Pohádka příslovečná

Čtenářům a blogerům posílám pod stromeček pohádku. Složil jsem ji ze samých českých přísloví a rčení a byly to tedy tři oříšky pro Popeláka. Fuška přenáramná. Kolik lidových moudrostí tam najdete? No, zkuste je spočítat. 

Za devatero řemesly žil král Bída Desátý. Nebylo to jeho pravé jméno, jmenoval se původně Tyran, ale jeho starý Píárista mu to poradil. Konečně, i ten byl původně Proradný Rádce, ale uznejte, že zkratka po anglicku vyslovená - Píár - zní líp. Král Bída byl ve skutečnosti velice bohatý, žil si jako prase v žitě, pšenici, ovsu i kukuřici zároveň. Ale takhle krásně sedělo, že Bída bídu plodí. Protože Bída kudy chodil, tudy bídu po fůrách plodil. Poddaní mu museli kopat jámu, ale sám do ní nepadal, kdepak, do ní musel padat věrný lid. A ještě přitom říkal, popleta, že škoda jámy, která padne vedle. Peklem se jim odměňoval, vyléval jim vaničky i s dítětem, nechodil po horách, ale po nich, nic jim neodkládal na zítřek, hůl si vždycky našel, kácel jim les, až třísky lítaly, sklízel, co nezasel, a také jim lezl do hospod bez peněz. A jak se někdo oběsil, hned tam šel mluvit o provaze. A když to nestihl, tak aspoň po jeho funusu přišel s křížkem. A poddaní ho za to ještě třeli, Bídu tyranského. Přeci jen z toho totiž měli nějaké výhody. Alespoň Píárista jim nakukal, že jedině tak můžou mít velké oči, často poznají přítele, kdo je nejlepší kuchař, že cti netratí a v apatyce nekoupí. A jistému Daliborovi namluvil, že jen díky králi umí housti. Prostě všechny ty věci, které se říkají chudým, aby jim ta nouze nepřišla moc líto.

     Král Bída byl takový tyran, že netrápil jen lidi, ale i zvířata a ptáky. Jeho oblíbenou kratochvílí bylo nutit vrány, aby si vzájemně klovaly oči, mořil osly svým stokrát nic, z jalových krav mámil telata, rozkazoval rybám třetí den smrdět, navíc od hlavy, a kuřatům hrabat zadarmo. Nové kousky učil jen staré psy, kterým nadto rovnal ocasy. Darovaným koňům koukal provokativně na zuby, a když lapal ptáčky, zpíval jim, až peří lítalo. Kozli museli zahradničit, potrefené husy kejhat, kovářovic kobyly chodit naboso a všechny kočky dostaly přísně nařízeno zůstat potmě černé. A říkalo se, že jednu vlaštovku dokonce nutil dělat jaro, ale to už se mi zdá přehnané.

     Jediné, co král Bída miloval, bylo zlato, a proto chodil zásadně jen střední cestou a mlčel. O to víc vydával nařízení, například že poddaní musí odevzdat na hrad všechno, co se třpytí. Za to jim dával výměnou dobrou radu. Jak zblýsknul zlato, jak svatý sešel z cesty. Měl ho všude, i v hrdle, jen pod svícnem ne, protože tam to měla pronajaté tma.

     Zlato říkal i své jediné milované dceři, snad aby se mu ta láska nepletla, i když jako jediný. Ostatní jí říkali Achillovka, protože byla královou Achillovou patou, tedy zranitelným místem. Měl ji moc rád, a to byla v jeho tyranském panování jediná slabost. Láska totiž zraňuje a dokonce se hněvem ostří. Pro tohle kvítí mu slunce nesvítilo, dcera se mu nevyvedla podle jeho představ, jen podle nosa bylo poznat kosa. A protože vždycky platilo, že když jde Bída do domu, jde láska z domu, tak se ani moc nepotkávali. Dcera si nenechala kolena vrtat pro groš a hrát královu oblíbenou hru s poddanými, kdy oni na něj házeli chleba a on kamení. Ač sytá, věřila hladovým, nechtěla z kapsy lidem vyhánět, když se dva prali, nezasmála se, jak byl rok dlouhý, a když jí král podal prst, za nic nechtěla celou ruku, což i svého psa Bída naučil za jedno odpoledne. Jaký div, když milovala zvířátka, že nechtěla skákat s láskou po zajících, chodila spát se slepicemi, psa ven nevyhnala, s kdekým husy pásla a po psu ani neštěkla. A drze tvrdila, že krev je voda a teče i z cizího.

