Samozřejmě, že je to vrah. A důkaz? Vždyť „mu to kouká z vočí“!

Tak ukrutné znejistění řádu a pravidel světa lidí, tu nikdy nebylo. Chrlí se jeden zákon za druhým, „upravující“ všechno a všechny. Od našeho pohlaví až po mail. Peklo dobrotrusů a jejich otevřená náruč se stiskem železné panny.

Tak třeba původně poměrně široká dálnice vztahů dvou pohlaví se už změnila na „zarostlý chodníček.“ S tolika typy pohlaví i právem být pohlavně nezačleněn, že je vyjmenovat vůbec nedokážete. A když ano, než to vykoktáte, už někdo vymyslí další. A brzy z chodníčku bude jen lano, na němž žádný vztah už nikdy nevybalancujete a skončíte jak kouzelník Arnoštek z Rozmarného léta. Pádem na zadek. Protože i když budete trénovaným lidskoprávním provazochodcem, někdo tím sloupem, co lano drží, zacloumá. Samozřejmě s dobrým úmyslem vás zachránit. Variace na známé: Operace se zdařila, pacient zemřel.

Nebudu tentokrát nasvicovat konkrétní absurdity v gender-, eko-, multikulti- a dalších výplodech. Ani nebudu kritizovat drakonické tresty lidskoprávních eskamotérů, nastolované pro dodržování těchto absurdit, injektované mohutně do právních systémů. Soustředím se na něco jiného. Na důkazy. Ano, na tu veteš dávno zavrženou, zdržující a… zbytečnou. Protože to spolu velmi úzce souvisí, asi jako vůle a zvůle. Nemůžu se zbavit pocitu, že tahle všeobecná oblíbenost nejasných výkladů (někdy i desítek výkladů) zákonů je právě jen nástrojem zvůle. A budoucích možností, jak nás kdykoli jako neposlušné „odstřelit“ jak přemnoženého holuba. Od formulace „množství větší než malé“, přes směrnice jako GDPR o osobních údajích (psal jsem velmi podrobně zde), internetové svobody a šíření dezinformací, poškozování zdraví i ionosféry, práv dítěte, statutu uprchlíka a migračních pravidel, definici znásilnění a sexuálního obtěžování, až k definici pohlaví, rasové nenávisti, genderové korektnosti… a vůbec. Nejen, že je už dnes velice těžké konstatovat, zda zločin (přečin) nastal. Už není ani jasné, jaké důkazy mají být předloženy k „usvědčení“.  

Zapomeňte na staré dobré časy, kdy lumpové se smáli spravedlnosti do očí jen do té doby, dokud nějaký trpělivý Colombo nenashromáždil tolik důkazů, že vina kriminálníka byla NEZPOCHYBNITELNÁ u soudu. Ty jsou, zdá se, definitivně pryč. Celé to harampádí důkazů, jejich přijatelnosti pro soud, pravidel jejich legálního získání, atd., to zřejmě skončilo. Potrestání navíc už často předbíhá soud, čemuž se dřív říkalo nepěkně lynč a bylo to považováno za odporné. Tak to je teď také v kurzu. Všimněte si, kolik nových zákonů, směrnic, nařízení a prováděcích předpisů už s žádnými důkazy vlastně ani nepracuje. Dokonce ani nepočítá. Stanoví zločin a trest, otravným dokazováním se nezdržuje. Protože hlavní začíná být to, aby „zločinec“ neunikl, ne nějaký šunt presumpce neviny. Novodobý Colombo přichází, nešetří, nesoudí (tedy soudí, ale ne jak jste byli zvyklí) a rovnou zatýká a trestá. A v tom není háček, v tom je hák. Jako ten od kapitána Hooka, v té dříve hedvábné ruce spravedlnosti už dávno není cit, ale často jen dřevo a železný hák. Zákony či vyhlášky jsou někdy už naprosto nefunkční, v právním státě (jak jsme ho znali) zcela nevymahatelné, u řádného soudu neobhajitelné a tedy… zhola k ničemu. Tedy ne zhola k ničemu, k něčemu dobré jsou. Nebudou použity, když – budete šlapat poslušně v řadě. Když začnete vyčnívat a zlobit, promění se v bič. Který zničí vás, vaše podnikání, rodinu, vztahy, vaše přátele… udělá z vás vyvrhele nebo půjdete dokonce do vězení – a i na pěkně dlouho (viz třeba Tommy Robinson). A ještě si taková novodobá spravedlnost posadí na rameno papouška (aby obraz zlého piráta byl dokonalý), který bude do omrzení ráčkovat plytké floskule o vyšším principu ujařmených (menšin, obránců přírody, žen, demokratů, nelegálních imigrantů, …). Jinak se totiž taková konstrukce zhroutí jako antihmota demagogie při srážce s hmotou rozumu. Dnes už nezbývá než doufat, že po Velkém třesku, který, jak se zdá, neodvratně přichází, bude hmoty více než antihmoty a ta potom antihmotu pohltí, jak bylo prý ve vesmíru po bigbangu učiněno. Kéž by. Pokud vám přijdou mé vývody za vlasy přitažené, pojďme si pro příklady, protože latinské verba movent, exempla trahunt stále platí.

