Stařec a moře (turistů a hipsterů)

Pracuji v samém centru Prahy, bydlím v Karlíně těsně u centra Prahy. Pravidla pro starce, jak přežít v hipsterské čtvrti a v moři turistů, jsou tvrdá. Tahle země není pro starý, řekli by bratři Coenové po návštěvě Karlína. 

Máš šedivý vlas – nechoď mezi nás, tak to by tady mohlo viset na každé restauraci nebo kavárně. Žije to tady, což o to. Hodně to tu žije. Tak moc, že tu od jara do podzimu nejde usnout, v letošních letních vedrech vůbec. Měl jsem letos dvě volby, buď v ložnici utěsnit všechna okna a udusit se stylově v žáru noci – nebo okna otevřít a octnout se uprostřed open air festivalu, kde jede jedna rocková, hip hop, house, techno a bůhvícopárty za druhou. Protestům nebohých vesničanů proti technoparty na místní louce se můžu jen usmát. Oni ty tři dny přežijí a i lesní zvěř se po pár letech do lesa vrátí, já to štěstí nemám.

Mně pod okna s prvním oteplením nepřilétají vlaštovky, ale dunící reprobedny. Jednu letní scénu mám přímo pod okny, tu vzdálenější přes vodu Vltavy. V noci a po vodě se zvuk nese jedna radost, jako bych si ustlal přímo na parketu. Ten podnik přímo pod okny je levný přírodní bar, hudební produkce tím pádem taky levná, spíš z výprodeje. Hudební šmíra se tu střídá s okresním přeborem. Mám pocit, že zde propadákové kapely odehrají poslední koncert a pak spáchají kolektivní sebevraždu. Je to ale, jak říkají psychiatři, tzv. rozšířená sebevražda, jako když zhrzený žák v Americe sebou vezme na onen svět ještě spoustu spolužáků. Tady je ta sebevražda rozšířená o mě. Zatímní vrchol byla jedna asijská zpěvačka. O co míň uměla udržet tón bez falše, o to srdnatěji se drápala do vyšších poloh. Hrávali i do půlnoci, ale zřejmě jim to tam nějaký rozezlený rodič malých dětí vysvětlil baseballovou pálkou nebo co, teď končí v deset. To ovšem plynule naváže house párty za vodou. A ta jede do čtyř, do pěti do rána. I přes okno jen na větračku jako byste spali přímo na reprobedně. Tedy spali, ha ha. O co je produkce odtamtud hudebně lepší, o to hlasitější. Těm, kteří jsou přímo na parketě téhle vypečené letní scény, zřejmě teče krev z uší, pokud je nemají ucpané jointy.

Když už náhodou neduní dance tuc tuc párty, přirazí ke břehu parníky s diskotékou. To by ještě šlo. Ale jezdí k nám i parník operně operetní. U mikrofonu se střídají zřejmě členové Spolku operních veteránů s nedomykavostí hlasivek. Kdybych si na tenhle parník koupil - jistě mastný - lístek, skočil bych přes palubu po první árii. Ale německým důchodcům nebo kdo se to na parníku odvazuje při měsíčku na nebi proklatě hlubokééém, to zřejmě nevadí. Být nahluchlý je někdy dar z nebes. Když bych se chtěl dospat o víkendu přes den, často mi to nedovolí akce na štvanickém ostrově. Tam nastupuje onačejší zábava. Zřejmě pro změnu pro nedoslýchavé děti. Moderátor řve do mikrofonu, že decibely trumfuje i blízkou magistrálu: Kdo se hlásí do soutěže o balónek, máme tu krásné balóóónky… Zřejmě se nikdo nehlásí, tak to opakuje asi dvacetkrát, pokaždé víc nahlas. Ještěže jsem nebyl na vojně u odstřelovačů, už by měl kulku mezi očima. Po moderátorském tarzaním řevu nastupuje „dětská“ kapela. Snaží se s dětmi zpívat Bednu vod whisky. Pro mě po house party z předchozí noci vlastně úleva. Jestli pro děti, nevím, nevím… možná před třiceti lety. Chápu, že přeškolit se z trampa na Bena Cristovaa není na lusknutí.

Nakupování v centru Prahy je také úžasná věc. I když se snažím zásobit domácnost z hypermarketů, od centra na hony cenově vzdálených, občas přeci jen to základní musím nakoupit narychlo. Třeba dneska tři rohlíky. Nestojí 6-8 korun, protože to nejsou rohlíky, prodavačka jim říká twistery. Už vím, proč. Když jsem slyšel cenu – 127 korun!, opravdu jsem si zatwistoval jak zamlada. „Co prosím?“ vydoloval jsem ze sebe. A mladičké hůdě se podívalo do počítače. „Jé, já jsem se spletla, promiňte,“ omlouvá se (když zjistila, že mluvím česky). Tak jsem českým dotazem cenu srazil na – 87 korun. Twistery jsou dobré, právě je přikusuji při psaní blogu. Každé rafnutí za deset korun, tak rafám hodně pomalu – a stejně už mám třicet kaček pryč. Až budu brát roční prémie, zase si je koupím.

