf ducha nad hmotou. Bohužel hned druhý den, kdy jsem si cestou na nákup opakoval novou zkratku, na mě promluvil důchodce Bejček. V krámě jsem si naštěstí zkratkové heslo zázračně vybavil, ale bohužel to z předchozího dne. Bylo mi sice divné, proč dva dny po sobě kupuju litr sirupu, ale donesl jsem to. Vděku jsem se nedočkal a paměťovou pomůcku potupně opustil a přešel zpět na papírky. I tam však musím dodržovat pravidlo okamžitého zničení papírku s napsaným nákupem po opuštění krámu. Jednou jsem seznam zastrčil zpátky do kapsy a druhý den hmátl do nepravé kapsy – pro včerejší seznam. Jak to dopadlo, asi tušíte. Takže další, tentokrát všeobecně známé, pravidlo KSČ:

Co není v hlavě, musí být v nohou.

Nelze ho využít vždy, zvláště když si po náročném výstupu na Sněžku vzpomenete, že jste v údolním penziónu zapomněli svačinu pro děti. Chcete-li to zachránit sběrem borůvek, ujišťuji vás, že borůvky na Sněžce nerostou. Vím to. Ale často to jde. Usednu k televizi, rozmazaný obraz mě napomene, že nemám brýle. Vstanu a jdu do kuchyně, kde tuším brýle. Vracím se s nakrájenou klobásou. Rozmazaný obraz mě…, vstávám, jdu do kuchyně. Vracím se s uvařenou kávou. Rozmazaný obraz… atd. Někdy i pětkrát. Často je ovšem místo nápravy následků sklerózy vzdáleno od místa zjištění stovky metrů. Někdy mám nohy oteklé jako konve, než tu sklerotickou bestii pokořím. S tím souvisí i můj objev jednoho jevu. Skvěle by se vyjímal mezi Murphyho zákony: Míra potřeby zapomenuté věci se rovná čtverci vzdálenosti od místa, kde se věc nalézá. Pojďme radši k dalšímu pravidlu KSČ:

Dělejte věci, když si na ně vzpomenete, a ne, když se to hodí!

Luxus provádět činnosti, když je na ně ten pravý čas, si členové KSČ prostě nemohou dovolit. Ano, občas sice zaléváte květiny s baterkou ve dvě hodiny ráno, ale jinak by chuděry uschly, protože v podvečer, kdy je zalévání vhodné, na ně ani nevzdechnete. Pokud si během porady se šéfem vzpomenete, že jste ještě nerozeslali místo a čas srazu s bývalými spolužáky, který organizujete (a sraz je už zítra), musíte HNED pod stolem naťukat do mobilu patřičné esemesky, kdepak až po poradě. I když hrozí, že budete z mítinku vykázáni a bez prémií. Vzpomenu-li si náhodou, že má tchán za tři dny narozeniny, okamžitě mu posílám blahopřání mailem, maskované třeba větou: Tak jak se těšíš, už je to za dveřmi. Vím totiž bezpečně, že v den jeho narozenin, kdy by blahopřání bylo namístě, mi moje mozkové závity vybaví blížící se vánoce (za osm měsíců) a nutnost nákupu prvních dárků, abych se 24. prosince ráno zase neplahočil narychlo po krámech, upomenut rozsvíceným stromkem. Toto pravidlo je prvním z řady nezbytných opatření, abyste vůbec se svým mozkem, jehož hemisféry připomínají kapsy, kde jedna je prázdná a druhá vysypaná, obhájili holou existenci. Tady je směrnice KSČ, jejíž absolutní dodržování vám možná zachrání čest, důstojnost, velké peníze a někdy i život.

Podpořte proradnou paměť železnými zákony, které NIKDY neměňte.

Opakování není jen matka moudrosti, je to i posvátná kráva nás, sklerotiků. Jen pohyb v hluboce vyjetých kolejích vás ochrání od chaosu a zmaru. Na nudný stereotyp ať nadávají mladí, pro vás je to jediná šance na přežití. Především věci, které používáte, musí mít své jediné místo k odkládání. Pro ty věci, které využíváte denně, to platí dokonce absolutně. Kdo tohle nepochopil, je odsouzen prakticky k permanentním pátracím akcím, často s nulovým výsledkem na pokraji infarktu. Nemůžete si dovolit ani vymezení jen přibližného teritoria pro nalézání svých pomůcek. Například: vždy odkládáte mobil v práci jen „někam“ na svůj stůl? Vypadá to jako správné řešení. Chyba. Mobil musí mít na stole vymezeno přesně určené místo, například stojan na dobíječku, kterou nikdy nesmíte přemístit. Jinak budete denně prohledávat celý stůl, převracet papíry, nadzvedávat šanony,… a než zvonící telefon přiklopený pod víkem notebooku najdete, naštvaný šéf vám telefon vytípne. A i když mu hned voláte zpátky, už to uraženě nezvedne. Aspoň já takového šéfa mám. Dokonce ani informace, že klíče máte u sebe někde v kapse, absolutně nestačí. Máte-li kabát, mikinu a kalhoty s kapsami, najdete klíče vždy až na šestý pokus. Máte-li i kapsy náprsní nebo zadní, tak až na osmý, desátý… Na vesty a kalhoty s ozdobnými - třeba šesti - kapsami, úplně zapomeňte a vyřaďte je z šatníku. Pro každý předmět musíte mít přesně určenou i kapsu, doma jedno jediné místo, kam vše z kapes odkládáte.

Při práci s elektrickým proudem, plynem, benzínem, apod. už jde doslova o život. Tady musí být pravidla ještě železnější. Jen přesně stejný sled kroků mi zachraňuje život. Od zapojení žehličky až po vypnutí jedu jak robot, žádná odchylka, ani milimetrová. U vaření si nesmím sednout na gauč (co kdybych zadřímal), jen na nepohodlnou stoličku, z níž bych se po usnutí svalil. Plyn, i když máme možnost přípojky, jsem odmítl do domácnosti zavést. Riziko navíc si nemůžu dovolit. Jen proto ještě žiju.

Naštěstí moderní doba sebou nese i pomůcky pro členy KSČ. Mobily připomínají vyskakujícími zprávami data narození a svátků blízkých, elektronické diáře schůzky a mítinky. Díky, sklerotiku Jobsi a Gatesi. Bez vás bych byl odepsaný. Pro veledůležité věci mám v záloze i krajní opatření. Vyzvednout dceru z baletu v šest? Asi chápete, že vidina, jak o půlnoci chuděra přešlapuje v mrazu v cizím městě před tanečním sálem a tatínek nikde, je hrozná. To by fakt nešlo. Nějaký uzel na kapesníku nepomůže. Zíral bych na něj za pár minut a věděl jen, že hrozí nějaký průšvih, ale netušil, jaký. Tak vezmu propisovačku a napíšu si to na ruku, vážně. Po každém umytí rukou nápis obnovím. Hned, ještě u umyvadla. Mohl bych cestou z WC do kanceláře zapomenout.

Jestli jste našli v těchto řádcích špetku souznění, můžete si v diskusi podat přihlášku do KSČ. Nebo osobně u mě. Ten prošedivělý chlap, co stojí na cestě z práce v hustém dešti bez deštníku (zapomněl na předpověď hned, jak si ji přečetl), na dočasně zrušené zastávce tramvaje (zapomněl na informaci dopravního podniku a navíc přijel do práce autem), s bačkorami na nohou místo polobotek a s rozepnutým poklopcem, tak to jsem já.