Severní Korea – byl jsem Alenkou v říši divů za zrcadlem

11. 09. 2017 9:50:59
Zřejmě jako jeden z mála lidí na světě jsem byl v Severní i Jižní Koreji na pozvání tamních prezidentů. A viděl věci, které mi možná ani neuvěříte, a zažil šokující příhody. K současné vyhrocené korejské krizi mám co říci.

Vlastně jde o mimořádnou shodu okolností, že jsem viděl 38. rovnoběžku z obou stran této znovu velmi horké hranice. A naživo prezidenty Kim Ir-sena na severu a Ro Tche-ua na jihu. V rozmezí pouhých 3 let. Oba mě srdečně pozvali k návštěvě jako člena hluboce spřátelené země a přinejmenším aspoň předstírali, že mě moc rádi vidí. A mysleli to upřímně. Jak je to možné, když obě země prakticky nemají ŽÁDNOU společnou spřátelenou zemi? A to přinejmenším od korejské války v padesátých letech? No, v jednom čase ne, jenže ty dvě mé návštěvy Koreje oddělila dost ostře sametová revoluce. Ze člena socialistického tábora míru, vedeného Sovětským svazem, jsem se mávnutím sametového proutku stal členem kapitalistického tábora, vedeného USA. Aniž bych se o to nějak zvlášť přičinil. A tak jsem jako mladík - rozhlasák z Mikrofóra trochu za trest (nikomu ze zasloužilejších členů redakce se tam nechtělo, a já už dnes vím, proč) jel na Světový festival mládeže a studentstva v Severní Koreji. Za socialistickými bratry do Pchjongjangu (bratry jsme přestali být ještě v tom samém roce 1989) a za tři roky jako komentátor Hospodářských novin jsem letěl za kapitalistickými bratry na Jih se státní delegací v čele s prezidentem Havlem.

Kdybych měl zážitky z obou cest srovnat, výraz „nebe a dudy“ by ani zdaleka nevystihl to poměřování. Vlastně jen jediná věc byla stejná: bezpečnostní opatření kolem obou prezidentů. Že na mě padla tíseň brzy po přistání v Pchjongjangu, vás asi neudiví, ale zvláštně tísnivý pocit jsem měl kupodivu i při procházce v prezidentských zahradách v jihokorejském Soulu. Jako novináři jsme tehdy kráčeli za oběma prezidenty – Václavem Havlem a Ro Tche-uem v nádherné zahradě a čekali na interview, až společně domluví. Najednou jsem si uvědomil, že mě něco intenzivně ruší. Byl to kupodivu praskot větví a křovin. Rozhlédl jsem se a uviděl, že spolu s námi postupuje prostorem zahrady bez ohledu na nějaké přírodní překážky rozvinutá rojnice ochranky. Všichni měli podlouhlé kufříky na dva zámky, z nichž ten zadní, kam nedosáhl palec ruky bodyguarda, byl vyklapnutý. Asi nám v nich nesli svačiny na přírodní piknik, kdyby prezidenti usedli spontánně do trávy. Tohle už jsem nikdy potom nezažil (jen právě předtím v Severní Koreji ve formě mnohem dotaženější).

Tady ale srovnání tísnivých pocitů v Severní a Jižní Koreji končí. Nechci unavovat poměřováním prázdných a šedivých pchjongjangských ulic bez jakýchkoli obchodů, kaváren či restaurací s pár (většinou vojenskými) auty a pulzující rozsvícené třídy v Soulu s desítkami tisíc lidí a zacpané auty po okraj. Ani nechci mluvit o srovnání ekonomickém, o HDP na hlavu v Severní Koreji – odhady např. za rok 2013 kolem 854 USD (zdroj Hyundai Research Institute) a Jižní Koreje přes 27 000 USD v r.2015 (zdroj MMF). Za vše mluví mé osobní zkušenosti se severokorejským režimem. Často čtu o Kim Čong-unovi jako o diktátoru „šíleném“, ale vládnoucí klan Kimů již ve třetí generaci je všechno, jen ne šílený. Doložím později. I když vnější projevy režimu jsou tak absurdní, že si je nedokážete ani představit.

