Důchodci ze školních jídelen ven!

Zatímco část dětí nemá na obědy, důchodci se jako havrani slétají do školních stravoven a cpou se jako nezavření za pár korun skvělými obědy. A těší se, že na Den dětí dostanou i řízek a kompot. Naštěstí přišla důchodová reforma.

Na problém upozornili majitelé restaurací, kteří zjistili, že k nim důchodce nezabloudí, jak je rok dlouhý. Například šéfkuchař Půlrajch označil konkurenci školních jídelen bez servítků za nekalou soutěž: „Než pustili důchodce do jídelen, prodal jsem denně i padesát porcí našeho osmichodového menu s párováním vín v obědové slevě za 5500 Kč. A teď? Zhola nic.“

Rozčileně hovořil na náš mikrofon i majitel Zaplivané putyky Josef Palivec: „Dokud se u nás smělo kouřit a mastit mariáš, chodily davy důchodců. Ale jak zakázali kouření a hazardní hry - jediné naše dvě konkurenční výhody oproti jídelnám školáků - jsme na mizině. Jídlo se jim zdá za 85 korun předražené. Maximálně si v sámošce koupí pivo, přelejou ho do dětského pitíčka s brčkem a jdou se nadlábnout přes ulici do základky.“

I zdánlivá idylka stravovacího soužití starochů s dětmi ve školách však ukázala trhliny. „Učíme děti k úctě k stáří, ale co je moc, to je moc,“ říká ředitelka ZŠ Baracka Obamy Zorka Pilná. „Důchodci si ve frontách u výdejního okénka vynucují přednost, naše uctivé děti je pouštějí před sebe. Ani se nestihnou před odpoledním vyučováním najíst. A dobře vědí, která jídla našim dětem nechutnají. Když je koprovka, sednou si k obsazenému stolu s dětmi, a jsou schopni dojídat i pět talířů. Dřív jsem si nosila pro našeho vietnamského vepříka domů kýble zbytků, teď ani knedlíček. Došlo i k obrovskému nárůstu spotřeby čaje. Důchodci s Parkinsonovou chorobou, než dojdou od várnice s čajem ke stolu, polovinu vybryndají a jdou si natočit znovu, ti s Alzheimerem zase okamžitě zapomenou, že už pili, a také se vracejí pro další nápoj, “ dodává trpce Pilná.

Ředitel školy Stanislav Nevrlý jde v kritice důchodců ještě dál: „Senioři narušují i občanskou výuku, před dětmi naší škole říkají tvrdošíjně ZDŠ Moskevská, ačkoli jsme už čtvrt století ZŠ generála Pattona. Přistihl jsem dva z nich, jak ve školní aule ukazují dětem, kde stávala busta Lenina a kde byl Rudý koutek, v němž zpívali Pionýři, pionýři, malované děti. Tak takhle jsme si, paní Valachová, inkluzi nepředstavovali,“ hrozí kamsi do dáli rozčilený ředitel. „Se seniory se do školy vrátila i šikana, kterou jsme s pomocí dětských terapeutů a policie úspěšně vymýtili,“ stěžuje si dále. „Důchodci se návštěvami školy rozvzpomněli na své staré stereotypy z dětství, děti navádějí ke kradení svačin slabším spolužákům a ke kouření na záchodcích. Ostatně záchodky,“ vzdychne ředitel. „Máme tady samozřejmě nízko umístěné malé chlapecké mušle, do nichž se drtivá většina seniorů netrefí. Už nám dala výpověď třetí uklízečka,“ postěžoval si ředitel smutně.

