Den s americkým miliardářem aneb Zas tu Ameriku tak nežerte

Mám kamarády, co Ameriku milují, jeden i peče krocana na Den díkůvzdání. Kolébka demokracie, úžasná svoboda, čeští zaprděnci jí nesahají po kolena. Jezdil jsem tam pracovně, také jednal s jedním miliardářem. Vidím to trochu jinak.

O Americe obyčejných lidí tady píše několik blogerů, a moc pěkně, s trefnými postřehy. Tak přihodím taky něco, tentokrát z velkého světa, kam moc Čechů nenakoukne. Když se miliardář Trump stal prezidentem, tak vás možná bude zajímat, jak to vypadá u amerických miliardářů doma a jak přemýšlejí. Já jsem v miliardářově domě dokonce hrál kulečník o 300 milionů korun. Fakt! Zábavy amerických miliardářů jsou trochu jiné než u nás, českých chuďasů. Ale nedali mi je, jinak bych tu nepsal blogy na idnes, ale válel bych se na Bahamách s Víťou Koženým z Michle. A chcete-li návod, jak se dostat do Oválné pracovny Bílého domu, tak já tam byl. Není to vůbec těžké, nevím, proč to Miloši Zemanovi tak trvá.

Začnu letištěm. Už v letadle vyplňujete skvělý formulář se záludnými otázkami, zda nevezete bomby, jedy, zbraně a nejste terorista. Docela by mě zajímalo, co jim tam vyplnil před 11. zářím Muhammad Atta. Jednou jsem do USA jel s kolegyní z práce, věk kolem padesátky, usměvavá, pohodová úřednice. Hned na letišti ji zatkli a odvedli. Nezajímalo je, že je členkou NATO a EU. Jen jsem stačil vykřiknout, že na ní počkám v hale. Mně, který vypadá na teroristu asi tak stokrát víc než ona (a přesto vůbec ne, posuďte na mé profilové fotce), nesbalili. Možná něco špatně zaškrtla v tom formuláři nebo co. Tahle příhoda mě vyděsila, zatímco jsem za přepážkou pasové kontroly přemýšlel, kde máme v Los Angeles konzulát - oddělení Ztráty a nálezy, kde její zmizení budu muset nahlásit, zase ji přivedli. Vysvětlení žádné. Kolegyně moc neuměla anglicky, tak chuděra vůbec nepostřehla, proč si ji takhle proklepli. Po takovém přivítání máte hned k Americe mírně podezřívavý vztah. A dáváte si majzla. Po příjezdu nás naštěstí někdo upozornil, že nemáme pít alkohol na ulici. Tedy lépe řečeno, pít můžeme, klidně do němoty, ale flaška musí být schovaná v sáčku. Hrdlo s nápisem Johnnie Walker z ní vykukovat může. Když nedodržíte – velké problémy. S tímhle pokrytectvím se v Americe potkáte na každém kroku. Napadlo mě večer zajít do baru. Sednu do taxíku (kolegyně to po zkušenosti s letištní policií odmítla a zalezla do hotelu) a říkám taxikáři, aby mě odvezl do nějakého hezkého baru, že bych se rád napil po té cestě. Mrknul na mě a odvezl – do supermarketu. Chápete to? Ptám se ho, jestli je ten bar v oddělení zeleniny nebo pečiva. Vysvětlil mi, že jestli chci pít alkohol, tak si ho musím koupit tady, v baru mi už nenalejou. No nazdar. Koupil jsem si láhev, i když jsem chtěl původně vypít jen jednu dvojitou, pečlivě zabalil do hnědého pytlíku, a vyrazili jsme. Nevím, z čeho taxikář usoudil, že jsem sexuální zoufalec, ale odvezl mě do baru striptýzového. Tam se ukázalo, že jako sexuální zoufalec asi vypadám, vysvětlím