S dcerou jsem vyrazil v sobotu na procházku kolem Vltavy. Jé, v restauraci mají otevříno, ukázala na prosklený grill bar v přízemí paneláku. Ještěže jsme byli po obědě, jinak bych tyhle řádky psal z vězení pro dlužníky. Dali jsme si jen chuťovku, dcera tři kopečky vanilkové zmrzliny a já sorbet s grappou, který mi přinesli ve skleničce velikosti malého panáka. K tomu dvě třetinkové domácí limonády. Zmrzlina musela být z Fabergého vajec a moje grappa z moči mamuta, jinak si cenu 498 korun nedokážu vysvětlit. Dal jsem vrchnímu dvě koruny tuzéra, nejsem žádný škrt. Tak sem už nepůjdu ani po ročních prémiích. Lepší to není v Karlíně ani u hospod, které se proměňují jak po dešti v hipsterské „puby“. Z jedné celá léta zaplivané čtyřky udělali restauraci s českou kuchyní. Třeba český vynález – smažený sýr s bramborem – tam stojí 240 korun, předkrm - gothaj s cibulí (8 dkg) za 75 kaček. Oproti naší zmrzlině u řeky hotová lidovka. Možná proto se věčně prázdná putyka okamžitě proměnila ve věčně natřískaný a ještě hrozny mladých pijáků obležený módní pub. Večer si tam nesednete. Nikdy. Mají tam totiž pivo z tanku. Jen po pivu z tanku máš ji jako z praku! Hned o kousek dál otevřeli grill bar, na jídelníčku jen hamburgery a saláty, pivo však cenově přijatelné. Dokud tu vodu, co protekla okolo chmelu a sladu v uctivé vzdálenosti, neochutnáte.  

V centru centrovatém, kde pracuji, je zahuštěno turisty tak, že užšími uličkami lidé mé postavy už neprojdou. Tady potkávám konečně i starší generaci. Zřejmě i proto, že evropská města jako Londýn, Berlín, Paříž a Vídeň se už změnila na multikulturní levicové ráje, kde už se podařilo dříve nepřizpůsobivé bílé domorodce konečně integrovat do většinového afroarabského obyvatelstva. Možná třeba Francouzi se jezdí dívat na naši malou Eiffelovku Petřín, a žasnou, že ještě není oplocená vysokým neprůstřelným skleněným plotem a 420 protiteroristickými bariérami jako ta v Paříži. Přes Karlův most v některých časech už nemáte šanci projít, Karlovou ulicí jakbysmet. Na Václavském náměstí, když tam zrovna není demonstrace, je tam tržnice nebo předváděcí akce. A samozřejmě dealeři drog a lákači do casin, nevěstinců a na tantrické masáže. Nic pro místní. Mám spousty pražských přátel, kteří nebyli na Václaváku léta.

Pro zábavychtivé turisty se vymýšlejí stále nové a nové atrakce. Jak nějakou zakážou, hned je tu nová. Když vyhnali z centra segwaye, které okupovaly chodníky a s nimiž my, starci, s Daliborem Jandou hráli jsme kličkovanou, vždyť to znáš, hned se objevily zelené koloběžky. To je teď velikánská móda, u nás v hipsterském Karlíně dvojnásobná. Nestačím uskakovat, jezdí zatraceně rychle, zásadně po chodnících, musíte mít oči i vzadu, mám jen jedny achilovky. Jinou novou atrakci neomylně uslyšíte, i když je ještě dvě stě metrů daleko – pivní cyklobusy. Denně kolem mě projíždějí partičky mladých zpitých cizinců, šlapajících na svých sedačkách a s pivem před sebou a hlavně v sobě. Asi to nějak nejde dohromady, to šlapání, rozprouděná krev a alkohol. Střízlivý cyklobus, natož mlčenlivý kolektiv v něm, jsem ještě neviděl. Letos k nám dorazil i světelný festival, promítal se videomapping na karlínský kostel. Domů jsem se probojovával autem půl hodiny, jak se lidi valili ulicemi.

