Zázraky, které se mi staly. A neumím je vysvětlit

Jako jsou hluboce věřící, já jsem hluboce bez vyznání. Věřícím jsem nikdy víru nebral, nezpochybňoval, natož se jim smál. Oni se na mě vědoucně usmívali, věděli svoje. Máme to my, bezvěrci, těžké, když potkáme zázrak. Divoucí. 

A já jich zažil nemálo. Vysvětlit je racionálně nejde, i když se o to vzápětí pokaždé pokusím. Kdybych byl věřící, měl bych to podstatně snazší. Někdy jsem na tom už skoro jako Jára Cimrman, který prohlásil: „Jsem bezvýhradný ateista, až se bojím, že mě Pánbůh potrestá...“ Navštěvuji často kostely, mešity, synagogy i poutní místa. V kostelích zapaluji svíčky a pobízím k tomu i své děti. Každý si u toho něco přejeme. A neříkáme si, co. Santa Claus u nás v rodině nemá místo, nám nosí dárky Ježíšek – a tak to zůstane. Nemusíme v něj věřit, stejně nám dárky vždycky přinese, za což mu poděkujeme. To ovšem ještě zázraky nejsou. Já budu mluvit o skutečných zázracích, kde by věřící, kdyby to, co já,  zažili, už možná padli na kolena a velebili Pána. Jenže já jsem ve své nevíře tvrdý, když na mě blikne bludička z blat, hned mě napadne, kdo to tam tak pozdě v noci bloudí s baterkou.

A z bažin je i můj první – moc smutný – zázrak. Vracel jsem se po čtrnácti dnech tanečního soustředění u Kroměříže domů autobusem. Mladší čtenáře musím upozornit, že tenkrát nebyly žádné mobilní telefony, vlastně skoro žádné telefony. U nás ve vesnici nebyl veřejně přístupný žádný. V devět večer jsem projížděl autobusem Mladou Boleslaví, přes náměstí, kolem nemocnice a autobusového nádraží. Padla na mě najednou obrovská tíseň. Nebyl k ní jediný důvod, vracel jsem se nabitý tanečními figurami, šťastný jak blecha. Tanec jsem už tenkrát miloval. Když jsme se blížili k Mohelnici, kde jsem vystupoval, už mi bylo bídně, i když třeba na deprese jsem nikdy zvlášť netrpěl. Čekala mě ještě cesta přes bažiny k nám domů, kde jsem s rodiči a bratry bydlel. Nebál jsem se, bylo mi sedmnáct, šel jsem tou „strašidelnou“ cestou bažinami tisíckrát, v noci i ve dne. Jenže tentokrát bylo všechno jinak. Začal jsem se úplně hmatatelně bát smrti. Zničehonic. Rychle se to zhoršovalo a začal jsem brečet. Celou cestu loukami a bažinami jsem ten pláč nemohl zastavit, slzy mi tekly na tričko jak vodopád. Hrozně jsem si nadával, v mé generaci se klukům opakovalo, že chlapi nebrečí. Natož v sedmnácti. Ještě před bytem jsem si musel osušit oči. Otevřela mi matka a bratři. „Kde je táta,“ zeptal jsem se. „Tam… nahoře,“ odpověděla matka. „Kde… nahoře?“ úplně mě polilo horko. I matka si uvědomila, co plácla, a honem dodávala: „Tam nahoře, v Boleslavi, odvezla ho před dvěma dny sanitka, snad prý slepé střevo.“  Šel jsem si úplně zničený brzy lehnout. Druhý den ráno zazvonil u našich dveří předseda MNV, aby nám oznámil, že náš otec včera zemřel. V devět večer, kdy můj autobus právě projížděl kolem boleslavské nemocnice. Celá naše rodina se rozbrečela. Mně znovu tekly slzy, ale tentokrát už jsem věděl, proč.