Už když nás po příletu do Pchjongjangu nakládali do aut, všiml jsem si, že všechna auta mají odloupnuté značky. Včetně našeho Volva. Když jsem se našeho překladatele zeptal, čí to auto je, řekl bez uzardění, že korejské. Když nás dovezli do hotelu, čekalo nás jedno překvapení za druhým. A pak už celý pobyt. První, co jsme v hotelu zaznamenali, byly portréty Kim Ir-sena a Kim Čong-ila nad naší postelí v ložnici. Jeden novinářský kolega z Francie je hned sundal. Za půl hodiny už čekal na letišti na první spoj, vyhoštěn navždy. A to dopadl rozhodně lépe než americký student, který za krádež politického plakátu vyfasoval 15 let a zemřel krátce po svém propuštění. V pokoji jsme si všimli spousty drátů, které byly jen ledabyle schovány pod koberec. A na patře jsme později objevili místnost, obsazenou několika chlapíky, sedícími u přístrojů se sluchátky na uších. Vůbec se neskrývali, větrali si se dveřmi dokořán. K tomu jen jedna absurdní ilustrace: často jsme pochopitelně navštěvovali čtvrť, kde byli ubytováni účastníci festivalu. Jednou jsme seděli na pokoji s několika přáteli z československé delegace – mladá básnířka, tanečníci a tak. Někdo prohodil, že je šílené vedro a jak to, že Korejce nenapadne nám do pokojů dát aspoň nějaký příruční ventilátor. Neuplynulo ani deset minut a ozvalo se klepání na dveře pokoje. Za nimi stál úslužný korejský mužík a v ruce držel – ventilátor. Připomínám, že jsme se samozřejmě bavili česky.

Do rádia k vysílání nás vozil zasmušilý starší řidič. Nikdy nepromluvil jinak než korejsky s naším překladatelem. Zdálo se mi, že náš průvodce má k němu až lokajský vztah, jaksi nepříslušný k pouhému „taxikáři.“ Na konci festivalu jsme měli odjíždět ze stadiónu, kde se odehrávala závěrečná „closing ceremony“. Náš řidič nám šel v ústrety mezi proudícími diváky, opouštějícími stadión. Najednou ho oslovil nějaký arabský účastník festivalu a hlásil se k němu jako ke svému dobrému známému. Už to nás hodně překvapilo. Z údivu jsme ovšem nevyšli, když mu náš řidič začal plynně arabsky odpovídat! Je báječné, že korejští taxikáři ovládají tolik světových jazyků. Nebo náš taxikář nebyl tak úplně obyčejný taxikář. Ještě k tomu stadionovému ceremoniálu: nikdy jsem nic podobného neviděl. Na stadiónu jsme byli hodně brzy, snad hodinu před zahájením. Pod námi do prostoru hlavní tribuny expandovala lóže, určená pro „drahého vůdce“, jak byl Kim Ir-sen oslovován. Zhruba půl hodiny před zahájením nastoupili na tribuny pánové v šedých oblecích. Za celý život jsem už pak neviděl tolik lidí v šedých kvádrech. Na festivalu byli všude a pořád. Stoupli si čelem k divákům zhruba v pětimetrových rozestupech a sledovali svůj přidělený sektor. Korejci začali neklidně hučet, jako když se pomalu začíná vzdouvat moře před bouří. Neslyšel jsem vlastního slova, stadión se hecoval do jakési extáze. Když už jsem měl pocit, že sedím ve sparťanském kotli při útoku na bránu soupeře, oslavný sound zesílil do ohlušujícího řevu. Měl jsem pocit, že mi každou chvíli poteče krev z uší. To ale jen na tribunu usedl Kim Ir-sen. Ihned poté začala show, kterou lze vzdáleně přirovnat k našim spartakiádám. Jen s tím rozdílem, že to, co u nás na Strahově předváděli vojáci, tam cvičily šestileté děti. A to, co tam ukázali korejští vojáci, lze bez obav přirovnat k nejlepším artistickým cirkusovým číslům – jen bez jakýchkoli záchranných sítí. Když skočili ze střech stadiónu na plochu další cvičenci, zastavilo se mi skoro srdce. Bungee jumping jsem do té doby neznal. Jen mi bylo podezřelé, že kolem každého doskočivšího se okamžitě shromáždil dav cvičenců a tyhle chumly se nerozestoupily až do opuštění stadiónu. Tak třeba neměli tak kvalitní pružná bungee lana. A také jsem viděl první laserové efekty ve svém životě. A samozřejmě bleskově měněné obří obrazce na protější tribuně, masové ukázky kung-fu s tisíci rozkopnutých destiček. A na konci ceremoniálu nechal Kim Ir-sen zapálit oblohu obřím ohňostrojem. Obloha hořela, ještě když jsme stadión opouštěli, odhaduji, že tam propálili snad půlku ročního HDP.

