Spratci, parchanti, uřvanci a jiná zlobidla

„Pocit, že nechci být matkou, mám v sobě odjakživa… Na dítěti není nic úžasného. Děti s manželem nemáme a nechceme." Tyto a podobné názory nejsou tak neobvyklé, jak by se zdálo. Tak si přečtěte, co si o tom myslí otec čtyř dětí. 

Šest až osm procent z nás má takový názor. Možná i víc,  v poslední době jich slyším a čtu opravdu hodně. A „pádné“ argumenty: … (maminka) mi říká, že se stěží dokážu postarat sama o sebe, natož o někoho dalšího, a já s ní naprosto souhlasím… Pojem biologické hodiny znám vlastně jenom z časopisů. To je hlavní důvod, proč děti nechci a nikdy mít nebudu. Abyste vychovala z dítěte dobrého člověka, musíte mu hodně obětovat a to já nedokážu… Nemám pocit, že můj život bez dětí je – a bude – prázdný. Umím si ho zaplnit a troufám si tvrdit, že i případné stáří ustojím lépe než matky, které se celý život angažovaly pro potomky. Ti jednoho dne stejně vyletí z hnízda a jim zbude v životě obrovské prázdno… Na dítěti není nic úžasného. Děti s manželem nemáme a nechceme. Oba jsme rádi, že poplatíme účty. Na dítě nemáme peníze“. Přidám ještě názor zdejší blogerky Kristýny Burgerové z článkuModerní čarodějnice: „… máma a ségra slintají nad dětskými kočárky a oči se jim mlží dojetím, já si raději pohladím štěně. Štěně nesmrdí, nebrečí a je ještě víc roztomilé než ty uřvané uzlíčky… Možná je to tím, že veškeré děti, které potkávám, jsou nevychovaní spratci… Upřímně řečeno, děti mě děsí. Jde z nich strach. Nicméně biologické hodiny hlasitě tikají tik, tak, tik, tak a já stále nevím, jak je mít ráda, neexistuje na to nějaký prášek?“

Mám čtyři někdy smradlavé, ubrečené, neúžasné a nevychované spratky, z hnízda již skoro všechny vylétlé. Nemám a nikdy jsem neměl na ně peníze (co by mohly být potřeba). Biologické hodiny mi nikdy ani netikly. Ne, Kristýno, žádný prášek, jak stimulovat lásku k dětem, neexistuje. Všechny výše citované milé dámy, užijte si svůj bezdětný život vrchovatě, naplňte ho „smysluplnější“ činností. Chtěl bych jen, abyste si uvědomily jediné: kdyby takhle uvažovali vaši rodiče, tak byste si tady žádný život neužívaly, prostě byste se vůbec nenarodily. Tak tedy buďte těmi, kdo jako poslední z vaší rodové odnože zhasnou. Sbohem a šáteček.  

Ani vás neodsuzuji, jen vám prostě vůbec nerozumím. K argumentům, že na děti nemáte peníze: první dítě jsem si pořídil, když jsem bral 1 750 Kčs hrubého (to i v 80. letech bylo sakra málo). V garsonce, půjčené od babičky, jsme spali na molitanu, na postel jsme neměli. A vlastně skoro na nic, o nějakém autě jsme si mohli nechat zdát, z porodnice jsme jeli taxíkem, což byla velká díra do rodinného rozpočtu. Moje matka na tom byla ještě „hůř“. Prostě jednoho dne v malé vesničce u hranic na severní Moravě nasedla do vlaku, otec jí zamával (musel se postarat o mé dva starší bratry), dojela do 130 km vzdálené krajské nemocnice v Olomouci (nemohla rodit v bližší nemocnici, hrozily poporodní komplikace), porodila mě… a zase vlakem přijela zpátky.

Dítě nás samozřejmě uvrhlo do ještě větší bídy, i když pleny (tenkrát látkové), Sunar, kojenecké vody a tak byly dotované státem a jen na dětský průkaz. Babička a také kolegyně v práci ale moc pomohly, vyfasoval jsem pytle obnošeného dětského oblečení, plen, atd. Jediné fungl nové dupačky jsme na dítě navlékli jen při prohlídce u dětského lékaře. Přežili jsme, ale na nějaké velké vyskakování to opravdu nebylo. Musel jsem hodně přidat v práci, bral jsem každý vedlejšák, nočky a víkendy. Myslíte, že jsem do toho po téhle zkušenosti znova nešel? Že jsem „vystřízlivěl“? Kdepak, hned jsme si, po roce a půl, pořídili druhé dítě. Očima dnešních hrdých nematek úplné šílenství, nezodpovědnost téměř romská. Když už mluvím o tomhle dalším argumentu, totiž, že děti si pořizují nezodpovědně jen ti sociálně slabí, co namísto vzrušujícího lezení v Himalájích a potápění v Karibiku se umí zabavit jen primitivně v posteli, nebo děti dělají jak na běžícím pásu jen kvůli dětským přídavkům a následně navěsí starosti o dítě na stát, je to určitě částečně pravda. Ale takové rodiny měly hromady dětí i v dobách, kdy jim stát nedal ani korunu (groš).