Racionální vysvětlení (dále jen RV): Kombinace velké únavy z náročného tanečního soustředění a blížící se bouřky, která ve mně mohla vyvolat obavy z blesků, které by mě mohly v polích zabít.

Zázrak druhý: Seděli jsme v Praze doma s manželkou. Tentokrát jsem věděl, že je moje matka v osmdesát kilometrů vzdálené nemocnici. Bratr mi po telefonu prozradil, že lékaři mu řekli, že tato noc bude krizová a že mu budou volat, jak je na tom. Čekali jsme nejhorší a zapálili jsme v obýváku velkou svíčku. Rozhořela se jasným plamenem. V jeden moment ale začala strašně prskat, plamínek se komíhal jak ve větru, div nezhasl, ačkoli žádný průvan v místnosti nebyl. S manželkou jsme na ten plamen fascinovaně hleděli, nikdo nic neřekl. Najednou se plamen uklidnil a svíčka se znovu rozhořela jasným světlem. Zavolal bratr, že mu lékaři oznámili, že matka před pár minutami zemřela. Podívali jsme se na sebe s manželkou. „Ta svíčka…“ stačil jsem jen říct. Já vím, kývla jen a objala mě.  Teprve pak jsme se rozplakali.

RV: Shodou okolností ve chvíli matčiny smrti prohořela svíčka k vadné části knotu, který způsobil prskání a neklidné hoření.

Zázrak třetí, čtvrtý a pátý: Nedlouho po sametové revoluci jsme vystupovali s tanečním souborem v Ústí nad Orlicí na pozvání spřátelené ústecké taneční skupiny. Jeden náš tanečník, Luďa, který z Ústí pocházel, nám domluvil i vystoupení na druhý den v blízkém Zámrsku na místním zámečku. Na pozvání pana Milana Touška, který na zámečku pořádal různé kulturní večírky, především hudební, protože byl sám skvělý muzikant a hrál na několik nástrojů. A nejen to. Byl velice známým léčitelem, žákem B. Kafky a spolupracovníkem dalších nejvěhlasnějších psychotroniků Kahudy a Rejdáka. Léčil třeba i herce Kemra a Hrušínského. To víte, že já, věhlasný jen svým bezvěrectvím v jakékoli nadpřirozeno, jsem byl na setkání s ním velice zvědavý. Jedna z tanečnic si v noci před vystoupením silně nachladila ledviny, spali jsme na podlaze v odpočívárně sauny v Ústí, kde od starých oken šíleně táhlo. Chvíli to vypadalo, že vůbec nevystoupí, jak naříkala bolestí. Mně zase na tvrdé podlaze hrozně rozbolelo koleno, kulhal jsem jak de Peyrac.

Do Zámrsku jsme se souborem přijeli už odpoledne. Pan Toušek, už tehdy starší pán, nás přivítal a já, to víte, že s postranním úmyslem vyšpízovat jeho léčebné metody, jsem mu řekl jak o svém kolenu, tak o naší sólistce. Zavedl nás oba do nevelké místnosti, jíž dominovala jakási šibenice, na níž byla zavěšená průhledná krychle, zpola naplněná čirou vodou. A pod ní bylo lůžko. Pan Toušek nám vysvětlil, že vodu  v krychli průběžně nabíjí energií, kterou pak různá zranění na těle „ozařuje“.  No to bylo něco pro mě, stěží jsem zachoval důstojnou tvář. Jak asi tušíte, smích mě rychle přešel. Spustil krychli nad mé koleno a za patnáct minut jsem z lůžka vstal a bolest byla tatam. To samé provedl s naší tanečnicí, večer už tančila jak o život. Ale já se budu držet jen svých osobních zážitků.

