Česká hymna se olympionikům nezdá krátká, nebojovná a utahaná náhodou

Původně totiž byla i první sloka budoucí hymny dvojnásobně dlouhá a bojovná až na půdu. Jak jsem se dopátral v archivech, může za to Škroup. Ano, její skladatel Škroup. A od té doby se to s námi táhne dějinami jak prokletí.

Pro krutou pravdu musíme zpět do třicátých let 19. století, kdy za účetním 28. pěšího pluku Josefem K. Tylem (ano, Tyl byl předobrazem Josefa K. z Kafkova Procesu) přichází skladatel František Škroup, aby si přečetl první verzi jeho nové divadelní hry. Vstoupil do Tylovy kanceláře v kasárnách na pražském náměstí, které bylo později přejmenováno na počest obou aktérů našeho příběhu na náměstí Františka a Josefa, což ale vychytralí Češi vykládali rakouským úřadům jako pojmenování po jejich mocnáři, takže to prošlo. Tohle jsme my, Češi, vždycky zvládali dokonale. Ale zpět, sedíme v kanceláři účetního, dnes butik s dámským spodním prádlem obchodního centra Palladium. Až tam zavítáte, pomodlete se za oba naše vlastence, zhruba v sekci podprsenek push up.

Tyl je unavený a vzteklý, protože právě dokončil revizi majetku - vojenských koní, postrojů a chocholů. A někde mu pořád falírují 4 jezdecké bičíky. Škroup mu zase vyčítá, že slouží cizácké rakouské armádě a vlastenčí jen po nocích. To nevěští nic dobrého. Konečně se Škroup zahloubá do Tylovy nové divadelní hry a celou ji na místě přelouskne. Když konečně zvedne od papíru oči, má je plné slz.

„Tak takhle ty vidíš český národ, Kajetáne?“ zahuhňá s plným nosem.

„A není to pravda, Františku, nejsme snad národ udavačů?“ odpoví rozčileně Tyl.

„Tohle má pozvednout naše vlastenecké nadšení?“ zanaříká Škroup. „To srazí národ ještě víc do kolen! Tohle já zhudebňovat nebudu, ne a ne. Okamžitě to přepíšeš! Možná občas někdo z Čechů někam něco nahlásil, ale vždycky v dobré víře, kterou úřady zneužily. Tenhle hnusný pamflet o českých udavačích by ti Karel omlátil o hlavu.“

„Kterej Karel?“ urazí se okamžitě Tyl.

„Sabina přece, náš mladý vlastenec. Slyšel jsem ho nedávno plamenně řečnit na schůzi spolku o zaprodaných nevěstách, které si berou cizáky.“

„Jen aby mu to nezůstalo,“ utrousil nakvašeně Tyl. „Nic přepisovat nebudu, a na oslavu češství už vůbec ne.“

„Ale to nebude tak zlé, Kajetánku, stačí to trochu proškrtat. Především ten odporný název Fízlovačka aneb Udání pro Čechy hračka. To musí ven. Ale pak už to bude jednoduché, vezmi si třeba tuhle písničku – Kde domov můj. Začíná to slibně, verše jsou to pěkný, ale pak´s to úplně zkazil. Přitom, při dobré vůli, stačí pár škrtů…“ A při těch slovech bere Škroup do ruky Příručku podkoního a škrtá podle ní úhledně každý druhý verš. „No vida, jak nám to vlastenecky prokouklo,“ pochválí sám sebe, protože Tyl uraženě mlčí. „Tohle se bude zhudebňovat samo, a bude to schlager!“ Pak si zamne ruce:„A pak ještě pár úprav a bude to.“ A Škroup se zvedl k odchodu. Aniž by tušil, jaké prokletí na nás seslal, že ještě po 184 letech nám v písni Kde domov můj bude něco chybět. Nejen délka, protože ji proškrtal na polovinu, ale i bojovnost, s níž tepala do zrádných Čechů. A nejen v hymně, všude, kam se podíváte, nám něco chybí. A to prokletí na nás seslal Škroup. Tak je to.