později. Skuteční zoufalci už tam seděli a bylo jich dost. Kolem pódia, na kterém se svíjela nahatá tanečnice u tyče, seděl dokonce japonský gynekologický kroužek, jinak si to jejich zírání s nataženými krky nedovedu vysvětlit. Postavím láhev – v maskovacím pytlíku samozřejmě – na stůl, a už u mě přistál číšník. Pití si musíte koupit u baru, odkašlal si. Co na to říct, věděl jsem už, že mi u baru žádný alkohol nenalejou. Co je to za šaškárnu? No nic, zvedl jsem se k barpultu. Colu nebo sodu? Nebo led? zeptal se barman. Led? Tak jo, led. Obratně do skleničky nasypal pár kostek ledu a řekl si o sumu, jako by do ní nalil patnáctiletou whisky. Aha, takhle je to, pochopil jsem konečně. Se skleničkou s nejdražším ledem ve Státech jsem usedl zpátky na místo, pod stolem si do ní nalil bourbon a konečně se napil. Tenhle nelítostný boj s alkoholismem v USA u mě měl samozřejmě opačný efekt. Místo jednoho panáka jsem musel vyzunknout celou flašku. Proto mají na sezení anonymních alkoholiků pořád narváno. Ale nálada se mi konečně začala zlepšovat. Pak se mi zase prudce zhoršila. Potvrdilo se, že vypadám jako sexuální zoufalec, protože ta nahatá tanečnice slezla z pódia a ze tří set chlapů v baru si vybrala neomylně mě. A sedla si mi na klín. Ještěže třicet let pracuju jako choreograf s tanečnicemi, tu a tam si mi nějaká i na klín sedla, tak mě to zas tak nerozhodilo. Zachytil jsem závistivé pohledy japonské gynekologické výpravy. Jenže asi i tahle zkušená striptérka odhadla, že kdyby si sedla na klín někomu z Japonců, roztrhalo by mu to poklopec. Začala mi šeptat do ucha, že mě zve na svou private show do salónku. Dolary se mi samy začaly počítat v peněžence a nahlásily mi absolutní nemožnost přijetí takového pozvání. Aby bylo jasno, milé čtenářky blogu, stejně bych odmítl. Mám svoje zásady a manželku. Tanečnice se po mém zavrtění hlavou zvedla a už seděla na klíně někomu jinému. Ten bral private show všemi deseti a zmizeli za závěsem. Až si někdy odskočíte v Česku do baru na panáka, tak si vzpomeňte, co za anabázi musíte kvůli tomu panáku absolvovat v té free Americe. Peklo. Na druhou stranu právě chuť na alkohol mi pomohla se dostat do Oválné pracovny Bílého domu. To bylo tak. Courám se takhle jednou po Washingtonu, dusné vedro bylo. Dostal jsem chuť na pivo. Vydal jsem se nazdařbůh najít nějakou hospodu, kde by mi načepovali jedno s čepicí. Kecám, americké pivo nemá čepici, ale jen takovou Leninovu placatku. V jedné hospodě mi řekli, že nemají alkoholovou licenci, tak jsem musel dál. Došel jsem k dalšímu baru. Zase bez licence, to už jsem se zaťal. Já tu licencovanou pivní oázu najdu za každou cenu! Vždyť mě ujišťovali, že takové existují. Najednou jsem došel k postrannímu vchodu do nějaké velké budovy. Stála tam fronta asi patnácti lidí. Ha, to bude fronta na pivo, řekl jsem si hned. Není divu, tedy ta fronta, když pivo v okruhu deseti kilometrů nemají. Jenže pak jsem se na tu budovu podíval blíž. Nějaká velká, asi spíš muzeum. Pak jsem si řekl, že to nejdřív