O bídě moderátorské

Jako bývalý rozhlasový a televizní moderátor ze všech sil fandím současným kolegům. Jsem vděčný za každou vtipnou glosu, pohotovou reakci, využitou nečekanou souvislost, uhození na hlavičku, nadhled. Ale často se nedočkám.

Někdy jsem svědkem tak zoufalých výkonů, lapsů, základních chyb a prohřešků, že jen lomím rukama a úpím jak mučené zvíře. Kde ses učil moderovat, tatrmane? vyklouzne mi často z úst, když se z rádia (televize, počítače) na mě sype přehlídka neumětelství, zmatků, zabejčené předpojatosti, tápání, otázkových pokusů-omylů, nepřipravenosti na úrovni záškoláka nebo dokonce koktání a češtinářských masakrů.

Moderátor je každý, kdo trochu vypadá a dovede plácnout otázku

V tomhle směru skutečně medvědí službu provedly moderátorskému řemeslu komerční televize. Začalo to někde u televizních rosniček, kde požadavek na zjev byl často prvním a posledním kritériem výběru. Pak se tahle móda přenesla na různé lifestylové pořady, do ranních show a dokonce talk show (spíše plkacích výleven, řekl bych). A pak i do sportovního zpravodajství, a konečně i mezi zprávaře a moderátory publicistické. Kvalifikace: bývalá modelka. Nebo neúspěšná herečka. Nebo dokonce jen „holka, co chodila s Jágrem“, nebo „holka, co něco měla se šéfem“. Díky, Jaromíre i šéfové, ošklivky jste si tedy zaplaťpámbu nevybírali, ale… ehm, stačí to? Výkony těchhle dam kolísají od fascinovaného zírání do „čtecího“ a deklamace jak při čtení třídní šprtky až po intonační „kopyta.“ Dokonce jednotlivé televize jako by měly své intonační manuály, takže všechny zpravodajky „zpívají“ ve velmi podobné větné intonaci, která zřejmě má imitovat nějaké vzrušení (z pokrývané události v terénu). Bohužel, jakmile dojde k jakémukoli vybočení z vyjeté koleje machy, nastává kolaps. O nějaké pohotovosti, schopnosti okamžité reakce, umění vybruslit i z miniaturního maléru, se vůbec mluvit nedá. Vidíme to denně, jak takovou „moderátorku“či „reportérku“ sebemenší karambol totálně rozhodí. I když jí jen vítr rozcuchá vlasy, zapomene část textu nebo praskne lampa ve studiu. Absolutně jim chybí strom praxe zelený, styk s normálním živým publikem a jeho vrtochy, ošlehání větry improvizace. Stačí si zajít na nějakou moderovanou živou akci, kam jsou tyto mluvící panny (ale i pánové, zde zvláště z řad herců-vysloužilých princů) hojně najímáni-y (třeba na ples, koncert, podnikový večírek). Okamžitě se proměňují v Anyňáky, jak se už kdysi pohrdlivě říkalo uvaděčům, konferenciérům (slovo moderátor není tak staré, jak si možná myslíte), kteří každé nové programové číslo oznamovali s pomocí klišé „A nyní uvidíte, a nyní přichází, a nyní se můžete těšit, …!“ Víc nezvládnou. Kdyby měli například operativně zareagovat na paniku na akci (třeba vypuknutí požáru) a nasměrovat třeba návštěvníky k nouzovým východům, pomohli by jim nejspíš jen ke vzájemnému ušlapání nebo by hrůzou preventivně omdleli. Ještě bych pochopil, že si odkvetlé modelky najímají soukromé firmy jako tiskové mluvčí, protože jejich úkolem je často spíš mlžit, víc neříct než říct a „odzbrojujícím“ úsměvem čelit dotěrným dotazům investigativních novinářů, zda firma opravdu podváděla, lhala a kradla.