Po této kúře-nekúře jsme se přesunuli na zahradu pana Touška, kam už se sjížděli pozvaní hosté na večer. Samí lékaři, učitelé, inženýři, podotýkám. Samozřejmě velebili léčitelské schopnosti pana Touška. Jako bych si sedl na zasedání nějaké tmářské sekty, vzývající svého velmistra. Vyslechl jsem si příběhy vyléčených lidí, podrobněji i příběh dívky s rakovinou, nad níž přítomní lékaři už zlomili hůl a dávali jí pár týdnů života. Vyléčil ji, a když se ptala, jak se mu má odvděčit, řekl jí, že mu bude pomáhat na jeho zahrádce. Žádné peníze si od ní nevzal. To všechno vyprávěl ne pan Toušek, ale hlavně ti lékaři a učitelé té dívky. Nikdy pan Toušek neodrazoval lidi, aby přerušili léčbu, že to za ty doktorské nevěřící Tomáše převezme. Naopak. Přítomní lékaři se přiznávali, že pacienty posílali za ním. Hlava mi to nebrala.

Večer na nádvoří zámečku v Zámrsku patřil k jednomu z vůbec nejkrásnějších vystoupení mého souboru. Vnímavé a vděčné publikum, srdečný potlesk a vůbec atmosféra výborná. Možná i proto, že zámeček byl desítky let naprosto nepřístupný, byl v něm totiž i archiv StB a střežili ho přepečlivě.Po vystoupení nás pan Toušek pozval na večeři, celý soubor. Musím předeslat, že tehdy se v našem souboru kradlo, což byla věc naprosto nevídaná. Ztrácely se peníze z peněženek odložených v šatně, ale i třeba jídlo tanečníkům z lednice na soustředěních. Všechny to strašně štvalo, v partě, jakou jsme byli, to bylo něco úplně neznámého.  No, a jak sedíme u večeře, můj spoluvedoucí souboru Petr se zeptal, když je tedy pán takový psychotronik a jasnovidec, jestli netuší, kdo u nás v souboru krade.

Pan Toušek jen zvedl oči od jídla a řekl větu, po níž by se v nás krve nedořezal: „Ano, vím, kdo to je. A vím, proč to dělá. Sedí tady s námi u stolu." Všech asi pětadvacet tanečníků úplně strnulo, včetně mě. Ale nic dalšího pan Toušek nedodal. Když mi po večeři stranou dával peníze na autobus do Prahy, najednou pan Toušek povídá: „Víte, já jsem nemohl říct, o koho jde, tedy přede všemi. Ani tomu vašemu vedoucímu Petrovi. On by to prozradil a toho zloděje, který je ovšem kleptoman a nemůže si pomoci, by strašně poškodil. To vy neuděláte, že?“ a zadíval se na mě. Pak mi řekl, kdo je ten zloděj. Zůstal jsem v šoku. Nikdy bych takového člověka nepodezříval.  A dodnes jsem jeho jméno neprozradil nikomu a pan Toušek si své tajemství také vzal do hrobu. Přesto jsem to později vyřešil, a musel jsem moc přemýšlet, jak to udělat. Pokud vás to zajímá, v diskusi vám to, budete-li zvědaví, prozradím.

RV: Pan Toušek byl mimořádná osobnost, a jak se praví – víra tvá tě uzdraví. Že člověk je tvor psychosomatický a zdraví duše ovlivňuje významně zdraví těla, o čemž nepochybují ani bezvěrci a lékaři, kteří jinak léčitele zcela odmítají. Ta dívka, vyléčená z rakoviny, po několika letech nakonec zemřela, protože přes varování pana Touška, že se především nesmí vystavovat přímému slunci, jezdila na hory lyžovat, opalovala se… A ten odhalený zloděj? Pan Toušek se prostě rozhlédl, u jednoho člověka u stolu zaznamenal výraznou nervozitu, kterou jsme my – sami v šoku - neviděli, a toho označil.