Rohanské nábřeží, kde bydlím, je superoblíbenou trasou pro všechny maratóny, půlmaratóny, čtvrtmaratóny i pidimaratóny. Správce domu nás musí informovat esemeskami, kdy z garáže nevyjedeme. Je těch esemesek hodně a pořád přibývají. Já nevím, když máme díky Unii mraky skvělých cyklostezek a běžeckých tras, proč všichni chtějí běhat a jezdit na kole či kolečkových bruslích zrovna před naším domem, ve smogu a na tvrdém asfaltu. Asi nějaká ještě nedefinovaná úchylka městských metrosexuálů. Vůbec náš dům. Přes dvě stě partají. Jako Čech tu dost vyčnívám. Pode mnou Arméni, vedle Američan, naproti Ital. Rusů celá kolonie. Všechny vyhlášky u nás visí v češtině, ruštině a angličtině. Občas narazím na Češku, co bydlí sama. Hodně mladá. Jestli jí byt koupil zazobaný papínek nebo dělá luxusní společnici (vypadají a oblékají se dobře), nevím. Brigádou si studentka na bydlení v Karlíně rozhodně nevydělá. V garážích přehlídka luxusních fár, moje malá Kia se tam mezi značkami Lamborghini, Porsche, Jaguár a Bentley stydlivě krčí. Můj syn, když sjede do garáží vyhodit odpadky, vrátí se občas až za hodinu, než obhlídne nejnovější nadupané přírůstky.

Když jsme u toho sportu, po skončení taneční dráhy jsem si uvědomil, že se musím hýbat nebo bídně zahynu v tukovém skafandru. Našel jsem si v Karlíně fitness centrum. Ale i tady to máme, my starci, obklíčení hipsterskými hordami, hrozně těžké. A nemyslím tím potíž se zteřelými klouby a svaly konzistence rosolu. O mé váze ani nemluvě. Odvahu jsem našel až po návštěvě jednoho hotelu v zahraničí, kde jsem z dlouhé chvíle zavítal do fitka – a byl jsem tam, tehdy padesátiletý, bezkonkurenčně nejmladší! Zbytky bílých vlasů starcům vlály na šlapadlech, funěli s činkami, dávali si do těla na běhacích pásech, koukal jsem jak blázen. Jak jsem se zmýlil, když jsem si hned po příjezdu domů zakoupil natěšeně permanentku do fitka a myslel si, že zažiju totéž.

Hned po vstupu jsem zjistil, že nejenže jsem nejstarší, ale cvičili tam jen mí potenciální vnuci. Jak zhnuseně se na mě dívali v pánské šatně, když jsem se soukal do tepláků, zakoupených někde těsně po poslední spartakiádě, a do sepraného trička Triola. A když jsem se pokoušel obout do cviček ze Svitu Gottwaldov (vyhrabal jsem je ze dna skříně a zdály se mi stále zánovní), začali si nově příchozí svalovci vybírat skříňky hodně daleko ode mě. No, měl jsem potíže sám se sebou, tak jsem to moc nevnímal. U nás, tlustých starců, totiž i prosté obouvání znamená zaujmout stabilizovanou polohu vsedě, zhluboka se nadechnout, ponořit se k botám a nazouvat – a postupně rudnout. Když to nevyjde, protože se třeba jazyk boty vnoří dovnitř i s nohou, musím pro kyslík nahoru. Takže někdy i na pětkrát. Místo potlesku za heroický výkon jsem se dočkal jen pohledů plných opovržení. Asi se ve fitku budu obouvat na záchodě.

Po vstupu do posilovny se ovšem mužský element promíchá s ženským. Automaticky se pokouším zatáhnout nezatažitelné břicho, takže se začnu dusit. A hned první trénink, než jsem si stačil prostudovat návod na prvním stroji, přišla první potupa. U mě vždycky zásadně před ženskými zraky, to je mé celoživotní prokletí. Hned ke mně totiž zamířil trenér, Arnold Schwarzenegger v mladším vydání. A dokonce i s výrazem Terminátora (toho zlého z prvního dílu), který mě vzápětí požádá o mé oblečení. To ale, vzhledem k tomu, v čem jsem byl oblečený já a v čem on, opravdu nehrozilo. Asi jsem na sebe upozornil tím, že jsem vytáhl pojistku z navlečeného závaží a to řachlo dolů, až to zadunělo. Řekl jen: „Takhle sem nemůžete chodit!“ Zdálo se mi, že všechny ženy, cvičící v okolí deseti metrů, se zastavily a otočily k nám. „Co prosím?“ šeptnul jsem potichounku a přemýšlel, jestli jsem někde u vchodu do posilovny nepřehlédl výstražnou tabulku PARODIÍM NA SPORTOVCE VSTUP ZAKÁZÁN. „Ty boty,“ zapíchl trenér prst k mé obuvi. „Nemáte předepsanou podrážku, ta guma dělá na linu šmouhy!“ Stejně to vyznělo tak, jako kdyby řekl: Nemáte předepsanou postavu, ta pneumatika na břiše dělá šmouhy na našem estetickém cítění! Ženy v okolí deseti metrů začaly zase úporně cvičit. S ještě větším úsilím, asi při představě, že by mohly jednou dopadnout jako já. „Ale můžete cvičit v ponožkách,“ volal už do mých zad „laskavý“ trenér. Marně, ten den jsem se do posilovny nevrátil. Stačilo, že jsem se hanbou propadl do šatny podlahou. No nic, drahá roční permanentka mě pálila v kapse, zakoupil jsem tedy moderní sportovní obuv. Prodavačce muselo být divné, proč jezdím s botou po podlaze jak batole s vláčkem, ale nešť, hlavně že moje nové botky samochodky šmouhy nedělaly.

