Co podle mne je charita a co je PŠM (Politické školení mužstva)

PŠM byly marxistické přednášky pro vojáky za socialismu. To je najednou péče o děti a studenty stran jejich politického uvědomění, to se vyrojilo „školitelů“ a laskavých vůdců jejich správné orientace v ústavnosti a demokracii. 

Ale zeptejte se dětí, jak vyvěsit svisle českou vlajku – červená vlevo nebo vpravo? Které odpoví správně? Jaký je náš národní strom? Nevědí. Jaké zvíře je na našem státním znaku a co má na hlavě? Dnes to vypadá tak, že máme ve znaku kunu lesní na hlavě s basebalkou. Kuna, když se dostane do kurníku, umí tam udělat pěknou paseku. A těmi symbolickými kurníky jsou teď školy. Široká debata, kdo do kurníku smí a kdo ne, a co tam smí páchat, se rozvinula i tady na blogu idnes. Leckde se na akademické půdě a v jistých neziskových organizacích připravují (a někde už fungují) politické úderky, vyjíždějící do škol zjevovat žákům a studentům ‚pravdu.‘ Tu svou pravdu pravdoucí, vysát z nich lež páchnoucí. Takže jakési novodobé hovnocucy. I oni kážou o kunách a jejich řádění, dokonce přesně vědí, kde ty kuny právě jsou: na Hradě a hojně i v parlamentní drůbežárně. A vraždí tam slepice demokracie po celých tuctech. A žáky a studenty je třeba rázně probudit ze zpitomělého hřadování a přikvokávání. Na argumentaci o výsledcích řádných a demokratických voleb vytáhli nově zdrcující protiargument, proč takové volby absolutně nerespektovat: I Hitler byl řádné zvolen v demokratických volbách! Tak tohle už je demagogie nejvyššího kalibru, argumentační balistická střela země-země, která se zarývá do základního pilíře demokracie (svobodných voleb) s apetitem kůrovce v šumavském smrku. Demokratické volby je třeba zrušit, protože hrozí, byť jen zlomková pravděpodobnost, že ohlupení voliči zase s jásotem zvolí nového supernacistu? Tak to je debatní trumf zhruba na úrovni rady: Nekoupejte už nikdy děti, mohli byste následně s vaničkou vylít i to dítě! My to víme, protože nás už z parlamentu takhle voliči skoro vylili. Nebo ještě jasněji: Neploďte už nikdy děti, mohly by se narodit postižené! Ano, to riziko tu opravdu je (jak u dětí, tak u voleb), takže zrušme porody i ‚rizikové‘ volby a nahraďme je… čím? No čím? Už to máte vymyšlené? Diktaturou ‚osvícených‘, na které jste se sami už dávno pasovali? I takový model jsme už v dějinách měli. Měl jen jedinou chybičku. Spousta osvícených diktátorů se na trůnu okamžitě proměnila ve staré dobré Hitlery. A to postupem asi tisíckrát jednodušším než v demokratických volbách. Studium dějin starověkého Řecka a Říma přináší spoustu pěkných příkladů.