Právě stres prověří skutečné kvality moderátora

Proto mám rád živé přenosy, vstupy a příspěvky, situace nečekané, dramatické, napjaté, vyhrocené, kde, jak by řekl básník, „kulky osobně jmenují a šrapnely řvou své proslovy.“ Zažil jsem to sám ve vypjatých dnech sametové revoluce. Tam fandím nejvíc, ale jsem také nejčastěji svědkem moderátorských masakrů. Občas je prostě všechno jinak, například když zpravodajství veřejnoprávní televize prověří povodňové zpravodajství v roce 2002, kdy najednou nefungují zajeté postupy a stereotypy, je třeba proměnit „poklidný“ kanál v aktuální proud nejčerstvějších informací a není čas na žádné velké přípravy a promýšlení strategií, informace se hrnou a proměňují, za pochodu se improvizuje, jedna novinka střídá druhou... Vzpomínáte, jak tehdy někteří pracovníci ČT zcela propadli, selhali a shořeli jak papírový čert? Jak koktali, blekotali, potili se, absolutně to nezvládli? A jiní naopak vyrostli? No, nehodí se každý do bojové linie. Takové situace zvládne jen moderátorská špička. A to je jedna z největších chyb současné moderátorské praxe: do různých situací i s diametrálně odlišnými parametry a nároky jsou nasazováni zcela mylně lidé jiné specializace, naturelu, vzdělání, praxe i zkušeností. Ano, mezi moderátory existují velice úzké specializace. Volba prezidenta před pár dny to ukázala v nahotě téměř na úrovni císařových nových šatů. Ray Koranteng i Karel Voříšek jsou určitě slušnými zprávaři, ze čtecího čtou přirozeně, dovedou i občas zareagovat na drobný technický karambol (když se třeba nerozběhne příspěvek nebo vypadne spojení s terénem), ale moderátor výsostně politické diskuse, navíc v případě Primy dokonce v kotli diváckých emocí nabitého hudebního divadla v Karlíně? To tedy opravdu nejsou ani jeden. V čí hlavě se zrodil nápad je obsadit, se můžeme jen dohadovat, řekl bych, že o tuto roli zvlášť nestál ani jeden z nich. A u primácké scény, aranžované zcela pomýleně evidentně zoufalým dramaturgem jako nějaký boxerský ring v Las Vegas (včetně cirkusových upoutávek), se angažmá zprávaře už zcela minulo účelem. Není divu, že jen Karel Voříšek vstoupil na tuhle papírovou zem, propadl se až sem, tedy na dno moderátorského žebříčku. To Světlana Witowská na ČT měla u prezidentské debaty podstatně ulehčenou úlohu v tom, že ČT správně rezignovala na masovou show s vyhraněnými diváckými tábory a toto zkomornění jí velice pomohlo. Také tam evidentně zafungoval dramaturg, který pořad rozčlenil, vyvážil a zpřehlednil v čase i tématech a příspěvcích. Už to byla veliká pomoc. Absence agresivního publika, konečně, u debat s kandidáty na prezidenta zcela nežádoucí (víte, jak přísná pravidla mají prezidentské debaty v USA?), byla správná. Dále měla paní Witowská nečekanou výhodu náhradnice za Václava Moravce, který moderování debaty skrečoval. Byla ne úplně známou postavou, což není tak úplně bezvýznamné, protože V. Moravec je u zemanovského tábora krajně neoblíben, ne-li nenáviděn. To mírně obrousilo hrany předpojatosti půlky publika, protože Zemanovi příznivci jsou vůči ČT podezřívaví jaksi z podstaty svého oblíbence. Kdy naposledy Miloš Zeman veřejně pochválil novináře za objektivitu, což u Witowské udělal? Ale ještě neměla vyhráno. Zvládla to velice dobře, i když jásot nad jejím výkonem (kupodivu u obou stran, příznivců Zemana i Drahoše) bych mírnil. Takový výkon by měl být, domnívám se, u veřejnoprávní televize naprosto standardní. Nebo jsme na tom v Česku v moderátorském řemesle tak špatně, že když je někdo slušně připravený, umí argumentovat, ptát se, vést debatu přehledně, v tempu, dělat dílčí závěry, nestranit ani jednomu subjektu a přitom být zdravě suverénní a nepustit ani na chvíli otěže debaty, už to má znamenat aspiraci na medaili Za zásluhy? Ne, to by mělo být absolutně samozřejmé. Ale není. Moderátoři politických publicistických pořadů jsou něco jako autoři sociálních zákonů. Každý vám řekne, že dobrý státní úředník v sociální oblasti se vychovává několik let, i desítek let. Proč? Protože napsat dobrý pracovní nebo sociální zákon chce obrovskou zkušenost a léta praxe. Stačí nenápadná nevyvážená a nedomyšlená chybička a po přijetí vadného zákona vám třeba začnou najednou umírat hlady svobodné matky. Nebo se dostanou do obrovských potíží rodiny s více dětmi. Nebo naopak se státní rozpočet zatíží rozdávačným zákonem na léta. Sociální zákony jsou propojené a jako hodinový stroj. Jedno kolečko správně nepromažete, a katastrofa je na obzoru.