zkouknu zvenčí, kdyby to bylo muzeum blanokřídlého hmyzu, tak bych nešel. Poodešel jsem za roh té budovy – a byl to Bílý dům. To i my, burani z pražské Zlámané Lhoty, poznáme. Já myslel, že se až k Bílému domu, tedy k plášti budovy, nejde vůbec dostat. Že se musí přes zahradu a tam vás, než k domu dojdete, roztrhá prezidentův psí miláček nebo zastřelí ochranka. A ono to šlo. Tak jsem se postavil do té fronty. A najednou jsem byl v Bílém domě. Filcunk úplně normální, jeden bezpečnostní rám, tunel na tašku a klíče, jinak nic. Dneska vás na letišti zbuzerujou se sundáváním bot, pásků, že si držíte kalhoty jak Chaplin, a scannerem, který vás svlíkne až do naha a za pilník na nehty vás usmaží, a tady, v Bílém domě to takhle flákají! S naší skupinou šli jen dva průvodci, chápete to? Jen o jednoho víc než na Karlštejně. Já myslel, že půjdeme v kordónu ochranky s napřaženýma samopalama. Ani papuče jak na českých hradech nám nedali, tak jsem to tam prezidentovi pěkně zasvinil českou polobotkou, zaprášenou tím hledáním pivnice. Šli jsme chodbami, bylo to docela pěkné, obrazy na stěnách, prezidenti, co už doprezidentovali, vázy, stolečky.

A najednou jsme byli v Oválné pracovně. S těmi dvěma průvodci. Kdybych chtěl někam lípnout štěnici, měl jsem tisíc možností. A kdybych se s výkřikem Alláhu akbar vrhnul za šňůru a vyryl prezidentovou propiskou do jeho stolu třeba Byl jsem tady. Pepa z Prahy, tak by mi v tom ty dva rachitici včas nezabránili. Pěkný výhled ten prezident má, trojokno jak k andělům. Po tři čtvrtě hodině nás zase z toho Bílého domu vypustili. No, věřili byste tomu? Pravda, bylo to před 11. zářím, teď už to možná tak nepodceňují.

Abych víc nezdržoval, skočím rovnou na to obchodní jednání s tím americkým miliardářem. Jednali jsme tenkrát v Americe o skutečně velkém obchodu za tři sta milionů korun u nás v Česku. Vůbec bych rád podotkl něco o chování Američanů-byznysmenů. Na jakékoli party, kam vás pozvou, k vám zaujmou přístup 1) Mlha nebo přístup 2) Jste úžasný. Nic mezi tím. Takoví byznysmeni dokážou na večírku prostát s jedním třetinkovým pivem v ruce celé hodiny. Tam, kde Čech už se po hodině trochu motá (a když je alkohol zadarmo, tak hodně motá), americký byznysmen s tím třetinkovým pivem, které by česká komise pro kontrolu potravin s klidným srdcem zařadila mezi dětskou výživu, stále živě konverzuje. Jste postupně představováni různým lidem. Když se po pár frázích o počasí dozvědí, že pro ně ani náhodou neskýtáte naději na byznys, po chvilce vámi projdou jak mlhou. Když naznačíte, že by z vás přeci jen něco kápnout mohlo (byť fiktivně), tvář se jim rozzáří, rozhovor nabere daleko osobnější ráz, zajímá je najednou všechno o vás, vlečou vás hned k baru, objednávají pití, plácají přes rameno, prostě zázračná proměna. Peníze jsou to, co Američany opravdu zajímá, občas se mi zdálo, že je to jediné, co je zajímá. Vše ostatní je vlažné, odtažité, a hrozně konformní. K uzívání nuda jak na golfu, kde až na greenu zjistíte, že jste si zapomněli míčky.