Zdá se, že úplně nejhorší je nyní situace v oblasti gender. Ale ukážeme si, že zdaleka nejen tam se presumpce neviny dostala do role opovrhované šmudly. Tady nějaká potřeba důkazního řízení, nezávislých svědků, řádného soudu, anebo dokonce odvolání a přezkoumání, už nemá místo. Genderový Colombo v umolousaném plášti své „neomylné intuice“ už nosí od své paní Colombové (o níž víme, že možná neexistuje) jen zatykače a rozsudky. Ideologie jako zubní náhrada bezzubosti. Zničení obviněných – a dodnes, po tolika měsících – ani neodsouzených lidí. Zastávám se jich, třeba mě rozcupujte, dokonce včetně Harveyho Weinsteina, Kevina Spaceyho, Dustina Hoffmana a dalších. Kde je vina přeci tak jasná. I kdyby stokrát vinni byli, nebyli ještě odsouzeni. Ale už byli popraveni, protože je to - stejně jako poprava - nevratné. Nebo si myslíte, že po případném očištění bude (opět) přetočen film s Kevinem Spaceym, vrátí se do Domu z karet, jako by nikdy neodešel? Nikdy se to nestane, už jen kvůli hanbě producentů, kteří tenhle polní rychlosoud vynesli. A to není možné připustit, natož ve svatém nadšení, jak se svět náhle probudil a očišťuje se od násilníků. Neprobudil, neočišťuje, ale padá do propasti. A nic na tom nemění skutečnost, že třeba Weinsteinovi to „kouká z vočí.“ Kouká, souhlasím. A to je vše. Když připustíme, že je potřeba uplatňovat zaujatost proti pachatelům a nemá smysl rozlišovat mezi různými typy sexuálního útlaku, jak zavelela v USA jedna Obamova směrnice (psal jsem zde), jsme ztraceni. Pojďme radši jinam.