Vraťme se ale k našim ratolestem. Konec teoretizování, mám čtyři děti, tak rovnýma nohama do praxe praxoucí, když to s tou pravdou pravdoucí není tak přehledné. Nejmladší dcera má dvanáct let (jako na potvoru zrovna ten věk, o němž se nyní bohatě diskutuje). Bližším zkoumáním jsem zjistil, že je politicky silně neukotvená. Začal jsem ji proto jemně (úměrně věku) ostřelovat ze zákopu, výsledek zatím chabý, vždycky skončíme nejdál u hry Activity, kde plníme úkoly silně nepolitické typu ‚znázorni pantomimicky čerta“. Že by tedy na zadání Předveď prase začala kreslit prezidenta Zemana, to tedy určitě ne. Na její základní škole se zřejmě flákají a učí ji pouze ty státní symboly a historii, o porušování ústavních principů a ohrožení demokracie zatím nic. Nebo to pod hrozbou výchovného záhlavce přede mnou pečlivě tají. U tří synů (věk 16 až 32) se ovšem politický zápas v naší rodině už projevil v plné síle. Zprvu se všichni tři semkli a bombardovali mě z pražsko-kavárenských pozic, až jsem xenofobně nadskakoval. To bylo zhruba před třemi lety, kdy se spustila migrační krize. Ti starší dokonce volili TOP 09 – a to jsem nadskakoval ještě víc. Nic nenaděláte. Mou trpělivou politickou prací a řadou besed a seminářů, které jsem pro ně doma zorganizoval, se to ale jemně začalo lámat. Argumenty se mi v průběhu těch tří let jen sypaly do prachovnice, ta jejich se povážlivě ztenčila. Pak prostřední syn vycestoval na firemní stáž do Paříže a přivezl si konečně pár osobních příkladů integrace a asimilace imigrantů v Evropě na vlastní kůži (psal jsem zde). Dnes už pozoruji s uspokojením, že úplně přestali mluvit (že by tatínkovi dali zapravdu, to by popřelo zákonitosti otec-syn) o nutnosti pozvat a zachránit všechny utečence z Afriky a z Asie navrch k tomu. Jednu z posledních ran dostal prostřední syn i s budoucí manželkou nedávno na horách. Zapředli jsme v bufetu u lyžařského vleku řeč o inkluzi (školím potomstvo, kde to jde). Na mou pomoc přispěchala argumentačně jedna starší paní. Nechtěla stejně jako já o inkluzi, v podobě prosazované tehdy už neministryní Valachovou, ani slyšet. Už ji chtěli utřít, že vůbec neví, jak úžasné myšlenky se tím prosazují, ale totálně pohořeli. Z milé paní se vyklubala učitelka s aprobací speciální pedagogiky. Snesla jim takových pádných příkladů z její bohaté praxe, že po jejím rázném zakončení: Jděte k šípku s inkluzí! (to slušně parafrázuji), zjistili, že vůbec nemají nabito, jak si mysleli. Ještě na dálku tu paní zdravím, připili jsme si ten den o půlnoci na Silvestra na nový rok velmi spontánně a zazpívali spoustu písní. A nad námi se vznášel duch synovy babičky, mé matky, která byla rovněž speciální pedagožka. Když ji vyhodili z KSČ i z práce po osmašedesátém roce za odmítání ‚bratrské pomoci‘, sehnala zaměstnání až 40 kilometrů od domova v Dětském výchovném ústavu. Ne v domově, v ústavu, takže tamní svěřenkyně měly za sebou už lecjaké škraloupy, a občas, když utekly, je bezpečnost nacházela někde v maringotkách, kde za ‚stravu a byt‘ poctivě platily svým třináctiletým tělem. Kdybych je měl inkludované ve třídě, nesbíral bych první sexuální zkušenosti tak zoufale opožděně. To je ovšem jen humorná glosa. I když pravdivá. Problém inkluze je podstatně složitější, jako ostatně všechno.