Zázrak šestý: S druhou manželkou jsme toužili po dítěti. Tři roky jsme se snažili, i lékařská vyšetření absolvovali, ačkoli já už jsem z prvního manželství dvě děti měl. Všechno v pořádku – a přesto nic. Manželka nakonec vyhledala léčitelku paní D., která měla údajně pomoci na svět i dětem, jejichž rodiče byli zoufalí a dítě si přáli jako my několik let marně. To víte, že jsem jako absolutní bezvěrec nebyl nadšený. Někdo z nás bude jen tahat peníze, a ještě dávat falešnou naději, po níž zklamání bude ještě větší. Nic jsem ale nenadělal, manželka za ní vyrazila. Už při první návštěvě jí paní D. řekla: „Nemáte žádný problém. Do tří měsíců otěhotníte, vím i přesné datum.“  Když jsem to od manželky slyšel, naštval jsem se, zavánělo mi to absolutním šarlatánstvím. A na to jsme my, bezvěrci, hákliví. Dalším sezením jsem ovšem nezabránil. Tak, za chvíli budeme doma vykuřovat a máchat zaječí pacičkou nad manželčiným břichem, no nazdar, bručel jsem si pro sebe. Rozhodně jsem nechtěl vědět žádné přesné datum. No jen si to představte, přijde den D, vy koukáte na hodinky, tak abychom na to vlítli, mámo, ne? Při té představě jsem se otřásl, a že sex se mnou nikdy neotřásal jinak než v dobrém, ba skvělém duchu. Po třech měsících šla opět manželka na další sezení k paní D. Ta ji hned ve dveřích uvítala slovy: „No vidíte, a vy jste mi nevěřila.“  „Co jsem vám nevěřila?“ vykoktala manželka. „Že otěhotníte. A jste v tom.“ „Ale já nejsem těhotná,“ už se úplně vykulila manželka. „Víte, co, skočte si naproti do lékárny pro test, ano,“ odpověděla jen paní D. Nebudu napínat, manželka opravdu byla těhotná. Když jsem se tu nádhernou novinu od ní dozvěděl, změnil jsem na paní D. názor. Spíš obrátil vzhůru nohama.  A rozhodl se paní D. navštívit poprvé osobně. Protože kdy se člověk seznámí s čarodějkou, že. A pro mě už v tuhle chvíli čarodějkou byla, takhle si do větru zavěštit těhotenství na den přesně, to už ty hadačky, co vám na ulici z ruky předpovídají, že do vašeho života vstoupí muž a výrazně ovlivní váš život, neumějí.