Novela zákona o ovzduší přinesla pěkné tvrzení, že zdraví je důležitější než soukromí, a kontrola vašeho kotle důležitější než zjištění kontrolorů, že doma chodíte nazí. Což potvrdil i Ústavní soud. Ústavní právo na nedotknutelnost obydlí tak zase lehce naprasklo a exekutoři se mohli cítit uraženi, že přišli o výsadní právo rozkopnout dveře vašeho bytu, kdykoli je napadne. Samozřejmě, ujišťovali nás zákonodárci, že se tak bude dít jen v „krajním“ případě, kdy budete soustavně zamořovat a týrat sousedy. Tak dobře, stát o mně automaticky předpokládá, že jsem notorický čudič, topím zásadně plastickým odpadem a kaly a vypouštím rakovinotvorné látky všem pod nos, především tedy sobě a svým dětem. Zrovna tak dobře ví, že když na mne tvrdě nedohlédne, okamžitě vykácím na své zahradě všechny stromy do poslední haluze a ještě tam zřídím betonové parkoviště. Protože tohle my denně děláme. Trávíme sousedy, sebe a děti toxickým kouřem, chodíme na přírodu zásadně se sekerou. Proto je třeba „přijmout opatření“. Fajn. A dál? ptám se já. Jaké bude důkazní řízení, když obdržím mastnou pokutu a odvolám se. Protože já, ekologicky přísný majitel domu, jsem plastovými lahvemi nezatopil. Jak mi dokážou, že ano? Co? Když budu tvrdit, že plastem zatopila v mém kotli osoba blízká (o níž nemusím nic vypovídat), ne já? Což se mi paradoxně skutečně stalo, půjčil jsem bratrovi kdysi chalupu a ten tam spálil asi dvě petlahve – aby ti tu po mně nezůstal bordel, brácho, říkal (málem jsem vyletěl z kůže, čistil jsem pak kamna půl dne). A to ještě zákon nebyl na světě. Nebo to bude dokonce soused, co přišel na grilovačku a pomáhal s úklidem. Nebo mé dítě s dosud neukotveným názorem na ochranu ovzduší. Budu odsouzen? Bude to spravedlivé „padni komu padni“, když to padne na mě - nevinného? Je vůbec možné pokutu vymoci? Zabaví mi kotel a zmrznu, když se to bude opakovat a já na nový kotel, splňující přísné normy, prostě nebudu mít? Nebo mi napaří sto dalších pokut? A já skončím jako bezdomovec pod mostem, kde budu v barelu najust pálit úplně všechno? To bude výsledek? Kotlíkovým dotacím rozumím, stimuly ekonomické pro chování ekologické, tyhle motivace opravdu fungují. Ale tohle? Tak skočíme ještě jinam.

V poslední době se vyrojily davy ochránců práv dítěte. Až by jim člověk uvěřil, že nějaké dítě sami mají (nebojte, nemají). A se samozvanými ochránci bezbranných capartů přišly takové zhůvěřilosti, že vám dítě odeberou (norský Barnevernet) i za to, že neudržíte s dítětem oční kontakt. Nebo že nemáte dostatečné IQ. Nebo dětské ponožky srovnané do komínků. Vážně. A když protestujete, máte smůlu. Důkazy? Ale jděte, jak chcete dokazovat udržení očního kontaktu? Natož své dostatečné IQ – testem z Mensy? Je IQ 99 už pod čarou nebo nad čarou? Sociální úředník rozhodne, nevratně, jak už ví i paní Michaláková. A přijít o dítě není taková legrace k popukání, jako když vám zatknou kotel na tuhá paliva a obviní ho z pálení kalů. Tady jste páleným kalem vy. Což to dítě, tomu je hned u náhradních rodičů hej, strašně se mu tím pomůže, protože pohled na nesrovnané ponožky ho silně traumatizoval, kdežto úplně cizí vzorní rovnači ponožek s IQ Einsteina vůbec ne. Ale co vy? Jak to vlastně bylo dřív? V případě, že dítě ve školce mělo permanentně (dětskými běžnými úrazy nevysvětlitelné) podlitiny a rány, bylo evidentně podvyživené, počůralo se při každém zvýšení hlasu, to byly důkazy. A řešilo se to, protože opravdu existují i rodiče - skuteční násilníci, považující dítě za hračku k vybití svých frustrací či k demonstraci moci. Ale jak byste řešili například zcela reálný případ (zažil jsem ve venkovské školce, kam chodily mé děti), že jisté děti z jedné rodiny přicházely do školky šíleně špinavé. Učitelky ve školce věděly dobře, proč. Protože jejich rodiče prostě v chalupě vůbec neměli tekoucí teplou vodu a byli opravdu chudí, dnes eufemisticky řečeno „sociálně slabí“. V IQ testu by taky rozhodně nezazářili. Učitelky děti myly ve školce, řešilo se to přes úřad, sociální pracovnice. A přesto jsem nezaznamenal ani náznakem okamžité rezolutní Odebrat. Všichni se snažili pomoci té rodině, všichni umístění dětí do ústavu brali až za úplně poslední, krajní a nedobré řešení. Bojovali, za ty děti, ne proti nim. A dnes? Kdejaký bezdětný hejhula nám bude kázat, co a jak musíme, NEBO…!? A bez důkazů odebírat, jako by šlo o nějaký odběr krve – trochu to píchne, jen taková včelička.