No a takhle přesně jsem se cítil na konci jedné dlouhé obchodní cesty, kde jsme lítali z Kanady do Ameriky a zase zpátky. Jednání se vlekla, žádná radost, jen opruz. Měl jsem za sebou už dvaadvacet vzletů a přistání, cloumal se mnou airportstress. To je taková nemoc obchodníků. Jen uslyšíte letištní rozhlas (který samozřejmě hlásí zpoždění vašeho letu) a už padáte do deprese. Viděli jste film s Georgem Cloonym Lítám v tom? Kde profesionální firemní vyhazovač Clooney sní o nalétaných 10 milionech mílí? Tak tenhle film já vůbec nemohl dokoukat, pro mě to byl horror. Horší, než kdyby si tam ukusovali hlavy. To jen na vysvětlenou, proč jsem byl utahaný, naštvaný a bylo mi prakticky všechno jedno. S touhle mou náladou jsme doletěli na Floridu, do sídla amerického miliardáře, říkejme mu třeba Smith (Trump to nebyl). Pan Smith nás pozval do svého sídla, což byl bungalov na břehu floridského kanálu. Tedy bungalov… megabungalov o rozloze fotbalového hřiště. Přivítal nás sám majitel, jak už jsem předeslal, šlo o 300 milionů, a to už je obchod, který zajímá i americké dolarové miliardáře. I když jen okrajově. Přesto se pan Smith uvolil s námi strávit celý den včetně večera. Byl to k mému překvapení docela milý člověk, choval se na rozdíl od ostatních našich partnerů v Americe úplně uvolněně, skoro se mi chce říct jako opak Trumpa. Zhruba padesátník. Nabídl welcome drink, hromady různých zákusků a mně popelník. Tenkrát se v Americe ještě kouřilo, i v restauracích. To byla doba. Tedy mohlo se kouřit, abych byl přesný, nikdo už moc nekouřil. Jednali jsme do pozdního odpoledne a mně se jen potvrdilo, že z obchodu asi sejde. Náladu mi to vůbec nezlepšilo, naopak. Začal jsem být nevrlý, ještě víc unavený. Už jsem se viděl doma ve svém minibungalovu v paneláku na Jižním Městě. Nic mi nebylo recht. Trochu mě rozptýlila prohlídka výstavy Harley Davidsonů. Nejeli jsme nikam do muzea, tahle sbírka nádherných naleštěných motorek byla přímo v bungalovu našeho hostitele, jejich vlastníka. Krása benzínová. Rozhodnete se, že každý den v měsíci se projedete na jiném harleji. A ono to jde, jen ho vytlačíte z garáže. Tedy sluha vám ho vytlačí z garáže. Pak nám miliardář Smith řekl, že nám ukáže „radost“, kterou si udělal za milion dolarů. To jsem byl hodně zvědavý, kdypak se člověk dozví, čím si miliardáři v Americe dělají radost, že. To, co si za něj koupil Smith, mě dost překvapilo. Byl to kus dřeva, naznačím. Pořád vás nic nenapadá? Mě by taky nenapadlo. Byl to indiánský totem. To jsem netušil, že totemy mají zrovna v Americe, kde jich mají tuny, takovou cenu. Věděli jste to?

Jenže tohle nebyl obyčejný totem. Pod tímhle totemem, vysvětlil nám Smith, zemřel náčelník Sedící býk. Nic vám to jméno neříká? To je ten Sioux, co odrovnal Custera u Little Big Hornu (a cáry vlajky hvězdnatý po kopcích vítr vál, tam uprostřed svých vojáků - leží i generál). Pořád nic? Tak si to představte třeba na příkladu červených trenýrek. Normálně věc za pakatel. Ale pověste je místo vlajky na Pražský hrad a hned vám jejich cenu někdo odhadne na několik milionů. Nejsou trencle jako trencle, není totem jako totem. Ale zpátky do bungalovu na Floridě. Totem mě nenadchl, stejně jako to ostatní (kromě těch harlejů). Chtěl jsem domů. Miliardář Smith si toho asi všiml, protože od té chvíle mi začal věnovat zvýšenou pozornost. Snažil se mě evidentně rozveselit, ani nevím, čím jsem mu padl do oka. Možná proto, že ostatní z naší obchodní delegace nad totemem, a vůbec vším v domě, hýkali nadšením. A já tesknil po domově. Nastal večer.

