To nevysvětlíš! aneb Jsou situace, ve kterých jste nevinně, ale je vám to houby platné

Najde vás manželka u kamarádky ve slipech, i když jste jí řekli, že odjíždíte na služebku do Brna? Vysvětlovat, jak to OPRAVDU bylo, nemá smysl. I když se jen zřetězil sled „blbých náhod“. A mně se to také stalo-a bylo to šílené.

Vysvětlovat manželce, že jste sice opravdu vyrazili na služební cestu, ale po pár set metrech vám praskla pneumatika, při její výměně kalhoty v rozkroku… A zrovna vyšla před barák, kde jste havarovali, kamarádka vaší ženy s odpadkovým košem a nabídla se, že vám kalhoty doma zašije… A vy najednou sedíte v obýváku ve slipech, kamarádka zašívá kalhoty, zvoní zvonek a vaše manželka přichází na neohlášenou návštěvu rodinné přítelkyně, protože si na procházce s kočárkem všimla vašeho auta, parkujícího před domem – a „doklaplo“ jí to. Samozřejmě, že je vaše kamarádka v negližé, protože ráno vyběhla s košem jen v župánku. A dítě se nevinně zeptá: Ploč jsi, tatínku, nahatej? Tak, a včil vysvětlujte, „uvádějte na pravou míru“. Když manželka samozřejmě vidí jen dva polonahé lidi, svého prolhaného chlípníka, který si užívá s její nejlepší kamarádkou, tedy již bývalou, proměněnou bleskem v cynickou couru. Garantuji vám, že se u toho nezasmějete.

Tohle je jen modelový příklad, mně se stalo něco podobného, ale daleko šílenějšího, v propojení celé série absurdních náhod. A přesto je tenhle příběh zcela pravdivý. Berte ho jako varování, že si s vámi bez jakéhokoli vašeho přičinění může nějaký Nejvyšší vtipálek zahrát hru, kde jsou všechny karty cinknuté, vy jste předem potupně prohráli a jen si to všechno vyžerete bez šance se jakkoli obhájit. A vůbec to není příhoda o nevěře, kdy vám budu radit, jak máte podle dávné rady Miroslava Plzáka ZATLOUKAT, ZATLOUKAT, ZATLOUKAT. Byl jsem v tom zcela nevinně, svatozář mi ještě dnes visí nad hlavou, vážně. Ale musím objektivně uznat, že „zvonku to tak nevyzeralo“. Pospojoval se v tom celý řetězec náhod, které byste nikdy nemohli ani tušit, natož ovlivnit. Ani by vás ve snu nenapadlo, co se může stát. A co se v mém případě do puntíku stalo.

Jednoho dne jsem musel odjet na služební cestu do Ameriky. Sbalil jsem se, rozloučil se (s dnes už bývalou první manželkou) a vyrazil na letiště. A po týdnu se vrátil. Jen jsem vstoupil do bytu a usedl, unavený po mnohahodinovém letu, do obýváku, měl jsem pocit, že se tu něco dá krájet. Nebyl to uherák, ale atmosféra. Manželka mě přivítala tak chladně, že kdybych se políbil s vnitřkem mrazáku, měl bych hřejivější pocit.

„Tak, jak bylo v Americe?“ zeptala se z kuchyně tónem, který nasazují televizní rosničky při předpovědi blížícího se orkánu Kirill. Zpozorněl jsem na první stupeň povodňové aktivity – bdělost. „Znáš to, nesnáším cestování, obchodní jednání se vleklo, jsem rád, že už jsem doma,“ odpověděl jsem opatrně, jak nejvíc to šlo, a psychicky se vyzul i z bačkor, abych mohl našlapovat jen v ponožkách. I když jsem ještě vůbec netušil, proč.

„Jó, ty tvý jednání, hodně moc se to vleklo, že jo, musíš bejt hróózně unavenej.“

Přepnul jsem okamžitě povodňový stupeň na číslo 3 – ohrožení. A rozhodl se tu nepochopitelnou zrádnou slatinu podivné emoce prošlápnout smělým krokem vpřed, byť v opatrnických ponožkách: „Děje se něco?“ zeptal jsem se, pokud možno lhostejně. Hned po vyslovení bych si za tu otázku nafackoval. A mám pro vás jednu radu: nikdy manželkám či partnerkám tuhle otázku neklaďte. NIKDY! Myslíte, že vám ihned odpoví, co se OPRAVDU děje? Ne ne, získají však okamžitě tajemnou převahu – ony vědí, vy tápete. Tahle „vychutnávka“ znamená, že pozice pro následný zničující útok bude krajně výhodná. Samozřejmě následovala odpověď:

„A mělo by se něco dít?“ S pokračováním ve formě, z mužského hlediska zcela nepřínosné, další konverzace:

„Tak řekneš mi, co se děje?“

„A nechceš mi spíš ty říct, co se děje?“  

„Nic se neděje, kromě toho, že mi naznačuješ, že jo!“

„Tak, proč jsi tak rozčilenej, když se nic neděje?“

„Já vůbec nejsem rozčilenej,…“ odpovídáte, i když to s vámi už cloumá nastojato.