Když mluvíme o kultu osobnosti, v Severní Koreji ho dotáhli do absolutních rozměrů. Stalin byl proti Kim Ir-senovi jen improvizující amatér. Obří sochy drahého vůdce, kde jen knoflík na jeho kabátě měl rozměr pizzy, jakési Maroldovo panoráma, v němž názorně Kim Ir-sen velí zástupům. V každém dopravním prostředku sedadlo se stuhou a kytičkou (co kdyby přistoupil velký vůdce). Strom a nad ním obří skleník (pod tímto stromem odpočíval Kim Ir-sen). Stopy v zatvrdlém blátě, zalité zlatavým kovem (tudy kráčel Kim Ir-sen). Rodná chaloupka vůdce, obklopená kvetoucími stromy s podivuhodnými jmény, jeden se třeba jmenoval Erich Honecker, asi nějaká speciální odrůda. A všude šťastní lidé. Navštívili jsme třeba místní akvapark. Byl plný místních, a řeknu vám, že tam nějaký problém burkin rozhodně neřeší. Severokorejci nemají plavky, ale vyfasují je až v akvaparku. Jednotný střih pro muže, jednotné (cudně jednodílné) pro ženy. Nikdo neumí plavat (aby nepřeplavali k nepříteli?), takže v celém zábavním parku je vody maximálně po kolena. Vstupenku dostávají pouze nejzasloužilejší pracovníci a údernice, zdálo se nám, že všichni jsou v parku poprvé, divili se každé atrakci jak malé děti. Jak relativní věc je štěstí! Ten největší šok nás ale teprve čekal v závěru festivalu.

Celý týden jsme jezdili na natáčení kolem nevzhledných kasáren. Vlnitý plech, zasmušilí samopalníci u brány, vysoké zdi, ostnaté dráty. Poslední den před odletem jsme dostali pozvánky. Náš tlumočník nám je předával s třesoucíma se rukama, nepřeháním. Kim Čong-il, syn drahého vůdce a pozdější jeho nástupce, nás zval – na večeři do své restaurace Magnólia. Pozvánky dostali jen nejprověřenější přátelé ze socialistického záhumenku, a k těm jsme tehdy (byť už jen na půl roku, což nikdo netušil) patřili. Američané ani další „nespolehlivé“ národy nedostaly nic. Když pro nás přijel k hotelu náš řidič-skvělý arabista, i on byl velmi nervózní. Čekal jsem nějakou stroze zařízenou restauraci s obvyklými portréty vůdců a rudými vlajkami, někde nad Pchjongjangem, třeba s panoramatickým výhledem na město. Ó, jak jsem se mýlil. Náš řidič zamířil – k oněm nevzhledným kasárnám s vlnitým plechem a ostnatým drátem! Už když jsme vjížděli do brány kasáren, představil jsem si večeři z ešusu s erární lžicí někde v zaprášené vojenské jídelně. Ó, jak jsem se znovu mýlil.

