Za komunistů bych šel zítra do důchodu už pět let předtím bych říkal: Já už to mám za pár

A jako vždycky by na mou počest rozsvítili Pražský hrad, vyzdobili ulice vlajkami, i vojenskou přehlídku a ohňostroj mi uspořádali a spoustu blahopřejných projevů ke mně měli. Až bych se zase červenal a říkal: To nemuselo bejt. 

To bylo tak, když se člověk narodil na kulaté výročí Velké říjnové socialistické revoluce, dnes už vedené jako Malý bolševický převrat s velkými následky. Čili bez fanfár, takže jsem opuchnul i o ty veselé marše z rádia, kdy jsem se celý den brodil „přes spáleniště, přes krvavé řeky“, ale zároveň věděl, že „zítra se bude tančit všude“ a já budu s mým největším kámošem „na věčné časy a nikdy jinak“. Ale hlavně jsem opuchnul o ten důchod, který mi nová doba odsunula do nedohledna. A místo toho, abych se zítra přikryl dekou v houpacím křesle, budu zařezávat v práci.

Tak mi promiňte, že v dnešním blogu budu lehce nostalgický, a na chvíli zapomenu na tehdy všudypřítomné agitační běsnění, které na mé narozeniny vždycky prudce zesílilo. I když spoustu věcí už ani svým dětem nejsem schopen vysvětlit a připadám si občas jako převtělení psa Lajky, který, když jsem se dral na svět, zrovna umíral na oběžné dráze Země ve Sputniku. Že jsem reinkarnace Lajky, mi potvrzuje i můj celoživotní pocit, že jsem zvíře vystřelené do vesmíru k nějakým pokusům, které nakonec zaplatím svým životem. Protože pokusů za můj pestrý život na mě páchali různí mocní světa i domova i já sám dost. Spousty. Řekněme, že to i někdy mysleli dobře, ale já jim to nikdy nevěřil. A pak se opakovaně ukázalo, že jsem dobře dělal. Tak mě lajkujte, mám to rád, když jsem ta Lajka.

Mé dětství bylo hrozné. No posuďte sami. Bydlel jsem na zámku, tom samém, kde bydlel v dětství Karel Schwarzenberg, tedy v Čimelicích. A potom v ještě daleko starší vodní tvrzi vedle. Ale Schwarzenberg už tam nebyl, byla tam výběrová filmová škola. Teď už je tam zase Schwarzenberg. Sluhy jsem jako budoucí pan hradní kancléř neměl, což bylo smutné. Ale aspoň mi později nevyčítali, že jsem je vykořisťoval. Chodil jsem zato do školy i v sobotu, protože volné soboty ještě nebyly a slovo víkend nikdo neznal. Později i do jednotřídky, to byla zoufalost. Seděli jsme v jedné třídě od prvňáčků, pofňukávajících po mamince, až po nás páťáky, co se pošťuchovali s holkami Čonkovými, kterým jsme říkali cikánky, čímž jsme je rasisticky hrozně týrali. Jenže my slovo Rom neznali.

Sešity a další školní pomůcky jsme fasovali zadarmo, učebnice po mnohých starších spolužácích ale v tzv. salátovém vydání, někdy i stránky chyběly. V sešikmených lavicích, z nichž věci sjížděly dolů, byl kalamář s inkoustem, do kterého jsme namáčeli pera s násadkou. Propisovačky už sice byly, ale velká vzácnost, a stejně ve škole zakázané. Ve škole jsme zažívali obrovskou šikanu a týrání fyzickými tresty od učitelů. Nechápu, jak jsme to přežili, norský Barnevernet, kdyby tehdy byl, by nás okamžitě odebral rodičům k adopci a všechny rodiče i učitele zavřel. Ve škole jsme museli sedět s rukama za zády, třeba. Mlčet, poslouchat a učit se. Taková nespravedlnost! Za prohřešky nás pohlavkovali, nebo tahali za vlasy, bili pravítkem přes ruce, no hotový lágr. Odnesl jsem si z toho totální doživotní trauma jako celá moje generace. To dnešní děti, co lezou učitelům i rodičům po hlavě a stejně pak kantory i rodiče honí po soudech, jsou absolutně nefrustrované a šťastné. Moc jim závidím.