Po tomhle dialogu, o němž mají všichni muži světa zpocené sny, konečně přichází rozuzlení. Že to nebude nějaká spásná katarze, je vám dávno jasné.

„Tys nebyl v Americe!“ řekne konečně manželka, s očima upřenýma do hrnce. Ale vzápětí je od hrnce zvedne. Protože výraz vaší tváře je nutné si opět vychutnat. A je to venku. Vlastně úleva po tom předchozím máčení, povaření, obalování a smažení. Nemluvím samozřejmě o smaženém květáku, ale o své hlavě, ten květák ovšem v té chvíli připomínající. A ta „úleva“ vůbec není kýženou úlevou. Přeci jen se však dostáváte mohutným skokem dál (tedy… myslíte si to). Alespoň nějaká půda pod nohama. „Cóóó?“ vypravíte ze sebe konečně. A v duchu si jak zrychlený film promítáte, co jste všechno v Americe dělali – včetně přiopití v baru s kolegy nad skvělým Caesar salátem a potleskem obsluhujícímu personálu, který každou hodinu v uličce zatančil pro obveselení hostů jakýsi „staff dance“. Vloudí se i první „vysvětlení“, že jste celý týden prožili v jakémsi náměsíčném stavu a v Americe opravdu vůbec nebyli. Ale kde tedy? Na záchytce, kam vás odvezli přímo z pražského letištního baru? Zavrženo jako vysvětlení, je třeba pátrat dál:

„Tak já jsem nebyl v Americe? A kde jsem teda podle tebe byl?!“ Opět otázka z Marsu, na niž může následovat jen odpověď z Venuše:

„Moc vám to spolu slušelo,“ říká manželka, opět do hrnce. Slovo „slušelo“ má ovšem podobu naježeného dikobraza. Vařečka v manželčině ruce krouží ilustrativně esteticky slušivé pohyby. A jsem tam, kde jsem byl. S kým mi to slušelo, kde, když ne v Americe? – samé další otázky. Přeci jen však první informace z toho vyčuhuje. Byl jsem někde s někým. Kdyby šlo o kamaráda, asi by to bylo jakékoli, jen ne slušivé. Byla to nějaká ženská, která se mnou byla. Asi ne úplně ošklivá, to by nám to tak neseklo. Byli jsme někde, nevím zatím, kde. I podle zachvění manželčina hlasu ale bylo jasné, že do toho hrnce za chvíli budou kapat slzy.  Tomu bylo potřeba zabránit! Okamžitě. Přecházím z výslechové formy dezorientovaného majora Kalaše na smířlivou rezignaci:

„Tak jo, byl jsem někde, ale v Americe ne, s někým, ale nevím s kým. „A co jsme dělali, když nám to tak slušelo?“ (důrazně se vyhýbám vydedukovanému poznatku, že jde asi o ženu, ale zároveň jsem si jist, že jsme nebyli zachyceni při něčem hanbatém, to by nám z pohledu manželky určitě neslušelo).

„Tančili jste,“ zamumlá do hrnce. Ták, verze o ženě potvrzena, obvykle totiž s muži, natož s politiky, netančím. Opět bleskově projíždím film celého pobytu v Americe. Že bych se někde rozvášnil v baru a divoce tam tančil s nějakou ženou, kamarád dobráček z naší obchodní výpravy to vyfotil a škodolibě zaslal manželce? Ne, nic, ani jediné škubnutí nožkou v rytmu. Psal jsem tu už dříve o tom, že si mi jednou v Americe v baru sedla na klín nahá striptýzová tanečnice, to by samozřejmě byla fotka žárlivost vybuzující, ale striptýzová příhoda pochází z daleko pozdější doby, když už jsem byl dávno rozvedený. Tohle byla jiná obchodní cesta a hlavně – pořád by to byla fotka z Ameriky. Jenže manželka si bůhvíproč byla jistá, že jsem v Americe vůbec nebyl! Naskočily mi ovšem nové vyšetřovací verze: někdo manželce poslal nějakou fotku z jiné doby, navíc s jasnou identifikací, že se nejedná o USA, např. s římským Koloseem v pozadí. Nebo někdo viděl někoho mě podobného někde v pražském baru a hned jí to zavolal. Bylo třeba v odhalování pravdy pokročit.