A s politickými moderátory to je velmi podobné. Společnost je na ně obrovsky citlivá. Nerodí se automaticky, navíc jednou nabyté dovednosti musí neustále obnovovat, trénovat, posilovat. V tom se podobají lékařům, věční začátečníci před dalšími a dalšími atestacemi. Tady má veřejnoprávní televize a její zpravodajské kanály obrovskou výhodu. Má „cvičáky“, má dramaturgy, kontinuitu, lidi zkušené i začínající, kteří mají kde získat první ostruhy. Proto nejsem ani na komerční televize tolik přísný, vydržovat si moderátorské „hloubkové“ specialisty nemohou, ani nechtějí. Neuživili by je. Pro extrémní případy (např. právě prezidentských debat) bych jim doporučil nenasazovat „tváře“ své televize (protože jsou to právě jen tváře - prázdné slupky), ale případ od případu si najímat externí moderátory (třeba z rozhlasu, když nemohou z konkurenčních televizí). V tomto ohledu jsem docela zvědavý, jak si povede např. TV Seznam, protože tam k „ostřílení“ politických moderátorů prostor mají. Zatím mě zpravodajsky či publicisticky příliš nepřesvědčili, ale držím jim na startu palce. Jak už jsem naznačil, jsem už takový přející, protože jsem moderátorský chlebíček sám ochutnal a někdy se s ním také trochu dávil.

Chyby, boty, lapsy, bída moderátorská

Snad největší chybou dnešních moderátorů je stranění jedné názorové skupině. Také to je předmětem největší kritiky posluchačské či divácké obce. Každou takovou „nadržovací“ reportáží, rozhovorem, besedou se média stávají snadným terčem (a oprávněným). Kde má tahle hojná chyba své kořeny, není jednoznačné. Fandění moderátora vybranému mužstvu je někdy tak okaté, že z „nestranného“ soudce trčí dráty konstrukce jak ze starého kanape. Spřízněným pomáhá, seč může, nepřátelům skáče do řeči, jejich myšlenky rozbíjí, ironizuje, nakopává a karikuje, k vyvoleným je laskavý až devótní. A tyhle ostré přechody z planoucí nenávisti a pohrdání do hlubokého předklonu až rektálního alpinismu iritují dokonce namnoze i ty, kteří s „přáteli pana moderátora“ názorově souznějí. Je to ostuda, tak proč, když sudí-moderátor píská rovinu, jsme skoro u vytržení, že je něco takového ještě možné? Odpověď není jednoduchá, ale myslím si, že se jedná o kombinaci několika faktorů. Především je to většinou ego moderátora, jeho chuť udělat z besedy či rozhovoru hlavně vlastní show, touha exhibovat, pořádně se předvést, rozklenout se nad méněcennými hosty a pořádně si zaexcelovat. Dále to je samozřejmě jeho příslušnost k určité stáji, někdy jen myšlenková, politicky sympatizantská nebo dokonce finanční či osobně vztahová. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Jenže heslem moderátora by mělo být hledání objektivní pravdy a ne policejní „Pomáhat a chránit“. Nejsem moderátor, jsem podporovatel, aktivista, bojovník za pravdu. Ostatní jsou nepřátelé, na které mám svůj meč, mediální prostor, který patří mně. Hluboce zažraný omyl v myslích mnoha moderátorů. Navíc v dnešní době sociálních sítí a ke klientovi i vstřícně naladěných robotických „vyhledávačů“ se tyhle názorové bubliny významně posilují. U mladších ročníků moderátorů se ještě připojuje černobílé vidění světa. Také jsem měl jako mladík nějak víc přehledno a jasno v názorech. Buď to bylo jasné fuj, nebo „boží“. Teprve daleko později jsem zjistil, že prakticky nic není černobílé, že ani ta hezká holka, které, jak už dnes vím, fandily spíš mé hormony než můj mozek, nemusí být dokonalá. Aneb jak říkal Ivan Mládek: šla proti mně krásná holka a měla dobrou povahu. Dneska bych se na první hormonální dobrou nezamiloval, ale to je ta zkušenost. Pochybovat, to mi jde dnes o poznání lépe než v mládí.