     V královské škole naschvál sedávala v koutě a propadala ze všech hlavních předmětů:

utajování šídla v pytli, večeření s vlky, i z vytloukání klínu klínem, přilévání oleje do ohně a strkání nosu do cizích věcí. Hlavní učenec, který do školy kupodivu spadl z nebe, jí marně vštěpoval, že jak si ustelou mladí ležáci, tak si lehnou staří žebráci. Radši házela hrách na stěnu a perly sviním a jiné neužitečnosti. Ani hodiny koordinace jí moc nešly, nedokázala najednou držet vrabce v hrsti a střílet po holubovi na střeše, sedět na dvou židlích ani scházet zároveň z očí i z mysli.

     Jak to bývá, přitahovala protivy, třeba právě starého Píáristu, což byl skutečně vyhlášený protiva. Ten ji potajmu sledoval, když v zahradě dláždila tatínkovu cestu do pekla dobrými úmysly nebo dokonce když dvakrát vstoupila do stejné řeky, protože si napoprvé zapomněla mýdlo. Měl sice hodně práce, protože sloužit králi nebyl žádný med, když ale zrovna stokrát neopakoval lež, aby se konečně stala pravdou, nekázal vodu, nechválil den před večerem, nemaloval čerty na zeď, ani párem koní netahal zpátky, co král kde vypustil z úst, dvořil se princezně Achillovce a hořel pro ni jak stará stodola. Jenže pohořel. Měl jako každý rádce oči i vzadu a protože oko je do duše okno, nevypadalo to zrovna vábně. Zamilujte se do někoho, kdo má vzadu na hlavě dvě okna. Kdyby aspoň občas vyvětral. Ale to ne, a tak mu zatuchla hlava jako chalupa, ve které se nebydlí, a co neměl v hlavě, neměl bohužel ani v nohou, protože je měl samozřejmě krátké jako každý Píárista. Král Bída sice dceři Píáristu přistrkoval, jak mohl, věřil, že jeho dobrý sluha by mohl být špatný pán, tedy stejný jako on. Když zjistil, že chodí už rok se džbánem pro vodu a ucho se ne a ne utrhnout, rozhodl se jednoho dne uspořádat svatební hostinu. Věřil, a celkem správně, že každá láska musí projít žaludkem a že je jako pec, do které se musí přikládat, aby nevychladla.

     A před hostinou se mělo rozhodnout, koho si princezna vezme. Král doufal, že jablko nepadne daleko od stromu, tedy od zámku, a tak věřil i tomu, že tím vyvoleným bude Píárista. Aby to popohnal, vyhlásil, že dá svou dceru a půl království (samozřejmě tu hornatou, ležící ladem, kde nic nebylo a ani smrt nebrala) tomu, kdo splní jeho tři úkoly. Ženiši se hrnuli jako velká voda. Píárista  samozřejmě mezi prvními.

     Když princezna Achillovka před zahájením hostiny zavítala do kuchyně, pranic se jí tam nelíbilo. Na každé prase se tam už vařila voda a pečení holubi trénovali lítání do huby a zabijačka měla hodně přátel. Zaujala ji až horká kaše, dlouho kolem ní chodila a přemýšlela. Věděla, že její tatínek Bída nedělá spravedlivá výběrová řízení, ostatně v tom jako vladař nebyl žádná výjimka. To se třeba ukázalo, když hledal na inzerát kněze do zámecké kaple, který musel splnit tři podmínky: musel se držet svého kopyta, jeho žena musela chodit bosa a název své profese musel říct nejrychleji ze všech. Samozřejmě to vyhrál švec, s nímž král Bída chodil na pivo, a absolventi kněžského semináře ostrouhali. Čertovských kopyt se báli, žádnou ženu neměli, ani mít nemohli, a zkuste říct rychleji velebný pán než švec. A to ani nemluvím o tom, že inzerát na kněze vyšel jen v Ševcovských novinách.

     Jenže i princezna Achillovka už měla dávno vybráno, a tak také dumala, jak výběrové řízení na svého ženicha zmanipulovat, jak se moderně říkalo. Alespoň v něčem králi vypadla z oka. Už dávno před svatební hostinou pokukovala po jiných. Nejdřív po mlynáři, který byl sice boží, ale díky tomu mu mlely mlýny strašně pomalu. I když nemusel krást, protože mu lidi sami nosili, brzy u ní mlel z posledního. Zalíbil se jí i řezník. Neprodával žádné maso, to všechno muselo hned na zámek, jen kosti, ale od toho byl příliš dobrák a nechával je i včas příchozím. Navíc zásadně prodával, jak koupil, což jak uznáte, není obchodně terno. I pekař u ní měl jisté šance, uměl jí výborně pochlebovat, ale nakonec se jí do srdce zaťal tesař.