Nebudu vám tady vyprávět o prosluněných dnech plných dětského smíchu a žužlavých pusinek. Byly to hlavně dny starostí, probděných nocí s horečnatým blouzněním, nekonečných drndání v kočárku a hor zavánějících plen. Moje třetí dítě bylo velice nespavé, eufemisticky řečeno, s manželkou jsme se museli střídat (já 3 dny, ona 4 dny v týdnu) v nočních službách a vstávání co hodinu. Jak jsem ráno po takové noční „šichtě“ v pokoji s dítětem (manželka dospávala v jiné ložnici) vypadal v práci, si nepřejte vidět. Ale jinak by mi žena brzy skončila v Bohnicích. Ani nemluvím o šíleném strachu, když jsme se třeba jednou ráno probudili a našli čilé dítě s pusou umazanou od sirupu s antibiotiky. I když nejsme sebevrazi, prostě nám nedocvaklo, že náš chytrý tříletý synáček vyšpízuje, kde „dobroučký“ sirup je, donese si do kuchyně židli k lednici, na lednici se postaví na špičky a dosáhne na poličku u stropu. Když jsem okamžitě vyrazil k telefonu (do budky na sídlišti, mobily nebyly) a volal známého primáře, co máme dělat, když ani nevíme, kolik toho léku vypil, strašně mi vynadal a oznámil mi, že jsme zřejmě dítě otrávili a na vypumpování žaludku je pozdě. Ať zavolám znovu, že všechno ještě zkonzultuje s toxikologem. Těch 10 minut čekání, věřte mi, bylo nejhorších v celém mém životě. Když jsem znovu zavolal, primář mi oznámil, že se naštěstí zmýlil a dítěti nic nehrozí, jen mu máme dávat hodně pít. To jsem se v telefonní budce rozbrečel štěstím, chlap nechlap. Ruce se mi třesou ještě dnes, když to píšu. Tak tohle vyprávění asi zase odradí pár potenciálních matek, ale lhát vám nebudu. Procházka růžovým sadem se s dětmi koná velice sporadicky.

Po překonání batolecího šmajdání přicházejí jiné starosti, ale přesně podle moudra: malé děti-malé problémy, velké děti-velké problémy. Přibyde spousta logistiky, itinerář máte denně plný, dětem taxikaříte na kroužky, učíte se s nimi do školy. Denně máte čistý stůl s vymýšlením programu pro ně, návštěvy muzeí, hradů, zábavních parků, výletů do přírody neberou konce. A když ho nevymyslíte, děti si ho vymyslí samy. A to jsou dost často život či váš majetek ohrožující vylomeniny. Já jsem si navíc dal úkol převzít výuku čtyř základních dovedností, na které ženy nemají moc nervy: naučit je jezdit na kole, plavat, lyžovat a bruslit. Mám splněno, ale fuška to tedy byla. Víte, že když se třeba v bazénu s potomkem jen na vteřinu ohlédnete po té prsaté plavkyni za vámi, dítě se začne okamžitě topit? Nebo že než nasoukáte děti do lyžařských kombinéz, čepic, šál, rukavic a bot, sám se mezitím zpotíte jako čuně? Obráceně to ale udělat nemůžete, zpotily by se ty již navlečené děti. A hned vám onemocněly, jen jak by je ofouklo.

Finančně se v tomto období z kapajícího kohoutku stává vysavač. Třetí a čtvrté dítě mám již z období dravého kapitalismu. Přinesl velké výhody, mám třeba srovnání používání látkových plen a papírových. Nebe a dudy. S látkovými plenami náš minibyt připomínal plenkovou linku s fázemi namáčení, praní, sušení a žehlení-skládání. Ve všech místnostech něco. Vyžehlit a hlavně složit takovou plínku ze socialistické Kolory Semily bylo svým způsobem umění. Po pár vypráních změnila čtvercový tvar na mnohoúhelník a nitě z toho lezly všude. Já byl navíc často nasazován jako specialista na přebalování pokakaných plen. Víte, když je dítě mimino, tak ta hovínka voní mlékem. Fakt voní. Po nástupu zeleninových kašiček se vůně prudce změní na ďábelský puch. Mně to nevadilo, jsem čichový drsňák. Z víkendů na chalupě si v podstatě pamatuji hlavně fáze balení, vybalování a zase balení. A třeba koupání dětí večer. Zatopit v kamnech, nahřát hrnce s vodou, rozestavit tři nádoby, v jedné dítě usadit a namočit, ve druhé mydlit, ve třetí opláchnout. Idylka z filmu S tebou mě baví svět, kdy tatínkové proudově myjí děti jedním vrzem, je hodně přibarvená licence. Když jsme si pořídili na chalupě primitivní sprchový kout s miniprůtokovým ohřívačem, připadal jsem si jak v ráji.