Důležité je, aby si moderátor před každým svým výkonem řekl: povznesu se nad svůj názor, i když nějaký samozřejmě mám. Nikdo na mě nepozná, jaký názor mám, protože to je vůči hostům neslušné. A možná ho dokonce během doby změním, protože nejsem bůh a mohu se mýlit. Nejsou tu hosté kvůli mně, ale já kvůli nim. Jsem moderátor, od slova moderato=mírně. Diskusi tedy mírním, čili umírněně řídím, ale netáhnu žádným směrem. Divák, posluchač, čtenář si tak bude moci udělat názor sám. Protože je přinejmenším stejně tak chytrý jako já, žádné předžvýkávání ani podstrkování názoru a jemné (hrubé) směrování nepotřebuje. Snažím se zjistit názory hostů, ty mé nikoho nezajímají. Jsem HOSTITEL, a pozvaní jsou hosté. Musí se chovat podle pravidel mé domácnosti, a na to dohlédnu, aby si nikdo nečistil boty do záclon a nesmrkal mi do ručníku, ale ta pravidla nikomu nestraní a lze je jednoduše dodržet. Budu se k hostům chovat jako k Hostům, i když já jsem tady doma. Pokud nebudou hrát neférově vůči mně jako hostiteli, já nikdy nebudu ten, kdo své výhody domácího prostředí zneužije.

Tak kolik moderátorů si tohle před vlastní besedou, rozhovorem řekne? Pletou si zpravodajství, kde je nestrannost moderátora to vůbec nejdůležitější, s publicistikou. Ale to pak už nejsou moderátoři, ale komentátoři. A přeskakovat z úlohy moderátora do komentátora se prostě nesmí. To jsou jiné profese, zcela jiné profese. Abych jen neteoretizoval, mám pro vás odstrašující příklady. Třeba rozhovor moderátorky Barbory Kroužkové s Martinem Konvičkou o islámu na ČT z roku 2015 – zde. Ať už si myslím o panu Konvičkovi cokoli (a žádným jeho slepým příznivcem nejsem), stal se doslova obětí líté saně. Nejen, že nestihl odpovědět prakticky na žádnou otázku vcelku, skákala mu do řeči, přerušovala ho, argumentovala tak demagogicky (třeba terorismem v Severním Irsku, tvrzením, že host nemá žádné důkazy, atd.), že jsem jen nadskakoval. Snažila se ho totálně rozcupovat, takže mediálně nezkušený Konvička si sotva kryl hlavu (i když ji mohl argumentačně zničit, a za ty dva roky od rozhovoru by získal další tisíce důkazů pro svá tvrzení). Tak tohle tedy opravdu není poctivá žurnalistika, ostatně názory pod příspěvkem hodnotí paní Kroužkovou jednoznačně. Trochu jiná káva je Emma Smetana na DVTV. Tam je to komplikovanější. Její rozhovor s Emirem Kusturicou najdete zde. Připomínám, že Kusturica je podle mého názoru vynikající režisér s velmi osobitým náhledem na svět. Ovšem celý rozhovor vůbec není o filmu, je jedním útokem Emmy Smetany na Kusturicovy politické názory, které tak evidentně nejsou v souladu s  moderátorčinými, že na něj opravdu doráží podpásově, až z Kusturici vypadne otázka, jestli nehovoří spíš s někým z amerického ministerstva zahraničí.  