„A můžu se zeptat, kterej blb mě teda viděl, jak někde, samozřejmě úplně jinde než v Americe, tančím s nějakou ženskou, kterou si hned po tanci asi vleču někam na pokoj, že jo?“ spustil jsem. Do té doby jsem se totiž domníval, že když nějaké ženské podezření rozmáznu s tím, že barvitě začnu líčit následné nejhorší sexuální fantazie, ukážu, že určitě šlo o nevinnou záležitost (nevěrník by přece nic o posteli nerozmazával). To byl samozřejmě omyl. Z výrazu manželky jsem okamžitě pochopil, že jsem nešlápl vedle, ale rovnou do teplého, nevoňavého. A dokonce ji nazval blbem, což se tedy v nastalé situaci opravdu absolutně nehodilo. Odpověděla totiž (což mě úplně šokovalo):

„Já jsem tě viděla.“ Co mi okamžitě proběhlo hlavou (tedy okamžitě ne, až po drahné chvíli na omdlení)? Viděl jsem jasně svou podezřívavou manželku, jak tajně kupuje letenku do Ameriky, svěřuje děti babičce a šmíruje mě celý týden, skrčená na zadních sedadlech letadel, maskující se fíkusem v hotelových lobby barech, atd. Vyhodnotil jsem to jako absolutní pitomost. Dostalo mě to zpátky do sedla, z něhož jsem vyletěl před chvílí mohutným vyhozením po větě Já jsem tě viděla. Už s ledovým klidem jsem se zeptal s amatérsky zahranou „pobavenou ironií“:

„Takže tys mě šmírovala na mém tajném výletě s milenkou, maskovaném jako služebka do Ameriky… a kampak jsme to všichni tři tedy jeli, když ne do Ameriky? A máš to na kameře, abych si připomněl ty sladké líbánky s utajeným doprovodem - na Lipno?“ Mé náhlé sebevědomé „pevné kramfleky“ se ovšem vzápětí podvrtly do výronu. Tedy vlastně do výroku:

„Viděla jsem tě – v TELEVIZI, ty blbče!“ Hrozba slzavého údolí v očích manželky byla sice odvrácena, ale já najednou jasně viděl kuchyňský nůž na lince v nebezpečné blízkosti manželčiny ruky. Tak vztekle to řekla.

„A, a, a…“ Koktání je samozřejmě nejpřesvědčivější důkaz usvědčeného lháře. Přesto jsem ze sebe nakonec vymáčkl poslední otázku, i když jsem jí ze sebe soukal, jako kdybych přitom v záklonu brzdil vlastním hrbem při jízdě na saních:

„A kde… kde… to bylo?“

„Ty už si nevzpomínáš?“ podívala se na mě manželka, jako kdyby mi po mém trapném zapírání konečně ukázala cizí kalhotky, nalezené za gaučem.

„V Paříži!“ V té chvíli jako by se přede mnou zjevil anděl s plamenným mečem, takové osvícení jsem zažil. Nic ten anděl neříkal, jen si pomalu a zhnuseně odplivl. Já totiž opravdu byl v Americe na služební cestě – ale zároveň jsem v Paříži tančil s krásnou francouzskou profesionální tanečnicí. Vytlačil jsem ze sebe to nejblbější, co jsem mohl, a ta věta mi ihned vyhrála soutěž O kreténa roku.

„Ježišmarjá, voni u toho byli s kamerama?“

Vzápětí jsem viděl manželku a úplně fyzicky cítil, jak si promítá nad svým zhrouceným usvědčeným manželem v duchu ten nejmizernější romantický film všech dob. Její manžel s nádhernou tanečnicí v dlouhém polibku na Eiffelovce, v apartmá nad Seinou trhající ve žhavém propletení těl prostěradla, pohledy z očí do očí v tiché restauraci na Montmartru, horké ranní chocolat chaud po probdělé noci v kavárničce na Champs Elysées s letmými doteky pod stolem, divoký tanec – ehm, snímaný několika kamerami… TO NEVYSVĚTLÍŠ!!!