Čím jsou děti starší, tím začínáte řešit zcela jiné problémy. Ze spratků a uřvanců zmutují do parchantů a profesionálních odmlouvačů a nebetyčných drzounů. Útěchou vám může být jen to, že když se jedná o opravdu veliký průšvih, náhle se bleskově změní opět v ty malé nevinné uzlíčky a fňukají ve vaší náruči, jen se nad nimi ustrnout. To vás nesmí zmást.

Tohle všechno povídání samozřejmě píšu z pozice táty, u maminek si všechny starosti ještě vynásobte čtyřmi. A ještě k té výtce blogerky Burgerové z úvodu článku: ano, děti jsou občas nevychovaní spratci. A to i ti pečlivě vychovávaní.  Sám bych neměl trpělivost na některé z nich. Jednou nás navštívila jedna dobrá známá se svými dvěma roztomilými děvčátky. Nebudu líčit podrobnosti, svou matku považovaly za hadr, s nímž vytřeli celý náš domeček. Po jejich odchodu jsme se na sebe s manželkou podívali a ona prohlásila asi toto: Když se naše děti budou takhle chovat, tak je zabijeme a zakopeme na zahradě, jo? Kývl jsem velice spontánně. Ještě hrůznější zkazky o těchhle „behaviorálech“, tedy dětech, na které se nesmí sáhnout ani promluvit zvýšeným hlasem a mají dovoleno absolutně vše, mi vyprávěl můj přítel malíř, který občas jezdil do Norska za svými známými. Vracel se s tím, že už tam nikdy nepáchne – právě kvůli dětem svých známých. Nedivím se, že mají právě v Norsku nechvalně známý Barnevernet. Dobrá zpráva je, že stupeň spratkovitosti u svých dětí můžete výrazně ovlivnit. Vy sami. S představou, že děti, prý ty malé naprosto svobodné individuality, mohou vše, jinak trpí a silně se traumatizují, jsem nikdy neuznával. Jinak bych vám psal blog z uzavřeného pavilónu nervového sanatoria. Nevím, jestli vás překvapí, že děti potřebují řád a systém, úkoly na jejich mentální úrovni a jejich tvrdé kontrolování i postihy. Ony dokonce ten řád vyžadují, neřkuli milují, věřte-nevěřte. Ale chcete-li mít doma permanentně „spontánní“ individua, která vám s řevem lezou po hlavě, prosím. Proti gustu žádný dišputát.

Bohužel, jsem jako bílý Evropan, vysokoškolák, nekatolík a nemuslim se čtyřmi dětmi už trochu exot. Děti opravdu nejsou in, natož cool. Ve vyspělých státech už masově, Česko nevyjímaje. V roce 2005 jsme v porodnosti obsadili „pěkné“ 212. místo z 224 sledovaných států. Chvost. A mně je to líto. Nejen, že to druhoplánově pomáhá vyvolávat jevy jako masová migrace, protože to všechno začalo mimo jiné z důvodů scvrkávání původní evropské populace a potřeby zaplnění prázdných pracovních míst importem, je to smutné čistě lidsky. Nebojte se dětí, milé dámy a pánové. Já se taky nebál a byl jsem bohatě odměňován, i když to z článku možná moc nečiší. Láska je dávání, říkával můj otec. Dávání bez ptaní, co za to. Miluješ-li, tak dávej, nepočítej. Děti nejsou účetní kolonka Má dáti-dal, ta vám vždycky, a nejen finančně, vyjde v hlubokém mínusu. Láska vám to ale bohatě vynahradí, a nikde jinde ji nekoupíte. A když máte navíc štěstí jako já (což není nikdy jisté), že vám všechny čtyři děti dělají v podstatě jen radost, žádné nefetuje, nelempluje a nepotácí se na sociálním dně, a navíc jsou zdravé, co víc si přát.

A teď už mě omluvte, musím odvézt dvanáctiletou dceru na baletní zkoušku, a tři hodiny mrznout v autě při čekání, než docvičí. Musí si ta jejich mistrová vymyslet trénink i v sobotu a neděli, aby zas vyhráli zlato jako nedávno v Německu? Mohli jsme zajít třeba na výstavu Mumií světa. Třeba bych tam uviděl i mumie, které prožily celý svůj „rozmanitý a vzrušující“ život bez dětí, a tak skončily jako citově vysušené mrtvoly s vyvalenýma očima, které jim neměl ani kdo zatlačit. A třeba mě za tuhle poslední větu sežerte, milé programové nematky a neotcové.