A je znechucen, že navrhne předčasné ukončení rozhovoru. Bohužel, celý úmysl Emmy Smetany byl nepokrytě dehonestující ve smyslu Kusturicu vykreslit jako Putinova agenta těžkého kalibru, který chce ruské rakety vztyčit na svém dvorku. Kusturica byl naštěstí pro nezkušenou moderátorku příliš velké sousto a drtil ji příklady a protiotázkami s takovým nadhledem, že z celého „klání“ vyšla jako argumentačně oškubaná slepice. A dobře jí tak, předvedla tolik neslýchaných základních moderátorských chyb na škále od umíněné prezentace svých jediných správných názorů, přes demagogické podsouvání závěrů, které Kusturica ani nevyřkl, ani nepotvrdil, ale lehce vyvrátil, až po čerpání z neověřených zdrojů (lži z levicového Guardianu, apod.). Říkám si, že je ještě mladá a ze svých unikátně vyhrocených černobílých názorů může ještě věkem vyrůst jak Popelka ze střevíčků naivity. Zatím to tak nevypadá, mimochodem, v jiném (nedávném-2.2.2018) rozhovoru s generálním ředitelem rozhlasu René Zavoralem (zde) předvedla opět tolik demagogických otázek, na něž prostě neexistuje slušná odpověď (i když se Zavoral opravdu snažil), že jsem opět jen tiše žasl. No, co byste odpověděli vy v pozici rozhlasového ředitele na otázky typu: Nastartoval jste rozhlasovou krizi? Poškozujete dobré jméno média, které vedete? Rozumíte novinářské práci? Proč je vůbec kladla? Aby se pan ředitel nechal vytočit a třeba ji dokonce před kamerou propleskl a tím se opravdu znemožnil? Že bije mladá hezká děvčata za jejich názor? Co byste tak asi odpověděli na takové otázky vy, no přiznejte se. Připomnělo mi to „legendární“ besedy v ČT s moderátorem Otakarem Černým. Dorážel na své hosty velmi podobně: Tak ano nebo ne? Tak co, pravda, lež, mluvte! A nutil hosty k černobílým odpovědím i na velmi šedivé kauzy. Doplňuji, že vůbec nehodnotím spor novináře Janka Kroupy a ředitele rozhlasu. Hodnotím Emmu Smetana jako moderátorku. Když ono to z ní nakonec přeci jen vylezlo (ještě musí trénovat, děvče), o co OPRAVDU jde. Že Zavoral si sedl do poroty Krameriovy ceny, tedy novinářského ocenění Asociace nezávislých médií, které leží celému spolku Bakalových médií (kam Smetany DVTV patří) hodně v žaludku, protože oceňuje ty „nepravé“ novináře, jistěže prorostlé putinovským bůčkem do morku kostí. A sedí tam v porotě i Jaroslav Plesl, šéfredaktor MfDnes, též „slouha“, hodný všeobecného opovržení, který se jim řehtá do obličejů s gustem kousavého G.B. Shawa. Marná byla Zavoralova obhajoba, že ocenil Stanislava Motla a Jana Petránka. To kupodivu ponechala Emma Smetana bez komentáře, ono tedy zaútočit na takové novinářské osobnosti je opravdu těžké, zatím si tedy netroufla. Zatím.

Já bych rád ale fandil, chci mít komu fandit. Na světlé výjimky naštěstí pořád narážím, a pak se přímo těším z jejich erudice, rozhledu, slovní zásoby, jazykové vybavenosti, pohotovosti, kultivovanosti a charismatu. Víte, že na Západě berou někteří špičkoví moderátoři i několikařádově vyšší platy než ředitel média? Čím to asi bude?