     Potkali se, když na zámku myl sekyrou okna. Bůhvíproč se na zámku okna myla zásadně sekyrou, ale v záplavě daleko podivnějších nařízení to bylo ještě to nejnormálnější. Poddaní měli například nařízeno, že všechno musí dělat s chutí, což způsobovalo velké problémy, protože když jdete s chutí do toho, je vždycky jen půl hotovo. Místo žebřiňáků tak měli v království jen dvoukoláky, všichni chodili s jednou botou, muži nosili jen kraťasy a ženám museli krejčí narychlo vymyslet minisukně. Což ještě žádné protesty nevyvolalo, zvlášť ty minisukně. Nejvíc lid žehral na jídlo, ještě se smířil s chlebem o jedné kůrce, ale to ostatní?! Všechny uklidnila až stravovací vyhláška Jez do polosyta, pij do polopita, která zdůvodnila za pomoci královského dietologa (tak se říkalo strážnému v hladomorně), že je to vlastně zdravé.

     Když myl tesař na zámku okno, za nímž princezna zrovna spala jako dudek, když ho do vody hodí, okamžitě se probudila. Nebylo divu, už jste někdy slyšeli zvuky mytí okna sekyrou? Ten krásný mladík dokonce hned do pokoje vlezl (když už okno vysklil) a hned se princezny zeptal, jestli si u ní může odskočit na záchod. To bylo asi tím drzým čelem, které kdysi vyměnil za poplužní dvůr. Ale možná už opravdu musel. Princezna mu jen v úžasu ukázala, kde to zařízení, kam i císař pán chodí sám, je, a když tam zapadl, nervózně začala chodit po místnosti. Hned dostala rýmu, protože okolo močidla chodě, samozřejmě neušla nádchy. Nebo to bylo průvanem z rozbitého okna?

     A tak se seznámili. A brzy si padli do oka. Nikdo neví, proč si lidé padají do oka, když pak na nich musí nosit klapky, ani proč láska přenáší hory a ne třeba sportovní zápasy. Jak jinak u tesaře, byla z toho láska jako trám. Nejdřív si s princeznou jen povídal, on o voze, ona o koze. Takhle si povídají všechny ženy s muži, kdybyste nevěděli. Pak zkusili hru Jeden hot a druhý čehý – a také jim to krásně šlo dohromady. Když každý chvilku tahá pilku, je to vždycky dobře. Princezna tesaři řekla, že jí je osmnáct, a on hned zalhal, že je mu bez dvou za dvacet, aby vypadal starší. Pak spolu jedli ovoce a moc jim chutnalo, protože to bylo na zámku zakázané. Král Bída totiž neměl rád, když jeho počínání začalo nést své ovoce, protože to na zámku v jedné chvíli vypadalo jako na zelném trhu.

     A teď princezna nad horkou kaší přemýšlela, jak to s tím konkurzem na ženicha zaonačit. Nejdřív ji napadlo navrhnout místo plnění tří úkolů losování, ale od té doby, co král Bída po stopadesáté vyhrál ve stopadesátém tahu královské lotynky, přestali sázet i ti, co věřili, že chytrost jsou jen čáry, že štěstí sedne občas i na vola a i motyka spustí, když pánbůh dopustí. Takovou rybu nepřesvědčí o kouzlu Vánoc nic ani napoprvé, člověk musí mít na prozření spoustu repete.

     Vtom se ozvalo tiché zapísknutí. Princezna hned věděla, že je to její tesař, protože kdo nemá na muziku, na hubu si píská. A tesař nejen neměl na muziku, měl jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou a do obou hluboko. Vyhlédla z okna a pod ním skutečně stál její tesař, který mezitím povýšil na milého. Proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, řekl jí jen tajemně. A poslal ji do přijímacího sálu, kde už hučelo jako v úle. Byl to jediný přijímací sál na zámku, všechny další sály byly odnímací, tam se platily desátky a nosily dary. V zámku bylo hodně místností, ale daní bylo vždycky víc, museli často sály přistavovat.

     Když princezna vešla do přijímacího sálu, všechno ztichlo. I král Bída, který zrovna držel řeč, se usmál. Řeč skutečně jen držel, četl mu ji přes rameno Píárista, protože, jak už víme, pro Bídu bylo přednější mlčeti zlato. Princezna usedla jako růže mezi trní adeptů na ženichy – a že jich bylo. Velká hromada! A čert, který má velké hromady rád, tam pořád snášel další.