Za naprostou katastrofu označila stravování důchodců v jejich zařízení ředitelka mateřské školy Pampeliška Dorota Vymáchalová: „Ve školce máme pochopitelně jen malé talířky pro děti, tak na jednu – dvě brambory a pět deka masa. Důchodci si chodí přidávat i desetkrát, a to víte, s těmi francouzskými holemi výdej jídel strašně zdržují. Musím však ocenit, že se umí těšit na dětskou výživu, po tekuté stravě se mohou umlátit, někteří si do školky neberou ani zubní náhrady. Žádají však většinou pribináčky a jablečné přesnídávky, nebo za odměnu, že hezky papali, chtějí lesněnky, turecký med, sojový suk nebo pendrek, což děti nejedí a tak to komplikuje zásobování. Pohromou jsou však židličky pro předškolní děti, jeden zavalitý důchodce nám už tři rozsedl a čtvrtou, s opěradly, jsme mu museli ze zadku tahat silou. Kuchařka, já, školník i dvě učitelky. Naštěstí přihlížejícím dětem u toho jedna naše pohotová paní učitelka vykládala pohádku O řepě, co vyrostla veliká-převeliká, tak se to výchovně zachránilo. Jestli něco mohu pochválit, tak to, že důchodci po obědě zalezou do přinesených spacáků, těší se na pohádku a okamžitě usnou, což dětem dává příklad, jak spinkat o poledním klidu.“

Situaci vidí daleko optimističtěji ředitelka ZŠ Winstona Churchilla Květa Lepší: Také nám důchodci naši školu rozvraceli, žádný pohovor se školním psychologem nepomáhal, vůbec na to nereagovali. Prudké zlepšení jsme ale zaznamenali, když jsme znovu zavedli tělesné tresty a seniorské žákovské knížky. To konečně zabralo, a kupodivu vůbec neprotestovali, byli nato zvyklí. Za tři poznámky v žákajdě jsou po škole a ještě musí ukázat žákovskou na hrobě rodičů a nechat si ji podepsat od správce hřbitova. Za nevhodné chování stačí švihnout takové důchodcovské zlobidlo rákoskou přes ruce a je klid. Výchovné pohlavky za lehčí prohřešky jsme ale museli zrušit, padaly jim brýle, příčesky a naslouchátka. Tak mírnější provinění v naší jídelně řešíme odesláním důchodce na hanbu do kouta. Toho se opravdu bojí. A vyloženě terapeuticky to působí na školní dozor v jídelnách, který na děti nesmí sáhnout, ale na důchodcích si, proč bych to nepřiznala, tak trochu ‚upouští páru‘. Náš matykář Řeháček si to možná až moc užívá, důchodci při jeho službě na hanbě musí stát s předpaženýma rukama, na nichž mají logaritmické pravítko, jinak dávno ve školství nepoužívané. A nutí důchodce dojídat, stojí nad nimi, dokud nesežvýkají poslední sousto, pak teprve mohou talíř odnést. Jeden diabetik nám tady sice kvůli tomu zkolaboval, ale deváťáci mu bleskově pomohli, pohotově mu píchli injekci, dokonce i zaškrcovadlo u sebe náhodou měli. Žílu mu našli velmi zručně, až jsem se divila, jak jsou námi pořádané kurzy první pomoci účinné,“ uzavírá spokojeně ředitelka Lepší.

Problém s důchodci vygradoval do té míry, že si toho všimli i poslanci parlamentu. A ti nejaktivnější začali jednat. Poslankyně Šmajdavá ze strany MNV (Milosrdenství na věky) která již dříve prosadila přijetí padesáti syrských starobců, nebo též uprdlíků (slangový výraz pro důchodce, sužované větry), předložila pozměňovací návrh právě projednávaného zákona o důchodové reformě. Její převratný návrh Odluka sociálního systému od státu se okamžitě setkal s drtivou podporou napříč stranami a byl prakticky jednomyslně schválen. Elegantně totiž vyřešil nejen podružný problém stravování důchodců ve školních jídelnách, ale doslova přelomově i všechny palčivé neduhy dosavadních reforem.