Každý má právo na obhajobu, i nacističtí pohlaváři stanuli před norimberským soudem. A někteří byli popraveni, jiní vyfasovali dlouholeté tresty a ještě jiní mírné. I tady se, pro někoho možná nespravedlivě, rozlišovala míra viny. Když dovolíme, aby emoce (a někdy velmi temné) ovládly náš rozum a zadupaly do země náš po staletí pomalu budovaný smysl pro spravedlnost a právo (a instituce toto hlídající), tak jsme si tzv. západní civilizaci nezasloužili. A po právu (bezprávu) ji prohrajeme v kartách vznešené války za nedokazatelné, sporné, neměřitelné bludy. I za to, co se denně rodí v chorých mozcích tohoto světa. Protože inter arma silent musae. Že ve válce mlčí múzy, věděli dobře už naši prapředkové, nejen Karel Kryl. Ve válce nastupuje místo múz propaganda, kde pravda o drtivé porážce vlastních vojsk se mění na lež o organizovaném ústupu do připravených pozic. A to není pia fraus, milosrdná lež. Ta sloužila (výjimečně) bohulibému účelu, protože třeba dítě krutou pravdu nemusí unést a její vyjevení mu jen přitíží. A opravdu ničemu nepomůže. Jenže my nejsme děti.

Zajímavé je, že často úplně stejní lidé na jedné straně nepotřebují jakékoli důkazy pro své soudy, jinde jim ani tisíc důkazů nestačí, rajtují na své lži tvrdošíjně až do padnutí. Migrační krize, například, nám důkazů o zhroucení snů o hladké integraci a asimilaci podává dost. Denně, příkladů jemných i brutálních.  Případ imigranta, který zachrání dítě visící z balkónu, obletí svět. Ale sprostá a zákeřná vražda, kde jiný imigrant v Lutychu napadne dvě ženy – policistky nožem, a ještě ubožácky zezadu, a zabije je? Máme si, krvácející od trnů, pořád namlouvat, jaká je to skvělá procházka růžovým sadem? V Bruselu i jinde ještě stále spí spousta Šípkových Růženek. A sní svůj sen.  Ale už se k nim prosekávají podivní princové. Italští jako Salvini nebo di Maio, rakouští jako Kurz nebo Strache. Polští a maďarští jako Kaczyński a Orbán. A jiný princ, britský, si také razí cestu růžovým hložím s brexitovým mečem, ale kupodivu opačně, od bruselského zámku pryč. Zřejmě se Růženku vůbec vysvobodit nechystá. Proč? No, ani ostatní princové nevypadají nijak natěšeně na velkou líbačku. V Česku máme naštěstí jiné starosti s důkazy. Daleko vážnější! V urychlovači parlamentu se srazila hmota novičoku s antihmotou (také novičoku). Antihmoty se nesešlo dost (víme, jak je vzácná), tak k třesku nedošlo. A zase jsme bez důkazů o novičoku a Skripalových. Tedy britské tajné služby je prý mají, ale prozradit nemohou. K tomu jen poznamenám, že když TAJNÉ služby ZVEŘEJŇUJÍ, už je to hodně podivné. Což nedávno potvrdil i oživlý novinář Babčenko. Co s důkazy na úrovni vtipu: Víte, jak se pozná, že byl v ledničce slon? Podle stopiček na másle? Možná by stačilo si vzpomenout na starou dobrou svatební hlášku oddávajícího před sňatkem, která o důkazech mluví zcela jasně: Jsou-li někomu známy překážky tohoto svazku, ať promluví teď, nebo ať pomlčí navždy. Tak takhle naši předkové pracovali s důkazy. Teda, pane faráři, tohle už vám v post truth době neprojde.