Miliardář nám oznámil, že pojedeme na večeři. Čekal jsem nějaké přistavené velké auto, třeba trojžebrák. Pokud nevíte, co to je, tak to je to dlouhatánské auto, které má mezi okýnky ne jedno, ale tři žebra. Ale ne, to by bylo na Smithe příliš obyčejné. Konečně, trojžebrákem jsem už jel a mám z toho taky typickou americkou příhodu. Jeli jsme po nějakém kongresu z hotelu na letiště. Na kongresu se k nám chovali jako k Čechům, tj. opicím, které váhavě po sametové revoluci slezly ze stromu. Před hotel se vyhrnuli všichni účastníci kongresu, z celého světa, ale hlavně Američané. Všichni jeli na letiště. My jsme se snažili si zavolat taxi na číslo, s nímž jsme se už dopravili před pár dny do hotelu. Sdělili nám, že bohužel momentálně nemají žádný vůz k dispozici, ale že svůj slib splní, přistaví nám „limuzínu“, samozřejmě za stejnou taxu jako bychom jeli fordem. S tím nešlo nesouhlasit. Když před hotel předjel onen trojžebrák, kterého navíc všechny ostatní taxíky pustily před sebe, protože se před hotelem taktak vytočil, viděli jsme na tvářích Američanů opravdu bledou závist (proto jim asi Indiáni říkali bledé tváře). Prostě to nevydýchali, že si opice jezdí v superlimuzíně, zatímco oni ve fordu. Že ji máme za půldarma, nevěděli. A my jim to neřekli. Ještě jsme z okýnka našim kongresovým přátelům zamávali. Kyselý ocet tekl po hotelovém koberci. Zase peníze, v Americe měřítko první a poslední.

To ovšem nebyl případ našeho miliardáře Smithe. Žádný trojžebrák. Vyšli jsme na břeh floridského kanálu a tam… kotvila jeho obří jachta. Na večeři jsme nevyjeli, ale vypluli. Měl jsem už hlad jako vlk, tak mě ani tohle zvlášť nepotěšilo. V Americe jsem se totiž setkal několikrát s docela zvláštním zvykem. Když nás někdo pozval na večeři, řekl nám, že pro nás vybral třeba speciální steak house, kde mají vynikající T-bone steaky, co musíme ochutnat, protože jsou nejlepší v „okolí“. Jo, v okolí. Američani mají nějaký jiný metr na vzdálenosti, prostě ne kilometry, ale míle. Pro dobrý steak jedou na večeři klidně dvě hodiny. Pro vaši představu, v Praze vás naladí na skvělý steak, ale stejkárna je v Brně. Po cestě umíráte hlady. Ještěže tam nemají dálnice jako D1, to byste fakt umřeli před dojezdem.

Když jsme vypluli, zeptal se nás hostitel, jaké víno nám zpříjemní cestu. Já se moc nevyznám v kalifornských vínech a nechtěl jsem urazit nějakou objednávkou francouzského nebo třeba chilského, kde jsem doma. Tak jsem se opatrně zeptal, jestli mají Opus One. To je jedno z vůbec nejdražších kalifornských vín, ale já fakt nejsem snob, já jinou značku neznal a jen jsem nechtěl vypadat za blbce, že si objednám prostě červené jak v restauraci u nás za totáče. A helejte, měl ho. Kdybych si ho koupil za svoje, třásly by se mi ruce tak, že bych půlku vybryndal. Ale platil náš miliardář. Moc velká dobrota by to byla, kdyby… nevěřil jsem svým očím. Tenhle jiskrný božský mok nám nalili do plastových kelímků. Vážně. Zeptal jsem se Smithe, jestli na jachtě nemá vínové skleničky, že si tak skvělé víno chci vychutnat ze skla. Víte, že neměl? Zdálo se mi, že se i trochu zastyděl (nebo naštval, že ho poučuje vidlák z Vidlákova? Nevím.). Tak jsme pili víno, bratru deset tisíc korun za láhev, z plastu, jak kafe někde na McDrivu. Jiskru vína jsme si tedy přes bílý plast moc nevychutnali.