Pečlivá kontrola našich pozvánek, raport našeho tlumočníka třesoucím se hlasem, mraky pánů v šedivých oblecích. A pak naše auto vjelo do podzemí. Hluboko do podzemí. Další puntičkářský filcunk. A pak jsme vystoupili a další šediví pánové otevřeli dveře do... obří ozářené místnosti s velkými kulatými stoly se sněhobílými ubrusy. Ze zrcadlových stěn vypochodovaly zástupy číšníků v bílém. I díky těm velkým zrcadlům jsem se cítil jak Alenka v říši divů za zrcadlem. A z údivu jsem už nevyšel. Usedli jsme podle pečlivých rozpisů ke stolům a začala večeře. Chody už jsem po asi dvacátém ani nepočítal. Nejvybranější lahůdky korejské kuchyně připlouvaly na stůl. Když jsme byli asi u sedmého chodu, začali jsme se lehce nudit, i když servírovací mašinérie fungovala jako dobře namazaný stroj. Pak se najednou zhaslo. Jedna celá stěna se otevřela, ze zdí vyjely skryté reflektory, reproduktory a lasery špičkových značek Yamaha a Sony. A jinde ze stěn vytryskly vodopády, dodnes nevím, jestli to byl jen nějaký holografický efekt nebo voda. Na otevřeném pódiu orchestr se zpěvačkami a tanečnicemi, hráli korejské, ale i evropské songy. Po programu se zase stěny zavřely, reflektory a reproduktory zajely do svých úkrytů a večeře pokračovala dalšími chody. To se ještě několikrát opakovalo, vždy po sérii nových chuťovek. Po posledním čísle mladé nádherné tanečnice (takové nakupení nejkrásnějších Asiatek jsem nikdy neviděl) sestoupily z pódia a usedly k našim stolům s okouzlujícími zdvořilými úsměvy. Náš tlumočník nám vysvětlil, že jsou nám plně „k dispozici.“ Přiopilý kolega ze slovenské redakce Elánu si to vysvětlil po svém a začal po své přidělené partnerce ručkovat. Nezažil jsem trapnější situaci, než když k nám přišli Rusové, abychom ho umravnili. Hanba mě fackovala. S mou partnerkou jsme zamířili na parket. Musím říct, že tanec s ní se nepodobal ničemu, co jsem za léta praxe tanečního mistra zažil. Byl to tanec s otrokyní, byla jako jedna jediná anténka na příjmu: Co si můj pán přeje, čeho si žádá, je předem splněno. Během pár minut jsem ji naučil všechny společenské tance, na které jsem si vzpomněl, protože orchestr hrál evropské melodie. Byla absolutně soustředěná, měl jsem pocit, že místo tance s ní se po parketu procházím sám v lehkém letním saku. Celé to bylo jako korejský onen svět. Jediná připomínka, že nesedím v nějaké špičkové michelinské restauraci, byly kupodivu zápalky. Na sirkách byl vyobrazen rudý prapor. A to byl první a poslední symbol režimu, který jsem tam viděl.

Když jsme se vraceli na hotel, vytanula mi na mysli dlouhá fronta u stánku (jediný obchod, který jsem ve městě viděl). Všichni ve frontě se moc těšili, usmívali se, že dnes krásně nakoupí. Ve stánku měli velmi jednoduchou, tedy jedinou nabídku – jakési korejské biskvity, zatavené v igelitu bez jakéhokoli obrázku. Jinak nic. Štěstí je opravdu velmi, velmi relativní pojem. Všem starým i novodobým levičákům, snílkům o komunismu a jeho báječných myšlenkách, bych naordinoval návštěvu Severní Koreje. Myslím, že by i ti nejkovanější vystřízlivěli a probudili se během pár dnů. Nebo se zastřelili. Ale proč to vlastně všechno vyprávím?