Já vím, už jsem to natahoval dost, čekáte nějaké odhalení. Ale ptám se vás, je fakt normální zřetězit takové množství událostí, které se seběhly… jen proto, abych se zjevil své první ženě jako nejtrapnější nevěrný podvodník a lhář? Kdo si to tam nahoře božsky vychutnal při sklence staré whisky a v kouři kubánského doutníku? Tak poslouchejte:

1. Let pro naši obchodní cestu do Ameriky se už v Praze opozdil. Jen o hodinu, takže nebyl důvod tuhle peripetii volat manželce nebo se vracet domů.
2. Zpoždění ovšem znamenalo, že nám uletěl v Paříži navazující spoj do Los Angeles.
3. Všechny další lety z Paříže do Ameriky ten den už byly vyprodány. Ani sedadlo nebylo volné.
4. První spoj, kam jsme se dokázali všichni vmáčknout, letěl až druhý den.
5. Letecká společnost nám zajistila hotel v Paříži a vyplatila diety. Před námi bylo náhle celé odpoledne a večer, kdy jsme neměli co dělat.
6. Domluvil jsem se s kolegyní z práce, která stejně jako já milovala tanec, že zkusíme navštívit nějaké pěkné taneční představení, když už v Paříži neplánovaně jsme. Hledali jsme horečně. Ani jsem nestihl zavolat manželce, že jsme uvízli v Paříži. Všude bylo vyprodáno.
7. Přesto kolegyně zavolala naší společné přítelkyni Yvonně, jinak dlouholeté šéfové Tance Praha. Ta nám u přátel v Paříži zajistila naprosto mimořádnou věc – dva lístky na premiéru představení slavného choreografa.
8. Večer už jsme seděli v nabitém divadle, na místech vyhrazených tanečním kritikům.
9. Protože šlo o premiéru, a navíc věhlasného choreografa, na představení byly kamery jedné francouzské umělecké televize.
10. Na konci velmi odvážného avantgardního představení bouřil potlesk a tanečníci a tanečnice sešli do hlediště mezi diváky. Každý si vybral jednoho z diváků a vlekl ho na jeviště. Odmítnout nešlo.
11. Ze tří tisíc diváků si jedna tanečnice – bohužel hlavní role - mezi diváky vybrala mě. Nešlo zřejmě o náhodu, věděli, že jsme nějací VIP, když sedíme v sektoru pro taneční kritiky a budeme zřejmě umět tančit a taškařici asi nezkazíme. Dobrý kalkul, tančit jsem jako taneční mistr uměl. Byl jsem odvlečen na jeviště.
12. Na jevišti nás všechny králíky, vytažené z diváckého klobouku, snažili roztančit. Diváci bouřili, moje kolegyně z práce řvala smíchy. Já míň, ale zahanbit jsem se nenechal a roztočil to s mou nečekanou partnerkou jaksepatří. To víte, reprezentovat důstojně vlast v cizině je prostě pro vlastence výzva. Protože ona tančila hlavní roli, kamery se zřejmě velice často soustředily na ni. Mě, bohužel, vzaly logicky sebou.
13. Natočený příspěvek francouzská televize nabídla do mezinárodní agenturní sítě k prodeji.
14. V České televizi si kdosi všiml, že v Paříži proběhla premiéra nového díla slavného choreografa. Příspěvek koupili a zařadili do kulturních zpráv na ČT2.
15. Mezitím moje manželka v Praze, poté, co uspala děti, a nemohla nikam vyrazit z domu, usedla výjimečně (na televizi se dívala velice zřídka) k obrazovce a brouzdala mezi kanály. Zaujal ji - kvůli jejímu mimořádnému zájmu o kulturu a umění - program ČT2, kde běžely zprávy o kulturních novinkách týdne – doma i ve světě. Tentokrát doma – i v Paříži.
16. Sledovala záběry ze slavnostní premiéry nové choreografie z Paříže. Najednou se jí zdálo, že toho chlapa, co divoce tančí na jevišti jakési vášnivé tango s hlavní představitelkou onoho kusu, poznává. Určitě ho odněkud zná! Kamera jede do detailu, manželka nevěří svým očím. Je to její manžel! Ten ale přece včera odletěl do Ameriky na služební cestu. Včera večer, kdy se reportáž podle data na obrazovce točila, už byl přeci dávno v USA. NEMOHL BÝT V PAŘÍŽI! Nebo?... No počkej, ty sviňáku jeden prolhanej, nevěrnej!

A teď mi řekněte, jestli ta souhra náhod není daleko za pravděpodobností, že trefíte ve Sportce jackpot. A přece je tenhle příběh pravdivý. Ne, nemusíte se ptát, jestli tahle příhoda byla příčinou rozpadu mého prvního manželství. Nebyla. Tenkrát, i když jsem věděl, že to bude znít jako báchorka pro naivní manželky, jsem se pokusil přece jen o jakousi argumentaci shody blbých náhod. Ani nevím, jak jsem uspěl, zdálo se mi, že moc ne. Rozvedl jsem se až o tři roky později a ze zcela jiných důvodů. Ale zapotil jsem se tehdy při objasňování, jak to bylo, až na žlábku mezi hýžděmi. Protože jsou prostě situace kdy – TO NEVYSVĚTLÍŠ!

Rád si přečtu nějaké vaše podobné příhody v diskusi. To víte, škodolibá radost = dvojitá radost J