Konečně jsme přistáli u restaurace. Nahrnuli jsme se všichni dovnitř. Krásný interiér, výhled na kanál, výborně. Bodrý vrchní u nás hned přistál s jídelními lístky, s naším miliardářem prohodil pár srdečných slov, zřejmě tady měl miliardář svou závodku. Otevřu lístek a čtu. Hamburger, maxihamburger, cheesburger, saláty. Byl to zase mekáč. Už to vypadalo na nějakou Smithovu miliardářskou úchylku. Jako se vyprávějí ty legendy o boháčích, co začínali třeba prodávat zmrzliny a mají doteď doma historický zmrzlinový stroj, z něhož hostům vždycky natočí zmrzku a vyprávějí legendu o tom, jak těžce začínali jako zmrzlináři (než zdědili po strejdovi první milion dolarů). Tak náš Smith zřejmě začínal někde u mekáče. Můj vysněný steak nikde. To už mě fakt dopálilo. Únava, kterou jsem mohl krájet na kostičky, výsledek obchodu asi nula, tisíce kilometrů od domova, s hambáčem v puse. Ještě jsem učinil poslední pokus a podělil se o svou chuť na flákotu se Smithem. Zavolal vrchního, který se doplazil v předklonu, a zeptal se, jestli by neměli pro „speciálního“ hosta steak (to „speciální“ řekl trochu moc afektovaně). Vrchní řekl: Ale samozřejmě. Nálada se mi zlepšila o sto procent, únava byla pryč. Moje radost byla předčasná. Všichni už dávno dojedli, jen můj steak pořád nikde. To už bych snědl i vlastní podrážku, kdyby byla obalená ve strouhance. Najednou se – asi v půl dvanácté v noci- náš hostitel Smith rozzářil. Ohlédnu se – a skutečně – nesli můj steak. Byl vynikající, Bylo mi jedno, že pro něj zřejmě Smith poslal svůj tryskáč do Argentiny. Když se chcete ukázat, není to nikdy zadarmo. Po jídle jsem si konečně zapálil, jak říkám, kouřit se tam tenkrát smělo. Nikdo z Američanů u stolu ale nekouřil. Koukali na mě tak nějak divně, mně to bylo úplně fuk. Pili jsme víno, konečně dokonce ze sklenic, ale zase už ne Opus One. Postupně se u stolu všichni připili, Američani podstatně dřív. U třetinkového piva nic nenatrénujete. Najednou se ke mně naklonil můj americký soused, co seděl naproti. Jestli bych mu nedal cigaretu, že samozřejmě nekouří, ale takhle po dobrém jídle, že přeci jen… jednu… Nabídl jsem mu. Za chvíli začal somrovat cigáro druhý Američan. Že taky nekouří, ale… Pak mi samozřejmě vyhulili celou krabičku. Když byli střízliví, byli to bojovníci, zásadovější než ministr zdravotnictví, ale jak se napili… Pokrytci. To samé například na floridské pláži, kam jsem taky jednou zavítal. Ve všech amerických „miami beach“ filmech uvidíte na plážích jen nádherné kočky v miniplavečkách. Jenže je po natáčení zřejmě zase rychle odvezou do Hollywoodu. Vy tam potkáte jen Američanky sloupovitého tvaru, v plavkách s volánky a kraječkami až ke krku. Jako kdybyste navštívili Žluté lázně v Praze, ale ve třicátých letech. Sundejte malému dítěti plavky a už vás žene policajt až do Orlanda.