Na druhý pokus už to vyšlo, i cvičit jsem začal. Tedy dokud znovu nepřišel trenér. Jiný trenér. Tentokrát mě nevyhnal, ale zeptal se: „To vy jste, ten nový?“ Co zase, proboha? běželo mi hlavou. Oznámil mi, že v rámci permanentky mám první hodinu s trenérem zdarma. Jenže já už byl ve střehu. Vypadal jako vystřižený z hipsterského magazínu Be yourself. Sly Stallone se představil jako bývalý trenér slovenského národního mužstva v atletice. To už jsem věděl, že je zle. Já si myslel, že tanec procvičuje všechny svaly v těle. Chyba. Trenér neomylně našel všechny, o kterých jsem třicet let nevěděl. Po hodině, kdy pořád opakoval jak zaseklá gramodeska: Tak dáme ještě dvacet? jsem ho chtěl požádat, aby mě na rudlu odvezl do šatny. Cesta do sprch po schodech dolů byla jako zkouška na montypythonovskou švihlou chůzi. To je taková velice legrační chůze ze starého anglického humorného seriálu, kdybyste nevěděli.

Od té doby se mnohé změnilo. Už deset let cvičím ve fitku v Karlíně, jen osazenstvo fitka se změnilo. Už to nejsou mí vnuci, ale pravnuci, stárnu jen já. Když tam přeci jen potkám muže s prokvetlými vlasy, je to na tisíc procent cizinec. Jak je někomu nad pětatřicet, vytratí se z fitka jak pára nad hrncem. Kam mizí, tuším. Třeba do té hipsterské pizzerie nedaleko.

Seděl jsem tam nedávno a vedle u stolu se usadily čtyři dámy, kolem třiceti. Volky nevolky jsem vyslechl jejich rozhovor. „Jak jsem byla na tý služebce v Bernu, tak tam byl sympoš s vousama…“ „…černovlasej, že jo?“ hádá hned kolegyně. Nevím, co to ta hipsterská generace s vousy má, v restauracích to někdy vypadá jak ve výcvikovém středisku džihádistů. Asi to nebyl první mužský zářez vypravěčky, pomyslím si. Bingo. „V sauně už to bylo jasný, pozval mě na vínko v hotelový restauraci…“ Vnímám obdivné mručení kolegyň. Postupně se, jak přibývají dvojky vína, rozpovídají všechny. Jeden zahraniční zážitek na jednu noc za druhým. Ach, ty hipsterky. Vzpomenu si na slova mého spolužáka, který v Karlíně léta vedl obří společnost. „Hele, měl jsem v práci asi padesát bab. Bylo jim třicet, pětatřicet, čtyřicet. Neměly stálý chlapy, nevdávaly se. Ani jedna.“ Časopisy Maminka nebo Betynka v Karlíně zřejmě neprodají ani výtisk. Nárokům ze skvělých  ženských magazínů odpovídají asi jen ti cizinci z Bernu. A muži? Sauna, kam také drze chodím na expediční  výpravy k hipsterským protinožcům, zase pořádá permanentní konference programátorů. Řeší se tam kolabující SQL databáze, optimalizace SEO a všeobecné opovržení Windows. Padne občas něco o trapný bejvalce nebo holce, co nepochopila, že má hned ráno vypadnout. Singles muži a singles ženy. U nás v Karlíně snad mají hnízdo nebo co. Vylétávají z něj do noci do svých kaváren, pubů, grilů, pizzerií a barů. Tahle karlínská země není pro starý, přesto s nimi dál vrůstám tvrdošíjně do noci, která se rozlévá jako temný dunící oceán. Žije to tady. Možná i proto, abych si konečně uvědomil, že já, pozorovatel OSN - Osamělý, Starý, Neviditelný, už jsem dávno mrtvý. Stařec a moře, jen já jsem v téhle Hemingwayově povídce ten stařec i ta ohlodaná obří ryba zároveň.