Přivítala mě s úsměvem drobná paní. Když mi podávala v kuchyni ruku, měla ji ledovou, z otevřeného okna vanul chlad. „Posaďte se, jste strašně unavený,“ řekla mi. To měla naprostou pravdu. V práci se tehdy vyrojilo tolik problémů a stresu, že jsem nevěděl, kam dřív skočit. „Posaďte se, já vás trochu dobiju,“ pronesla samozřejmě. Posadil jsem se, jak už jsem sdělil, my bezvěrci jsme hrozně zvědaví na šarlatány v akci. Není nad osobní zkušenost. I když o této paní už jsem trochu pochyboval, šarlatánka nebyla, lékaře na ultrazvuku neopijete mumlanou formulkou. Když mi přiložila obě ruce zezadu na šíji, skoro jsem ucukl, jak je měla obě ledové. Že si nepřitopí, napadlo mě. Pak už jsem neřekl nic. Ty její ruce se totiž na mé šíji během chvilky rozehřály jako žehličky. Až jsem měl skoro chuť znovu ucuknout, ale ne kvůli chladu, ale kvůli žáru. Už jsem měl pocit, že jí steču z kuchyňské židle na podlahu, ona jen prostě vytře a už mě nikdy nikdo nenajde. To jsem si jako nastávající otec nemohl dovolit. „Chcete vědět, jak bude váš kluk vypadat?“ zeptala se najednou paní D., když už jsem pomalu měnil skupenství. Další rána pro mou bezvěreckou duši. Stačilo, že nám kluka věštila ještě před početím. Samozřejmě jsem ho vidět chtěl, vždyť manželka byla těhotná asi měsíc (až doma jsem si přečetl, že pohlaví dítěte lze určit až od cca 15. týdne, samozřejmě s použitím moderních přístrojů a vyšetření). A nejen ho vidět, ale, … co vlastně? Spočítat mu prstíky? Blbneš, blbneš, chlape, opakoval jsem si v duchu, jsi u čarodějky, ovládej se. Nepodlehni, vzpamatuj se, zapoj mozek, kams ho zašantročil, úplně tě zblbla! No ale na její výzvu jsem přece jen zavřel oči. Tma, do které jsem se chvilku propadal. Pak najednou záře. Jdu k té záři, a ona to byla kolíbka. A v ní kluk se světlými vlásky. Usmíval se na mě. Koukal jsem na to se zavřenýma očima jako puk. Chechtal se na mě, kluk jeden ušatá. Znovu jsem měl pocit, že vteču do podlahy, tentokrát dojetím. Já brečel štěstím. Pak jsem oči otevřel, a zjistil jsem, že nebrečím. Že jsem brečel jen vnitřně, duší nebo co. „Tak to by bylo pro dnešek všechno,“ podala mi ruku paní D. Byla už zase ledová. Musím dodávat, že se nám narodil kluk se světlými vlásky, rozesmátý od ucha k uchu? Před chvílí mi pěkně odsekl, klacek sedmnáctiletej. Jako by nevěděl, že ho bedlivě pozoruju už od jeho mínus osmi měsíců. A za pět let jsme si přáli další dítě, to už paní D. jen mávla rukou a řekla: „To bude hned.“ A bylo. Pohlaví jsme vědět tentokrát nechtěli. Ani od lékařů. Přáli jsme si totiž hrozně holčičku. „Terezko, máš už napsaný ten úkol z češtiny?“

RV: Tak tady s tím budu mít už trochu fušku. Tak co třeba její „věštba“, že manželka do tří měsíců otěhotní: měla zkušenosti s mnoha matkami předtím, věděla, že je stačí uvolnit a zbavit křeče, dodat víru, že to vyjde. Protože – opět psychika v tělesné schránce. A na mě paní D. použila hypnózu, v ní mi vsugerovala obraz dítěte v kolíbce, tipla si kluka, vždyť je to 50 na 50. Vyšlo jí to. Světlé vlásky? U dvou hnědovlasých rodičů u miminka jasné. Těhotenství vizáž ženy změní, jen jsem netušil, že zkušená paní D. to bude vidět už po 14 dnech od početí. Prostě trénink, léta praxe.

Jak říkám, máme to my, absolutní bezvěrci, občas hrozně těžké. Jako ten Jára Cimrman, ale o jeho těžkém životě se ví dávno. A omluvte můj jinak nezvykle osobní tón, mám dneska narozeniny, a to já bývám  lehce nostalgický a někdy i vlažný v nevíře. Moje osudové číslo je totiž 22. Od dětství. Všude na mě čeká. Jediné volné místo ve vlaku - 22. Tramvaj na mou kolej - 22. Koupím byt, až po podpisu smlouvy zjistím, že číslo 22. Koupím jiný byt, číslo 170, ale na klíčích je vyryté výrobní číslo 22. Narodil jsem se  v roce, jehož číselný součet je 22. Moje matka se narodila v roce 22 minulého století, zemřela v roce se dvěma dvojkami (jinak nuly), můj otec zemřel v roce, jehož číselný součet je 22. Rok, který měl opět číselný součet 22, byl mým vůbec nejúspěšnějším rokem pracovním. My, bezvěrci, samozřejmě víme, že numerologie je pavěda, stejně jako všechno ostatní, o čem jsem vám tu vyprávěl. Ohlídat si svou nevíru je řehole. Ani o vánocích si neodpočinu, až zase u nás zaklepe Ježíšek, který zaplaťpámbů není.