Vůdci Severní Koreje nejsou ani trochu šílení. V podzemí po celé Severní Koreji se skrývají nejen přepychové restaurace Magnólia, ale celé továrny, jaderná sila, základny. Pokud by se prezident USA rozhodl k „preventivnímu úderu“, narazil by na něco, co nezažili jeho předchůdci ve Vietnamu ani na Blízkém východě. Nikde. V případě pozemní invaze dokonce na ohnivé peklo, armádu fanaticky oddaných a vycvičených vojáků v počtu jednoho miliónu dvě stě tisíc mužů. A také na další armádu 8 a půl milionů rezervistů, sice špatně vyzbrojených, ale o nic méně odhodlaných skoncovat s americkým strašákem, o němž se učili prakticky od dětství, že je největším zlem na světě. Jižní Korea by byla podle vojenských expertů pravděpodobně zcela zničena. Ohroženo by bylo zcela jistě i Japonsko, v případě jaderného konfliktu i Čína a Rusko, nejen miliony válečných uprchlíků, ale i jaderným spadem. Jaké reminiscence by atomový konflikt vyvolal v Japoncích, si lze velmi dobře představit. A ještě něco. Nemluví se vůbec o páté koloně Kim Čong-unova režimu. O neschopnosti severokorejských tajných služeb bych dost pochyboval. Nejen kvůli úspěšným hackerským útokům (společnost Sony by mohla vyprávět), které jsou jim připisovány, ale např. i kvůli tomu, jak vypátrali a zlikvidovali Kim Čong-unova bratra, žijícího pod falešnou identitou. Je skutečně úplně nepravděpodobné, že někde na Manhattanu sedí nějaký agent, třeba jen na špinavé jaderné bombě, a čeká na příkazy? Že Jižní Korea není takovými agenty prošpikována? Vyhrocování na hranu válečného konfliktu Donaldem Trumpem a jeho generály je nebezpečná hra s ohněm. A eskalace vzájemného vyhrožování obou stran je vrcholně riziková. Jak říkají Rusové, když je děl mnoho, začínají sama střílet. Nestačilo by k zážehu konfliktu s nedozírnými následky pro celý svět jen škrtnutí zápalkou? Kdy vlastně ani nikdo nezačne jako první? Co kdyby raketa, která nedávno přeletěla nad Japonskem, nesla byť jen konvenční nálož, ale nedopadla do moře, ale díky selhání (a že nedokonalé jsou) přímo na ostrov Hokkaidó?

Cesta tvrdých sankcí není cestou k řešení (ostatně kde ano?), jen utvrdí severokorejský režim ve své zlobě a nenávisti. A nefungují, Severní Korea vyvezla za půl roku suroviny za 6 miliard korun, sankce nesankce. S tím, jak intenzivně hledají třeba Číňani a Rusové, jak tenhle odtikávající budík zastavit (viz třeba jejich společný návrh rezoluce v OSN), je zřejmé, že jsou na nejvyšší míru znepokojeni. Měli bychom být také, protože v případě zničujícího konfliktu by se nám určitě jen nezhoršil servis korejských smartphonů nebo aut jako Hyundai. Změnil by se celý svět. K horšímu až nejhoršímu. Jsme svědky, jak Kim Čong-un a Donald Trump hrají jaderné šachy, jak skvěle nakreslil můj kamarád Karel Trumm. Tahle partie nikdy nedopadne dobře, když se bude hrát s ofenzivní zastrašovací strategií.

Autor: Josef Prouza | pondělí 11.9.2017 9:50 | karma článku: 35.39 | přečteno: 2051x

Další články blogera

Josef Prouza

Dámský přirození jako dopravní značka? V pohodě, voddělí to zrna vod plev

Tendle rok je v EU zaváděná nová dopravní značka s kosočtvercem. Začali s tím ve Francii. Tak buď jde o nechutný lobování Renaultu na francouzským ministerstvu dopravy nebo nám tadle značka má napovědět, pro koho je. Vyberte si.