    Hned se začalo hodnotit, jak kdo který z úkolů splnil. Ten první, který dostali všichni předem, byl lehký, to si řekněme na rovinu. Nebo i na kopec. Nápadníci se měli dostavit ani nazí, ani oblečení. Všichni princové, kteří přijeli zkusit štěstí, byli samozřejmě oblečení v rybářské síti, Píárista také, tenhle nápad už všichni znali od jedné horákyně. Ti bohatší měli sítě zlaté, stříbrem protkávané, ti chudší holt trochu zaváněli rybinou.

     Další úkol už splnil jen Píárista a pár princů. Když se na nápadníka zaťukalo, mělo to zadunět, tak zněl druhý úkol. To už splnili jen ti, kteří měli v hlavě úplně prázdno. Přesto se ukázalo, že ve hře ještě zůstalo pár mimořádně zabedněných princů, co v dětství nesnědli dost chytré kaše. Ani té vtipné. Někteří duněli snaživě a dva dokonce řekli po zaťukání Dále.

     Ale poslední úkol už dokázal splnit jen Píárista. Konečně, král Bída mu přeci úkoly šil na míru, i když jehlu do ruky nevzal. Nápadník musel ve třetím úkolu dokázat, že mu něco chybí, a o to je kratší. A zbylí princové ve hře byli v loji, protože princům, jak známo, nic nechybí, a když ano, hned si to vyškemrají u tatíčka krále. Píárista jen ukázal své nohy – no samozřejmě, že mu chyběla délka a bylo to těma krátkýma nohama. Pak že se nevyplatí lhát! Dav se právě chystal propuknout v jásot, že princezna má ženicha, ale jak víme, hned se ani pes nevytento, takže než to stihli, rozrazily se dveře sálu. A v nich stál tesař.

     Hned bylo všem jasné, že první dva úkoly splnil nejlíp ze všech. Byl totiž nahý, jen navlečený v sudu, který si půjčil od bednáře. Když se na něj zaťukalo, což hned někteří zvědavci zkusili, dunělo to parádně, protože, jak známo, prázdný sud duní nejvíce, daleko líp než prázdná makovice. Píárista už věděl, že je zle, ale přece jen se vzchopil, protože naděje umírá poslední: A co ti chybí, a o to jsi  kratší? dostal ze sebe konečně.

     Všichni strnuli, princezna Achillovka dokonce na chvíli omdlela, asi z toho napětí. Tesař se ale jen pousmál a vytáhl ze sudu levou ruku. Dav hostů oněměl – a pak v úžasu vydechl. Nejhlasitěji opět náhle probraná princezna. Na tesařově ruce chyběly dva prsty! To víte, i mistr tesař se někdy utne. A jak se to teď hodilo! Z toho plyne poučení, že všechno zlé je pro něco dobré, i když to tak tesaři asi těsně po useknutí prstů vůbec nepřipadalo.

     Co měl král Bída dělat? Musel za vítěze vyhlásit tesaře a zostuzený Píárista musel vzít nohy na ramena. A to byla fuška, věřte mi, s těma krátkýma nohama. Všichni ostatní se pak veselili na svatební hostině tři dny a tři noci, prostě do třetice všeho dobrého. A když to dobré snědli a vypili, byl po té bitvě s jídlem každý generál. Král Bída se přejmenoval zpátky na Tyrana, což by nebylo nic převratného, jen poddaní aspoň věděli, do čeho jdou. K radosti všech se ale hodně polepšil, například když něco ukradl, už aspoň nekřičel Chyťte zloděje, když se samochválil, tak už nesmrděl a občas někomu dokonce pohlídal pytel blech. Vrány už nenutil ke vzájemnému klování očí, ale sám si k nim sedal, poddaným nelezl do hospod bez peněz a hlavně přestal s vaničkou vylévat děti, aby mu to náhodou nezůstalo, až se narodí jeho vnouče.

     Když se princezně a tesaři do roka narodil syn, nejdřív mu spočítali prsty na obou rukou. Měl jich deset, ale stejně navrhl rodičům, aby ho dali do učení na krejčího. Je to přeci jen bezpečnější povolání, i když se tam občas šije horkou jehlou, kterou musíte hledat v kupce sena. A když král Bída -Tyran umřel, na jeho pohřbu skoro všichni plakali a jen pár z nich přišlo, až když bylo po všem. Samozřejmě s křížkem, ale to bylo spíš z nostalgie, což je takový smutek po něčem, co už není.

Vánoce až po okraj naplněné pohodou a láskou vám přeje Josef Prouza. Na cestu k rozsvícenému stromečku vám posílám tuhle mou oblíbenou píseň.