Po skutečně dobré večeři jsme nasedli zpátky na jachtu. Kapitán nás nechal chvíli řídit (vůbec, početná posádka tam lítala jak hadr na holi). Nevěřili byste, jak je těžké se s obří jachtou trefit mezi sloupy mostu (zvlášť po Opus One). Dorazili jsme do bungalovu a jeden Francouz, co dával tuhle schůzku za Smithe dohromady, mě vyzval na kulečník. Kulábr tam měl pan miliardář opravdu nádherný, mahagon, vyřezávání jak na trůnu japonského císaře. Říkám mu, že musím mít vždycky pořádnou motivaci, abych hrál dobře. Jen jsem se vymlouval, hrát se mi s ním nechtělo, Francouzi jsou hrozně soutěživí a taky jsem ho viděl jen tak šťouchat kulečník už odpoledne. Hrál moc dobře. To víš, budu ti nafukovat ego, tůdle. Tak jo, řekl ten Francouz, o co budeme hrát? Tak jsem plácnul, že o těch tři sta milionů, o nichž jsme jednali odpoledne. Když vyhraju, nezaplatíme nic, když prohraju, zaplatíme bez jakékoli slevy. Souhlasil až podezřele rychle, tak si byl jistej, parchant. Tahle sázka samozřejmě přilákala všechny členy obou stran. Popíjeli a komentovali naši hru. Začal zprudka, nastrkal do děr tři koule a dostal se do trháku. Jak říkám, nejsem žádnej Jirka Korn, hraju průměrně. Honil jsem koule po plátně jak ovce do ohrady. Když Francouz poslal černou kouli do díry, měl jsem ještě dvě na place. Už se chtěl začít dojímat, když někdo od nás povídá: počkat, u nás se to hraje tak, že černá koule musí spadnout do díry naproti té díře, kam padla poslední barevná koule. Takže jste prohrál, když spadla jinam. Francouze to úplně rozhodilo, začal se hádat, že to takhle nehrajou. Dohodli jsme se na kompromisu, že tedy černou kouli vyndá a pošle do správné díry. Si pište, že tu černou kouli do správné české díry nedal, jak byl vzteky rozhozenej. Kdežto já jo, s biftekem v břiše hraju o dvacet procent líp. Měli jste toho Francouze vidět. Vlastně ani ne, podívejte se na jakéhokoli sportovce z velkonároda, Francouze, Rusa, je to jedno. Když ho někdo těsně před vítězstvím předběhne, přeskočí, přehodí. Tak takhle se tvářil. Samozřejmě nám těch 300 milionů nedali, nějaké zadarmiko v Americe neplatí. Musel jsem si zapálit aspoň vítěznou cigaretu. Jenže moje cigarety, jak jsem naznačil, zůstaly viset na rtech těch amerických zapřisáhlých nekuřáků, proměněných po pár skleničkách v čadící Humphreye Bogarty. Obrátil jsem se na miliardáře Smithe. Vy tady, prosím, asi nemáte nějaké cigarety, že? (Smith nekouřil). A v ten moment se tenhle sympatický chlapík (žádný samolibý Trump) jen tak malilinko pousmál. Vzal mě kolem ramen a vedl mě k jedné nádherné obří skříni, se složitými intarziemi a kováním. Otipoval jsem, že si do ní dával podvlíkačky už Ludvík XIV. Otevřel prudce najednou obě křídla (Američani moc dají na efekt, kdybyste nevěděli). Byla odshora dolů nacpaná stovkami druhů cigaret a doutníků všech myslitelných značek. Podívali jsme se na sebe. A rozesmáli se. I američtí miliardáři se umí zasmát srdečně. A my se z nich nemusíme vůbec podělávat do výšky. Zvlášť když uvidíte, že si Američanka klidně k apartnímu kostýmku obuje adidasky. Kapku sebevědomí bychom si od nich ale vzít mohli. Jinak v nás velké národy budou vždycky vidět jen hadr na jejich boty. Od Němců přes Rusy až po Američany.