30.11.2023 v 9:11 | Karma článku: 44.09 | Přečteno: 9618 | Diskuse

Josef Prouza

Tak a dost kopání do vlády! Přichází soucit

Kdepak jemné okopávání kotníků! Vláda dostává rány zleva, zprava, pod pás, do slabin. Místo pochval a potlesku urážky, smích nebo rovnou výsměch. A tolik dobrého již vykonala, což vám tu hned předestřu. Sledujte!

28.11.2023 v 9:43 | Karma článku: 45.57 | Přečteno: 8527 | Diskuse

Josef Prouza

O Zlatou mříž -vtipy do smutné doby

Vykročte do dalšího dne s úsměvem na tváři. Ale jestli vás rozesměje zrovna tohle, to tedy opravdu nevím. Ale doufám.

1.11.2023 v 9:47 | Karma článku: 35.87 | Přečteno: 1688 | Diskuse

Josef Prouza

Z elektromobility je elektroMo… -by Dick

Děva Evropa se zamilovala do černého galána a teď se diví, že ji veze do pekla? Jak se mohlo stát, že evropským automotive obchází strašidlo demotivace a i nejvýznamnější automobilky stahují kalhoty, když brod je ještě daleko?

30.10.2023 v 9:42 | Karma článku: 37.29 | Přečteno: 1119 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jan Bartoň

Přichází nový věk – volíme mezi tragédií a realismem

Pan Václav Vlk starší uveřejnil skvělý komentář k současné mezinárodní situaci pod titulkem Přichází nový věk tragédie. Abychom předešli tragédii, musíme zvolit realismus.

28.3.2024 v 10:00 | Karma článku: 9.42 | Přečteno: 81 | Diskuse

Petr Duchoslav

Ruský břeh Roberta Fica

Jsem proslovenský, dělám vlasteneckou a suverénní politiku, vše jen pro národ. Tak by se stručně dala charakterizovat politika staronového premiéra Roberta Fica. Zní to sice líbivě, ale realita je bohužel jiná.

27.3.2024 v 9:24 | Karma článku: 24.95 | Přečteno: 495 | Diskuse

Petr Štrompf

Utažený kremelský šroub. Stržený závit pak způsobí pohromu

Islamisté vraždící v Moskvě. Mrtví na obou stranách ukrajinské fronty. Represe režimu, žijícího ve strachu o sebe samého. Šrouby stále utahuje a bude je utahovat ještě víc.

26.3.2024 v 17:34 | Karma článku: 18.71 | Přečteno: 463 | Diskuse

Michal Sabó

Rudá záře nad Moskvou aneb mají teroristi právo na soucit?

Útok v Rusku, při němž útočníci v koncertním sále na okraji Moskvy v pátek zabili nejméně 133 lidí a mnoho dalších zranili, nám nastavil zrcadlo. Máme Rusko litovat?

26.3.2024 v 7:13 | Karma článku: 36.52 | Přečteno: 2303 | Diskuse

Bohumír Šimek

Je Babiš bezpečnostní riziko?

Mimořádná schůze sněmovny, tentokrát svolaná vládní pětikoalicí, které přetekl kalich trpělivosti, a která zvažuje riziková chování opozice, a opozice obviňující z bezpečnostního rizika vládu. Kdo má pravdu?

25.3.2024 v 18:15 | Karma článku: 22.86 | Přečteno: 650 | Diskuse
Počet článků 277 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3397

Inženýr ekonom, choreograf, lektor tance a společenské výchovy. Příjemce kapesného od státu za celoživotní sociální a zdravotní pojištění proti přetížení peněženky. Docent spontánní dojmologie a rychlých polních soudů. Na hlavu vzatý odborník na mediální obluzování, mentor exekutorů ducha, travič politické blbé nálady a deratizátor zapouzdřených ideologií. Čtyři děti, pět vnoučat. Životní heslo: Gutta cavat lapidem non vi, sed saepe cadendo (Kapka proráží kámen nikoli silou, ale opakovaným kapáním). Znamením štír. 

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...