Po škole jsme se měnili v bezdomovce. Věčně venku, protože jsme nemohli sát vědomosti z televize, mobilů, tabletů a počítačů, dokonce ani z lednice, natož z myčky. Leda z hrnce za oknem, který sloužil jako mraznička, samozřejmě jen v zimě. A tak jsme byli denně vyhnaní z domova a museli jsme si hrát, honit se, v zimě sáňkovat, bruslit na šlajfkách, koulovat se, jinak bychom zmrzli. Rodičům to bylo fuk, vůbec nevěděli, kde celý den jsme, teprve po setmění si začali dělat starosti, když jsme nedorazili. Ven jsme nešli, jen když padaly provazy deště. A to nás nahnali do tělocvičen, kde jsme museli hrát ping pong, volejbal, fotbálek nebo dokonce šplhat po laně. Takový teror. A ještě k tomu všechny sportovní kurzy a oddíly absolutně zdarma, samozřejmě jen proto, aby na nás pak volně mohli trenéři řvát, že se flákáme a oni tam taky nemusej bejt. Což nemuseli, ale stejně tam vždycky byli.

V létě jsme trpěli denně nakupovanými čerstvými potravinami, protože by se jinak zkazily, když jsme neměli ty lednice. Ovoce jsme si museli načesat sami, z jabloní, hrušní, třešní, švestek, mirabelek. Tím jsme taky byli hrozně sužovaní, místo toho, aby nám rodiče naservírovali krásně nezralé a podražené ovoce z Afriky až na stůl, podstupovali jsme martyrium vykořisťování dětské práce na stromech. Těch vos na máslovkách třeba, a žihadel od nich. A museli jsme se naučit po těch stromech lézt, vlastně mám pocit, že jsem celé dětství strávil na stromech jak opice, v otrocké práci česáče. A dolů se vracel s bříškem jako bubínek, nacpaný vitamíny na dalších deset let. A jahody, lusky, makovice, plné modrých kuliček. Dospělí nás honili ze stromů a polí jak štvance, dokonce i na motorkách. A přitom tvrdili ve škole, že je všechno všech. Na oběd jsme měli často jen brambory na loupačku s pažitkou a mlékem, škubánky s mákem, bramborové šišky se strouhankou a tak. Já byl vlastně celé dny nedobrovolný vegetarián! Na svačinu jsme měli často jen chleba se sádlem a cibulí, stravovací hnus, nad kterými by dnešní výživoví experti ruce spráskli. Cpali jsme se vlastně od rána do večera, ale na celé škole byl jen jeden metráček, my ostatní jsme to (samozřejmě z přinucení) venku okamžitě vylítali. Snědl jsem těch chlebů za dětství tři náklaďáky. Chleba byl kulatý, s hnusně vypečenou odfouknutou kůrkou, na spodu zamoučněný, trapně čerstvý, měkký, voněl odporně obilím. Ne jako ta dnešní dobroučká pečiva ze zmraženého polotovaru. Ani s houskami jste si nemohli hrát tak, že jste je zmáčkli v dlani a po rozevření se zase zpátky narovnaly do původního tvaru. Ty naše, propečené a křehoučké, posypané mákem a solí, se po sevření rozpadly na tisíce kousků. A tím jsme my, děti, taky hrozně trpěly, že nám odepřeli ty dnešní báječné gumové hračky. O stravování v restauracích ani nemluvě. V hospodách se kouřilo, což absolutně nechápu, chlapi bánili dokonce nejen cigarety, ale i viržinka a doutníky. A předražené polívky, za které si vrchní účtovali i korunu! A za guláš dokonce i korun pět, za smažený řízek si drze dokázali říct o devět korun, zloději! A při nakupování jste nezažívali to krásné vzrušení, kolik bude dnes stát máslo a všechno další. Máslo stálo deset korun několik desítek let, chleba, pivo, housky, rohlíky a vlastně skoro všechno taky. Ustrašení komunisti se báli zdražovat, kvůli zvýšení ceny piva zasedala několikrát vláda a rozhodoval o něm nakonec stejně prezident. Jo, a prezidenta jsme tehdy měli manekýna, prý nejhezčího v Evropě. Taková ostuda. To se dneska taky prudce zlepšilo.