Dlužno dodat, že Tyl si dal později říct, proškrtanou a přejmenovanou verzi odevzdal, Škroup ji s chutí zhudebnil – a bylo to hit, tedy vlastně tehdy sukces. Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka znárodněla. Nevěříte, co vám tu vyprávím? V Palackého pozůstalosti, kam se jediný list původní hry dostal (právě s první slokou písně Kde domov můj), jsem ji objevil až já. Tady je důkaz – i se Škroupovými necitlivými zásahy, které z bojové písně udělaly kratinkou selanku.

Bohužel, Škroupova škrtací mánie nás neokradla jen o bojovného ducha a délku naší hymny. Vleče se to s námi pořád. Chcete pár příkladů? Nejen národní hymna trpí necitlivou redukcí. Třeba takové Národní divadlo. Víte, že Mikoláš Aleš navrhl pro zlatou kapličku původně kruhové obrazy? Z celého cyklu Vlast nám zbyly díky nějakému necitlivému novému Škroupovi, sedícímu ve schvalovací komisi pro výzdobu Národního divadla jen torza. Ať kouká šetřit, vzkázal Škroup 2 Alšovi a kruhové obrazy mu tehdy hodili na hlavu. Musel jít s cenou na polovic, ale nedaroval jim to. „Když půlka peněz, tak půlka obrazu,“ řekl prý tehdy pomstychtivě a odřízl z každého kruhového obrazu přesně půlku. A máme jen lunety, a nikdo ani neví, jak původní díla vypadala. Ale pozor, jeden celý kruhový obraz, tedy jeho kopie, se zachoval. Vychutnejte si původní Alšův nezmrzačený obraz dívek, které se v mistrovském kontrastu zrcadlí na hladině Otavy. Tenhle skvost jsem zase objevil v pozůstalosti Alexandra Brandejse, mecenáše, který chudého Alše podporoval a jemuž Aleš jednou za chutnou večeři věnoval kopii jednoho kruhového obrazu. A potom zhlédněte zmrzačené dílo v Národním divadle. Myslíte, že koukáte na lunety, ale koukáte na půlčíky, alšovský masakr nemotorovou pilou.

Anebo takový Bohuslav Schnirch. Víte, že i jemu komise Národního divadla seškrtala rozpočet pro jeho quadrigy? Ano, slyšíte dobře, quadrigy. Marně Schnirch komisi vysvětloval, že čtyři koně ve spřežení symbolizují čtyři formy divadelního umění: Operu, Drama, Tragédii a Komedii. A zároveň čtyři živly: Oheň, Vodu, Vzduch a Zemi. Houby se o jeho umělecký záměr starali, sprostě mu jednoho koně škrtli. Prý ať jde s tou Komedií do háje. A tak máme jen trigy. No, moc neuspořili, šetřílkové. Protože škrtli i Oheň. Schnirch se naštval, a ten Oheň na střechu přece jen dostal. Chtěl si taky škrtnout? Víte, že jako poslední slezl při požáru ze střechy divadla, dokonce akrobaticky po hromosvodu? Musel ten Oheň na střeše aspoň jednou vidět. Náhoda, že? 

A Hynaisovi taky zatopili, oponu pro Národní divadlo mu sice zaplatili celou, ale už mu neřekli, že kvůli úsporám ve zlaté kapličce snížili strop. Takže musel stříhat. A to ani nemluvím o tom, že jsme málem neměli zlatou kapličku, ale lego, protože zlatá se zdála Škroupovi 2 v komisi drahá a navrhoval použít levnější rumělku. Mohl bych pokračovat donekonečna – je snad Staroměstská radnice celá? Máme snad pořád Československo? Jen se Čech otočí a už mu něco ufiknou. Proto pořád mrmláme, včetně olympioniků. To ten Škroupův duch. Čert aby to spral.

P.S. Českou státní hymnu mám moc rád. Tak, jak je. A Národní divadlo taky.