A teď vás asi budu trochu šokovat. Jsem totiž ve vedení jedné charitativní organizace. A moji synové a skorosnacha v jiných. A právě z toho do značné míry vyplynuly i ‚charitativní‘ názory mých potomků. Jenže – všímáte si, kolik mých úvah tady má samá jenže? – ten ‚můj‘ charitativní spolek je podle dnešních NGO měřítek vlastně divný, jsem asi pořád naivní blbec s hlavou plnou ideálů. Ve vedení té mé charity jsme tři. Nikdy nikdo z nás neviděl ani korunu odměny, vlastně jediné náklady, které jsme kdy měli, byly na zhotovení právních podkladů pro založení spolku. Jsme nadšení amatérští muzikanti a dali jsme si za úkol zachránit kulturní odkaz v oblasti tvorby českých, moravských a slovenských autorů a zprostředkovat hudební tvorbu autorů ze světa naopak českým zájemcům. Shromáždili jsme desítky notografů z celé republiky, kteří noty přepisují do digitální interaktivní podoby na úrovni 21.století. Ty nejstarší, středověké noty, i žijících autorů. Všech žánrů od klasiky přes jazz až po pop a rock. Zachránili jsme z archivů, soukromých sbírek, atd. už tisíce notových záznamů. S bohatými informacemi o skladbách (kdo je autorem hudby, textu, aranžérem, stupněm obtížnosti na přehrání, tempem, tóninou, …), videem a obrázky, všechno on line na internetu. K notám se tak dostanete během minuty, legálně (musíte zaplatit jen poplatek za autorská práva a pár korun na provoz, který je ovšem hluboce ztrátový, všechno to dorovnává náš hlavní chlebodárce). Vybudovali jsme z ničeho notový archiv. A dnes má už přes 150 tisíc skladeb. Už slyším, že to žádná charita není, protože nepomáháme zuboženým uprchlíkům, ale ‚jenom‘ své vlasti a hudební kultuře. A ještě se u toho bavíme.

Totéž v bleděmodrém dělají i mí synové a skorosnacha. Prostřední syn třeba dlouhá léta pomáhá handicapovaným, vozíčkářům. Jedou například s dalšími nadšenci (a to je to správné slovo, protože taky absolutně bez odměny) do Novohradských hor, zbudují tam stanový tábor pro vozíčkáře, pak je přivezou a starají se o ně. Schválně hádejte, jaké mají náklady na celý takový týdenní tábor pro 8-12 vozíčkářů, včetně stravy a ubytování, atd. Když si v diskusi k článku tipnete, tak vám prozradím, jak jste blízko-daleko. Když jsem to od syna slyšel, nevěřil jsem svým uším.

Synova přítelkyně je lékařka. Hned po skončení školy odjela pod křídly jiné charitativní organizace pomoci do zahraničí. Nebyli to Lékaři bez hranic, takže nenakládala imigranty z uprchlických člunů na jejich lodě a nevozila je do Evropy. Konkrétně jela na šest neděl do Indonésie, což je muslimská země. V odlehlé oblasti tam pomáhala léčit s kolegy místní obyvatele. Nikdo ji nenutil nosit ani burku, ani hidžáb, neuráželi, nevyhrožovali. Děkovali, byli moc rádi, že je tam mají. A ona se dostala k případům, ke kterým by ji v Česku nepustili ani za pár let, takže i pro ni to byl obrovský přínos. Konzultovali poctivě s pražskými zkušenými lékaři, dřeli od rána do večera. Nic za to nedostali, část nákladů si naopak museli uhradit sami. Jsem na ni i na své syny v tomhle ohledu moc pyšný.

No a to je charita, jak si ji představuji já. Ne, že se budu válet jako prase v žitě s prostitutkami na zničeném Haiti, jako ti výtečníci z OXFAMU. A ani jako v Evropských hodnotách v čele s agitpropčíkem Jakubem Jandou bojovat za myšlenky, které jsou mi úplně cizí, včetně šíření takové ‚osvěty‘ ve školách. Jim nepřispěju nic. Však bez mých peněz nezchudnou. Ale jestli se dozvím, že mé dceři na nějaké besedě ve škole něco vtloukali do hlavy, tak se mi to líbit nebude. Stačí, že můj nejmladší syn chodí se svým ‚aktivistickým‘ kantorem na demonstrace. Má občanku, svůj mozek, není to místo výuky, ať chodí. Je chytrý, brzy pochopí, o co tam jde, sám. A když ne, společný rodinný oběd nám tyhle rozdílné názory určitě nezkazí. Na plotně bude bublat svíčková a ne politická nenávist. Z té chutný oběd nikdo neuvaří.