Ve zdravotnictví nám zamlčeli všechny ty hrůzy, o nichž dneska už víme. Láhve limonády kolovaly i desítkami úst, aniž bychom tušili, jaké viry si předáváme. Místo desítek balených vitamínů trapný celaskon. Cucali jsme rampouchy a jedli sníh, a prožili, považte, celé dětství bez sprchového gelu a nočních krémů, jen s kopřivovým šampónem a mýdlem. Holky vůbec nevěděly, co je to depilace, zato se musely učit přebalovat panenky a my na dílnách vyrábět kladívko a ptačí budky. A všichni jsme na branném cvičení mašírovali s igelitovými pytlíky na rukou a nasazovali si na hlavy plynové masky a běhali v nich. Takové ponižování. A když jsem u té vojny, já prožil tu nejhorší, co si na mě Varšavská smlouva mohla vymyslet. Musel jsem jako člen Armádního uměleckého souboru celé dny osahávat tanečnice při zvedačkách a párových tancích. A protože jsme neměli v kasárnách kuchyni, dostávali jsme skoro tisíc korun měsíčně na jídlo v restauracích. Jenže jídlem mi často přilepšovala teta, takže jsem nebyl schopný ty peníze vůbec utratit. Jen si to zkuste sami, propít v hospodě tisícovku, když pivo stojí korunu padesát. Já se na té vojně málem uchlastal. Dnes už to, zaplaťbůh umím. Měsíční gáži roztočím klidně za jeden večer.

Úplně nejhorší to ale bylo s holkama. Byly šíleně genderově nevyrovnané, hrozně se ponižovaly, třeba uznávaly, že jsme jako kluci jiní než ony. Nebo třeba na rande něco upekly a po mejdanu nás nenechaly mýt s nimi nádobí. A my je zas nepustili třeba k naštípání dřeva na oheň. A občas jsme je hulvátsky pochválili, jak jim to sekne. Takové sexuální harašení! Mohli jsme jim podržet dveře a doprovodit je domů. A vrchol byl, když jsme před nimi třeba vyprávěli nekorektní vtipy, to se dokonce smály a nezažalovaly nás. A neuměly mluvit sprostě a my se před nimi s naší jadrnou mluvou drželi zpátky. A lásky končily i svatbou, a to prosím pěkně, u holek ve dvaceti, u nás kluků, většinou po vojně. A všichni chtěli děti a dokonce v tom viděli podstatný smysl života. Prostě hrůza, děs běs. To už je zaplaťpámbů taky pryč.

A tak si říkám, že jsem prožil úplně bídný život, bez válek, bídy, hladu a skvělého utrpeníčka, které jsem později na cestách světem viděl a záviděl, že žiju celý život bez války, zemětřesení a hurikánů. O tolik adrenalinu jsem přišel. A jsem šťastný, že mě aspoň tím nabídnutým důchodem v šedesáti teď nikdo neponižuje a můžu vesele pracovat až do smrti. Jen ty oslavy VŘSR a tím pádem mého dne narození mi trochu chybí. To víte, taková pěkná vojenská přehlídka nebo manifestace, vy jen máváte a říkáte si: To nemuselo bejt…