Návrh, známý později též jako Vejminkový zákon, zrušil sociální pojištění (to občané přijali s jásotem) a nahradil ho svěřeneckou povinností. Každá rodina, odvádějící dříve sociální pojištění, dostala do tzv. trvalé péče přiděleného jednoho důchodce (kvůli stárnoucí populaci výhledově dva) do domácnosti, s plnou ubytovací a vyživovací povinností. Politické strany se začaly předhánět v zásluhách o přijetí tohoto zákona. Konzervativci přivítali normu jako návrat k tradiční rodině, levice vyzdvihovala „totální inkluzi“, pravice drastické omezení zásahů státu do života občanů heslem Méně státu, více lásky, politický střed zvýrazňoval „adresnost dávek“ a pokles mandatorních výdajů státu o 70%. Objevily se politické televizní spoty, plné babiček, pletoucích ponožky „nové rodině“, a dědečků, houpajících na klíně své nově vyfasované potomky. Obrovsky poklesla i kriminalita, zvláště vykrádání bytů a domů, protože v každé domácnosti byl nyní prakticky neustále přítomen starobní strážce. Jeden vysloužilý imitátor například báječně napodoboval vrčení pitbula za dveřmi. A zvláště bývalí myslivci dokázali nenechavce rázně vyprovodit z domu s kulovnicí v ruce. Jeden takhle sice zastřelil omylem i exekutora, ale to se ututlalo.

Docházelo však, bohužel, i k politováníhodným excesům. Některé rodiny ubytovaly svého starobního přidělence v kozím chlívku, mučili ho stravou z prošlých potravin a slevových akcí, a z jeho utišujících léků na podágru vyráběli drogy. Jiní nakupovali pro svou potřebu zlevněné jízdenky na dopravu na občanky svých svěřenců a hromadně zneužívali jejich parkovací známky na vyhrazených místech pro invalidy. Veřejností otřásl zvláště případ sadistických manželů Stodolářových, u nichž se žádný přidělený důchodce nedožil ani jednoho měsíce. Jedna bývalá bezdomovkyně, přidělená do rodiny reklamního režiséra Vajnštajna, jak se později ukázalo, zvráceného gerontofila, dokonce po vysvobození sociálním úřadem vypověděla, že s ní natáčel reklamní spoty a nutil ji v necudných pozicích propagovat geriatrické léky. „Pod mostem mi bylo stokrát líp,“ vypověděla na policii bezdomovkyně, která se později stala tváří kampaně Odmítnu, v zahraničí později zkomolené na OldMeToo.

V zájmu spravedlnosti je však třeba říct, že výstřelky se vyskytly i na druhé straně. Ve známost vešel například případ důchodkyně Konopáskové, dříve domovní důvěrnice, která systematicky svou novou rodinu udávala na všech myslitelných úřadech – od spalování nebezpečného odpadu v kotli až po týrání dětí. Se seniorem Balounem to zase vůbec nevyhrála rodina Katzových, jen odešli do práce, vyžral jim celou lednici a špajz, ať tam uložili jakékoli množství potravin. Aktivní důchodkyně Zpevněná zase nutila celou rodinu cvičit na staré videozáznamy Cvičme v rytme, museli s ní každý víkend na turistické výšlapy po hradech a zámcích a vysněný pobyt u moře jim tajně přebukovala na adrenalinový canyoning ve Slovinsku. Nahluchlý důchodce Heřmánek zase dohnal do psychiatrické léčebny rodinu Bachových, když si na plné pecky v jejich bytě celé dny pouštěl Šlágr TV. Nejhůře nakonec dopadla europoslankyně Šmajdavá, jejíž přidělený důchodce se dožadoval funkce v Evropské unii. Musela ho přijmout jako svého asistenta a vyhodit jeho předchůdce Pachtila. Ani to však nestačilo, rozhodl se kandidovat na předsedu Evropské komise se slovy: „Jako Juncker se dovedu motat taky a s Karlem Marxem taky nemám od mládí problém,“ což europoslankyni v Bruselu zcela znemožnilo. Jak se říká, kdo s čím zachází, s tím také schází. Nebo také, že revoluce požírá své děti.